Návštěva v Zoo Moskva

Minulý týden ve středu jsem měla svátek. Neznám lepší možnost jak ho oslavit, než s přáteli a zvířaty. Obé se mi splnilo na návštěvě Moskvy. Ráno jsem se vydala do Moskevské Zoo. Tam už na mne čekal Kirill, chovatel goril a orangutanů. Začali jsme povídáním o primátech, dali jsme si čaj a dorty, které donesl Kirill. Po čaji jsme šli se podívat na gorily. Kirill jim dával svačinu, já jsem chvíli fotila. Dle Murphyho zákona mně nefungoval foťák, tak jsme si vypomohla mobilem. Bohužel na fotkách to je vidět, navíc přes sklo se odráží osvětlení v pavilonu. Ve skupině goril v Zoo Moskva žije v současné době stříbrohřbetý samec Vizuri. Nejstarší samice je Pabsi. Už jí moc neslouží zuby. Kvůli tomu byla v úterý na chvíli uspána, nastoupil tým zubařů a kardiologů, a samice byla kompletně vyšetřena. Dopadlo to dobře, bolavé zuby jí odstranili. Další z dospělých samic je Kira. Má malou roztomilou holčičku Afi. Její další potomek Kvabena je puberťák. Zanedlouho by měl skupinu opustit. Je tam i Shinda ze Zoo Dvůr Králové, matka Amy. A nakonec Ama, moje kamarádka s jednou rukou. Už je velká, váží 30 kilo. Ve skupině zůstane napořád. Občas jí zlobí Kvabena, ale také s ním hodně hraje. Celá skupina je v pohodě. Příští rok začne v pavilonu velká rekonstrukce. Budou se zvětšovat venkovní výběhy, vymění se parkosy, do výběhu se dají nové konstrukce a prolézačky.

Kvabena

Po návštěvě u goril jsme si dali výborný oběd, který pro nás připravil další chovatel. Jsme s ním skoro rodáci, oba pocházíme z Uralu. Tak jsme si zavzpomínali na staré časy. Já jsem si pochutnala na jídle, které běžně v Česku nemám. Potom jsme šli se podívat na orangutany. 

Ve skupině bornejských orangutanů jsou také změny. Především samice Lučana má mládě – samečka. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, pokud by se jednalo o jinou samici. Lučana měla už pátý porod. První čtyři mláďata odložila, nikdy se o ně nestarala. Tak včichni čekali, že to udělá i s pátým. Ale Lučana všechny překvapila, o své páté mládě vzorně stará. A všem chovatelům spadl kámen ze srdce. Mají totiž na starosti jiné mládě – pětiměsíčního samečka Matiki. 

Matiki se narodil v Zoo Novosibirsk. Jeho matka Mišel pochází ze Zoo Moskva, je to dcera Lučany. Historie se opakovala, ani tato samice se o mládě nestarala. Pět měsíců Matiki žil v ohrádce, kde neměl nic k lezení. Úplně se vytratil uchopovací reflex, měl slabé ručičky a nevěděl jak se zavěsit na laně nebo jak někam lézt. Nakonec po konzultaci s vedením obou zoo bylo rozhodnuto, že Matiki pojede do Moskvy, kde mají velké zkušenosti s odchovem mláďat a jejích začleněním do skupiny. Matiki je teď čilé mládě. Má ve své místnosti natažené provazy, sítě a začíná aktivně lézt do výšek. Uchopit ručičkou už umí dobře. Kirill vyprávěl, jak jednou měnil prckovi plínku, a Matiki ho uchopil za plnovous a povisl na něm. Prý bolest to byla veliká, až se Kirillovi v očích zajiskřilo. Měl co dělat, aby Matiku z toho plnovousu sundal. Teď je to kouzelný sameček, je zvědavý, vůbec se mne nebál. Byla jsem blahem bez sebe, že jsem si s ním chvíli pohrála. Ani tentokrát oslava mého svátku neměla chybu.

Světový den šimpanzů - World Chimpanzee Day

Dnes je Světový den šimpanzů - World Chimpanzee Day. Slaví se poprvé, a teď je v řádě s Dny bonobo nebo orangutanů. To všechno jsou lidoopi, naši nejbližší příbuzní. Bohužel musíme je připomínat, protože jsou ohrožení, velice ohrožení nebo jím vážně hrozí vyhubení v jejích domově, v Africe nebo Asií. A bohužel za vším stojíme my, lide. Naše touha mít všeho co nejvíce, mít všechno teď a hned a za každou cenu stojí za krutým osudem stovek a tisíc tvorů, tak nám blízkých a tak nám podobných. Ztráta původních lesů, jejích vypalování a vykácení nejenom kvůli dřevu ale i pro plantáže palmy olejné – zdroje palmového oleje, jejích zabíjeni kvůli masu, jejích ohrožení Ebolou – to vše způsobilo, že musíme je připomínat alespoň v Den, věnovaný pouze jim. Není to oslava jako naše, lidská. Tím vyvoláváme zájem o tak vzácné lidoopy, účastníme se kampaní na jejích záchranu, na záchranu jejích domovů.

Pro mne šimpanzi mají ale i osobní význam. Bylo mne tak 12-13 roku když jsem navštívila zoo ve městě, kdy jsem se narodila. Byla zima, lidí bylo málo. Najednou paní chovatelka rozhodla, že pustí malého, asi dvouletého šimpanze se proběhnou v pavilonu a pustila ho z klece. Mládě bylo stejně zvědavé, jako jsme byli my, návštěvnici. Pobíhalo kolem zábradlí, koukalo na nás. Pak najednou se zastavělo u mne a chytlo mne za ruku. Byl to jemný dotek, ale v tu chvíli už jsem byla ztracena. Chtěla jsem byt bioložkou, co si sebe pamatují, ale v tu dobu jsem rozhodla, že musím pracovat s primáty. Šla jsem za svým cílem, sbírala jsem každičký článek, co jsem našla o primátech, ležela jsem s knížkou o nich a snila, jak budu se šimpanzi pracovat.

V době začátku mých studií na univerzitě v jiném městě v Rusku, v Petrohradu zrovna se velice slibně rozvíjel výzkum chování šimpanzů v ústavu a v laboratoři, kterou osnoval ještě I.P.Pavlov. Mnoho se o té práci psalo, vyšel dokument „Opičí ostrov“ o životě skupiny šimpanzů. Rozhodla jsem napsat panu profesorovi L. A. Firsovovi, který tento výzkum vedl a požádala jsem ho, zda u něj nemohu absolvovat praxi. Překvapivě odpověděl kladně. A ták v mých 19 letech jsem se ocitla v městečku Koltuší, kde se nacházeli laboratoře se zvířaty a stala jsem přede dveřmi za kterými byli šimpanzi, moje nejmilejší tvorové provázející mne pák celý profesní život. Byla to skupinka 5 šimpanzů: dospělá samec Taras, dvě samice Silva a Gamma a jejích mláďata Boj a Timur. Od prvního dne jsem poznala všechny stránky práce se šimpanzi – nejenom samotný výzkum ale i péče o mláďata, úklid kleci, krmení, každodenní vedení záznamů o zvířatech a hlavně jejích poznávaní – jejich povahy, jejích starosti, jejích mimika, jejích smích, jejích zvuky. Byla to první zvířata, která mne doprovázela mým vstupem do vědeckého života a navždy zůstala v mém srdci.

Pak už bylo mnoho dalších šimpanzů, mnoho setkaní s nimi v různých zoo ve světě, práce i s jinými druhy primátů. Ale ta první pětka byla pro mne nejbližší. Vždy když poznávám další šimpanzi, inspirují mne k dalším výzkumům, snažím se jím co nejvíce porozumět a chci, aby žili ve svém domově v Africe spokojeně a šťastně.

Je mi líto Koko

Je mi líto Koko. Odešla gorila, kterou doslova znal celý svět. Odešla legenda z říše zvířat. Dokázala komunikovat s lidmi ve znakové řeči. Soucítím i s paní doktorkou Pattersonovou, pro kterou Koko znamenala celý život, ostatně i jako ona pro Koko. Truchlíme, vzpomínáme. Když se objevily první zprávy o výsledcích práce Dr. Francine Pattersonové s touto gorilou, byl to doslova převrat v našem myšlení, převrat ve znalostech co vše lidoopi dokážou a jak nám jsou blízké.

Vzpomínám na začátky tohoto projektu. Byla jsem studentkou na univerzitě. Náhodou jsem se dostala k časopisu Amerika v ruštině, což v období studené války nebylo jednoduché. Na obálce byla fotka Koko. Byla jsem okouzlena jak Koko, tak i samotnou paní doktorkou Pattersonovou. Pak se objevily jako houby po dešti převratné výsledky práce s dalšími lidoopy – šimpanzici Washoe, šimpanzem Nimem, orangutanem Chantek, bonobem Kanzi a mnoho dalšími. Výsledky byli fascinující. Představovaly různé vědecké školy a různý pohled na problematiku mezidruhové komunikace. Snila jsem o tom, že možná kdysi také budu vest podobný výzkum.

Po letech práce s lidoopy jsem viděla i druhou stránku podobných výzkumů. Pokaždé mládě zařazené do experimentu muselo být (ve většině případů) odebráno od matky. Lidé se pro taková mláďata stávali náhradní rodinou. Někdo jako Dr. Pattersonová jim byl nablízku po celý dlouhý život. Někteří jenom na krátký čas – buď skončil projekt, nebo došlo financování. Ostatně i Dr. Fouts, který později o Washoe staral, byl osobně hluboko zasažen skutečnosti, že se možná o ni nedokáže dále postarat, a Washoe zůstane sama s neznámými zvířaty a neznámými lidmi. A už to nikdy nebude ta samice šimpanze, kterou se narodila, navždy zůstane poznamenána lidskou výchovou.

Být znova gorilou, nebo šimpanzem, nebo orangutanem, po zásahu výchovy v lidské péči není snadné pro žádného lidoopa. Jsou to desítky zvířat, vychované „na flašce“ z různých důvodů a často snahou je zachránit za každou cenu, vypiplat je a vrátit zpět do skupiny jedinců vlastního druhu. Občas se to ani nepovede, ale následky to zanechá vždy. Milovníci goril v Zoo Praha si určitě vzpomenou jak dlouho a bolestivě trvalo začlenění Bikiry, poznamenané lidskou péči do skupiny.

Před lety i mně byla nabídnuta možnost podobný experiment zopakovat v českých podmínkách. Řekla jsem ne a přesvědčila iniciátory tohoto projektu, že teď už to je nepřijatelné především z etického hlediska. Jsem ráda, že mne poslechli. Kdo chce o tom, co podobný výzkum obnáší přečíst podrobněji, doporučuji český překlad knížky Rogera Foutse „Nejbližší příbuzní“ (Roger Fouts, Stephen Tukell Mills, „Nejbližší příbuzní“. Nakladatelství Mladá fronta, 2000). Lepší pohled na věc jsem nenašla.

A tak mám dvojí pocity – je mi nesmírně líto, že Koko odešla, je mi nesmírně lito Dr. Pattersonové, která ztratila jednu z nejbližších bytostí ve svém životě. Na druhé straně už je Koko svobodná, alespoň když ne v životě tak ve smrti. R.I.P. Koko.