Návštěva v Zoo Moskva

Minulý týden ve středu jsem měla svátek. Neznám lepší možnost jak ho oslavit, než s přáteli a zvířaty. Obé se mi splnilo na návštěvě Moskvy. Ráno jsem se vydala do Moskevské Zoo. Tam už na mne čekal Kirill, chovatel goril a orangutanů. Začali jsme povídáním o primátech, dali jsme si čaj a dorty, které donesl Kirill. Po čaji jsme šli se podívat na gorily. Kirill jim dával svačinu, já jsem chvíli fotila. Dle Murphyho zákona mně nefungoval foťák, tak jsme si vypomohla mobilem. Bohužel na fotkách to je vidět, navíc přes sklo se odráží osvětlení v pavilonu. Ve skupině goril v Zoo Moskva žije v současné době stříbrohřbetý samec Vizuri. Nejstarší samice je Pabsi. Už jí moc neslouží zuby. Kvůli tomu byla v úterý na chvíli uspána, nastoupil tým zubařů a kardiologů, a samice byla kompletně vyšetřena. Dopadlo to dobře, bolavé zuby jí odstranili. Další z dospělých samic je Kira. Má malou roztomilou holčičku Afi. Její další potomek Kvabena je puberťák. Zanedlouho by měl skupinu opustit. Je tam i Shinda ze Zoo Dvůr Králové, matka Amy. A nakonec Ama, moje kamarádka s jednou rukou. Už je velká, váží 30 kilo. Ve skupině zůstane napořád. Občas jí zlobí Kvabena, ale také s ním hodně hraje. Celá skupina je v pohodě. Příští rok začne v pavilonu velká rekonstrukce. Budou se zvětšovat venkovní výběhy, vymění se parkosy, do výběhu se dají nové konstrukce a prolézačky.

Kvabena

Po návštěvě u goril jsme si dali výborný oběd, který pro nás připravil další chovatel. Jsme s ním skoro rodáci, oba pocházíme z Uralu. Tak jsme si zavzpomínali na staré časy. Já jsem si pochutnala na jídle, které běžně v Česku nemám. Potom jsme šli se podívat na orangutany. 

Ve skupině bornejských orangutanů jsou také změny. Především samice Lučana má mládě – samečka. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, pokud by se jednalo o jinou samici. Lučana měla už pátý porod. První čtyři mláďata odložila, nikdy se o ně nestarala. Tak včichni čekali, že to udělá i s pátým. Ale Lučana všechny překvapila, o své páté mládě vzorně stará. A všem chovatelům spadl kámen ze srdce. Mají totiž na starosti jiné mládě – pětiměsíčního samečka Matiki. 

Matiki se narodil v Zoo Novosibirsk. Jeho matka Mišel pochází ze Zoo Moskva, je to dcera Lučany. Historie se opakovala, ani tato samice se o mládě nestarala. Pět měsíců Matiki žil v ohrádce, kde neměl nic k lezení. Úplně se vytratil uchopovací reflex, měl slabé ručičky a nevěděl jak se zavěsit na laně nebo jak někam lézt. Nakonec po konzultaci s vedením obou zoo bylo rozhodnuto, že Matiki pojede do Moskvy, kde mají velké zkušenosti s odchovem mláďat a jejích začleněním do skupiny. Matiki je teď čilé mládě. Má ve své místnosti natažené provazy, sítě a začíná aktivně lézt do výšek. Uchopit ručičkou už umí dobře. Kirill vyprávěl, jak jednou měnil prckovi plínku, a Matiki ho uchopil za plnovous a povisl na něm. Prý bolest to byla veliká, až se Kirillovi v očích zajiskřilo. Měl co dělat, aby Matiku z toho plnovousu sundal. Teď je to kouzelný sameček, je zvědavý, vůbec se mne nebál. Byla jsem blahem bez sebe, že jsem si s ním chvíli pohrála. Ani tentokrát oslava mého svátku neměla chybu.

Harambe – zbytečná smrt?

Celý svět je šokován události, která se stala v Cincinnati Zoo před pár dní. Malý chlapec přelezl zábradlí u výběhu goril a spadl do vodního příkopu. Gorilí samec Harambe byl u chlapce, táhl ho ve vodě, snažil se ho postavit na nohy. Vypadá to hrůzostrašně a hrůzostrašné to doopravdy bylo. Především pro rodiče chlapce, pro přihlížející návštěvníky zoo. Nakonec Harambe byl zastřelen, chlapec zachráněn bez vetší újmy na zdraví. Okamžitě se rozpoutala diskuze zda zoo postupovala správně, zda gorilí samec mohl ublížit chlapci, zda rodiče nesou vinu na tom, že dítě neuhlídali, zda v zahradě jsou dostačující bezpečnostní zábrany ve výbězích atd.

 

http://www.wlwt.com/news/full-video-boy-falls-into-gorilla-world-exhibit-at-cincinnati-zoo/39781440

 

Co se vlastně stalo z hlediska primátologa? Především se musíme uvědomit že gorily nejsou predátoři. Neloví jiná zvířata, nejsou masožraví. Nejsou to ani šimpanzi, pro které malé opice jsou kořist. Ano, jsou to obry ve srovnání s malým dítětem. Ne, nejsou apriori agresivní. Dva podobné případy kdy dítě spadlo do výběhu goril stali již dříve. V Zoo Jersej ve Velké Británií:

https://www.youtube.com/watch?v=W-CMxMv34_A&feature=share

 

a v Brookfield Zoo v USA:

 

https://www.youtube.com/watch?v=sfC0gyCbpR4

 

V obou případech to dopadlo dobře. Gorily dětem nijak neublížili, chránili je. V USA samice donesla chlapečka ke dveřím, kde ho převzali ošetřovatele.

Ze záběrů na videu v Cincinnati Zoo je vidět, že samec spíš chlapce chránil. Pokud by chtěl mu nijak ublížit, mohl to udělat, ale nekousl ho, neudeřil. Otázka je co by se mohlo stát o minutu, o pár minut později. Rozhodně ječící dav ho znervózňoval. V takové situaci jsou jenom dvě možnosti – buď zvíře odlákat, zavřít do zázemí, nebo zastřelit. Není šance použit uspávací střelu. Uspávací látka nepůsobí okamžitě, zvlášť u zvířete které je ve stresu. Samotný zásah šipkou samce mohl podráždit tak, že by chlapce napadl. Do zázemí samce také nepodařilo odlákat. Proto nebylo jiné možnosti než ho zastřelit. Stalo se.

Co dál? Plně chápu ředitele zoo. Musel přijmout okamžité řešení. Neměl čas nijak analyzovat video, které my teď můžeme rozebírat donekonečna. Určitě to pro něj nebylo snadné rozhodnutí. Ale život člověka v tomto případě opravdu má přednost. Teď je na čase udělat maximum pro to aby smrt Harambeho nebyla zbytečná. Možná teď v jiných zoo znovu zhodnotí zda bezpečnosti opatření jsou dostačující, zda se nedá ještě něco vylepšit. Možná pro spoustu lidí tato událost bude impulzem ke změně pohledu na gorily. A příběh Harambeho bude mementem k zamyšlení jak gorilám pomoci nejen v zoo ale i v přírodě. Pro spoustu z nich to nebude nějaká gorila, nebude to nestvůra Kinkong kterou stvořili filmaři. Bude to Harambe, nádherný gorilí samec, který malému chlapci neublížil ale zaplatil za lidskou chybu svým životem. Truchleme za něj a udělejme vše proto aby ho smrt nebyla zbytečná. R.I.P. Harambe.

Velikonoční pondělí ve známení goril

 Po týdenním pracovním putování v Rusku dostala jsem se do Moskvy zrovna na Velikonoce, i když v Rusku pravoslavné Velikonoce teprve přijdou. Nemohla jsem ujit příležitost navštívit Moskevskou zoo, respektive pavilon primátů, a hlavně skupinu goril.

Zoo v Moskvě v pondělí je pro návštěvníky uzavřená, ale život se nezastaví – probíhají každodenní práce spojené s péči o zvířata, údržba, úklid atd. Byla jsem předem ohlášena a očekávána, kolegové na mne udělali čas. Po seznámení se, popíjení čaje a vypravení o gorilách v Česku přišla chvíle, ve kterou jsem i nedoufala.

Moskevský „gorilí táta“ Kirill mne provedl dlouhýma chodbami a po chvíli jsme se ocitli u herny, kde byla malá Ama. Ama je gorilí holčička, dvouletá, která ve věku tři měsíců nešťastnou náhodou přišla o pravou ruku. Lékařům se ji podařilo zachránit, ruku už ne. Teď je Ama veselé gorilí mládě, které se přizpůsobilo svému handikepu a řádí jako černá ruka (doslova) a v ničím se nezadá s pražskými kluky Kuburim a Nuruem.

 

Pokud jí jedna ruka nestačí, vypomáhá si pravou nohou a ústy. Je lechtivá, libí se jí, když si s ní ošetřovatelé hrají. Největší radost má když dokáže lstí ukrást Kirillovi svazek klíčů a pak s nimi peláší co nejdál to jde. Její další osud se vyvíjí příznivě. Po odchodu do jiné zoo dospívajícího samečka Vikinga ošetřovatele se snaží spojit dohromady Amu a ostatní členy skupiny. Zatím se daří Amu dávat dohromady se dvěma dospělými samicemi –Šindou dvorskou (její matkou) a starou samici Babsi. Tráví spolu denně určitý čas, který postupně se prodlužuje. Začlenění probíhá v klidu, zatím žádné problémy nejsou.

Kirill a další tři ošetřovatelky, kteří mají na starosti lidoopy, tráví s Amou méně času než dříve, aby postupně Ama vetší část dne byla s dospělými gorilami. Už od začátku Ama má možnost celou dobu vidět, slyšet a cítit ostatní gorily, protože její herna sousedí s ložnicí „dospěláků“, je oddělena pouze mříži a pletivem.

 

V současné době Moskevská skupina goril má jednoho střibrohřbetého samce Vizuriho (je otcem všech mláďat), tři dospělé samice Šindu, Kiru a Babsi, mladě Kiry samečka Quabene (je to rošťák starý rok a půl), a Amu. Protože Ama je odchována lidmi, vypadá a je větší než mláďata, která kojí matka v jejím věku. Ložnice pro gorilí skupinu jsou v suterénu, gorily pak jdou

do expozice v pavilonu po schodech a dobře se u toho zacvičí. Mají také i venkovní expozicí s množstvím parkosů a provazů. Obě expozice velikosti odpovídají těm pražským.

V Moskvě je zatím ještě zima, zvířata ven v zimě nechodí. Kirill vyprávěl, že jsou velice citlivé na změny počasí. Když je teplo a sluníčko, teší se ven do výběhu, když je zataženo a pochmurno, zalehnou a spí.

I když jsem nebyla na Velikonoce s rodinou, návštěva u goril v Moskvě stála za to. Nedostala jsem výprask pomlázkou, mohla jsem si pohrát s Amou a jako nášup jsem ještě strávila příjemný čas s kamarády a kolegy na Moskevské Univerzitě. Letošní Velikonoce neměly chybu.

Kouzla s dřevitkou

V zoologických zahradách a jiných chovných zařízeních pro primáty se často používá dřevitka – zbytky po opracování dřeva. Slouží především jako podestýlka. Na druhé straně v těchto zoo a chovných zařízeních skoro nikdy nejsou kameny – z hlediska bezpečnosti návštěvníků, samotných zvířat a celistvosti ubikací. Jenže velcí lidoopi, a to všechny druhy bez výjimky, jsou mistry v používaní nástrojů, včetně kamenů. Pokud ale nejsou, co s tím? A tady se projevuje tvůrčí potenciál tak inteligentních zvířat, jako jsou lidoopi. Udělají nástroje z toho, co mají po ruce, třeba i z dřevitky. Třeba pražská skupina goril – všichni jsou mistři v tomto oboru. Jenom namátkou: „Bačkůrky“ – vyrábějí Kijivu a Moja. Zablokování fotobuňky v pítku – fontána na hraní – Moja, Tatu, Kiburi. Utěrka – všechny dospělé samice. Použití dřevité vlny (podestýlky) jako chrániče na krk (límec). Dospělá samice gorily Bikira vytvářela z dřevité vlny chránič, který před pitím umisťovala na okraj prohlubně pro vodu u pítka. Tím si chránila krk a hrudník při pití proti tlačení na tvrdý okraj, eventuálně od mokrého nebo studeného okraje.Klobouk (všechny dospělé samice): Bikira (viz foto paní M.Hanáčkové).

Použití měkkého materiálu (látka) jako polštářku – při sezení na tvrdém povrchu. Dospělé samice goril v Zoo Praha často sbírají podestýlku (dřevitou vlnu), dělají z ní hromadu připomínající polštář a podkládají ho pod sebe při sezení na tvrdém povrchu (podlaha, špalky). Dokonce i gorilí samec Richard ukázal, že to také umí. Po výměně štěpek v pavilonu se bál po novém povrchu chodit. Proto si vzal hromadu dřevitky a před tím, než udělat krok, nasypal kus před sebe, stoupl na tento „umělý ostrůvek“, pak pro další krok znovu nasypal dřevitku a tak šel dál, pokud nepřekročil pás nové štěpky. Polštář pod lokte – gorily při pozorování dění v pracovně ošetřovatelů přes okno často podkládají pod lokte „polštáře“, pokud si přitom opírají lokty o tvrdý povrch. Není to konečný přehled aktivity goril, spojených s použitím dřevitky. Je zajímavé, že podobné aktivity jsme pozorovali i u ostatních lidoopů. Zvlášť „polštáře“ jsem viděla u bonobo v Zoo Frankfurt, u obojích poddruhů orangutanů v Zoo Chester nebo u orangutanů v Zoo Ústí nad Labem (viz foto Ňuninky – autorka Saša Hůlková). Také všechny druhy lidoopů, šimpanzi, gorily, orangutani si rádi v zajetí vystýlají dřevitkou hnízda, pokud jsou zhotovena z jiného materiálu. Umějí to velice dobře.

Bojíte se hadů?

Já ano. Jsem zooložka a chápu, že bych neměla, ale stejně se  na ně nerada dívám, ani na obrázcích. Jeden semestr na univerzitě jsme měli kurz herpetologie a každý týden jsme měli na stole něco, co bylo s hady spojené – obrázky, muzejní exponáty, hady zakonzervované ve formalinu a určené k systematickému zařazení atd. Prvního živého hada – užovku – jsem držela v ruce také až v průběhu terénní praxe na univerzitě. Když jsem pracovala v subtropech, vždy mne polekala beznohá ještěrka, která vzhledem připomínala malé hádě. Odkud se ten strach bere? Nevzpomínám si, že by moji rodiče se mnou o hadech vůbec kdy mluvili. Spíš to mam zakotvené z dětských let, kdy jsem četla vše, co jsem našla v knihovně od rána do večera a ráda se dívala na dokumenty o zvířatech. Někteří psychologové si myslí, že strach z hadů máme genetický daný. Já si to nemyslím. Vzpomínám si na sérií dokumentu o Lovci krokodýlů z Austrálie, Stevovi  Irwinovi. Pro jeho dcerku byl nejoblíbenější hračkou právě had. Pak se nebála ani hadu živých. Jiný vztah k hadům mají v Indii – často to je domácí mazlíček. I u nás je spousta chovatelů, kteří na hady nedají dopustit.

A co naší nejbližší příbuzní – primáti? I tady je asi chování spojené se strachem z hadů naučené. Spousta druhů primátů žijících ve skupinách v tropickém a subtropickém pásmu se s hady potkává často.  Pro hady jsou opičky kořistí. Často je uloví. Pokud ve skupině jedna z opic hada uvidí, vydává poplašné zvuky. V ten moment všechny ostatní  opice utíkají na stromy, dívají se na hada a křičí. A co primáti, které hada nikdy neviděli?. Profesor Firsov v průběhu svých expedicí se šimpanzy mezi ně na palouk několikrát dával živého hada. Všichni šimpanzi, kteří tam byli, se narodili v laboratoři a s hadem se předtím nikdy nepotkali. Bylo to pro ně něco úplně nového. Proto, když hada uviděli, byli ze začátku velice ostražití. Dívali se na něj z dálky, pak šli blíž. Potom se osmělil jeden sameček a šťouchnul do hada klacíkem. Postupně se osmělil víc a víc a nakonec popadl hada za ocas a hodil ho mezi ostatní šimpanzy. Ti se rozutekli. Stejně ale ze začátku reagovali na králíka, takého prozkoumávali klacíkem.

Do pavilonu goril se na podzim čas od času se dostávají hadi také. Zalézají tam přes ventilační potrubí v období  podzimní migrace od Vltavy ke skálám. Zalézají do balíků z dřevitou vlnou a tak se dostanou i do expozice. Když se to stalo poprvé, gorily to vyděsilo. Reakce ale byla stejná jako u šimpanzů – nebojí se hada proto, že je had, ale protože to bylo něco nového, neobvyklého, živého, a hýbalo se to. Také to zkoušely nejdříve klacíkem. Pak když dělaly z dřevitky hnízda na noc, tak tu dřevitku důkladně prohledávaly. Jednou  bylo v expozici hádě mrtvé. Gorily seděly kolem něj ale udržovaly odstup, úplně se nepřiblížily. Jen dorůstající Moja  na něj házela z dálky klacíky .

Tak co, koupíte si svému dítěti plyšového hada?

Na hodinku za gorilami

Při poslední návštěvě USA se mi podařilo navštívit Zoo Walt Disney Animal Kingdom. Zoo je úžasná. Nemalou roli v tom hraje i klima, kde není nutné pracně a draho budovat uzavřené ostrůvky pralesa v pavilonech a zimních expozicích. Obrovskou výhodou této zahrady je, že rostliny přirozeně vytvářejí pro zvířata krásná zákoutí a nádherné scenérie. Podařilo se mi najít v nabitém pracovním programu hodinu času. Proto jsem se rozhodla, že do zoo vyrazím ještě jednou. Den, který jsem tam předtím strávila, byl především pracovní s návštěvou pracovních prostor zahrady, laboratoří a výzkumného střediska. Na gorily moc času nezbylo. Skoro jsem je neviděla. A tak se jelo speciálně kvůli nim. Ke gorilám se nejrychleji dostanete tak, že v části Zoo Afrika nastoupíte na expediční vláček. „Expediční“ si svůj název zaslouží, připomíná podobné vlaky v Africe, na střeše jsou hromady expedičních zavazadel, zastávky zařízeny ve stejném stylu. A také na jedné z nich, Harambe, se vystupuje. Od stanice je to už jen několik minut a vstoupíte na velice citlivě členěný okruh, který Vás ke gorilám dovede. Po cestě ještě uvidíte guerézy angolské, okapi, projdete skrz „terénní laboratoř“ která má ilustrovat jak pracovali vědci Africe a nakonec se dostanete ke gorilám. Mají tady dvě skupiny goril. Výhodou je uspořádaní míst, odkud gorily můžete pozorovat. Prakticky obcházíte kolem dokola kopce, na kterých jsou gorily vidět z různých stran. Musíte mít ale štěstí, aby jste je viděly všechny. Nejvíce na mne zapůsobila skupina dospělých samců. Byly nádherní, velcí, bylo na ně dobře vidět ze všech míst, kde se dalo buď fotit, nebo jenom gorily pozorovat. Naopak druhá skupinka – rodina se dvěma mláďaty – jako kdyby si hrála s návštěvníky na schovávanou. Od první prosklené výlohy byly vidět na vrcholu kopce u linie horizontu, takže skoro vůbec. Z druhé strany stejného kopce by se daly vidět lépe, pokud by zas nedávaly přednost zdržování se buď v křoví, nebo zase jenom na vrcholu stejného kopce a pořad mizely. Viděla jsem je všechny, s focením už to bylo horší. Několik (i když ne moc povedených) fotek snad Vám napoví, jaké krásné expozice gorily v této zoo mají. Moc mne potěšilo velké množství laviček citlivě rozmístěných na místech odkud byly gorily dobře vidět. Pro děti a zvědavé rodiče byli vždy v pohotovosti zaměstnanci zoo nebo dobrovolníci, kteří ochotně pomáhali dětem se soutěžemi (pokud našly správnou stránku v sešítku s gorilami, dostaly tam samolepku)  nebo fotili rodinky na pozadí výběhu se zvířaty, odpovídali na dotazy a byly velice ochotní kdykoliv pomoci. Tolikrát jsem otázku „Can I help you?“ v životě neslyšela. Takže pokud Vás osud přivede na Floridu, hurá do Zoo.

Moja - chytrá jako opička

To by se o ní dalo říci, pokud by nebyla lidoop. Jinak o Moje to platí stoprocentně. Samozřejmě, všichni máme radost z narození jejího miminka. Pro mne je Moja ale především ta chytrá „opička“. Hned od narození až do věku skoro tří let se pohybovala pouze ve společnosti dospělých. I když je pravda, že i samice mají svoje chvilky a dokážou se rozdovádět, přece jenom divoké hry, jako u mláďat, u nich neuvidíme. Teprve až Tatu trošilinku povyrostl, získala Moja bezvadného parťáka ke hrám. Nicméně to, že vyrůstala mezi dospělými Moje překvapivě pomohlo k mnoha dovednostem. Stejně jako máma Kijivu si osvojila použití „bačkůrek“ na chození po vlhkém nebo studeném povrchu. Jako teta Šinda se naučila používat dlouhé větve, aby sundala od stropu zavěšené rostliny. Byla i sama dost vynalézavá – právě Moja začala blokovat fotobuňku u pítka dřevitou vlnou jako první, až poté ostatní. Právě Moja se pak ve fontánce vyřádila s vodou, která tekla po zablokování fotobuňky bez přestání. Pokud Moja neměla k dispozici větve, aby dosáhla na rostliny visící ze stropu, naučila se házet tím směrem prázdné přepravky nebo jiné předměty, aby zeleň shodila. A právě Moja si donesla z venkovního výběhu dovnitř kamínek a udělala důlek do skla do přípravny. Potom, co odcestovala do Španělska, našla svůj klid. Ale i tady se ukázalo, jak je chytrá. Hned začala učit ostatní, co se dá dělat se stromy a větvemi, ukázala, že i tráva je bezvadná, pokud se dá jíst. Tajně doufám, že naučí dělat „bačkůrky“ i svoje kamarádky v Cabarcénu. To by teprve byl bezvadný příklad přenosu kulturních tradic u primátů. A tak jí držím palce nejenom kvůli miminku a čekám, čím nás ještě překvapí.   

Foto autor EP

Jak léta jdou...

Na těchto dvou fotografiích jsem já a Marek Ždánský. První je vyfocena v USA, kde jsme spolu byli na Gorilla Workshopu v Pittsburghu před dvaceti lety. V tu dobu Marek pracoval jako ošetřovatel primátů v Pražské Zoo. Ta druhá fotografie pochází ze Zoo Dvůr Králové a byla pořízena před týdnem, kde jsme pořádali pro lidoopy tvůrčí dílnu kreslení.

 

Co se za tu dobu odehrálo? Na první pohled se zdá, že jediné, co obě tyto fotky spojuje, jsou kila navíc u nás obou. Ale když se zamyslím, vidím tady mnoho společného. Marek dospěl, oženil se. Moje dcera dospěla, vdala se. Marek založil rodinu, má dvě děti. Moje dcera založila rodinu, já mám jednu vnučku. Žádný z nás za tu dobu neopustil svoji lásku – gorily. Já pokračuji ve své práci dál. Marek, i když už nepracuje v Zoo, má pořad aktivity spojené s těmito primáty. Jezdí za gorilami do Afriky. Stejně jako já je navštěvuje v různých Zoo po celém světě. Oba máme za sebou publikaci knížek, i když moje jsou vědecké a Markovy popisují jeho zážitky v době, kdy s gorilami pracoval jako ošetřovatel. V současné době děláme každý jiné věci, ale čas od času naše cesty se zkříží a důvodem jsou vždy primáti. A tak doufám, že třeba za pár let bude další fotka, pořízena ne některé ze společných zastávek u naších miláčků – goril. Těším se.  

Miluji svátek MDŽ

Mám na tento svátek nostalgické vzpomínky. V Rusku je tento den odjakživa doopravdy sváteční, do práce se nechodí, slaví se v rodinném kruhu. Pro mne a pro spoustu dalších to byl první svátek nadcházejícího jara. Vždy jsem dostala od rodičů dárky, od přátel květiny. Myslím si, že ženy si svůj svátek zaslouží.

Když se podíváme do říše zvířat, i tady samice nejsou pouhými rozmnožovacími jednotkami. U mnoha primátů záleží na samicích, zda akceptují samce za vůdce skupiny. Například když takový samec hulmana posvátného vyžene v boji původního samce, nemusí ho samice vždy přijmout. Gorilí samice přijímají ochranu od stříbrohřbetého samce. Někdy se spojí dohromady a proženou ho, pokud se zdá, že to samec  „přehání“ se svými zásahy do chodu skupiny. Samice také můžou být dobrými lovkyněmi. Dlouho se mělo za to, že kolektivní lov na jiné primáty pořádají jenom šimpanzí samci, ale ukázalo se, že i samice můžou úspěšně lovit. Co se týká používaní nástrojů, zdá se, že v tomto samice nejen šimpanzů, ale i jiných lidoopů, často samce předčí.  V projektu s kreslením lidoopů bylo pro mne velice zajímavé podívat se, nakolik jsou samice kreativní, a zda se dají jejich výsledky srovnat s těmi samčími. Dohromady u nás kreslilo 19 jedinců různého věku a obou pohlaví. Byli to šimpanzi, gorily i orangutani. A tady se ukázalo, nakolik jsou samice  „šikovnější“, než samci. V experimentech s kreslením se očekává, že když dáte lidoopovi čtvrtku papíru a pastelku nebo voskovku, bude kreslit tak, jak kreslí dítě – že vezme ji mezi prsty na ruce tak, jak lidské mládě drží pastelku. Nebude přitom nějak upravovat kreslicí nástroj. A právě v technikách, které používali naši lidoopy se ukázalo, že zvlášť samice orangutanů jsou v tom nepřekonatelné. U samců (oba šimpanzi) jsme také zaznamenali určitou inovaci – techniku graffiti a kreslení pastelkou drženou v zubech. Samice ale byly mnohem vynalézavější. Kupříkladu samice šimpanze Majoránka zjistila, že má na ruce papilární linie jako člověk. Pak na dlaň nanášela štětcem tekuté barvy a dlouho pozorovala, jak se po ruce roztékají a papilární linie zvýrazňují. To ani nemluvím o použití barev jako rtěnek nebo líčidel. Dělali to samice šimpanzů i orangutanů. Občas nám připadali, jako pomalovaní indiáni na válečné stezce z knih Karla Maye. Majoránka také přišla na to, že když má na papíru položený nějaký předmět, dají se krásně tužkou obtáhnout jeho kontury. Největší kreativní umělkyní byla samice orangutana Ňuninka ze Zoo v Ústí nad Labem. Kreslení milovala, vždy si u toho vymýšlela nové věci. Dokázala například udělat z pastelky v puse kašičku, kterou pak vyplivla na papír a rozetřela prstem. Nebo rolovala dlaní pastelku na papíře anebo již nakreslený obrázek upravovala jazykem – rozmazávala pevné čáry a kontury. Nejvíce nás překvapila technika, která velice připomínala Mandalu, obraz, který vytvářejí tibetští mniší s částeček různě zbarveného písku. Ňuninka rozdrobila v puse voskovku nebo pastelku jedné barvy, například červené (pastelky z těchto materiálu odpuzují vodu) a vysypala je z pusy na papír do jedné hromádky. Pak vzala do pusy pastelku jiné barvy, například modré, a udělala to samé. Pak prohlížela různě zbarvené hromádky drobných kousíčků pastelek. Potom to prstem různě míchala a vytvářela z nich obrazce. Pak skončila tím, že vše shrábla do ruky a vyhodila do koše. Výsledek byl stejně pomíjivý, jako Mandala. Zkrátka, i samice primátů vynikají v mnoha směrech a často samce předčí. 

Óda na Kambu

Za svoji dlouhou pracovní činnost jsem potkala spoustu lidí a spoustu zvířat. Lidé mě občas zklamali. Můj nejnadanější student mě zradil, protože si myslel, že už ví vše a od nás, starších a zkušených už nic nepotřebuje. Můj kolega mě hodil přes palubu, když se mu to hodilo. Nikdy jsem se nesnížila k osobní pomstě. Držím se zásady, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Občas mne až zamrazilo, nakolik je toto rčení pravdivé. Kdo mě ale nikdy nezradil, tak to jsou zvířata. Pomatuji si každou gorilu, každého šimpanze nebo orangutana, se kterými jsem pracovala. Byly to radostné zážitky, když se něco hezkého povedlo, byly i smutné chvilky, když nás některý z nich opustil.

Kambu znám od doby, co přišla do Zoo Dvůr Králové. Pak jsem ji viděla v Praze, Moje srdce si ale získala až potom, co Kijivu po narozeni Tatua odstavila Moju. Moja byla ještě příliš mladá, aby zůstala sama bez maminčiny podpory. První noc po porodu Tatua se snažila přitulit alespoň k nohám svojí matky. Pak šla hledat útěchu jinam. A právě Kamba jí poskytla svoji náruč. Nebyla to jenom tetička, která k sobě mládě přitulí, byla to především náhradní matka, která dá teplo, láskyplnou náruč na spaní, a nakonec i mateřské mléko. Pak přišla řada Tatua. I ten hledal po narození mladšího bratříčka, kam by šel, a zase tu pro něj byla Kamba. Vždy mě pobavilo, když jsem viděla Moju v akci „Mojka-tlačka“, když se snažila Kambu nasměrovat směrem do ložnic, nebo Kambu-taxi, která nekompromisně odnesla na zádech mládě. Když Kamba rodila poprvé v přímém přenosu, snažila se tlačit a trpěla, skoro to vzdala. Všichni kdo ji milovali, byli v myšlenkách s ní. A znovu teď, když jsme čekali, až porodí a byli vděční za každou zprávičku o jejím stavu při operaci, to bylo stejné. Jsem ráda, že Kamba to vydržela, je bojovnice. Jsem vděčná všem, kdo se zúčastnil její záchrany. Doufám, že nás ještě dlouho bude těšit svojí přítomností, jako nepostradatelný člen pražské skupiny goril.

Ráj primátů a primatologů

Mnohokrát jsem slyšela samou chválu na opičí zoo v holandském městečku Apeldoorn. Před několika lety jsme se studenty jeli na praxi do Chesterské zoo a při této příležitosti jsme se rozhodli na týden zastavit v Apeldoornu. Apenheul - to není obyčejná zoo. Jsou tam chováni primáti různých druhů, převážně ohrožených. Proto s tato zoo podílí na mnoha záchranných programech. Kouzlo této zoo spočívá v tom, že návštěvník nevidí žádné bariéry, občas se doslova ocitne mezi opicemi. Zvířata, která představují pro člověka nebezpečí, jsou oddělena vodními příkopy, jsou chována na různých ostrovech. Naopak primáti, kteří člověku neublíží jsou chováni volně a často se prochází mezi návštěvníky. Jedním takovým "vděčným" druhem jsou malé jihoamerické opičky Kotulové. Jsou vidět skoro po celé zahradě. Také různé druhy lemurů můžete potkat pár kroků od sebe. Nebo lvíčky zlaté - nádherné drápkaté opičky z Jižní Ameriky.

Když jsme dorazili do Apeldoornu, pršelo. Studenti by raději zůstali v hotelu, ale zavelela jsem nástup a šli jsme do zoo pracovat. V Apenheulu jsou vynikající podmínky pro pozorování opic - všude jsou upravené cesty, u každé expozice jsou lavičky nebo křesla - stačí se posadit a můžete pozorovat od rána do večera. Pravda, když lije, asi si nesednete. Překvapivě primáti byli i v dešti velice aktivní, zvlášť gorily. Předváděly takové prvky chování, které jsme pak za slunečného počasí již neviděli. Například jedna gorilí samice ukázala, jak šikovně může používat nástroje. Gorily v Apenheulu mají k dispozici velký zalesněný výběh, ve kterém je mnoho vzrostlých stromů a velkých kusů dřeva. Stromy jsou chráněny betonovými skružemi až do výšky 2,5 m, aby gorily nemohly vylézt na strom a zničit ho. Jenomže ne nadarmo gorily patří k jedněm z nejinteligentnějších zvířat. Jedna ze samic našla ve výběhu velký kruh dřeva, opřela jej o skruž a tak si vyrobila žebřík. Po tomto žebříku vylezla nahoru tak, aby mohla dosáhnout na horní okraj skruže. Ostatní už bylo otázkou okamžiku - přitáhla se rukama nahoru a už byla na stromě. Mohla si tam pochutnávat na čerstvých větvích a listech a ještě házela větve jiným gorilám dolů.

Mláďata goril si zase hrála s vodou - dělala rukou ve vodním příkopě vlnobití, cákala vodu na sebe, zkrátka si hrála i v dešti. Tento den byl jeden z těch neopakovatelných, které jsem zažila při studiu primátů.

Aby toho nebylo málo, poslední den pobytu za nádherného počasí jsme se studentkou pozorovaly drápkaté opičky ve výběhu před námi. Seděli jsme v křeslech pod velkým stromem a říkali si, jak je to tu hezké a pohodlné. Najednou se objevil ošetřovatel s miskou ovoce a zaklepal na ní. V tu ránu se ze stromu, pod kterým jsme seděli začaly spouštět pro ovoce malpy hnědé. Celou dobu jsme o nich nevěděli a malpy pro změnu pozorovaly nás. Spousta zajímavého tedy nalezneme nejen před sebou, ale občas je dobré podívat se i nahoru.

Pokud máte rádi nevšední zážitky se zvířaty, tuto nevšední zoo vřele doporučuji.

Foto: Jan Kadeřábek