Kde jsou etické hranice aneb účel svědčí prostředky?

Mate radí zvířata? Ano, odpoví skoro každý. Jsme vychovaní obklopeni plyšovými hračkami zvířat, roztomilými obrázky na tričkách, zvířátky v dětských knížkách. Je dobře že naše děti se učí milovat přírodu od útlého věku. Učíme naše potomky říkat, jak kočička mňouká, jak pejsek štěká, atd. Zkrátka, většina z nás to má zakořeněné od útlého věku. Dobře to vědí í majitele reklamních agentur, které kromě polonahých slečen často používají v reklamách roztomilá zvířátka. Pokud jde o slečny, to je jejich svobodný a většinou i dobře placený výběr. A co zvířata? Pochopím záběry, použité z přírody nebo ze zoo, kde se natočí přirozené chování zvířat. Pochopím legrační nebo roztomilé záběry zvířat, pokud jsou natočené náhodně. Pořád to je milé a pro spoustu lidé zajímavé, zábavné, možná i poučné. Ale čím dál více mi vadí použití cvičených zvířat v reklamách, často oblečených do lidských oblečku, a nucených dělat věci, které v normálním životě by nikdy nedělali. Co říct na tyto záběry – počet zhlednutí na Facebooku je už přes 14.777.804 zhlednutí:

https://www.facebook.com/david.tan.12532/videos/668193706615704/?pnref=story

Právě po takových záběrech mají zbohatlíci pocit, že si můžou klidně pořídit taková roztomilá zvířátka jako domácí mazlíčky. Pak ti mazlíčci vyrostou, začnou páníčkovi vadit, a šup s nimi do zoo (v lepším případě). Pak si to pořídí nějaká celebrita, a tisíce fanoušků ji chtějí napodobit. A nelegální trh se zvířaty kvete dál.

 Někdy se natočí film, který slouží jako sociální reklama. Třeba záběry na dialog přes Skype sluchově postižené holčičky s orangutanem: https://www.facebook.com/hashtag/lovemattersmost?source=feed_text&story_id=1658513857718586. Cíl je bohulibý. Ochrana deštných pralesů, zabránění zakládaní dalších plantáží palmy olejné, nepoužití produktu obsahujících palmový olej. Žádné oko nezůstane suchým. Ale opravdu to pomůže? Otázek vzniká spoustu. Například, samotná komunikace přes Skype. Je evidentní, že se točilo na minimálně dvě kamery, vše bylo předem připravené. Záběr na znakující osobu na monitoru je pouze na obličej – pokud vím, znaková řeč obsahuje gesta, která mají širší záběr mnohdy až k pasu. Například tlumočníci do znakové řeči jsou v televizi zobrazeni alespoň do pasu. Jak může orangutan vědět, co to je palmový olej? Ví, co je palma – strom, listí, plody. Ale může pochopit proces získání oleje nebo alespoň souvislost ze stromem? Přece pro něj je především životu nebezpečné setkání s člověkem (chycení, postřelení, zabití matky…) nebo s ohněm, který spaluje jeho domov. Pokud les hoří spontánně, nebo oheň založil člověk je pro něj vedlejší. Musí se zachránit. Co bude pak na vypálené ploše – pastvina, plantáž nebo továrna – to je už pro něj není podstatné. Přece orangutani nesedí léta od založení plantáže a nečekají, až tam palmy vyrostou a pak z nich bude vyráběn olej atd. Navíc samotné palmy nejsou pro orangutany apriori škodlivé. Existují tisíce druhů palem, dokonce i palmy olejné jsou pro ně stromy, které se dají použít ke stavbě hnízda, krmení atd. Zkrátka, podsouváme orangutanům (v tomto případě předem naučené) myšlenky, které napadají nás, lidi. Jsem si jistá že spousta lidi na zeměkouli neví co je to chemické složení nějakého produktu (pro ně ořechové máslo je prostě ořechové máslo), nebo jaká je souvislost pěstováni palem se zničením domova orangutanů. V tomto případě můžeme říct že účel světí prostředky (natočení této scénky ve jménu boje s používáním palmového oleje). Avšak kde je hranice, kam ještě můžeme? Věřím, že pro spoustu lidí to je O.K. Pro mne už ne. Také nemám radost, že se ničí domovy orangutanů. Ale dělat z lidí prosťáčky, a z orangutanů uvědomělé ochránce životního prostředí, nabízet jim taková jednoduchá, a svým způsobem zmanipulovaná a zavádějící, klišé – to je pro mě už za čárou.

Jak je důležité pojmenovat zvíře

Je samozřejmostí, že dáváme jména svým domácím mazlíčkům. Jsou členy našich rodin, milujeme je, staráme se o ně, bojíme se o ně, když jsou nemocní a soucítíme s nimi, pokud je něco bolí. Co ale se zvířaty, které jsou na farmách, v průmyslových chovech nebo v zoologických zahradách? Všechna tato zvířata mají (nebo měla by mít) svá identifikační čísla. Ale stejně Vám každý ošetřovatel řekne, že má svého miláčka, kterému jméno dá. Jednou mi Dr. Jane Goodallová vyprávěla, jak ji ze začátku její práce se šimpanzi kritizovala vědecká komunita. Pojmenovat zvíře je přece tak nevědecké! Ale protože šimpanzi, které studovala v Africe, svoje jména měli, pak kdokoliv na světě, každý, kdo četl knížky napsané Jane věděl, kdo je samice Flo, jak z malého Goblina vyrostl dominantní samec, jaký je osud Fifi a její rodiny.

I pro mě je důležité znát zvířata jménem. Vždy mi šimpanzi rošťáci Jimi a Tedy z Liberecké zoo budou připomínat dobu, kdy jsem s nimi strávila hodně času. Nebudou pro mne už nikdy anonymními šimpanzími samci, a nezáleží, ve které zoo nakonec budou. Když čtu zprávy o Moje, vím, že to je ta naše pražská Moja, která tady se narodila. I na dálku jí budu držet palce, ať je zdravá a spokojená v nové rodině. I ta její španělská rodina už pro mne není anonymní, stejně jako mláďata ve Stuttgartu, které sdílí osud s gorilím mládětem Tanem. A tak časem zjišťuji, že poznávám spoustu zvířat nejenom osobně, ale i na dálku. A zajímají mne nejenom jako objekt výzkumu, ale jako by byla členy velkého příbuzenstva, které se rozrůstá po celém světě.

Jsem přesvědčena, že pokud by zvířata nebyla pro mnoho lidí jenom potenciálním zdrojem peněz, nebyli by tak krutí při zacházeni s nimi. Platí to i u nás. Vždyť od nového roku zvíře už není věc, ale živý tvor. To je překvapení, že?

Bojíte se hadů?

Já ano. Jsem zooložka a chápu, že bych neměla, ale stejně se  na ně nerada dívám, ani na obrázcích. Jeden semestr na univerzitě jsme měli kurz herpetologie a každý týden jsme měli na stole něco, co bylo s hady spojené – obrázky, muzejní exponáty, hady zakonzervované ve formalinu a určené k systematickému zařazení atd. Prvního živého hada – užovku – jsem držela v ruce také až v průběhu terénní praxe na univerzitě. Když jsem pracovala v subtropech, vždy mne polekala beznohá ještěrka, která vzhledem připomínala malé hádě. Odkud se ten strach bere? Nevzpomínám si, že by moji rodiče se mnou o hadech vůbec kdy mluvili. Spíš to mam zakotvené z dětských let, kdy jsem četla vše, co jsem našla v knihovně od rána do večera a ráda se dívala na dokumenty o zvířatech. Někteří psychologové si myslí, že strach z hadů máme genetický daný. Já si to nemyslím. Vzpomínám si na sérií dokumentu o Lovci krokodýlů z Austrálie, Stevovi  Irwinovi. Pro jeho dcerku byl nejoblíbenější hračkou právě had. Pak se nebála ani hadu živých. Jiný vztah k hadům mají v Indii – často to je domácí mazlíček. I u nás je spousta chovatelů, kteří na hady nedají dopustit.

A co naší nejbližší příbuzní – primáti? I tady je asi chování spojené se strachem z hadů naučené. Spousta druhů primátů žijících ve skupinách v tropickém a subtropickém pásmu se s hady potkává často.  Pro hady jsou opičky kořistí. Často je uloví. Pokud ve skupině jedna z opic hada uvidí, vydává poplašné zvuky. V ten moment všechny ostatní  opice utíkají na stromy, dívají se na hada a křičí. A co primáti, které hada nikdy neviděli?. Profesor Firsov v průběhu svých expedicí se šimpanzy mezi ně na palouk několikrát dával živého hada. Všichni šimpanzi, kteří tam byli, se narodili v laboratoři a s hadem se předtím nikdy nepotkali. Bylo to pro ně něco úplně nového. Proto, když hada uviděli, byli ze začátku velice ostražití. Dívali se na něj z dálky, pak šli blíž. Potom se osmělil jeden sameček a šťouchnul do hada klacíkem. Postupně se osmělil víc a víc a nakonec popadl hada za ocas a hodil ho mezi ostatní šimpanzy. Ti se rozutekli. Stejně ale ze začátku reagovali na králíka, takého prozkoumávali klacíkem.

Do pavilonu goril se na podzim čas od času se dostávají hadi také. Zalézají tam přes ventilační potrubí v období  podzimní migrace od Vltavy ke skálám. Zalézají do balíků z dřevitou vlnou a tak se dostanou i do expozice. Když se to stalo poprvé, gorily to vyděsilo. Reakce ale byla stejná jako u šimpanzů – nebojí se hada proto, že je had, ale protože to bylo něco nového, neobvyklého, živého, a hýbalo se to. Také to zkoušely nejdříve klacíkem. Pak když dělaly z dřevitky hnízda na noc, tak tu dřevitku důkladně prohledávaly. Jednou  bylo v expozici hádě mrtvé. Gorily seděly kolem něj ale udržovaly odstup, úplně se nepřiblížily. Jen dorůstající Moja  na něj házela z dálky klacíky .

Tak co, koupíte si svému dítěti plyšového hada?

Souznění

Každý, kdo denně pracuje s primáty (nejenom), má občas pocit, že si dokonale s těmito zvířaty rozumí. Nestává se to často, ale v ten okamžik cítíte, že nepotřebujete slova, abyste si rozuměli, že jste naladění na stejnou vlnu. Můj učitel, profesor L.A.Firsov, mi o takovém okamžiku vyprávěl. Stalo se to v průběhu jedné expedice, kdy pět šimpanzů z laboratoře odvezli na neobydlený ostrov na severu Ruska. I když bylo léto, ten rok často pršelo. Jednou déšť zastihl Firsova na ostrově i se šimpanzy. Protože ti už ostrov dokonale znali, vzali ho s sebou pod velkou jedli, kam se dešťové kapky nedostaly. A tak šimpanzi a pan profesor polehávali na zemi pod obrovským stromem a čekali, až se déšť přežene. Firsov si zvedl ze země šišku, očichal ji, trochu rozemnul v prstech a pak ji předal nejblíže sedícímu šimpanzovi. Ten udělal to samé a poslal šišku dal. Když se všichni na šišku podívali, kolečko se uzavřelo a šiška zase skončila u pana profesora. Ten mi pak říkal, že to byl velice zvláštní okamžik a že kdyby to chtěl zopakovat a natočit na video, už by se to nikdy nepovedlo. I mně se občas stávaly podobné věci. Ještě jsem byla studentka na praxi v laboratoři se šimpanzy. Ošetřovatelka, která tam pracovala, baba Katya, byla trochu nahluchlá, proto skoro pořád mluvila velice hlasitě. Šimpanzy ale zvládala perfektně a svoji práci také. Jednou večer chtěla, aby šli do ložnic, že uklidí na noc jejich klec. Katya otevřela šubr a zavelela, aby dvě samice s malými mláďaty šly vedle. Jenomže šimpanzice si postavily hlavu a vůbec na její pokyny nereagovaly. Katya na ně nejdříve křičela, pak je pokropila vodou z hadice a nic. Nakonec zkusila pohrozit šimpanzům startovací pistolí. Je nutné vysvětlit, že pistole byla v dolním šuplíku stolu v hale se šimpanzy pro případ nouze. Například, pokud by se zvířatům podařilo z klecí dostat, nebo pokud by zaútočila na lidi nebo pokud by ohrožovala sama sebe navzájem. Pistole se téměř nepoužívala, šimpanzi se strašně báli zvuku výstřelu a záblesku, který při střelbě vycházel. Většinou stačilo napřáhnout ruku směrem k šuplíku s pistolí a už poslechli. Jenomže Katya asi zkoušela vyhrožovat zbraní častěji, než je zdrávo, a tak šimpanzi když viděli zbraň už se vůbec nebáli a nijak nereagovali. Nakonec to Katya vzdala. Pak jsem se zvedla a řekla, že to tedy zkusím já. Ošetřovatelka se mi vysmála, vždyť jsem byla jenom mladá studentka. Otevřela jsem znovu šubr a tiše řekla: Tak Sylvo (tak zvali jednu samici), pojď už. Sylva se klidně zvedla, nahodila si mládě na záda a šla. Za ní Gamma, druhá samice se svým mládětem. Za minutu  byly obě v ložnici, zavřela jsem šubr a Katya mohla začít uklízet. Opravdu jsem v ten okamžik cítila, že mi rozumějí. Nemusela jsem křičet, ani je polévat vodou. Jenom jsme byly naladěni na stejnou vlnu…  

Blízká setkání třetího druhu aneb jak jsem poznala Jane Goodall

Před pár dny jsem sdílela příspěvek na Facebooku o možnosti zakoupit knihu Jane Goodall - Pohled oknem - za opravdu příznivou cenu v levných knihách. Pro mne je Dr.Jane Goodall nejenom excelentní vypravěčka a znalkyně života šimpanzů, ale především člověk, který ovlivnil celý můj profesní život. Pravda, chtěla jsem se věnovat studiu primátů a hledala jsem možnosti, jak to uskutečnit. V době mých studií žádná možnost cestovat za nimi do Afriky pro lidi z bývalého Sovětského Svazu téměř neexistovala. Na druhé straně v této zemi bylo otevřeno jako první na světe primatologické centrum již v roce 1927 v Suchumi, a I. P. Pavlov pracoval s šimpanzi ve 30-letech minulého století v Koltushich – málem akademickém městečku pod Leningradem. Když jsem byla v prvním ročníku na universitě, vyšel ruský překlad první knížky Jane Goodall – Ve stínu člověka. Tato kniha se mi dostala do rukou a přečetla jsem jí jedním dechem. To mne ještě více utvrdilo v úsilí se věnovat studiu chování primátů, především šimpanzů. Již za rok jsem svůj sen začala uskutečňovat právě v laboratoři, kterou zakládal kdysi akademik I.P.Pavlov, a první primáti, které jsem studovala, byli šimpanzi.

Po ukončení studia a práce v Suchumi s dalšími primáty jsem se dostala do Československa a tady začala moje historie kontaktů s Jane. Poprvé jsem jí napsala asi v roce 1982 že jsem primatoložka z Ruska a že studuji šimpanzy, ale v zoologických zahradách. Za pár týdnů jsem od ní dostala ručně psaný dopis z Afriky na průsvitném papíru, psaný tužkou. Dr.Goodall mi přála vše nejlepší a úspěch v mé práci. Už ten dopis nemám, ale pořád se na něj pamatuji. Pak bylo několik letmých setkání – míjely jsme se na letišti v New Yorku, kdy jsem letěla na Gorilla Workshop do Pittsburgu a Dr.Goodall do jiného města se svojí přednáškou. Setkali jsme se i na Světovém primatologickém kongresu v Kjótu v Japonsku. Tam jsem poprvé slyšela, jak Jane dokáže výbornou britskou angličtinou vyprávět o svém životě se šimpanzy. Nakonec došlo i na osobní setkání. Dr.Goodall mne pozvala do USA na konferenci o šimpanzích. Tam jsem přednášela o svém výzkumu kreslení se šimpanzy. Měli jsme možnost mluvit několikrát v průběhu konference, večeřet spolu. Dostala jsem i diplom za výzkum primátů, podepsaný Jane. Pak těch setkání na různých konferencích přibývalo, stejně jako knížek podepsaných Jane a společných fotek na památku.

Jednou jsem dostala mail od organizátorů Tourfilm Festivalu v Karlových Varech, že Jane přijede do Česka a chce se se mnou setkat. Samozřejmě jsem to uvítala a strávila jsem s ní několik dní od rána do večera jako její doprovod v Česku. Vrcholem její návštěvy byla přednáška pro moje studenty, kterou Dr.Goodal přednesla na Univerzitě Karlově. Aula na Filosofické fakultě byla plná, přišlo mnoho těch, kdo Jane znal z jejích knížek. Posluchači obsadili celou Aulu, stáli a seděli na schodech a u pódia. Pak jsme šli na procházku Prahou a na večeři. Úžasnou tečkou toho dne bylo setkání s rodinou divokých prasat, která před naše auto pozdě večer vyšla na cestu, když jsme se v noci vraceli do Karlových Varů. Auto jelo pomalu, prasata v klidu přešla na druhou stranu silnice a zmizela v lese.

Pak nastal den odletu. Jane odlétala prvním letadlem do Anglie, protože již měla ten den naplánovaný oběd s primátorem Londýna. Dobrodružství ale i tady neskončila. Jane zapomněla na pokoji v hotelu pas, a tak nemohla projít přes hranice na letišti. Byla jsem ráda, že jsem jela Jane doprovodit. Následující akce byla opravdu  hektická, ale podařila se. Nejdříve jsme se domluvili v British Airways, že Jane vezmou do letadla na základě průkazky velvyslankyně OSN, kde byla její fotka. Mezitím jsem volala do hotelu (ještě, že už byly mobily) kde byla Jane ubytována. Z recepce poslali pokojskou do pokoje kde Jane byla, naštěstí ho ještě nestačili uklidit. Za zhruba 15 minut mně v hotelu sdělili, že pas mají. Pak hotelový taxík vezl pas na letiště. Nakonec vše dopadlo dobře. Pas dorazil, Jane prošla registrací a opouštěla Česko, doufám, s dobrými pocity. Byla jsem pyšná, že jsme tak vše dobře zvládli, i ztrátu dokladů, i přednášku, i účast na festivalu.

Naposledy jsem mluvila s paní doktorkou Goodallovou v Londýně před pár lety, kde byla na její počest organizována Britskou zoologickou společností konference, věnovaná 50ti-letému výročí práce Dr.Jane Goodall se šimpanzi. Pevně doufám, že to nebylo naše poslední setkání. Tak příště…  

Dvojité vidění? Ne, jsou to dvojčata

13.června se v Burgers´ Zoo v holandském městě Arnhem narodila dvojčata goril. Zoo oznámila, že jsou to sameček a samička. Zpráva to je vzácná a mám z toho velkou radost. Ještě větší radost mi dělá to, že v době boomu sociálních sítí máme fotky miminek a jejich maminky, a také videa - takřka v přímém přenosu. Pro nás je taková událost velice vzácná. I když se výskyt dvojčat procentuálně moc neliší od dvojčat lidských, vzhledem k malému počtu goril v zoologických zahradách a v přírodě, je taková událost vždy přinejmenším zprávou desetiletí.

I u šimpanzů je narození mláďat – dvojčat velká událost. Mně se podařilo mít taková dvojčata v náručí v roce 1996. Ten rok byl pro šimpanze v tomto aspektu mimořádný – dvojčata ve světě (alespoň o kterých víme) se narodila hned třikrát. První pár dvojčat se narodil v přírodní rezervaci Gombe v Tanzánii, kde dlouhá léta chování šimpanzů studovala Jane Goodallová, legenda současné primatologie. Druhý pár se narodil v Sunset Zoo ve Spojených státech. Nu a třetí u nás – v Liberecké zoo. Jak v Gombe, tak i v Americe se samice o svá mláďata vzorně staraly. Bohužel matka libereckých dvojčat Ingrid zájem o mláďata neměla a nechala je v péči „šimpanzí mámy“ ošetřovatelky paní Jiřiny Kyzlíkové a její dcery, Dagmar Vlčkové, která se také o šimpanze starala. Ingrid patří k těm samicím, které velice snadno zabřeznou a porodí mládě, ale nikdy nedokázala žádné z nich odchovat. Mláďata skončila v péči ošetřovatelů, nebo pokud se samice ze začátku o mládě starala, stejně ho pak nemohla uhlídat a miminko brzy zahynulo. Ale zpět k dvojčatům. Byly to dvě samičky, dostaly jména Vanilka a Majoránka. Měly také o dva roky staršího bratra Jimiho, který byl také v péčí ošetřovatelek a dokázal svoje sestřičky náležitě chránit. Pamatuji se, jak při focení jedno z mláďat začalo pištět. Jimi  je chtěl okamžitě pochovat, a pak tlačil rukama do paní Kyzlíkové, aby mládě vzala a utišila.  Po narození dvojčat v Liberecké zoo u šimpanzů přišla na řadu speciální opatření. Všichni, kdo přicházeli do styku s dvojčaty, včetně mne, samozřejmě také ošetřovatelů a zoologů, museli absolvovat preventivní vyšetření, zda některý z nás není bacilonosič. Potom, co vše dopadlo dobře, už jsem mohla za mláďaty dojíždět každou chvíli. V té době jsem prováděla výzkum, zaměřený na růst a vývoj lidoopů, který spočíval kromě etologických pozorování také v měření zvířat, jejich vážení atd. Protože miminka jak lidská, tak šimpanzí v prvním roce rostou velice rychle, musela jsem měřit naše dvojčata každých 14 dní. Byla to docela fuška, v protokolu jsme měli 46 různých proměnných, které se musely změřit a zapsat, a to nejenom u dvojčat, ale také u dalších šimpanzů, Jimiho a Tedyho, kteří v té době byli kontaktní a dalo se s nimi pracovat. Zažili jsme u toho i spoustu legrace. Například, Tedy si rad hrál s měřidly, které jsem měla u sebe. Když jsem ho měřila pásovou mírou, nechala jsem ho si s měřidly hrát. Tedy nás rád napodoboval a přikládal měřidla buď na svoje tělo, nebo „měřil“ nás. Jednou vystrčil rty a podal mi několik šroubků, které z měřidla nenápadně odšrouboval. Jimi zase občas nechtěl rozevřít dlaň při měření a měl pevně sevřenou pěst. Nikdy jsem nepoužívala násilí, aby mu tu pěst rozevřela. Stačilo k tomu odříkávat říkanku „Vařila myška kašičku…“ a Jimi mi dlaň sám nastavoval, protože tak si hrál se svými opatrovnicemi. Všechna mláďata šimpanzů v té době byla zahrnuta do projektu, zaměřenému na kreslení u lidoopů. Takže mám ve své sbírce pěkné obrázky ode všech mláďat, včetně Vanilky a Majoránky.

Kolik máš prstů?

Pro milovníky zvířat není nad to pohladit si opičku, pomazlit se s ní, mít společnou fotku. Naštěstí to ve většině případů zůstává jenom zbožným přáním. Nebudu tady psát, jak to může byt špatné pro zvířata (přenos nemocí, pochopení toho, že pro cvičená zvířata fotografů nebo v zábavných šou v mnoha zemích Asie to znamená celodenní práci bez možnosti odpočinku atd.). Může to být a často bývá nebezpečné i pro lidi - především pokousání, ale i velice vážná zranění, někdy smrt. Nevyhnou se tomu ani profesionálové, kteří pracují s primáty dlouhou dobu. Skoro vždy (tady se mi nechce ale nechat ani to slovíčko „skoro“) je vina na straně člověka. Hádejte, který je nejčastější pracovní úraz je u primatologů? Ukousnuté články prstů, zmrzačené ruce, vykousnuté svaly. Setkávám se s lidmi, kteří to prožili, po celý svůj profesní život. Těžko můžeme podezírat zkušené vědce, že kvůli hezké fotce podceňují nebezpečí. Může však nastat situace, kdy k tomu dojde i z jiných důvodů. Můj první zážitek s tímto jevem byl v první den mé práce s šimpanzi a ovlivnil mne na celý život. Můj učitel, profesor L.A.Firsov mě první den ve své laboratoří přivítal podáním ruky. Děvčata laborantky už mne předem upozornily, ať se neleknu, pan profesor měl na obou rukách dohromady prstů pouze šest a k tomu hodně zmrzačená zápěstí. Byla jsem šokována, ale nedala jsem to na sobě znát. Co se stalo? V srpnu 1968 (byl to tragický srpen nejenom pro Československo) Leonid Aleksandrovič přišel do laboratoře a jako každé ráno se šel pozdravit s dospělým samcem šimpanze, kterého předtím doslova vypiplal jako miminko. Zdravili se vždy tak, že si přes mříže navzájem podali ruku. Jenže tento den samec zrovna neměl náladu, zatáhl ruku pana profesora do klece a ukousl mu dva prsy. Jak se Firsov bránil, snažil se dostat ruku zpět a samec mu vážně pokousal i druhou ruku. Protože šimpanzi jsou několikrát silnější než dospělý muž, nebyla šance se mu ihned vytrhnout. V tu dobu plastická chirurgie nebyla ještě tak dobrá, takže přišít zpět prsty se nepodařilo. Alespoň, že byly zachráněny zbytky prstů a byla zachována funkce rukou, i když v omezené míře. Po tomto incidentu bylo přes mříže nataženo pletivo, aby k podobným situacím už nedocházelo. Po letech jsme s prof. Firsovem seděli v jednom hotelu v Ústí nad Labem u snídaně s kolegy z Německa. Jeden z nich, v tu dobu ředitel jedné ze zoo, se podíval na ruce pana profesora a ptal se mne, zda to je úraz od šimpanzů. Přikývla jsem a pak pan ředitel nám vyprávěl svůj příběh. Jednou provázel po zoo důležitou návštěvu. V tu dobu se samci šimpanze podařilo nějakým nedopatřením dostat z klece mezi návštěvníky. Okamžitě poznal ředitele a zaútočil rovnou na něho. Natrhl mu uši a strhl mu kůži z obličeje dolů. Naštěstí, jak řekl sám pan ředitel, měl vynikajícího plastického chirurga. Obličej a uši mu přišili zpátky. Říkal nám, že po tomto incidentů uši necítí, a že vrásky, co má na obličeji nejsou vrásky, ale dobře zamaskované švy. Kdyby na to neupozornil, ani bych nepostřehla, že byl v obličeji zraněn. Také jedna z kolegyň, která pracovala s gorilami ve středoafrické republice mela velice poškozenou pravou ruku až po předloktí – výsledek útoku šimpanze v zoo. Nu a ukousnuté články prstů ani nepočítám, viděla jsem to u několika kolegů. Sama jsem čelila útoku nebo kousnutí asi třikrát, vždy to dopadlo dobře. Ale o tom až příště.

Na tomto světě jsme jen návštěvníci, tak se podle toho chovejme

Poslední dobou se často diskutuje otázka, zda rozmnožovat některé druhy zvířat v zoologických zahradách. I když každé miminko je roztomilé a návštěvníky vždy vítané, pro zoo někdy může vzniknout problém, co s nimi. například, pokud se narodí hodně gorilích samečků, je těžké je potom někam umístit. Proto koordinátoři některých chovných programů v některých případech doporučují zdržet se rozmnožování. Jak tato myšlenka, tak její provedení v praxi vyvolává mnoho otázek včetně etických. Například zhruba před 20 lety bylo koordinační komisí na rozmnožování orangutanů doporučena kastrace nebo sterilizace hybridních orangutanů (kříženců mezi bornejskými a sumaterskými orangutany). V tu dobu bylo v evropských zoo kolem 30% hybridních orangutanů. Sama myšlenka zachovat čisté linie těchto zvířat je správná, nakonec hybridi nejsou chybou samotných zvířat, ale člověka. Při slově kastrace mi však vstávají vlasy na hlavě. Musíme si uvědomit, že tento proces je nevratný a čím dál tím více se blížíme k situaci, že budeme mít k dispozici orangutany v zoo, ale někteří z nich budou tímto zákrokem nevratně poškozeni a neschopni reprodukce. Nesmíme zapomínat, že všichni lidoopi patří k jedněm z nejvíce ohrožených druhů zvířat. Kromě toho, podobný zákrok vyvolává změny v chování - máme na to jako lidé právo? Můžeme napravovat své vlastní chyby tím, že budeme zasahovat do přirozeného koloběhu života těchto inteligentních zvířat? Moje snahy vyvolat širokou odbornou diskusi narazily na osobní ješitnost některých lidí, kteří o tom rozhodují. Nikdo kromě členů komise nemůže zasahovat do rozhodování, co s dotyčným zvířetem bude. Jako v každé společnosti, i v této komisi jsou lidé více či méně průbojní a hájící svoje zájmy. Je mi líto, když vidím zdravé skupiny šimpanzů, kde jsou jenom dospělá zvířata, protože koordinátor rozhodl nasadit antikoncepci. Vím, že v jedněch z nejlepších zoo, jako Arnhem nebo Chester, každý rok nechají porodit dvě tři samice, i když ostatní antikoncepci mají. Tím zachovávají přirozenou sociální strukturu ve skupině a ostatní samice se mohou učit mateřskému nebo tetičkovskému chování. Protože situace v místech původního výskytu v přírodě se z různých důvodů pořád zhoršuje, je podle mého nutné zachovávat různorodost zvířat v zoo. Nakonec pokud by zoo Praha nenamnožila koně Převalského, pak by neměla co posílat do Mongolska. Nejsem nepřítelem zoologických zahrad, jak jsou často označováni lidé, kteří nemusí vždy souhlasit s doporučeními koordinátorů chovů, naopak si myslím, že široká diskuze je vždy na místě. Musíme se zabývat nejen otázkami reprodukce, ale mít na paměti také etický přístup ke zvířatům. Nejsme bohové, kteří určují osudy jiných živých bytostí a podle toho bychom se měli chovat.

Nikdy si nepořídím opici, jako domácího mazlíčka

Často děti říkají rodičům: Já chci mít doma živou opičku. Naštěstí je toto přaní málo kdy vyslyšeno. Jednak není jednoduché opičku domů sehnat, také rodiče většinou mají rozum a chápou, že opička není pejsek nebo kočička. V takovém případě často postačí plyšák, a tím to je vyřešeno. Jsou ale lidé, kteří je chtějí za každou cenu a vyvinou maximum úsilí, aby nějaké zvířátko z řady Primátů získali. Realita ale bývá dost drsná. V současné době má mnoho lidí má peníze na to, aby si nějakým způsobem svůj sen splnila. Bohužel si ale neuvědomují, že jejich miláček přes veškerou péči trpí. Musíme si uvědomit, že to nejsou živí plyšáčci k zulíbání. Docela je chápu - když vidí ve filmech jak jsou opičky roztomilé, chtějí je mít. Jenomže si neuvědomují, že  ve filmu jsou často využívána zvířata mladá, často to jsou ještě mláďata. Ta jsou opravdu roztomilé a k zulíbání. Pak ale vyrostou a chovají se jako normální dospělá zvířata. A tady nastává ten problém. Všichni lidoopi, kteří jsou nejčastějším objektem zájmu pro chov doma, jsou jednak jsou chráněni zákony a legálně by se vůbec neměli dostat k soukromým chovatelům. Bohužel, pokud je poptávka, pak je i nabídka. A tak se mnoho mláďat orangutanů nebo šimpanzů dostává do bohatých rodin třeba v Singapuru nebo v Arabských Emirátech. Mají veškerou péči, chůvu, nádherné oblečky. Po pár letech se pak začínají prosazovat v rodině, koušou, jsou nezvladatelní. Pokud jsou umístěni do nějaké zoo, těžko chápou, že nejsou lidmi, ale zvířaty a musí se dlouho učit být příslušníkem svého druhu. Ve většině případů jsou poznamenaní na celý život. Dospělí lidoopi, například šimpanzi, jsou 3-5 krát silnější, než dospělý muž. Zaútočit mohou kdykoli a když zaútočí, člověk nemá šanci.

Proto nejčastějším pracovním úrazem mezi primatology jsou v lepším případě ukousané prsty nebo jinak zmrzačené končetiny. V těchto případech je zpravidla chyba na straně člověka nebo je na vině technická závada zařízení. V poslední době se v některých zemích snaží vychovávat malpy (středně velká jihoamerická opice) jako asistenční zvířata pro hendikepované lidi. Je pravda, že tyto opice patří k jedněm z nejchytřejších a nejšikovnějších primátů vůbec, ale než se dostanou ke svému majiteli, jsou jim vytrhávány špičáky, aby ho nezranily. Musíme si také uvědomit, že většina druhů primátů žije v společenstvech, osamělým životem v lidské rodině trpí. Bohužel i chov domácích mazlíčků podléhá módě. Stačí, aby si nějaká celebrita opičku pořídila a spousta fanoušků ji chce také. Například tento týden skoro všechna média uváděla zprávu, že zpěvák Justin Bieber cestoval na koncert zrovna s malpou. Na hranicích v Německu mu opici zadrželi a museli ji umístit do karantény. Děsí mě představa, kolik mladých fanynek si bude také chtít pořídit malpu. Stále si pamatuji, jak po úspěchu filmu 101 dalmatinů chtěl mít každý doma zrovna dalmatina. I když vím, jak sladká musí být pusinka od šimpanzího mláděte, tak jako Bart Simpson budu opakovat: Nikdy si nepořídím opici, jako domácího mazlíčka...

Jak mě F. Engels zachránil

Události posledních týdnů v Česku mi připomněly, jak je člověk zasažen politikou, aniž by to chtěl. V roce 1980 jsem uzavírala studium na univerzitě. Pro uzavření studia jsem musela obhájit diplomovou práci z oboru a povinně složit státní zkoušku z vědeckého komunismu. Bylo to zrovna období těsně před nástupem reformátora Gorbačova. V tu dobu předseda komunistické strany Brežněv se rozhodl zapsat do historie tím, že napíše několik knih. Třetí a naštěstí poslední z nich publikoval 2 měsíce před mojí státní zkouškou. Pro nás studenty to byla veliká smůla, protože tuto knihu povinně zařadili do otázek ke státní zkoušce. Nicméně přečíst ji bylo nad naše síly, číst se to zkrátka nedalo. Naštěstí jsme s učiteli měli nepsanou a nevyslovenou dohodu, že se každý z nás naučí konkrétní 3 otázky, aby bylo možné zkoušku absolvovat. 90% z nás nakonec udělalo zkoušku za 3, ale byli jsme šťastní, že to máme za sebou. Pak už nás čekala jen obhajoba diplomové práce. Byla jsem klidná, práci jsem měla pěknou. Dělala jsem jí s radostí, byla na téma nástrojové činnosti u šimpanzů. Jenže jak se ukázalo, kromě odborné literatury k tématu práce jsme museli citovat jednoho ze zakladatelů marxismu-leninismu. Jak spojit nástrojovou činnost a spisy Marxe, Lenina a Engelse, aby to nebylo bráno jako provokace? Naštěstí jsem si vzpomněla, že Engels napsal článek o úloze práce v polidštění opice. A to se k mému tématu docela hodilo. Tak jsem jej zařadila do seznamu literatury a v klidu jsem šla svoji práci obhajovat. Předsedou komise byl skalní komunista, navíc profesor z jiné univerzity. Když jsem svoji práci představila, podíval se do seznamu použité literatury a řekl mi: "Vždyť vy nemáte použitu žádnou práci klasiků marxismu a leninismu!", "Ale mám," odpověděla jsem, "přeci práci Engelsovu." "Ale já ji tady nevidím." řekl profesor. "Mám ji zařazenu podle abecedy pod písmenem E.", odpověděla jsem. "To je chyba! Nejdřív se musí citovat práce našich komunistických vůdců a až potom začíná řádná abeceda." Oněměla jsem úžasem. Protože jsem si však dala na své práci záležet, tak jsem ji nakonec obhájila na výbornou. Nebýt Engelse, nemuselo to tak dobře dopadnout.

Miluji svátek MDŽ

Mám na tento svátek nostalgické vzpomínky. V Rusku je tento den odjakživa doopravdy sváteční, do práce se nechodí, slaví se v rodinném kruhu. Pro mne a pro spoustu dalších to byl první svátek nadcházejícího jara. Vždy jsem dostala od rodičů dárky, od přátel květiny. Myslím si, že ženy si svůj svátek zaslouží.

Když se podíváme do říše zvířat, i tady samice nejsou pouhými rozmnožovacími jednotkami. U mnoha primátů záleží na samicích, zda akceptují samce za vůdce skupiny. Například když takový samec hulmana posvátného vyžene v boji původního samce, nemusí ho samice vždy přijmout. Gorilí samice přijímají ochranu od stříbrohřbetého samce. Někdy se spojí dohromady a proženou ho, pokud se zdá, že to samec  „přehání“ se svými zásahy do chodu skupiny. Samice také můžou být dobrými lovkyněmi. Dlouho se mělo za to, že kolektivní lov na jiné primáty pořádají jenom šimpanzí samci, ale ukázalo se, že i samice můžou úspěšně lovit. Co se týká používaní nástrojů, zdá se, že v tomto samice nejen šimpanzů, ale i jiných lidoopů, často samce předčí.  V projektu s kreslením lidoopů bylo pro mne velice zajímavé podívat se, nakolik jsou samice kreativní, a zda se dají jejich výsledky srovnat s těmi samčími. Dohromady u nás kreslilo 19 jedinců různého věku a obou pohlaví. Byli to šimpanzi, gorily i orangutani. A tady se ukázalo, nakolik jsou samice  „šikovnější“, než samci. V experimentech s kreslením se očekává, že když dáte lidoopovi čtvrtku papíru a pastelku nebo voskovku, bude kreslit tak, jak kreslí dítě – že vezme ji mezi prsty na ruce tak, jak lidské mládě drží pastelku. Nebude přitom nějak upravovat kreslicí nástroj. A právě v technikách, které používali naši lidoopy se ukázalo, že zvlášť samice orangutanů jsou v tom nepřekonatelné. U samců (oba šimpanzi) jsme také zaznamenali určitou inovaci – techniku graffiti a kreslení pastelkou drženou v zubech. Samice ale byly mnohem vynalézavější. Kupříkladu samice šimpanze Majoránka zjistila, že má na ruce papilární linie jako člověk. Pak na dlaň nanášela štětcem tekuté barvy a dlouho pozorovala, jak se po ruce roztékají a papilární linie zvýrazňují. To ani nemluvím o použití barev jako rtěnek nebo líčidel. Dělali to samice šimpanzů i orangutanů. Občas nám připadali, jako pomalovaní indiáni na válečné stezce z knih Karla Maye. Majoránka také přišla na to, že když má na papíru položený nějaký předmět, dají se krásně tužkou obtáhnout jeho kontury. Největší kreativní umělkyní byla samice orangutana Ňuninka ze Zoo v Ústí nad Labem. Kreslení milovala, vždy si u toho vymýšlela nové věci. Dokázala například udělat z pastelky v puse kašičku, kterou pak vyplivla na papír a rozetřela prstem. Nebo rolovala dlaní pastelku na papíře anebo již nakreslený obrázek upravovala jazykem – rozmazávala pevné čáry a kontury. Nejvíce nás překvapila technika, která velice připomínala Mandalu, obraz, který vytvářejí tibetští mniší s částeček různě zbarveného písku. Ňuninka rozdrobila v puse voskovku nebo pastelku jedné barvy, například červené (pastelky z těchto materiálu odpuzují vodu) a vysypala je z pusy na papír do jedné hromádky. Pak vzala do pusy pastelku jiné barvy, například modré, a udělala to samé. Pak prohlížela různě zbarvené hromádky drobných kousíčků pastelek. Potom to prstem různě míchala a vytvářela z nich obrazce. Pak skončila tím, že vše shrábla do ruky a vyhodila do koše. Výsledek byl stejně pomíjivý, jako Mandala. Zkrátka, i samice primátů vynikají v mnoha směrech a často samce předčí. 

Jednou v kleci – osobní zážitky

 V průběhu mé studentské praxe jsem pracovala s mláďaty šimpanzů, narozenými v Leningradské Zoo (teď je to Sankt-Petersburg, Rusko). Mláďata byla odchována ošetřovateli. Samičce Chippi byly 2 roky, samečkovi Goblinovi 1,5 roku. Oba byli umístěni v málem domečku. Každý den před otevřením zahrady pro návštěvníky je ošetřovatelka  nosila v náručí do expoziční klece, kde je mohli lidé vidět. Samozřejmě jsem využila příležitosti být co nejvíce s těmito šimpanzi a ráda jsem pomáhala ošetřovatelce Leně odnést mláďata do klece. Jednou, kdy už byli oba šimpanzi na svém místě, vlezla jsem s nimi do klece. Lena mi řekla, že potřebuje ještě uklidit nějaké výběhy, že mne nechá se šimpanzi v kleci a za chvíli se vrátí. Klec zavřela na zámek zvenčí a odešla. Pak ale na mě úplně zapomněla a vrátila se, až když nastala doba svačiny. Normálně by mi to tolik ani nevadilo. Jenomže zahrada se zaplnila návštěvníky, kteří se s údivem dívali na klec s jednou slečnou a dvěma šimpanzími mláďaty uvnitř. Jak Goblin tak Chippi v tu dobu vážili již kolem 15 kilo, což zrovna není muší váha. V tomto věku jsou jako všechna mláďata i šimpanzi velice hraví, jsou k neutahání. Když zjistili, že mají v kleci společnost, rozdováděli se úplně. Goblin se rozhodl předvést a ukázat, kdo je tady pánem. Běhal po kleci kolem dokola a bouchal rukou do všeho, co zrovna míjel. Když pobíhal kolem mne, tak bouchl i do mne. Když to udělá 2-3 krát, tak to je legrace, když se tím ale baví delší dobu, už to taková legrace není. Chippi také nechtěla zůstat pozadu. Rozhodla se, že mne musí  zapojit do své hry. Vždy se rozhoupala na houpačce a pak skočila ke mně do náručí. Vhledem ke statické síle jejích 15ti kilo a navíc dynamické síle, přidané houpáním, její přistání u mne trochu zabolelo. Samozřejmě, že to Chippi považovala za obrovskou legraci, chechtala se a hned znovu a znovu běžela na houpačku, aby pak zase skočila. Zabavit jednoho šimpanzího uličníka je docela fuška, natož dva. Zkrátka, když Lena dorazila se svačinou a osvobodila mne z klece, docela jsem si oddechla. Můžu říci, že tolik lidí, co v tu dobu stálo před šimpanzí kleci, už zoo asi nepamatuje. Pro mne to ale bylo i poučné – zjistila jsem, že sluníčko dopoledne na šimpanze docela pálí, a že je dobře udělat v kleci nějaké stínění. Od té doby se snažím, pokud někdy pracuji s primáty, vždy vyzkoušet, zda voliéra (výběh, klec atd.) je pro ně vyhovující, zda tam něco neschází. Ale na hrátky se šimpanzi v nedobrovolném zajetí nikdy nezapomenu (v tom dobrém slova smyslu). Bylo to moc fajn. 

Šampon zn. Timur

V Klotuších blízko Petrohradu je vědecké městečko fyziologického ústavu akademie věd. Právě zde I.P.Pavlov prováděl svůj výzkum podmíněných reflexů u psů. Uprostřed nádherného parku je budova, které se říká Antropoidní. Od 30. let minulého století zde žijí šimpanzi. Právě sem jsem nastoupila jako mladá studentka, která chce studovat chování primátů. V roce 1977 se v Koltuších narodila první dvě mláďata šimpanzů na území bývalého Sovětského svazu. Byla to velká sláva. Když jsem nastoupila na praxi do laboratoře, bylo mláďatům už šest měsíců. Samice Gamma měla mládě Timura a samice Sylva měla šimpanzího chlapečka Boje. Za teplých letních večerů jsme je spolu s mým učitelem profesorem Firsovem chodili krmit. Před krmením chodíval pan profesor do klece na měření teploty a tepu u všech šimpanzů. To byla pro všechny velká zábava. Gamma si po měření vypůjčila pantofle pana profesora a chodila v nich po kleci. Sylva z něj pro změnu stáhla ponožky a oblékla si je na sebe. Pak přišla na řadu mláďata. Když pan profesor měřil Boje, Timur mezitím cvičil na mřížích nad jeho hlavou a plácal ho nohama po pleši. Najednou se mu stala nehoda - Timur neudržel a panu profesorovi na hlavu přistálo Timurovo kašovité hovínko. Pan profesor si jej sice utřel, ale chtěl si přeci jen ještě umýt hlavu. Vyšel z klece, postavil se nad odtokovou mřížku a požádal mě, abych mu polila hlavu vodou z rendlíku. V tu chvíli se stalo několik chyb najednou. Pan profesor stál příliš blízko u klece a vedle hlavy měl okénko, kterým šimpanzi mohli prostrčit ruce. Začala jsem pana profesora polévat a v tom mě vylekat hrozný řev. Ukázalo se, že voda v rendlíku byla vařící, zapomněla jsem jí zkontrolovat. Pak přišel druhý pokus. Voda už byla akorát a tak jsem znovu začala polévat panu profesorovi hlavu. V ten okamžik Gamma bleskurychle prostrčila ruku okénkem a vší silou plácla do rendlíku. Rendlík přistál na pleši pana profesora a voda na jeho oblečení. "Proč mě chceš zabít, co jsem ti udělal?", ptal se naštvaně pan profesor. "To ne já, to Gamma.", protestovala jsem. Ten večer jsem já odcházela domů s pocitem absolutního nemehla, pan profesor v mokrých ponožkách a boulí na hlavě a s pošramoceným sebevědomím. Jediná Gamma se spokojeně odebrala s Timurem v náručí na svoji polici a spokojeně usnula.

I.P.Pavlov

http://eng.lenobl.ru/Pictures/big75931111649534.jpg