Dnes je první ročník Světového Dne goril

World Gorilla Day – Světový den goril je vyhlášen na 24. září a letos se slaví poprvé. Proč gorily? A proč jejich svátek? Existuje spousta významných dní v průběhu roku, věnovaných různým zvířatům – World Bonobo Day (byl vyhlášen loni poprvé a slaví se na Svatého Valentina), den lidoopů, den lvů, den tygrů atd. Má to vůbec nějaký význam? A pokud má tak jaký?

Pokud se podíváme na druhy zvířat zjistíme, že to jsou především zvířata ohrožená, známá ve světě, atraktivní pro širší veřejnost. Nejsem si jistá, zda existuje nějaký svátek věnovaný třeba švábům, nebo nějakým vzácným broukům. Třeba ano, ale nevím o tom. Vím ale, že pokud budu věnovat pozornost gorilám nebo tygrům ve dnech jejich svátků, třeba to pomůže i hmyzu, hlodavcům, ptákům nebo rostlinám, kteří žijí ve stejném biotopu jako gorily, a o kterých veřejnost nemá ani tušení.

V tak významných dnech jako Světový Den Goril probíhá spousta akcí, věnovaných těmto zvířatům. Jsou to speciální setkání v zoologických zahradách, přednášky pro veřejnost, promítání filmů, zveřejňování fotografií a článků, burcujících veřejnost k ochraně dnes zrovna goril.

Není to však jakýsi výmysl zoologů. Gorily jsou jedny z nejohroženějších druhů zvířat. Stíhá je jedna rána za druhou. Pytláci, které je loví a zabíjejí,  vykácení a vypalovaní pralesa, ve kterém žijí, nemoci včetně Eboly, válečné konflikty, přírodní katastrofy, jsou zdrojem masa pro lidi. Nejsou ušetřeny téměř ničeho na co si vzpomeneme.

Gorily nejsou ani stoprocentně chráněny ani v zoologických zahradách. I tady dochází k nehodám nebo přírodním katastrofám, při kterých zvířata uhynou. V zoo ale mají šancí přežít co nejdéle. Starají se o ně veterináři, aby zabránily předčasnému úhynu v důsledku nemoci. Starají se o ně s láskou jejich chovatelé. Tím, že přibližují život goril široké veřejnosti, pomáhají lidem pochopit jak to jsou úžasná zvířata a jak moc potřebují naší ochranu.

S rozvojem sociálních sítí vzniká nový fenomén – zvířata jsou nám téměř na dosah. Lide se spojují do zajímavých skupin, sledují zvířata na internetu, sdílejí navzájem fotky a videa. Kolik lidí dal dohromady pořad Odhalení, věnovaný skupině pražských goril. Nejsou to jenom anonymní gorily, jsou to „naši“ Richard, Kambuška, Kička, Bikira, Shinda, jsou to „naší kluci“ Kiburi, Nuru a Ajabu. A jsou ty „naše“ gorily i ve světe – Moja a její mládě, a její celá nová rodina v Cabarcenu, Tano a jeho „parťáci“ v Mnichově. A tak jak cestujeme po Zoo ve světě, rodina „našich goril“ se rozrůstá, stejně jako se rozrůstá společnost přátel a kamarádů, kteří sledují život goril, i když jen zprostředkovaně, a kteří jsou ochotní jakkoliv pomoci k záchraně těchto nádherných zvířat. Alespoň tak, že zaplatí vstupenku, vydají kalendář nebo knížku, koupí suvenýry, výtěžek ze kterých jde na záchranu goril, nebo adoptují nějakou gorilu v záchranných centrech přímo v Africe. Cest k pomoci je  mnoho. Nebyly by ale k ničemu, pokud by si lidé gorily nebrali „ za své“. I k tomu je dobrý World Gorilla Day.

Harambe – zbytečná smrt?

Celý svět je šokován události, která se stala v Cincinnati Zoo před pár dní. Malý chlapec přelezl zábradlí u výběhu goril a spadl do vodního příkopu. Gorilí samec Harambe byl u chlapce, táhl ho ve vodě, snažil se ho postavit na nohy. Vypadá to hrůzostrašně a hrůzostrašné to doopravdy bylo. Především pro rodiče chlapce, pro přihlížející návštěvníky zoo. Nakonec Harambe byl zastřelen, chlapec zachráněn bez vetší újmy na zdraví. Okamžitě se rozpoutala diskuze zda zoo postupovala správně, zda gorilí samec mohl ublížit chlapci, zda rodiče nesou vinu na tom, že dítě neuhlídali, zda v zahradě jsou dostačující bezpečnostní zábrany ve výbězích atd.

 

http://www.wlwt.com/news/full-video-boy-falls-into-gorilla-world-exhibit-at-cincinnati-zoo/39781440

 

Co se vlastně stalo z hlediska primátologa? Především se musíme uvědomit že gorily nejsou predátoři. Neloví jiná zvířata, nejsou masožraví. Nejsou to ani šimpanzi, pro které malé opice jsou kořist. Ano, jsou to obry ve srovnání s malým dítětem. Ne, nejsou apriori agresivní. Dva podobné případy kdy dítě spadlo do výběhu goril stali již dříve. V Zoo Jersej ve Velké Británií:

https://www.youtube.com/watch?v=W-CMxMv34_A&feature=share

 

a v Brookfield Zoo v USA:

 

https://www.youtube.com/watch?v=sfC0gyCbpR4

 

V obou případech to dopadlo dobře. Gorily dětem nijak neublížili, chránili je. V USA samice donesla chlapečka ke dveřím, kde ho převzali ošetřovatele.

Ze záběrů na videu v Cincinnati Zoo je vidět, že samec spíš chlapce chránil. Pokud by chtěl mu nijak ublížit, mohl to udělat, ale nekousl ho, neudeřil. Otázka je co by se mohlo stát o minutu, o pár minut později. Rozhodně ječící dav ho znervózňoval. V takové situaci jsou jenom dvě možnosti – buď zvíře odlákat, zavřít do zázemí, nebo zastřelit. Není šance použit uspávací střelu. Uspávací látka nepůsobí okamžitě, zvlášť u zvířete které je ve stresu. Samotný zásah šipkou samce mohl podráždit tak, že by chlapce napadl. Do zázemí samce také nepodařilo odlákat. Proto nebylo jiné možnosti než ho zastřelit. Stalo se.

Co dál? Plně chápu ředitele zoo. Musel přijmout okamžité řešení. Neměl čas nijak analyzovat video, které my teď můžeme rozebírat donekonečna. Určitě to pro něj nebylo snadné rozhodnutí. Ale život člověka v tomto případě opravdu má přednost. Teď je na čase udělat maximum pro to aby smrt Harambeho nebyla zbytečná. Možná teď v jiných zoo znovu zhodnotí zda bezpečnosti opatření jsou dostačující, zda se nedá ještě něco vylepšit. Možná pro spoustu lidí tato událost bude impulzem ke změně pohledu na gorily. A příběh Harambeho bude mementem k zamyšlení jak gorilám pomoci nejen v zoo ale i v přírodě. Pro spoustu z nich to nebude nějaká gorila, nebude to nestvůra Kinkong kterou stvořili filmaři. Bude to Harambe, nádherný gorilí samec, který malému chlapci neublížil ale zaplatil za lidskou chybu svým životem. Truchleme za něj a udělejme vše proto aby ho smrt nebyla zbytečná. R.I.P. Harambe.

Souznění

Každý, kdo denně pracuje s primáty (nejenom), má občas pocit, že si dokonale s těmito zvířaty rozumí. Nestává se to často, ale v ten okamžik cítíte, že nepotřebujete slova, abyste si rozuměli, že jste naladění na stejnou vlnu. Můj učitel, profesor L.A.Firsov, mi o takovém okamžiku vyprávěl. Stalo se to v průběhu jedné expedice, kdy pět šimpanzů z laboratoře odvezli na neobydlený ostrov na severu Ruska. I když bylo léto, ten rok často pršelo. Jednou déšť zastihl Firsova na ostrově i se šimpanzy. Protože ti už ostrov dokonale znali, vzali ho s sebou pod velkou jedli, kam se dešťové kapky nedostaly. A tak šimpanzi a pan profesor polehávali na zemi pod obrovským stromem a čekali, až se déšť přežene. Firsov si zvedl ze země šišku, očichal ji, trochu rozemnul v prstech a pak ji předal nejblíže sedícímu šimpanzovi. Ten udělal to samé a poslal šišku dal. Když se všichni na šišku podívali, kolečko se uzavřelo a šiška zase skončila u pana profesora. Ten mi pak říkal, že to byl velice zvláštní okamžik a že kdyby to chtěl zopakovat a natočit na video, už by se to nikdy nepovedlo. I mně se občas stávaly podobné věci. Ještě jsem byla studentka na praxi v laboratoři se šimpanzy. Ošetřovatelka, která tam pracovala, baba Katya, byla trochu nahluchlá, proto skoro pořád mluvila velice hlasitě. Šimpanzy ale zvládala perfektně a svoji práci také. Jednou večer chtěla, aby šli do ložnic, že uklidí na noc jejich klec. Katya otevřela šubr a zavelela, aby dvě samice s malými mláďaty šly vedle. Jenomže šimpanzice si postavily hlavu a vůbec na její pokyny nereagovaly. Katya na ně nejdříve křičela, pak je pokropila vodou z hadice a nic. Nakonec zkusila pohrozit šimpanzům startovací pistolí. Je nutné vysvětlit, že pistole byla v dolním šuplíku stolu v hale se šimpanzy pro případ nouze. Například, pokud by se zvířatům podařilo z klecí dostat, nebo pokud by zaútočila na lidi nebo pokud by ohrožovala sama sebe navzájem. Pistole se téměř nepoužívala, šimpanzi se strašně báli zvuku výstřelu a záblesku, který při střelbě vycházel. Většinou stačilo napřáhnout ruku směrem k šuplíku s pistolí a už poslechli. Jenomže Katya asi zkoušela vyhrožovat zbraní častěji, než je zdrávo, a tak šimpanzi když viděli zbraň už se vůbec nebáli a nijak nereagovali. Nakonec to Katya vzdala. Pak jsem se zvedla a řekla, že to tedy zkusím já. Ošetřovatelka se mi vysmála, vždyť jsem byla jenom mladá studentka. Otevřela jsem znovu šubr a tiše řekla: Tak Sylvo (tak zvali jednu samici), pojď už. Sylva se klidně zvedla, nahodila si mládě na záda a šla. Za ní Gamma, druhá samice se svým mládětem. Za minutu  byly obě v ložnici, zavřela jsem šubr a Katya mohla začít uklízet. Opravdu jsem v ten okamžik cítila, že mi rozumějí. Nemusela jsem křičet, ani je polévat vodou. Jenom jsme byly naladěni na stejnou vlnu…  

Dvojité vidění? Ne, jsou to dvojčata

13.června se v Burgers´ Zoo v holandském městě Arnhem narodila dvojčata goril. Zoo oznámila, že jsou to sameček a samička. Zpráva to je vzácná a mám z toho velkou radost. Ještě větší radost mi dělá to, že v době boomu sociálních sítí máme fotky miminek a jejich maminky, a také videa - takřka v přímém přenosu. Pro nás je taková událost velice vzácná. I když se výskyt dvojčat procentuálně moc neliší od dvojčat lidských, vzhledem k malému počtu goril v zoologických zahradách a v přírodě, je taková událost vždy přinejmenším zprávou desetiletí.

I u šimpanzů je narození mláďat – dvojčat velká událost. Mně se podařilo mít taková dvojčata v náručí v roce 1996. Ten rok byl pro šimpanze v tomto aspektu mimořádný – dvojčata ve světě (alespoň o kterých víme) se narodila hned třikrát. První pár dvojčat se narodil v přírodní rezervaci Gombe v Tanzánii, kde dlouhá léta chování šimpanzů studovala Jane Goodallová, legenda současné primatologie. Druhý pár se narodil v Sunset Zoo ve Spojených státech. Nu a třetí u nás – v Liberecké zoo. Jak v Gombe, tak i v Americe se samice o svá mláďata vzorně staraly. Bohužel matka libereckých dvojčat Ingrid zájem o mláďata neměla a nechala je v péči „šimpanzí mámy“ ošetřovatelky paní Jiřiny Kyzlíkové a její dcery, Dagmar Vlčkové, která se také o šimpanze starala. Ingrid patří k těm samicím, které velice snadno zabřeznou a porodí mládě, ale nikdy nedokázala žádné z nich odchovat. Mláďata skončila v péči ošetřovatelů, nebo pokud se samice ze začátku o mládě starala, stejně ho pak nemohla uhlídat a miminko brzy zahynulo. Ale zpět k dvojčatům. Byly to dvě samičky, dostaly jména Vanilka a Majoránka. Měly také o dva roky staršího bratra Jimiho, který byl také v péčí ošetřovatelek a dokázal svoje sestřičky náležitě chránit. Pamatuji se, jak při focení jedno z mláďat začalo pištět. Jimi  je chtěl okamžitě pochovat, a pak tlačil rukama do paní Kyzlíkové, aby mládě vzala a utišila.  Po narození dvojčat v Liberecké zoo u šimpanzů přišla na řadu speciální opatření. Všichni, kdo přicházeli do styku s dvojčaty, včetně mne, samozřejmě také ošetřovatelů a zoologů, museli absolvovat preventivní vyšetření, zda některý z nás není bacilonosič. Potom, co vše dopadlo dobře, už jsem mohla za mláďaty dojíždět každou chvíli. V té době jsem prováděla výzkum, zaměřený na růst a vývoj lidoopů, který spočíval kromě etologických pozorování také v měření zvířat, jejich vážení atd. Protože miminka jak lidská, tak šimpanzí v prvním roce rostou velice rychle, musela jsem měřit naše dvojčata každých 14 dní. Byla to docela fuška, v protokolu jsme měli 46 různých proměnných, které se musely změřit a zapsat, a to nejenom u dvojčat, ale také u dalších šimpanzů, Jimiho a Tedyho, kteří v té době byli kontaktní a dalo se s nimi pracovat. Zažili jsme u toho i spoustu legrace. Například, Tedy si rad hrál s měřidly, které jsem měla u sebe. Když jsem ho měřila pásovou mírou, nechala jsem ho si s měřidly hrát. Tedy nás rád napodoboval a přikládal měřidla buď na svoje tělo, nebo „měřil“ nás. Jednou vystrčil rty a podal mi několik šroubků, které z měřidla nenápadně odšrouboval. Jimi zase občas nechtěl rozevřít dlaň při měření a měl pevně sevřenou pěst. Nikdy jsem nepoužívala násilí, aby mu tu pěst rozevřela. Stačilo k tomu odříkávat říkanku „Vařila myška kašičku…“ a Jimi mi dlaň sám nastavoval, protože tak si hrál se svými opatrovnicemi. Všechna mláďata šimpanzů v té době byla zahrnuta do projektu, zaměřenému na kreslení u lidoopů. Takže mám ve své sbírce pěkné obrázky ode všech mláďat, včetně Vanilky a Majoránky.

Kolik máš prstů?

Pro milovníky zvířat není nad to pohladit si opičku, pomazlit se s ní, mít společnou fotku. Naštěstí to ve většině případů zůstává jenom zbožným přáním. Nebudu tady psát, jak to může byt špatné pro zvířata (přenos nemocí, pochopení toho, že pro cvičená zvířata fotografů nebo v zábavných šou v mnoha zemích Asie to znamená celodenní práci bez možnosti odpočinku atd.). Může to být a často bývá nebezpečné i pro lidi - především pokousání, ale i velice vážná zranění, někdy smrt. Nevyhnou se tomu ani profesionálové, kteří pracují s primáty dlouhou dobu. Skoro vždy (tady se mi nechce ale nechat ani to slovíčko „skoro“) je vina na straně člověka. Hádejte, který je nejčastější pracovní úraz je u primatologů? Ukousnuté články prstů, zmrzačené ruce, vykousnuté svaly. Setkávám se s lidmi, kteří to prožili, po celý svůj profesní život. Těžko můžeme podezírat zkušené vědce, že kvůli hezké fotce podceňují nebezpečí. Může však nastat situace, kdy k tomu dojde i z jiných důvodů. Můj první zážitek s tímto jevem byl v první den mé práce s šimpanzi a ovlivnil mne na celý život. Můj učitel, profesor L.A.Firsov mě první den ve své laboratoří přivítal podáním ruky. Děvčata laborantky už mne předem upozornily, ať se neleknu, pan profesor měl na obou rukách dohromady prstů pouze šest a k tomu hodně zmrzačená zápěstí. Byla jsem šokována, ale nedala jsem to na sobě znát. Co se stalo? V srpnu 1968 (byl to tragický srpen nejenom pro Československo) Leonid Aleksandrovič přišel do laboratoře a jako každé ráno se šel pozdravit s dospělým samcem šimpanze, kterého předtím doslova vypiplal jako miminko. Zdravili se vždy tak, že si přes mříže navzájem podali ruku. Jenže tento den samec zrovna neměl náladu, zatáhl ruku pana profesora do klece a ukousl mu dva prsy. Jak se Firsov bránil, snažil se dostat ruku zpět a samec mu vážně pokousal i druhou ruku. Protože šimpanzi jsou několikrát silnější než dospělý muž, nebyla šance se mu ihned vytrhnout. V tu dobu plastická chirurgie nebyla ještě tak dobrá, takže přišít zpět prsty se nepodařilo. Alespoň, že byly zachráněny zbytky prstů a byla zachována funkce rukou, i když v omezené míře. Po tomto incidentu bylo přes mříže nataženo pletivo, aby k podobným situacím už nedocházelo. Po letech jsme s prof. Firsovem seděli v jednom hotelu v Ústí nad Labem u snídaně s kolegy z Německa. Jeden z nich, v tu dobu ředitel jedné ze zoo, se podíval na ruce pana profesora a ptal se mne, zda to je úraz od šimpanzů. Přikývla jsem a pak pan ředitel nám vyprávěl svůj příběh. Jednou provázel po zoo důležitou návštěvu. V tu dobu se samci šimpanze podařilo nějakým nedopatřením dostat z klece mezi návštěvníky. Okamžitě poznal ředitele a zaútočil rovnou na něho. Natrhl mu uši a strhl mu kůži z obličeje dolů. Naštěstí, jak řekl sám pan ředitel, měl vynikajícího plastického chirurga. Obličej a uši mu přišili zpátky. Říkal nám, že po tomto incidentů uši necítí, a že vrásky, co má na obličeji nejsou vrásky, ale dobře zamaskované švy. Kdyby na to neupozornil, ani bych nepostřehla, že byl v obličeji zraněn. Také jedna z kolegyň, která pracovala s gorilami ve středoafrické republice mela velice poškozenou pravou ruku až po předloktí – výsledek útoku šimpanze v zoo. Nu a ukousnuté články prstů ani nepočítám, viděla jsem to u několika kolegů. Sama jsem čelila útoku nebo kousnutí asi třikrát, vždy to dopadlo dobře. Ale o tom až příště.

Mám ráda muže v uniformách

Od dětství jsem vyrůstala v prostředí, kde uniforma byla  v domácnosti běžnou věcí. Můj tatínek byl vojenský letec, proto se na věšáku vždy nějaká ta uniforma našla. Spoustu věcí jsem po tátovi zdědila. Jeho letecký tlustý svetr mne vždy hřál ve studených nocích na terénních pracích. Největší parádu jsem ale měla, když jsem chodila v jeho kožené letecké bundě – tu opravdu nikdo z mých spolužáků na univerzitě neměl. Málem jsem také uniformu oblékla, když jsem po absolvování studia dostala nabídku do kriminalistické laboratoře. Nicméně věda a primáti zvítězili. Moje česká rodina však nemá s armádou nic společného. Posledních několik let zase potkávám mladého hezkého může v uniformě. Je jím ředitel společnosti Paroplavba Praha PhDr.Štěpán Rusňák. Je to vynikající organizátor, cestovatel a rodinný přítel. Absolvovali jsme několik společných pracovních akcí, které vždy dopadly na jedničku. Proto mne velice potěšilo, že společnost kterou řídí, pořádá plavby lodí do Pražské Zoo. Včera jsem absolvovala podobnou plavbu na Slapy, kam nás pan doktor pozval. Už teď se ale těším jak si budu v parném létě užívat krásy Prahy a plavit se do Zoo lodí. Je to velice lákavá alternativa k dopravě autobusem. Hurá do Zoo s muži v uniformách.

Na tomto světě jsme jen návštěvníci, tak se podle toho chovejme

Poslední dobou se často diskutuje otázka, zda rozmnožovat některé druhy zvířat v zoologických zahradách. I když každé miminko je roztomilé a návštěvníky vždy vítané, pro zoo někdy může vzniknout problém, co s nimi. například, pokud se narodí hodně gorilích samečků, je těžké je potom někam umístit. Proto koordinátoři některých chovných programů v některých případech doporučují zdržet se rozmnožování. Jak tato myšlenka, tak její provedení v praxi vyvolává mnoho otázek včetně etických. Například zhruba před 20 lety bylo koordinační komisí na rozmnožování orangutanů doporučena kastrace nebo sterilizace hybridních orangutanů (kříženců mezi bornejskými a sumaterskými orangutany). V tu dobu bylo v evropských zoo kolem 30% hybridních orangutanů. Sama myšlenka zachovat čisté linie těchto zvířat je správná, nakonec hybridi nejsou chybou samotných zvířat, ale člověka. Při slově kastrace mi však vstávají vlasy na hlavě. Musíme si uvědomit, že tento proces je nevratný a čím dál tím více se blížíme k situaci, že budeme mít k dispozici orangutany v zoo, ale někteří z nich budou tímto zákrokem nevratně poškozeni a neschopni reprodukce. Nesmíme zapomínat, že všichni lidoopi patří k jedněm z nejvíce ohrožených druhů zvířat. Kromě toho, podobný zákrok vyvolává změny v chování - máme na to jako lidé právo? Můžeme napravovat své vlastní chyby tím, že budeme zasahovat do přirozeného koloběhu života těchto inteligentních zvířat? Moje snahy vyvolat širokou odbornou diskusi narazily na osobní ješitnost některých lidí, kteří o tom rozhodují. Nikdo kromě členů komise nemůže zasahovat do rozhodování, co s dotyčným zvířetem bude. Jako v každé společnosti, i v této komisi jsou lidé více či méně průbojní a hájící svoje zájmy. Je mi líto, když vidím zdravé skupiny šimpanzů, kde jsou jenom dospělá zvířata, protože koordinátor rozhodl nasadit antikoncepci. Vím, že v jedněch z nejlepších zoo, jako Arnhem nebo Chester, každý rok nechají porodit dvě tři samice, i když ostatní antikoncepci mají. Tím zachovávají přirozenou sociální strukturu ve skupině a ostatní samice se mohou učit mateřskému nebo tetičkovskému chování. Protože situace v místech původního výskytu v přírodě se z různých důvodů pořád zhoršuje, je podle mého nutné zachovávat různorodost zvířat v zoo. Nakonec pokud by zoo Praha nenamnožila koně Převalského, pak by neměla co posílat do Mongolska. Nejsem nepřítelem zoologických zahrad, jak jsou často označováni lidé, kteří nemusí vždy souhlasit s doporučeními koordinátorů chovů, naopak si myslím, že široká diskuze je vždy na místě. Musíme se zabývat nejen otázkami reprodukce, ale mít na paměti také etický přístup ke zvířatům. Nejsme bohové, kteří určují osudy jiných živých bytostí a podle toho bychom se měli chovat.

Moja - chytrá jako opička

To by se o ní dalo říci, pokud by nebyla lidoop. Jinak o Moje to platí stoprocentně. Samozřejmě, všichni máme radost z narození jejího miminka. Pro mne je Moja ale především ta chytrá „opička“. Hned od narození až do věku skoro tří let se pohybovala pouze ve společnosti dospělých. I když je pravda, že i samice mají svoje chvilky a dokážou se rozdovádět, přece jenom divoké hry, jako u mláďat, u nich neuvidíme. Teprve až Tatu trošilinku povyrostl, získala Moja bezvadného parťáka ke hrám. Nicméně to, že vyrůstala mezi dospělými Moje překvapivě pomohlo k mnoha dovednostem. Stejně jako máma Kijivu si osvojila použití „bačkůrek“ na chození po vlhkém nebo studeném povrchu. Jako teta Šinda se naučila používat dlouhé větve, aby sundala od stropu zavěšené rostliny. Byla i sama dost vynalézavá – právě Moja začala blokovat fotobuňku u pítka dřevitou vlnou jako první, až poté ostatní. Právě Moja se pak ve fontánce vyřádila s vodou, která tekla po zablokování fotobuňky bez přestání. Pokud Moja neměla k dispozici větve, aby dosáhla na rostliny visící ze stropu, naučila se házet tím směrem prázdné přepravky nebo jiné předměty, aby zeleň shodila. A právě Moja si donesla z venkovního výběhu dovnitř kamínek a udělala důlek do skla do přípravny. Potom, co odcestovala do Španělska, našla svůj klid. Ale i tady se ukázalo, jak je chytrá. Hned začala učit ostatní, co se dá dělat se stromy a větvemi, ukázala, že i tráva je bezvadná, pokud se dá jíst. Tajně doufám, že naučí dělat „bačkůrky“ i svoje kamarádky v Cabarcénu. To by teprve byl bezvadný příklad přenosu kulturních tradic u primátů. A tak jí držím palce nejenom kvůli miminku a čekám, čím nás ještě překvapí.   

Foto autor EP

Jak léta jdou...

Na těchto dvou fotografiích jsem já a Marek Ždánský. První je vyfocena v USA, kde jsme spolu byli na Gorilla Workshopu v Pittsburghu před dvaceti lety. V tu dobu Marek pracoval jako ošetřovatel primátů v Pražské Zoo. Ta druhá fotografie pochází ze Zoo Dvůr Králové a byla pořízena před týdnem, kde jsme pořádali pro lidoopy tvůrčí dílnu kreslení.

 

Co se za tu dobu odehrálo? Na první pohled se zdá, že jediné, co obě tyto fotky spojuje, jsou kila navíc u nás obou. Ale když se zamyslím, vidím tady mnoho společného. Marek dospěl, oženil se. Moje dcera dospěla, vdala se. Marek založil rodinu, má dvě děti. Moje dcera založila rodinu, já mám jednu vnučku. Žádný z nás za tu dobu neopustil svoji lásku – gorily. Já pokračuji ve své práci dál. Marek, i když už nepracuje v Zoo, má pořad aktivity spojené s těmito primáty. Jezdí za gorilami do Afriky. Stejně jako já je navštěvuje v různých Zoo po celém světě. Oba máme za sebou publikaci knížek, i když moje jsou vědecké a Markovy popisují jeho zážitky v době, kdy s gorilami pracoval jako ošetřovatel. V současné době děláme každý jiné věci, ale čas od času naše cesty se zkříží a důvodem jsou vždy primáti. A tak doufám, že třeba za pár let bude další fotka, pořízena ne některé ze společných zastávek u naších miláčků – goril. Těším se.  

Nikdy si nepořídím opici, jako domácího mazlíčka

Často děti říkají rodičům: Já chci mít doma živou opičku. Naštěstí je toto přaní málo kdy vyslyšeno. Jednak není jednoduché opičku domů sehnat, také rodiče většinou mají rozum a chápou, že opička není pejsek nebo kočička. V takovém případě často postačí plyšák, a tím to je vyřešeno. Jsou ale lidé, kteří je chtějí za každou cenu a vyvinou maximum úsilí, aby nějaké zvířátko z řady Primátů získali. Realita ale bývá dost drsná. V současné době má mnoho lidí má peníze na to, aby si nějakým způsobem svůj sen splnila. Bohužel si ale neuvědomují, že jejich miláček přes veškerou péči trpí. Musíme si uvědomit, že to nejsou živí plyšáčci k zulíbání. Docela je chápu - když vidí ve filmech jak jsou opičky roztomilé, chtějí je mít. Jenomže si neuvědomují, že  ve filmu jsou často využívána zvířata mladá, často to jsou ještě mláďata. Ta jsou opravdu roztomilé a k zulíbání. Pak ale vyrostou a chovají se jako normální dospělá zvířata. A tady nastává ten problém. Všichni lidoopi, kteří jsou nejčastějším objektem zájmu pro chov doma, jsou jednak jsou chráněni zákony a legálně by se vůbec neměli dostat k soukromým chovatelům. Bohužel, pokud je poptávka, pak je i nabídka. A tak se mnoho mláďat orangutanů nebo šimpanzů dostává do bohatých rodin třeba v Singapuru nebo v Arabských Emirátech. Mají veškerou péči, chůvu, nádherné oblečky. Po pár letech se pak začínají prosazovat v rodině, koušou, jsou nezvladatelní. Pokud jsou umístěni do nějaké zoo, těžko chápou, že nejsou lidmi, ale zvířaty a musí se dlouho učit být příslušníkem svého druhu. Ve většině případů jsou poznamenaní na celý život. Dospělí lidoopi, například šimpanzi, jsou 3-5 krát silnější, než dospělý muž. Zaútočit mohou kdykoli a když zaútočí, člověk nemá šanci.

Proto nejčastějším pracovním úrazem mezi primatology jsou v lepším případě ukousané prsty nebo jinak zmrzačené končetiny. V těchto případech je zpravidla chyba na straně člověka nebo je na vině technická závada zařízení. V poslední době se v některých zemích snaží vychovávat malpy (středně velká jihoamerická opice) jako asistenční zvířata pro hendikepované lidi. Je pravda, že tyto opice patří k jedněm z nejchytřejších a nejšikovnějších primátů vůbec, ale než se dostanou ke svému majiteli, jsou jim vytrhávány špičáky, aby ho nezranily. Musíme si také uvědomit, že většina druhů primátů žije v společenstvech, osamělým životem v lidské rodině trpí. Bohužel i chov domácích mazlíčků podléhá módě. Stačí, aby si nějaká celebrita opičku pořídila a spousta fanoušků ji chce také. Například tento týden skoro všechna média uváděla zprávu, že zpěvák Justin Bieber cestoval na koncert zrovna s malpou. Na hranicích v Německu mu opici zadrželi a museli ji umístit do karantény. Děsí mě představa, kolik mladých fanynek si bude také chtít pořídit malpu. Stále si pamatuji, jak po úspěchu filmu 101 dalmatinů chtěl mít každý doma zrovna dalmatina. I když vím, jak sladká musí být pusinka od šimpanzího mláděte, tak jako Bart Simpson budu opakovat: Nikdy si nepořídím opici, jako domácího mazlíčka...

Poklona panu Pratchettovi

Poprvé jsem slyšela jméno Terry Pratchett od svého manžela a dcery, kteří jsou fanoušky knih s tematikou science fiction a fantasy. Pořad básnili o knížkách tohoto autora. Pravidelně, zhruba jednou za půlroku, začali obíhat knihkupectví a sháněli další díly jeho Zeměplochy. Pak se ke mne dostala informace, že Sir Terry Pratchett bude v Praze v rámci propagace své knihy a že hodlá navštívit Pražskou zoo. Pro mne to byla příležitost, jak ho osobně poznat. Pan Pratchett přivezl také ukázat  film, který natočil v průběhu své cesty na Borneo za divokými orangutany. A tak nastal den D. Vzala jsem s sebou dceru, foťák a dárek pro pana Pratchetta – obrázek, nakreslený samicí orangutana Ňuninkou. Setkali jsme se na jeho přednášce. Sál byl nabitý především jeho fanoušky, kteří milují jeho knížky. Viděli jsme překrásný film o orangutanech. Pak jsem byla panu Pratchettovi představena. Věnovala jsem mu obrázek, na oplátku jsem dostala podepsané jeho knížky.V ten okamžik zapůsobily Murphyho zákony – co se má porouchat – porouchá se. Platilo to na 100 procent o mém foťáku. Zrovna v ten moment přestal fotit. Takže existuje někde u někoho fotka, jak stojím s dcerou a panem Pratchettem, který má obrázek v ruce. Najde se někdy? Někdo nás vyfotil, ale fotka se už ke mne nedostala. Tím naše setkání neskončilo. Šli jsme ještě spolu s panem Pratchettem podívat se na orangutany ve starém pavilonu opic v horní části zahrady a povídali jsme si o orangutanech a jejich záchraně. Asi dva metry za námi šel dav fanoušků a poctivě mi napovídal, pokud jsem si zrovna nemohla vzpomenout na nějaké slovíčko v angličtině. Tak proběhlo moje setkání s tímto úžasným člověkem. Bohužel po pár letech jsem se dozvěděla, že Sir Terry onemocněl Alzheimerovou chorobou. Pořad ještě dokáže psát. Věnuje obrovské prostředky na výzkum této zákeřně choroby a hlavně bojuje za právo rozhodnout o svém životě, pokud ještě bude moci. Dnes jsem si přečetla zprávu, že po dvaceti letech se Terry Pratchett znovu vypravil na Borneo za orangutany. Přejí mu vše nejlepší a co nejdéle jasnou mysl a hodně sil.   

zdroj

Miluji svátek MDŽ

Mám na tento svátek nostalgické vzpomínky. V Rusku je tento den odjakživa doopravdy sváteční, do práce se nechodí, slaví se v rodinném kruhu. Pro mne a pro spoustu dalších to byl první svátek nadcházejícího jara. Vždy jsem dostala od rodičů dárky, od přátel květiny. Myslím si, že ženy si svůj svátek zaslouží.

Když se podíváme do říše zvířat, i tady samice nejsou pouhými rozmnožovacími jednotkami. U mnoha primátů záleží na samicích, zda akceptují samce za vůdce skupiny. Například když takový samec hulmana posvátného vyžene v boji původního samce, nemusí ho samice vždy přijmout. Gorilí samice přijímají ochranu od stříbrohřbetého samce. Někdy se spojí dohromady a proženou ho, pokud se zdá, že to samec  „přehání“ se svými zásahy do chodu skupiny. Samice také můžou být dobrými lovkyněmi. Dlouho se mělo za to, že kolektivní lov na jiné primáty pořádají jenom šimpanzí samci, ale ukázalo se, že i samice můžou úspěšně lovit. Co se týká používaní nástrojů, zdá se, že v tomto samice nejen šimpanzů, ale i jiných lidoopů, často samce předčí.  V projektu s kreslením lidoopů bylo pro mne velice zajímavé podívat se, nakolik jsou samice kreativní, a zda se dají jejich výsledky srovnat s těmi samčími. Dohromady u nás kreslilo 19 jedinců různého věku a obou pohlaví. Byli to šimpanzi, gorily i orangutani. A tady se ukázalo, nakolik jsou samice  „šikovnější“, než samci. V experimentech s kreslením se očekává, že když dáte lidoopovi čtvrtku papíru a pastelku nebo voskovku, bude kreslit tak, jak kreslí dítě – že vezme ji mezi prsty na ruce tak, jak lidské mládě drží pastelku. Nebude přitom nějak upravovat kreslicí nástroj. A právě v technikách, které používali naši lidoopy se ukázalo, že zvlášť samice orangutanů jsou v tom nepřekonatelné. U samců (oba šimpanzi) jsme také zaznamenali určitou inovaci – techniku graffiti a kreslení pastelkou drženou v zubech. Samice ale byly mnohem vynalézavější. Kupříkladu samice šimpanze Majoránka zjistila, že má na ruce papilární linie jako člověk. Pak na dlaň nanášela štětcem tekuté barvy a dlouho pozorovala, jak se po ruce roztékají a papilární linie zvýrazňují. To ani nemluvím o použití barev jako rtěnek nebo líčidel. Dělali to samice šimpanzů i orangutanů. Občas nám připadali, jako pomalovaní indiáni na válečné stezce z knih Karla Maye. Majoránka také přišla na to, že když má na papíru položený nějaký předmět, dají se krásně tužkou obtáhnout jeho kontury. Největší kreativní umělkyní byla samice orangutana Ňuninka ze Zoo v Ústí nad Labem. Kreslení milovala, vždy si u toho vymýšlela nové věci. Dokázala například udělat z pastelky v puse kašičku, kterou pak vyplivla na papír a rozetřela prstem. Nebo rolovala dlaní pastelku na papíře anebo již nakreslený obrázek upravovala jazykem – rozmazávala pevné čáry a kontury. Nejvíce nás překvapila technika, která velice připomínala Mandalu, obraz, který vytvářejí tibetští mniší s částeček různě zbarveného písku. Ňuninka rozdrobila v puse voskovku nebo pastelku jedné barvy, například červené (pastelky z těchto materiálu odpuzují vodu) a vysypala je z pusy na papír do jedné hromádky. Pak vzala do pusy pastelku jiné barvy, například modré, a udělala to samé. Pak prohlížela různě zbarvené hromádky drobných kousíčků pastelek. Potom to prstem různě míchala a vytvářela z nich obrazce. Pak skončila tím, že vše shrábla do ruky a vyhodila do koše. Výsledek byl stejně pomíjivý, jako Mandala. Zkrátka, i samice primátů vynikají v mnoha směrech a často samce předčí. 

Óda na Kambu

Za svoji dlouhou pracovní činnost jsem potkala spoustu lidí a spoustu zvířat. Lidé mě občas zklamali. Můj nejnadanější student mě zradil, protože si myslel, že už ví vše a od nás, starších a zkušených už nic nepotřebuje. Můj kolega mě hodil přes palubu, když se mu to hodilo. Nikdy jsem se nesnížila k osobní pomstě. Držím se zásady, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Občas mne až zamrazilo, nakolik je toto rčení pravdivé. Kdo mě ale nikdy nezradil, tak to jsou zvířata. Pomatuji si každou gorilu, každého šimpanze nebo orangutana, se kterými jsem pracovala. Byly to radostné zážitky, když se něco hezkého povedlo, byly i smutné chvilky, když nás některý z nich opustil.

Kambu znám od doby, co přišla do Zoo Dvůr Králové. Pak jsem ji viděla v Praze, Moje srdce si ale získala až potom, co Kijivu po narozeni Tatua odstavila Moju. Moja byla ještě příliš mladá, aby zůstala sama bez maminčiny podpory. První noc po porodu Tatua se snažila přitulit alespoň k nohám svojí matky. Pak šla hledat útěchu jinam. A právě Kamba jí poskytla svoji náruč. Nebyla to jenom tetička, která k sobě mládě přitulí, byla to především náhradní matka, která dá teplo, láskyplnou náruč na spaní, a nakonec i mateřské mléko. Pak přišla řada Tatua. I ten hledal po narození mladšího bratříčka, kam by šel, a zase tu pro něj byla Kamba. Vždy mě pobavilo, když jsem viděla Moju v akci „Mojka-tlačka“, když se snažila Kambu nasměrovat směrem do ložnic, nebo Kambu-taxi, která nekompromisně odnesla na zádech mládě. Když Kamba rodila poprvé v přímém přenosu, snažila se tlačit a trpěla, skoro to vzdala. Všichni kdo ji milovali, byli v myšlenkách s ní. A znovu teď, když jsme čekali, až porodí a byli vděční za každou zprávičku o jejím stavu při operaci, to bylo stejné. Jsem ráda, že Kamba to vydržela, je bojovnice. Jsem vděčná všem, kdo se zúčastnil její záchrany. Doufám, že nás ještě dlouho bude těšit svojí přítomností, jako nepostradatelný člen pražské skupiny goril.

Jednou v kleci – osobní zážitky

 V průběhu mé studentské praxe jsem pracovala s mláďaty šimpanzů, narozenými v Leningradské Zoo (teď je to Sankt-Petersburg, Rusko). Mláďata byla odchována ošetřovateli. Samičce Chippi byly 2 roky, samečkovi Goblinovi 1,5 roku. Oba byli umístěni v málem domečku. Každý den před otevřením zahrady pro návštěvníky je ošetřovatelka  nosila v náručí do expoziční klece, kde je mohli lidé vidět. Samozřejmě jsem využila příležitosti být co nejvíce s těmito šimpanzi a ráda jsem pomáhala ošetřovatelce Leně odnést mláďata do klece. Jednou, kdy už byli oba šimpanzi na svém místě, vlezla jsem s nimi do klece. Lena mi řekla, že potřebuje ještě uklidit nějaké výběhy, že mne nechá se šimpanzi v kleci a za chvíli se vrátí. Klec zavřela na zámek zvenčí a odešla. Pak ale na mě úplně zapomněla a vrátila se, až když nastala doba svačiny. Normálně by mi to tolik ani nevadilo. Jenomže zahrada se zaplnila návštěvníky, kteří se s údivem dívali na klec s jednou slečnou a dvěma šimpanzími mláďaty uvnitř. Jak Goblin tak Chippi v tu dobu vážili již kolem 15 kilo, což zrovna není muší váha. V tomto věku jsou jako všechna mláďata i šimpanzi velice hraví, jsou k neutahání. Když zjistili, že mají v kleci společnost, rozdováděli se úplně. Goblin se rozhodl předvést a ukázat, kdo je tady pánem. Běhal po kleci kolem dokola a bouchal rukou do všeho, co zrovna míjel. Když pobíhal kolem mne, tak bouchl i do mne. Když to udělá 2-3 krát, tak to je legrace, když se tím ale baví delší dobu, už to taková legrace není. Chippi také nechtěla zůstat pozadu. Rozhodla se, že mne musí  zapojit do své hry. Vždy se rozhoupala na houpačce a pak skočila ke mně do náručí. Vhledem ke statické síle jejích 15ti kilo a navíc dynamické síle, přidané houpáním, její přistání u mne trochu zabolelo. Samozřejmě, že to Chippi považovala za obrovskou legraci, chechtala se a hned znovu a znovu běžela na houpačku, aby pak zase skočila. Zabavit jednoho šimpanzího uličníka je docela fuška, natož dva. Zkrátka, když Lena dorazila se svačinou a osvobodila mne z klece, docela jsem si oddechla. Můžu říci, že tolik lidí, co v tu dobu stálo před šimpanzí kleci, už zoo asi nepamatuje. Pro mne to ale bylo i poučné – zjistila jsem, že sluníčko dopoledne na šimpanze docela pálí, a že je dobře udělat v kleci nějaké stínění. Od té doby se snažím, pokud někdy pracuji s primáty, vždy vyzkoušet, zda voliéra (výběh, klec atd.) je pro ně vyhovující, zda tam něco neschází. Ale na hrátky se šimpanzi v nedobrovolném zajetí nikdy nezapomenu (v tom dobrém slova smyslu). Bylo to moc fajn. 

Ráj primátů a primatologů

Mnohokrát jsem slyšela samou chválu na opičí zoo v holandském městečku Apeldoorn. Před několika lety jsme se studenty jeli na praxi do Chesterské zoo a při této příležitosti jsme se rozhodli na týden zastavit v Apeldoornu. Apenheul - to není obyčejná zoo. Jsou tam chováni primáti různých druhů, převážně ohrožených. Proto s tato zoo podílí na mnoha záchranných programech. Kouzlo této zoo spočívá v tom, že návštěvník nevidí žádné bariéry, občas se doslova ocitne mezi opicemi. Zvířata, která představují pro člověka nebezpečí, jsou oddělena vodními příkopy, jsou chována na různých ostrovech. Naopak primáti, kteří člověku neublíží jsou chováni volně a často se prochází mezi návštěvníky. Jedním takovým "vděčným" druhem jsou malé jihoamerické opičky Kotulové. Jsou vidět skoro po celé zahradě. Také různé druhy lemurů můžete potkat pár kroků od sebe. Nebo lvíčky zlaté - nádherné drápkaté opičky z Jižní Ameriky.

Když jsme dorazili do Apeldoornu, pršelo. Studenti by raději zůstali v hotelu, ale zavelela jsem nástup a šli jsme do zoo pracovat. V Apenheulu jsou vynikající podmínky pro pozorování opic - všude jsou upravené cesty, u každé expozice jsou lavičky nebo křesla - stačí se posadit a můžete pozorovat od rána do večera. Pravda, když lije, asi si nesednete. Překvapivě primáti byli i v dešti velice aktivní, zvlášť gorily. Předváděly takové prvky chování, které jsme pak za slunečného počasí již neviděli. Například jedna gorilí samice ukázala, jak šikovně může používat nástroje. Gorily v Apenheulu mají k dispozici velký zalesněný výběh, ve kterém je mnoho vzrostlých stromů a velkých kusů dřeva. Stromy jsou chráněny betonovými skružemi až do výšky 2,5 m, aby gorily nemohly vylézt na strom a zničit ho. Jenomže ne nadarmo gorily patří k jedněm z nejinteligentnějších zvířat. Jedna ze samic našla ve výběhu velký kruh dřeva, opřela jej o skruž a tak si vyrobila žebřík. Po tomto žebříku vylezla nahoru tak, aby mohla dosáhnout na horní okraj skruže. Ostatní už bylo otázkou okamžiku - přitáhla se rukama nahoru a už byla na stromě. Mohla si tam pochutnávat na čerstvých větvích a listech a ještě házela větve jiným gorilám dolů.

Mláďata goril si zase hrála s vodou - dělala rukou ve vodním příkopě vlnobití, cákala vodu na sebe, zkrátka si hrála i v dešti. Tento den byl jeden z těch neopakovatelných, které jsem zažila při studiu primátů.

Aby toho nebylo málo, poslední den pobytu za nádherného počasí jsme se studentkou pozorovaly drápkaté opičky ve výběhu před námi. Seděli jsme v křeslech pod velkým stromem a říkali si, jak je to tu hezké a pohodlné. Najednou se objevil ošetřovatel s miskou ovoce a zaklepal na ní. V tu ránu se ze stromu, pod kterým jsme seděli začaly spouštět pro ovoce malpy hnědé. Celou dobu jsme o nich nevěděli a malpy pro změnu pozorovaly nás. Spousta zajímavého tedy nalezneme nejen před sebou, ale občas je dobré podívat se i nahoru.

Pokud máte rádi nevšední zážitky se zvířaty, tuto nevšední zoo vřele doporučuji.

Foto: Jan Kadeřábek

Výchova mláďat u orangutanů

U primátu, stejně jako v lidské společnosti jsou "krkavčí" matky, stejně jako matky starostlivé. Jednou jsme při pozorování (v Zoo Chester ve Velké Británii) dvou samic orangutanů se stejně starými mláďaty viděli, jak se liší jednotlivé přístupy k jejich ratolestem. Obě dvě samice měly mláďata ve věku 3 - 4 měsíců. V tomto věku jsou mláďata lidoopů, stejně jako u lidí, plně závislá na péči matky. Jedna ze samic byla vzornou maminou, pořád svoje mládě pusinkovala, čistila a konejšila v náručí. Ta druhá byla pravý opak - jakmile se někam posadila, mládě ihned odložila vedle sebe. Mládě se hned začalo snažit dostat se k mamince zpátky, pištělo a snažilo se k mámě připlazit. S tou to nic nedělalo, pokračovala dál ve své činnosti. Občas to druhá samice nevydržela a vzala do náručí i druhé mládě. Chvilku ho pochovala spolu se svým a pak ho vrátila matce. Jednou ona krkavčí matka málem mládě zabila. Když měla mládě zavěšené na zádech, udělala kotoul. Už jsme si mysleli, že mládě je mrtvé. Vypadalo, jako by ho přejel parní válec. Když se samice posadila, mládě zůstalo ležet na zemi, za chvíli začalo kňourat a mamina ho vzala do náručí. Zřejmě ho zachránila nějaká prohlubeň v zemi. Zdálo by se, že tato strategie je pro mládě špatná. Naopak spartanská výchova mládě zocelila a rychleji vyvíjelo se celkově rychleji. Mládě starostlivé matky bylo pořád v její náruči a trvalo mu déle, než se naučilo samo pohybovat, chodit a lézt. Po roce jsme je pozorovali znovu, obě mláďata byla čilá, zdravá a rozdíly se vyrovnaly.