Jak je důležité pojmenovat zvíře

Je samozřejmostí, že dáváme jména svým domácím mazlíčkům. Jsou členy našich rodin, milujeme je, staráme se o ně, bojíme se o ně, když jsou nemocní a soucítíme s nimi, pokud je něco bolí. Co ale se zvířaty, které jsou na farmách, v průmyslových chovech nebo v zoologických zahradách? Všechna tato zvířata mají (nebo měla by mít) svá identifikační čísla. Ale stejně Vám každý ošetřovatel řekne, že má svého miláčka, kterému jméno dá. Jednou mi Dr. Jane Goodallová vyprávěla, jak ji ze začátku její práce se šimpanzi kritizovala vědecká komunita. Pojmenovat zvíře je přece tak nevědecké! Ale protože šimpanzi, které studovala v Africe, svoje jména měli, pak kdokoliv na světě, každý, kdo četl knížky napsané Jane věděl, kdo je samice Flo, jak z malého Goblina vyrostl dominantní samec, jaký je osud Fifi a její rodiny.

I pro mě je důležité znát zvířata jménem. Vždy mi šimpanzi rošťáci Jimi a Tedy z Liberecké zoo budou připomínat dobu, kdy jsem s nimi strávila hodně času. Nebudou pro mne už nikdy anonymními šimpanzími samci, a nezáleží, ve které zoo nakonec budou. Když čtu zprávy o Moje, vím, že to je ta naše pražská Moja, která tady se narodila. I na dálku jí budu držet palce, ať je zdravá a spokojená v nové rodině. I ta její španělská rodina už pro mne není anonymní, stejně jako mláďata ve Stuttgartu, které sdílí osud s gorilím mládětem Tanem. A tak časem zjišťuji, že poznávám spoustu zvířat nejenom osobně, ale i na dálku. A zajímají mne nejenom jako objekt výzkumu, ale jako by byla členy velkého příbuzenstva, které se rozrůstá po celém světě.

Jsem přesvědčena, že pokud by zvířata nebyla pro mnoho lidí jenom potenciálním zdrojem peněz, nebyli by tak krutí při zacházeni s nimi. Platí to i u nás. Vždyť od nového roku zvíře už není věc, ale živý tvor. To je překvapení, že?

Kouzla s dřevitkou

V zoologických zahradách a jiných chovných zařízeních pro primáty se často používá dřevitka – zbytky po opracování dřeva. Slouží především jako podestýlka. Na druhé straně v těchto zoo a chovných zařízeních skoro nikdy nejsou kameny – z hlediska bezpečnosti návštěvníků, samotných zvířat a celistvosti ubikací. Jenže velcí lidoopi, a to všechny druhy bez výjimky, jsou mistry v používaní nástrojů, včetně kamenů. Pokud ale nejsou, co s tím? A tady se projevuje tvůrčí potenciál tak inteligentních zvířat, jako jsou lidoopi. Udělají nástroje z toho, co mají po ruce, třeba i z dřevitky. Třeba pražská skupina goril – všichni jsou mistři v tomto oboru. Jenom namátkou: „Bačkůrky“ – vyrábějí Kijivu a Moja. Zablokování fotobuňky v pítku – fontána na hraní – Moja, Tatu, Kiburi. Utěrka – všechny dospělé samice. Použití dřevité vlny (podestýlky) jako chrániče na krk (límec). Dospělá samice gorily Bikira vytvářela z dřevité vlny chránič, který před pitím umisťovala na okraj prohlubně pro vodu u pítka. Tím si chránila krk a hrudník při pití proti tlačení na tvrdý okraj, eventuálně od mokrého nebo studeného okraje.Klobouk (všechny dospělé samice): Bikira (viz foto paní M.Hanáčkové).

Použití měkkého materiálu (látka) jako polštářku – při sezení na tvrdém povrchu. Dospělé samice goril v Zoo Praha často sbírají podestýlku (dřevitou vlnu), dělají z ní hromadu připomínající polštář a podkládají ho pod sebe při sezení na tvrdém povrchu (podlaha, špalky). Dokonce i gorilí samec Richard ukázal, že to také umí. Po výměně štěpek v pavilonu se bál po novém povrchu chodit. Proto si vzal hromadu dřevitky a před tím, než udělat krok, nasypal kus před sebe, stoupl na tento „umělý ostrůvek“, pak pro další krok znovu nasypal dřevitku a tak šel dál, pokud nepřekročil pás nové štěpky. Polštář pod lokte – gorily při pozorování dění v pracovně ošetřovatelů přes okno často podkládají pod lokte „polštáře“, pokud si přitom opírají lokty o tvrdý povrch. Není to konečný přehled aktivity goril, spojených s použitím dřevitky. Je zajímavé, že podobné aktivity jsme pozorovali i u ostatních lidoopů. Zvlášť „polštáře“ jsem viděla u bonobo v Zoo Frankfurt, u obojích poddruhů orangutanů v Zoo Chester nebo u orangutanů v Zoo Ústí nad Labem (viz foto Ňuninky – autorka Saša Hůlková). Také všechny druhy lidoopů, šimpanzi, gorily, orangutani si rádi v zajetí vystýlají dřevitkou hnízda, pokud jsou zhotovena z jiného materiálu. Umějí to velice dobře.

Bojíte se hadů?

Já ano. Jsem zooložka a chápu, že bych neměla, ale stejně se  na ně nerada dívám, ani na obrázcích. Jeden semestr na univerzitě jsme měli kurz herpetologie a každý týden jsme měli na stole něco, co bylo s hady spojené – obrázky, muzejní exponáty, hady zakonzervované ve formalinu a určené k systematickému zařazení atd. Prvního živého hada – užovku – jsem držela v ruce také až v průběhu terénní praxe na univerzitě. Když jsem pracovala v subtropech, vždy mne polekala beznohá ještěrka, která vzhledem připomínala malé hádě. Odkud se ten strach bere? Nevzpomínám si, že by moji rodiče se mnou o hadech vůbec kdy mluvili. Spíš to mam zakotvené z dětských let, kdy jsem četla vše, co jsem našla v knihovně od rána do večera a ráda se dívala na dokumenty o zvířatech. Někteří psychologové si myslí, že strach z hadů máme genetický daný. Já si to nemyslím. Vzpomínám si na sérií dokumentu o Lovci krokodýlů z Austrálie, Stevovi  Irwinovi. Pro jeho dcerku byl nejoblíbenější hračkou právě had. Pak se nebála ani hadu živých. Jiný vztah k hadům mají v Indii – často to je domácí mazlíček. I u nás je spousta chovatelů, kteří na hady nedají dopustit.

A co naší nejbližší příbuzní – primáti? I tady je asi chování spojené se strachem z hadů naučené. Spousta druhů primátů žijících ve skupinách v tropickém a subtropickém pásmu se s hady potkává často.  Pro hady jsou opičky kořistí. Často je uloví. Pokud ve skupině jedna z opic hada uvidí, vydává poplašné zvuky. V ten moment všechny ostatní  opice utíkají na stromy, dívají se na hada a křičí. A co primáti, které hada nikdy neviděli?. Profesor Firsov v průběhu svých expedicí se šimpanzy mezi ně na palouk několikrát dával živého hada. Všichni šimpanzi, kteří tam byli, se narodili v laboratoři a s hadem se předtím nikdy nepotkali. Bylo to pro ně něco úplně nového. Proto, když hada uviděli, byli ze začátku velice ostražití. Dívali se na něj z dálky, pak šli blíž. Potom se osmělil jeden sameček a šťouchnul do hada klacíkem. Postupně se osmělil víc a víc a nakonec popadl hada za ocas a hodil ho mezi ostatní šimpanzy. Ti se rozutekli. Stejně ale ze začátku reagovali na králíka, takého prozkoumávali klacíkem.

Do pavilonu goril se na podzim čas od času se dostávají hadi také. Zalézají tam přes ventilační potrubí v období  podzimní migrace od Vltavy ke skálám. Zalézají do balíků z dřevitou vlnou a tak se dostanou i do expozice. Když se to stalo poprvé, gorily to vyděsilo. Reakce ale byla stejná jako u šimpanzů – nebojí se hada proto, že je had, ale protože to bylo něco nového, neobvyklého, živého, a hýbalo se to. Také to zkoušely nejdříve klacíkem. Pak když dělaly z dřevitky hnízda na noc, tak tu dřevitku důkladně prohledávaly. Jednou  bylo v expozici hádě mrtvé. Gorily seděly kolem něj ale udržovaly odstup, úplně se nepřiblížily. Jen dorůstající Moja  na něj házela z dálky klacíky .

Tak co, koupíte si svému dítěti plyšového hada?

Na hodinku za gorilami

Při poslední návštěvě USA se mi podařilo navštívit Zoo Walt Disney Animal Kingdom. Zoo je úžasná. Nemalou roli v tom hraje i klima, kde není nutné pracně a draho budovat uzavřené ostrůvky pralesa v pavilonech a zimních expozicích. Obrovskou výhodou této zahrady je, že rostliny přirozeně vytvářejí pro zvířata krásná zákoutí a nádherné scenérie. Podařilo se mi najít v nabitém pracovním programu hodinu času. Proto jsem se rozhodla, že do zoo vyrazím ještě jednou. Den, který jsem tam předtím strávila, byl především pracovní s návštěvou pracovních prostor zahrady, laboratoří a výzkumného střediska. Na gorily moc času nezbylo. Skoro jsem je neviděla. A tak se jelo speciálně kvůli nim. Ke gorilám se nejrychleji dostanete tak, že v části Zoo Afrika nastoupíte na expediční vláček. „Expediční“ si svůj název zaslouží, připomíná podobné vlaky v Africe, na střeše jsou hromady expedičních zavazadel, zastávky zařízeny ve stejném stylu. A také na jedné z nich, Harambe, se vystupuje. Od stanice je to už jen několik minut a vstoupíte na velice citlivě členěný okruh, který Vás ke gorilám dovede. Po cestě ještě uvidíte guerézy angolské, okapi, projdete skrz „terénní laboratoř“ která má ilustrovat jak pracovali vědci Africe a nakonec se dostanete ke gorilám. Mají tady dvě skupiny goril. Výhodou je uspořádaní míst, odkud gorily můžete pozorovat. Prakticky obcházíte kolem dokola kopce, na kterých jsou gorily vidět z různých stran. Musíte mít ale štěstí, aby jste je viděly všechny. Nejvíce na mne zapůsobila skupina dospělých samců. Byly nádherní, velcí, bylo na ně dobře vidět ze všech míst, kde se dalo buď fotit, nebo jenom gorily pozorovat. Naopak druhá skupinka – rodina se dvěma mláďaty – jako kdyby si hrála s návštěvníky na schovávanou. Od první prosklené výlohy byly vidět na vrcholu kopce u linie horizontu, takže skoro vůbec. Z druhé strany stejného kopce by se daly vidět lépe, pokud by zas nedávaly přednost zdržování se buď v křoví, nebo zase jenom na vrcholu stejného kopce a pořad mizely. Viděla jsem je všechny, s focením už to bylo horší. Několik (i když ne moc povedených) fotek snad Vám napoví, jaké krásné expozice gorily v této zoo mají. Moc mne potěšilo velké množství laviček citlivě rozmístěných na místech odkud byly gorily dobře vidět. Pro děti a zvědavé rodiče byli vždy v pohotovosti zaměstnanci zoo nebo dobrovolníci, kteří ochotně pomáhali dětem se soutěžemi (pokud našly správnou stránku v sešítku s gorilami, dostaly tam samolepku)  nebo fotili rodinky na pozadí výběhu se zvířaty, odpovídali na dotazy a byly velice ochotní kdykoliv pomoci. Tolikrát jsem otázku „Can I help you?“ v životě neslyšela. Takže pokud Vás osud přivede na Floridu, hurá do Zoo.

Budíček

Jedna z prvních věcí, která mne zaskočila po přestěhovaní do Československa, bylo raní vstávání. Život v okolních zemích - včetně Ruska - začíná o pár hodin později. A tak jsem se bez budíku neobešla. První problémy nastaly, když moje malá dcerka měla navštěvovat jesle. Pokud jsem jí nepřivedla do 7.45 ráno, pak dveře se uzavřely a už další děti ten den nepřijímali. Naštěstí pro mne se v tu dobu dalo chytit vysílaní ruské televize, která již ráno vysílala dětské „večerníčky“ zrovna v době, kdy jsem měla dceru probudit. Vždy jsem ji vzala do náruče spolu s dekou, přenesla jí na gauč k televizi, a za pár minut byla holka vzhůru a dívala se na kreslené pohádky.

12 krásných let mne budila každé ráno naše milovaná husky, Jenny. Vždy věděla, že ráno jí venčím já. A tak pokaždé přišla k mé posteli a tiše si sedla. Nevím jak, ale skoro vždy jsem podvědomě zaregistrovala, že u mne sedí. Vstala jsem a šly jsme spolu na procházku. Jenny už mezi námi není, schází mi to.

V době studia jsem jezdila na praxi do přírodní rezervace na Kavkaze, kdy volně žila velká skupina paviánů pláštíkových, asi 180 jedinců. My  lidé jsme přespávali v maringotce. Protože klima v teto oblasti je subtropické, měli jsme pořad otevřená všechna okna i přes noc. A protože nám záleželo na tom, aby nám všechny naše věci  zůstaly, zvláště jídlo, tak na oknech byly mříže a dveře do maringotky musely být vždy zavřené. Paviáni budík nemají, ale řídí se východem slunce. Vždy ráno, když jsme ještě spali, přišli k maringotce a začali skákat na střeše. Někteří z nich viseli na okenních mřížích a „povídali“ si s námi (chrochtající a štěkající zvuky). Také to bylo velice příjemné probouzení.

I další můj „budíček“ je spojený se zvířaty. Občas jsem potřebovala přespat v hostinském pokoji v Zoo v Ústí nad Labem. Nedaleko od budovy, kde jsem nocovala, byl výběh pro gibbony. Tito malí lidoopi začínají svůj den zpěvem – tak v džungli ohlašují: tady jsem, tady to je moje území. Ten zpěv se šíří daleko v okolí. I mne vždy dokonale probudil.

Teď přemýšlím kdo mne bude budit příště?

Jenny

Souznění

Každý, kdo denně pracuje s primáty (nejenom), má občas pocit, že si dokonale s těmito zvířaty rozumí. Nestává se to často, ale v ten okamžik cítíte, že nepotřebujete slova, abyste si rozuměli, že jste naladění na stejnou vlnu. Můj učitel, profesor L.A.Firsov, mi o takovém okamžiku vyprávěl. Stalo se to v průběhu jedné expedice, kdy pět šimpanzů z laboratoře odvezli na neobydlený ostrov na severu Ruska. I když bylo léto, ten rok často pršelo. Jednou déšť zastihl Firsova na ostrově i se šimpanzy. Protože ti už ostrov dokonale znali, vzali ho s sebou pod velkou jedli, kam se dešťové kapky nedostaly. A tak šimpanzi a pan profesor polehávali na zemi pod obrovským stromem a čekali, až se déšť přežene. Firsov si zvedl ze země šišku, očichal ji, trochu rozemnul v prstech a pak ji předal nejblíže sedícímu šimpanzovi. Ten udělal to samé a poslal šišku dal. Když se všichni na šišku podívali, kolečko se uzavřelo a šiška zase skončila u pana profesora. Ten mi pak říkal, že to byl velice zvláštní okamžik a že kdyby to chtěl zopakovat a natočit na video, už by se to nikdy nepovedlo. I mně se občas stávaly podobné věci. Ještě jsem byla studentka na praxi v laboratoři se šimpanzy. Ošetřovatelka, která tam pracovala, baba Katya, byla trochu nahluchlá, proto skoro pořád mluvila velice hlasitě. Šimpanzy ale zvládala perfektně a svoji práci také. Jednou večer chtěla, aby šli do ložnic, že uklidí na noc jejich klec. Katya otevřela šubr a zavelela, aby dvě samice s malými mláďaty šly vedle. Jenomže šimpanzice si postavily hlavu a vůbec na její pokyny nereagovaly. Katya na ně nejdříve křičela, pak je pokropila vodou z hadice a nic. Nakonec zkusila pohrozit šimpanzům startovací pistolí. Je nutné vysvětlit, že pistole byla v dolním šuplíku stolu v hale se šimpanzy pro případ nouze. Například, pokud by se zvířatům podařilo z klecí dostat, nebo pokud by zaútočila na lidi nebo pokud by ohrožovala sama sebe navzájem. Pistole se téměř nepoužívala, šimpanzi se strašně báli zvuku výstřelu a záblesku, který při střelbě vycházel. Většinou stačilo napřáhnout ruku směrem k šuplíku s pistolí a už poslechli. Jenomže Katya asi zkoušela vyhrožovat zbraní častěji, než je zdrávo, a tak šimpanzi když viděli zbraň už se vůbec nebáli a nijak nereagovali. Nakonec to Katya vzdala. Pak jsem se zvedla a řekla, že to tedy zkusím já. Ošetřovatelka se mi vysmála, vždyť jsem byla jenom mladá studentka. Otevřela jsem znovu šubr a tiše řekla: Tak Sylvo (tak zvali jednu samici), pojď už. Sylva se klidně zvedla, nahodila si mládě na záda a šla. Za ní Gamma, druhá samice se svým mládětem. Za minutu  byly obě v ložnici, zavřela jsem šubr a Katya mohla začít uklízet. Opravdu jsem v ten okamžik cítila, že mi rozumějí. Nemusela jsem křičet, ani je polévat vodou. Jenom jsme byly naladěni na stejnou vlnu…  

Světový den orangutanů – osobní zážitky

Když se řekne orangutan – pro mě to je pár orangutanů ze zoo Ústí nad Labem – Ňuňák a Ňuninka. Sleduji jejich osud hned od začátku. Dostali se do republiky krkolomnou cestou – v malých bednách dva uzlíčky, jako součást snad jedné z posledních nelegálních zásilek těchto nádherných zvířat do střední a východní Evropy. Dovezlo se 10 jedinců, část z nich skončila v zoologických zahradách v Rusku (Petrohrad – samice Monika – už je po smrti), náš párek přišel do Česka, jako budoucí hvězdy ve filmu Dva lidi v Zoo.  Přišli s falešnými papíry, že jsou ze zoo v Kambodži. Jenomže po vražedném řadění v Kambodži v tu dobu ani žádná zoo nebyla. Doprovod se jaksi vypařil na letišti, zvířata konfiskovalo Československo a umístilo je do ústecké zoo (a dobře udělalo). Hned se jich ujali dva ošetřovatelé, kteří se o ně vzorně dlouhodobě starali. Po ukončení natáčení naši orangutani v Ústí už zůstali.

Já jsem je viděla, když ještě byli malí, bylo jim něco mezi 3-4 roky. V tu dobu jsme začínali pracovat na projektu s kreslením s lidoopy a naši dva hrdinové byli první, kdo se projektu zúčastnili. Ňuňák, dokud byl malý, kreslil s námi v jedné místnosti, byla tam i Ňuninka. Ta se ukázala jako největší umělkyně ze všech, byla velice vynalézavá a bořila dosavadní teorie o vývoji umění v evoluci. Doteď mám od ní spoustu obrázků. Ňuňák, když dospěl, kreslit přestal, nezajímalo ho to. Ale Ňuňinka pokračovala dál i po narození vlastních mláďat.

Pamatují si, jak jsme zkoušeli v rámci enrichmentu ukázat orangutanům živého králíka. Ňuninka byla u vytržení, ale ze začátku se hodně bála. Tak se držela za paní ošetřovatelkou a dívala se, co to je za věc. Její ošetřovatelka jednou rukou držela Ňuninku, druhou vždy pohladila králíka a nechala jí čuchnout k její ruce. Postupně se Ňuninka osmělila a začala se králíka dotýkat. Nejvíce ji fascinovalo, že je živý a že se hýbe pokaždé, když ho šťouchne do zadku. Králík potom popošel pár krůčků a zase klidně sedel a něco žvýkal. Ňuňák reagoval úplně jinak. Ani jsme mu nedali králíka do klece, jen ho posadili před mříže. Ňuňák začal hulákat, házet na králíka dřevitou vlnu a chtěl se k němu dostat. Zkrátka, byl to pro něj vetřelec, kterého musel zahnat.

Jednou jsem se chystala s kolegy z ústecké zoo do Německa na konferenci. Zbylo nám trochu času před cestou, než se umyje auto. A tak jsme šli ještě za orangutany kreslit. Oba byli v herně, kde jsme s nimi obyčejně malovali. Ňuninka se ihned pustila do tvorby. Ňuňák se ale rozhodl, že větší zábava bude, když mne obejme. V tu dobu už byl poměrně velký, ruce obrovské. Paní ošetřovatelka akorát stačila říct: Ňuňáku, maloučko … a pořad to opakovala. Ňuňák nějak nedal na její varováni, a rozhodl se prozkoumat, co všechno na sobě mám. Upoutaly ho moje nové lakované lodičky s maší, které jsem měla na sobě. Zvlášť ta mašle ho lákala. A tak jí utrhnul. Nakonec jsme vyšli z klece, stála jsem tam v nových lodičkách, ve kterých jsem se chystala na tu konferenci, ale mašle byla jenom na jedné z nich, druhou jsem měla v ruce, přádně oslintanou od Ňuňáka. Pan veterinář se mi nabídl, že mi tu mašli zkusí nějak přišít. A jelo se do Německa. Mašle se po chvíli se někde ztratila, upravila jsem si lodičky tak, že jsem utrhla raději i tu druhou. Tak jsem přišla o nové boty, ale nemám to Ňuňákovi za zlé. Mam ho ráda.