Já ano. Jsem zooložka a chápu, že bych neměla, ale stejně se na ně nerada dívám, ani na obrázcích. Jeden semestr na univerzitě jsme měli
kurz herpetologie a každý týden jsme měli na stole něco, co bylo s hady
spojené – obrázky, muzejní exponáty, hady zakonzervované ve formalinu a určené
k systematickému zařazení atd. Prvního živého hada – užovku – jsem držela
v ruce také až v průběhu terénní praxe na univerzitě. Když jsem
pracovala v subtropech, vždy mne polekala beznohá ještěrka, která vzhledem
připomínala malé hádě. Odkud se ten strach bere? Nevzpomínám si, že by moji rodiče se mnou o hadech vůbec kdy
mluvili. Spíš to mam zakotvené z dětských let, kdy jsem četla vše, co jsem
našla v knihovně od rána do večera a ráda se dívala na dokumenty o
zvířatech. Někteří psychologové si myslí, že strach z hadů máme genetický
daný. Já si to nemyslím. Vzpomínám si na sérií dokumentu o Lovci krokodýlů
z Austrálie, Stevovi Irwinovi. Pro
jeho dcerku byl nejoblíbenější hračkou právě had. Pak se nebála ani hadu
živých. Jiný vztah k hadům mají v Indii – často to je domácí mazlíček.
I u nás je spousta chovatelů, kteří na hady nedají dopustit.
A co naší nejbližší příbuzní – primáti? I tady je asi chování
spojené se strachem z hadů naučené. Spousta druhů primátů žijících ve
skupinách v tropickém a subtropickém pásmu se s hady potkává často. Pro hady jsou opičky kořistí. Často je
uloví. Pokud ve skupině jedna z opic hada uvidí, vydává poplašné zvuky.
V ten moment všechny ostatní opice
utíkají na stromy, dívají se na hada a křičí. A co primáti, které hada nikdy
neviděli?. Profesor Firsov v průběhu svých expedicí se šimpanzy mezi ně na palouk několikrát dával živého hada. Všichni šimpanzi, kteří tam byli, se
narodili v laboratoři a s hadem se předtím nikdy nepotkali. Bylo to
pro ně něco úplně nového. Proto, když hada uviděli, byli ze začátku velice
ostražití. Dívali se na něj z dálky, pak šli blíž. Potom se osmělil jeden
sameček a šťouchnul do hada klacíkem. Postupně se osmělil víc a víc a nakonec
popadl hada za ocas a hodil ho mezi ostatní šimpanzy. Ti se rozutekli. Stejně ale ze začátku reagovali na králíka,
takého prozkoumávali klacíkem.
Do pavilonu goril se na podzim čas od času se dostávají hadi také. Zalézají tam přes ventilační potrubí v období podzimní migrace od Vltavy ke skálám. Zalézají
do balíků z dřevitou vlnou a tak se dostanou i do expozice. Když se to
stalo poprvé, gorily to vyděsilo. Reakce ale byla stejná jako u šimpanzů –
nebojí se hada proto, že je had, ale protože to bylo něco nového, neobvyklého, živého, a hýbalo se to. Také to zkoušely nejdříve klacíkem. Pak když dělaly z dřevitky hnízda na noc, tak tu dřevitku důkladně prohledávaly. Jednou bylo v expozici hádě mrtvé. Gorily seděly kolem něj ale udržovaly odstup, úplně
se nepřiblížily. Jen dorůstající Moja na něj házela z dálky klacíky .
Tak co, koupíte si svému dítěti plyšového hada?
Žádné komentáře:
Okomentovat