středa 12. března 2014

Jak je důležité pojmenovat zvíře

Je samozřejmostí, že dáváme jména svým domácím mazlíčkům. Jsou členy našich rodin, milujeme je, staráme se o ně, bojíme se o ně, když jsou nemocní a soucítíme s nimi, pokud je něco bolí. Co ale se zvířaty, které jsou na farmách, v průmyslových chovech nebo v zoologických zahradách? Všechna tato zvířata mají (nebo měla by mít) svá identifikační čísla. Ale stejně Vám každý ošetřovatel řekne, že má svého miláčka, kterému jméno dá. Jednou mi Dr. Jane Goodallová vyprávěla, jak ji ze začátku její práce se šimpanzi kritizovala vědecká komunita. Pojmenovat zvíře je přece tak nevědecké! Ale protože šimpanzi, které studovala v Africe, svoje jména měli, pak kdokoliv na světě, každý, kdo četl knížky napsané Jane věděl, kdo je samice Flo, jak z malého Goblina vyrostl dominantní samec, jaký je osud Fifi a její rodiny.
I pro mě je důležité znát zvířata jménem. Vždy mi šimpanzi rošťáci Jimi a Tedy z Liberecké zoo budou připomínat dobu, kdy jsem s nimi strávila hodně času. Nebudou pro mne už nikdy anonymními šimpanzími samci, a nezáleží, ve které zoo nakonec budou. Když čtu zprávy o Moje, vím, že to je ta naše pražská Moja, která tady se narodila. I na dálku jí budu držet palce, ať je zdravá a spokojená v nové rodině. I ta její španělská rodina už pro mne není anonymní, stejně jako mláďata ve Stuttgartu, které sdílí osud s gorilím mládětem Tanem. A tak časem zjišťuji, že poznávám spoustu zvířat nejenom osobně, ale i na dálku. A zajímají mne nejenom jako objekt výzkumu, ale jako by byla členy velkého příbuzenstva, které se rozrůstá po celém světě.

Jsem přesvědčena, že pokud by zvířata nebyla pro mnoho lidí jenom potenciálním zdrojem peněz, nebyli by tak krutí při zacházeni s nimi. Platí to i u nás. Vždyť od nového roku zvíře už není věc, ale živý tvor. To je překvapení, že?



úterý 4. února 2014

Kouzla s dřevitkou

V zoologických zahradách a jiných chovných zařízeních pro primáty se často používá dřevitka – zbytky po opracování dřeva. Slouží především jako podestýlka. Na druhé straně v těchto zoo a chovných zařízeních skoro nikdy nejsou kameny – z hlediska bezpečnosti návštěvníků, samotných zvířat a celistvosti ubikací. Jenže velcí lidoopi, a to všechny druhy bez výjimky, jsou mistry v používaní nástrojů, včetně kamenů. Pokud ale nejsou, co s tím? A tady se projevuje tvůrčí potenciál tak inteligentních zvířat, jako jsou lidoopi. Udělají nástroje z toho, co mají po ruce, třeba i z dřevitky. Třeba pražská skupina goril – všichni jsou mistři v tomto oboru. Jenom namátkou: „Bačkůrky“ – vyrábějí Kijivu a Moja. Zablokování fotobuňky v pítku – fontána na hraní – Moja, Tatu, Kiburi. Utěrka – všechny dospělé samice. Použití dřevité vlny (podestýlky) jako chrániče na krk (límec). Dospělá samice gorily Bikira vytvářela z dřevité vlny chránič, který před pitím umisťovala na okraj prohlubně pro vodu u pítka. Tím si chránila krk a hrudník při pití proti tlačení na tvrdý okraj, eventuálně od mokrého nebo studeného okraje.Klobouk (všechny dospělé samice): Bikira (viz foto paní M.Hanáčkové).



Použití měkkého materiálu (látka) jako polštářku – při sezení na tvrdém povrchu. Dospělé samice goril v Zoo Praha často sbírají podestýlku (dřevitou vlnu), dělají z ní hromadu připomínající polštář a podkládají ho pod sebe při sezení na tvrdém povrchu (podlaha, špalky). Dokonce i gorilí samec Richard ukázal, že to také umí. Po výměně štěpek v pavilonu se bál po novém povrchu chodit. Proto si vzal hromadu dřevitky a před tím, než udělat krok, nasypal kus před sebe, stoupl na tento „umělý ostrůvek“, pak pro další krok znovu nasypal dřevitku a tak šel dál, pokud nepřekročil pás nové štěpky. Polštář pod lokte – gorily při pozorování dění v pracovně ošetřovatelů přes okno často podkládají pod lokte „polštáře“, pokud si přitom opírají lokty o tvrdý povrch. Není to konečný přehled aktivity goril, spojených s použitím dřevitky. Je zajímavé, že podobné aktivity jsme pozorovali i u ostatních lidoopů. Zvlášť „polštáře“ jsem viděla u bonobo v Zoo Frankfurt, u obojích poddruhů orangutanů v Zoo Chester nebo u orangutanů v Zoo Ústí nad Labem (viz foto Ňuninky – autorka Saša Hůlková). Také všechny druhy lidoopů, šimpanzi, gorily, orangutani si rádi v zajetí vystýlají dřevitkou hnízda, pokud jsou zhotovena z jiného materiálu. Umějí to velice dobře.