Dnes se mi zdálo o Ňuňákovi

Dnes se mi zdálo o Ňuňákovi. Věděla jsem už pár měsíců, že je vážně nemocný, ale nepředpokládala jsem, že to vezme tak rychlý konec.

Moje první setkáni s mláďaty orangutanů, Ňuňákem a Ňuninkou bylo brzy potom, co přišli do Ústecké zoo. Bylo to zhruba před 27 lety. Pořad jsem za nimi dojížděla, pracovala jsem s nimi – byli to první „malíři“ v mém projektu, zkoumajícího kreslení u lidoopů.

Přede mnohá léty

Naše poslední setkání

Vždy mě Ňuňák potěšil tím, že mne poznal i po dlouhé době, přišel ke sklu a dával mi pusinky. Vzpomínám jak mne jednou jeho „objetí“ připravilo o nový pár bot. Chystali jsme se ze zoologem z Ústecké zoo služebně do Německa. Auto, kterým jsme měli vyrazit zatím bylo v myčce, zbývala mne ještě asi hodina času, než se vydáme na cestu. Tak jsme šli s paní chovatelkou, která se o ně starala, do klece, že ještě stihneme s nimi něco nakreslit. Orangutanům bylo v té době mezi 5-6 lety, Ňuňák už byl poměrně velký a hlavně silný. Zrovna kreslit se mu nechtělo, zato se pusinkovat a objímat se se mnou ano. A tak mne objal a funěl mi na krk a na rameno. Paní chovatelka se lekla, že mi něco udělá, chytila ho za vlasy na hlavě a jenom říkala: „Ňuňáku, maloučko“. Neštěstí mi nic neudělal. Líbily se mu ale moje nové lodičky, zvláště mašle na nich. Jednu mi utrhl a hrál si s ní. Tak jsme šli ven, ještě se chovatelce podařilo tu mašli Ňuňákoví sebrat. Co teď? Náhradní boty jsem s sebou neměla, vracet se do Prahy kvůli tomu se mi nechtělo také, ani nebyl čas. Pan doktor, co léčil zvířata, mi tu mašli nějak přicvaknul zpět na botu. Moc to nedrželo, tak jsem utrhla i tu druhou, a jelo se. Odnesla jsem tehdy ponaučení, že naše mláďata orangutanů už nejsou mláďata, dorůstají a začínají mohutnět a sílit. Měla jsem z nich respekt.

Paní režisérka Poledňákova dostala od Ňuňaka na památku malované srdce.

Za ta léta jsem viděla Ňuňáka s Ňuninkou někdy více, někdy skoro ne. Před třemi roky jsme v Zoo slavili jejich 25 let, prožitých v Ústí a 25 let od natáčení filmu „Dva lidí v Zoo“.
Mnoho dalších let mi oba, i Ňuňák i Ňuninka dělali radost. Byli moc šikovní, zvědaví. Bohužel, dnes Ňuňák odešel navždy. Už se mně o něm bude jenom zdát, a zůstanou mi po něm jenom fotky a videa. Ale hlavně mi zůstanou vzpomínky, které jsou jenom moje. Tak, kamaráde, odpočívej v pokoji…

Budíček

Jedna z prvních věcí, která mne zaskočila po přestěhovaní do Československa, bylo raní vstávání. Život v okolních zemích - včetně Ruska - začíná o pár hodin později. A tak jsem se bez budíku neobešla. První problémy nastaly, když moje malá dcerka měla navštěvovat jesle. Pokud jsem jí nepřivedla do 7.45 ráno, pak dveře se uzavřely a už další děti ten den nepřijímali. Naštěstí pro mne se v tu dobu dalo chytit vysílaní ruské televize, která již ráno vysílala dětské „večerníčky“ zrovna v době, kdy jsem měla dceru probudit. Vždy jsem ji vzala do náruče spolu s dekou, přenesla jí na gauč k televizi, a za pár minut byla holka vzhůru a dívala se na kreslené pohádky.

12 krásných let mne budila každé ráno naše milovaná husky, Jenny. Vždy věděla, že ráno jí venčím já. A tak pokaždé přišla k mé posteli a tiše si sedla. Nevím jak, ale skoro vždy jsem podvědomě zaregistrovala, že u mne sedí. Vstala jsem a šly jsme spolu na procházku. Jenny už mezi námi není, schází mi to.

V době studia jsem jezdila na praxi do přírodní rezervace na Kavkaze, kdy volně žila velká skupina paviánů pláštíkových, asi 180 jedinců. My  lidé jsme přespávali v maringotce. Protože klima v teto oblasti je subtropické, měli jsme pořad otevřená všechna okna i přes noc. A protože nám záleželo na tom, aby nám všechny naše věci  zůstaly, zvláště jídlo, tak na oknech byly mříže a dveře do maringotky musely být vždy zavřené. Paviáni budík nemají, ale řídí se východem slunce. Vždy ráno, když jsme ještě spali, přišli k maringotce a začali skákat na střeše. Někteří z nich viseli na okenních mřížích a „povídali“ si s námi (chrochtající a štěkající zvuky). Také to bylo velice příjemné probouzení.

I další můj „budíček“ je spojený se zvířaty. Občas jsem potřebovala přespat v hostinském pokoji v Zoo v Ústí nad Labem. Nedaleko od budovy, kde jsem nocovala, byl výběh pro gibbony. Tito malí lidoopi začínají svůj den zpěvem – tak v džungli ohlašují: tady jsem, tady to je moje území. Ten zpěv se šíří daleko v okolí. I mne vždy dokonale probudil.

Teď přemýšlím kdo mne bude budit příště?

Jenny

Světový den orangutanů – osobní zážitky

Když se řekne orangutan – pro mě to je pár orangutanů ze zoo Ústí nad Labem – Ňuňák a Ňuninka. Sleduji jejich osud hned od začátku. Dostali se do republiky krkolomnou cestou – v malých bednách dva uzlíčky, jako součást snad jedné z posledních nelegálních zásilek těchto nádherných zvířat do střední a východní Evropy. Dovezlo se 10 jedinců, část z nich skončila v zoologických zahradách v Rusku (Petrohrad – samice Monika – už je po smrti), náš párek přišel do Česka, jako budoucí hvězdy ve filmu Dva lidi v Zoo.  Přišli s falešnými papíry, že jsou ze zoo v Kambodži. Jenomže po vražedném řadění v Kambodži v tu dobu ani žádná zoo nebyla. Doprovod se jaksi vypařil na letišti, zvířata konfiskovalo Československo a umístilo je do ústecké zoo (a dobře udělalo). Hned se jich ujali dva ošetřovatelé, kteří se o ně vzorně dlouhodobě starali. Po ukončení natáčení naši orangutani v Ústí už zůstali.

Já jsem je viděla, když ještě byli malí, bylo jim něco mezi 3-4 roky. V tu dobu jsme začínali pracovat na projektu s kreslením s lidoopy a naši dva hrdinové byli první, kdo se projektu zúčastnili. Ňuňák, dokud byl malý, kreslil s námi v jedné místnosti, byla tam i Ňuninka. Ta se ukázala jako největší umělkyně ze všech, byla velice vynalézavá a bořila dosavadní teorie o vývoji umění v evoluci. Doteď mám od ní spoustu obrázků. Ňuňák, když dospěl, kreslit přestal, nezajímalo ho to. Ale Ňuňinka pokračovala dál i po narození vlastních mláďat.

Pamatují si, jak jsme zkoušeli v rámci enrichmentu ukázat orangutanům živého králíka. Ňuninka byla u vytržení, ale ze začátku se hodně bála. Tak se držela za paní ošetřovatelkou a dívala se, co to je za věc. Její ošetřovatelka jednou rukou držela Ňuninku, druhou vždy pohladila králíka a nechala jí čuchnout k její ruce. Postupně se Ňuninka osmělila a začala se králíka dotýkat. Nejvíce ji fascinovalo, že je živý a že se hýbe pokaždé, když ho šťouchne do zadku. Králík potom popošel pár krůčků a zase klidně sedel a něco žvýkal. Ňuňák reagoval úplně jinak. Ani jsme mu nedali králíka do klece, jen ho posadili před mříže. Ňuňák začal hulákat, házet na králíka dřevitou vlnu a chtěl se k němu dostat. Zkrátka, byl to pro něj vetřelec, kterého musel zahnat.

Jednou jsem se chystala s kolegy z ústecké zoo do Německa na konferenci. Zbylo nám trochu času před cestou, než se umyje auto. A tak jsme šli ještě za orangutany kreslit. Oba byli v herně, kde jsme s nimi obyčejně malovali. Ňuninka se ihned pustila do tvorby. Ňuňák se ale rozhodl, že větší zábava bude, když mne obejme. V tu dobu už byl poměrně velký, ruce obrovské. Paní ošetřovatelka akorát stačila říct: Ňuňáku, maloučko … a pořad to opakovala. Ňuňák nějak nedal na její varováni, a rozhodl se prozkoumat, co všechno na sobě mám. Upoutaly ho moje nové lakované lodičky s maší, které jsem měla na sobě. Zvlášť ta mašle ho lákala. A tak jí utrhnul. Nakonec jsme vyšli z klece, stála jsem tam v nových lodičkách, ve kterých jsem se chystala na tu konferenci, ale mašle byla jenom na jedné z nich, druhou jsem měla v ruce, přádně oslintanou od Ňuňáka. Pan veterinář se mi nabídl, že mi tu mašli zkusí nějak přišít. A jelo se do Německa. Mašle se po chvíli se někde ztratila, upravila jsem si lodičky tak, že jsem utrhla raději i tu druhou. Tak jsem přišla o nové boty, ale nemám to Ňuňákovi za zlé. Mam ho ráda.