Je mi líto
Koko. Odešla gorila, kterou doslova znal celý svět. Odešla legenda z říše zvířat.
Dokázala komunikovat s lidmi ve znakové řeči. Soucítím i s paní doktorkou
Pattersonovou, pro kterou Koko znamenala celý život, ostatně i jako ona pro
Koko. Truchlíme, vzpomínáme. Když se objevily první zprávy o výsledcích práce
Dr. Francine Pattersonové s touto gorilou, byl to doslova převrat v našem
myšlení, převrat ve znalostech co vše lidoopi dokážou a jak nám jsou blízké.
Vzpomínám
na začátky tohoto projektu. Byla jsem studentkou na univerzitě. Náhodou jsem se
dostala k časopisu Amerika v ruštině, což v období studené války
nebylo jednoduché. Na obálce byla fotka Koko. Byla jsem okouzlena jak Koko, tak i samotnou paní doktorkou
Pattersonovou. Pak se objevily jako houby po dešti převratné výsledky práce s dalšími
lidoopy – šimpanzici Washoe, šimpanzem Nimem, orangutanem Chantek, bonobem
Kanzi a mnoho dalšími. Výsledky byli fascinující. Představovaly různé vědecké
školy a různý pohled na problematiku mezidruhové komunikace. Snila jsem o tom,
že možná kdysi také budu vest podobný výzkum.
Po letech práce s lidoopy
jsem viděla i druhou stránku podobných výzkumů. Pokaždé mládě zařazené do
experimentu muselo být (ve většině případů) odebráno od matky. Lidé se pro taková
mláďata stávali náhradní rodinou. Někdo jako Dr. Pattersonová jim byl nablízku
po celý dlouhý život. Někteří jenom na krátký čas – buď skončil projekt, nebo
došlo financování. Ostatně i Dr. Fouts, který později o Washoe staral, byl
osobně hluboko zasažen skutečnosti, že se možná o ni nedokáže dále postarat, a
Washoe zůstane sama s neznámými zvířaty a neznámými lidmi. A už to nikdy
nebude ta samice šimpanze, kterou se narodila, navždy zůstane poznamenána
lidskou výchovou.
Být znova gorilou, nebo
šimpanzem, nebo orangutanem, po zásahu výchovy v lidské péči není snadné
pro žádného lidoopa. Jsou to desítky zvířat, vychované „na flašce“ z různých
důvodů a často snahou je zachránit za každou cenu, vypiplat je a vrátit zpět do
skupiny jedinců vlastního druhu. Občas se to ani nepovede, ale následky to zanechá
vždy. Milovníci goril v Zoo Praha si určitě vzpomenou jak dlouho a
bolestivě trvalo začlenění Bikiry, poznamenané lidskou péči do skupiny.
Před lety i mně byla nabídnuta
možnost podobný experiment zopakovat v českých podmínkách. Řekla jsem ne a
přesvědčila iniciátory tohoto projektu, že teď už to je nepřijatelné především
z etického hlediska. Jsem ráda, že mne poslechli. Kdo chce o tom, co
podobný výzkum obnáší přečíst podrobněji, doporučuji český překlad knížky
Rogera Foutse „Nejbližší příbuzní“ (Roger Fouts, Stephen Tukell Mills, „Nejbližší
příbuzní“. Nakladatelství Mladá fronta, 2000). Lepší pohled na věc jsem
nenašla.
A tak mám dvojí pocity –
je mi nesmírně líto, že Koko odešla, je mi nesmírně lito Dr. Pattersonové,
která ztratila jednu z nejbližších bytostí ve svém životě. Na druhé straně
už je Koko svobodná, alespoň když ne v životě tak ve smrti. R.I.P. Koko.