Zobrazují se příspěvky se štítkemhistorka. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemhistorka. Zobrazit všechny příspěvky

středa 15. dubna 2015

Zážitky z dětství – jako v pohádce o 12 měsících.

Zážitky z mého dětství jsou spojené s výlety do lesa s mým tátou. I když jsem byla městské děvče, trávila jsem v lese spoustu času. V létě jsem byla na prázdninách u babičky a ty jsou opravdu dlouhé – celé tři měsíce. Táta mne bral do lesa každou volnou chvilku, třeba jenom na hodinu po práci. Nasedli jsme do auta a už jeli spolu někam pryč z města. Když mi bylo asi 10-12 roků, podzim u nás na Uralu byl mimořádně teplý. Někdy koncem října obyčejně už sněží, ale tento rok bylo pořad teplo. Tak nakonec jsme se s tátou vypravili na chalupu, abychom ji zazimovali. Moc času to nezabralo, tak jsme tradičně vyrazili do lesa. Pole okolo už byla sklizena, ale po okrajích rostlo množství velkokvětých kopretin. Bořila jsem se skoro po kolena do zorané hlíny, ale nenechala jsem se odradit a nasbírala velkou kyticí kopretin. Byli v tom sychravém podzimním počasí nádherné. Vrátili jsme se do města, nechali auto v garáží a jeli domu tramvají. Začalo silně sněžit. A tak já jako to děvče z pohádky hrdě nesla domu plnou náruč květin, kolem padal sníh, a všichni, koho jsem potkala, se na mne udiveně dívali jako na zjevení. Opravdová pohádka. Na ten zážitek nikdy nezapomenu, provází mne celý můj život.

 
Fotku laskavě poskytla paní Miruška Hanáčková. Děkují.

úterý 4. února 2014

Kouzla s dřevitkou

V zoologických zahradách a jiných chovných zařízeních pro primáty se často používá dřevitka – zbytky po opracování dřeva. Slouží především jako podestýlka. Na druhé straně v těchto zoo a chovných zařízeních skoro nikdy nejsou kameny – z hlediska bezpečnosti návštěvníků, samotných zvířat a celistvosti ubikací. Jenže velcí lidoopi, a to všechny druhy bez výjimky, jsou mistry v používaní nástrojů, včetně kamenů. Pokud ale nejsou, co s tím? A tady se projevuje tvůrčí potenciál tak inteligentních zvířat, jako jsou lidoopi. Udělají nástroje z toho, co mají po ruce, třeba i z dřevitky. Třeba pražská skupina goril – všichni jsou mistři v tomto oboru. Jenom namátkou: „Bačkůrky“ – vyrábějí Kijivu a Moja. Zablokování fotobuňky v pítku – fontána na hraní – Moja, Tatu, Kiburi. Utěrka – všechny dospělé samice. Použití dřevité vlny (podestýlky) jako chrániče na krk (límec). Dospělá samice gorily Bikira vytvářela z dřevité vlny chránič, který před pitím umisťovala na okraj prohlubně pro vodu u pítka. Tím si chránila krk a hrudník při pití proti tlačení na tvrdý okraj, eventuálně od mokrého nebo studeného okraje.Klobouk (všechny dospělé samice): Bikira (viz foto paní M.Hanáčkové).



Použití měkkého materiálu (látka) jako polštářku – při sezení na tvrdém povrchu. Dospělé samice goril v Zoo Praha často sbírají podestýlku (dřevitou vlnu), dělají z ní hromadu připomínající polštář a podkládají ho pod sebe při sezení na tvrdém povrchu (podlaha, špalky). Dokonce i gorilí samec Richard ukázal, že to také umí. Po výměně štěpek v pavilonu se bál po novém povrchu chodit. Proto si vzal hromadu dřevitky a před tím, než udělat krok, nasypal kus před sebe, stoupl na tento „umělý ostrůvek“, pak pro další krok znovu nasypal dřevitku a tak šel dál, pokud nepřekročil pás nové štěpky. Polštář pod lokte – gorily při pozorování dění v pracovně ošetřovatelů přes okno často podkládají pod lokte „polštáře“, pokud si přitom opírají lokty o tvrdý povrch. Není to konečný přehled aktivity goril, spojených s použitím dřevitky. Je zajímavé, že podobné aktivity jsme pozorovali i u ostatních lidoopů. Zvlášť „polštáře“ jsem viděla u bonobo v Zoo Frankfurt, u obojích poddruhů orangutanů v Zoo Chester nebo u orangutanů v Zoo Ústí nad Labem (viz foto Ňuninky – autorka Saša Hůlková). Také všechny druhy lidoopů, šimpanzi, gorily, orangutani si rádi v zajetí vystýlají dřevitkou hnízda, pokud jsou zhotovena z jiného materiálu. Umějí to velice dobře.


sobota 7. prosince 2013

Bojíte se hadů?

Já ano. Jsem zooložka a chápu, že bych neměla, ale stejně se  na ně nerada dívám, ani na obrázcích. Jeden semestr na univerzitě jsme měli kurz herpetologie a každý týden jsme měli na stole něco, co bylo s hady spojené – obrázky, muzejní exponáty, hady zakonzervované ve formalinu a určené k systematickému zařazení atd. Prvního živého hada – užovku – jsem držela v ruce také až v průběhu terénní praxe na univerzitě. Když jsem pracovala v subtropech, vždy mne polekala beznohá ještěrka, která vzhledem připomínala malé hádě. Odkud se ten strach bere? Nevzpomínám si, že by moji rodiče se mnou o hadech vůbec kdy mluvili. Spíš to mam zakotvené z dětských let, kdy jsem četla vše, co jsem našla v knihovně od rána do večera a ráda se dívala na dokumenty o zvířatech. Někteří psychologové si myslí, že strach z hadů máme genetický daný. Já si to nemyslím. Vzpomínám si na sérií dokumentu o Lovci krokodýlů z Austrálie, Stevovi  Irwinovi. Pro jeho dcerku byl nejoblíbenější hračkou právě had. Pak se nebála ani hadu živých. Jiný vztah k hadům mají v Indii – často to je domácí mazlíček. I u nás je spousta chovatelů, kteří na hady nedají dopustit.
A co naší nejbližší příbuzní – primáti? I tady je asi chování spojené se strachem z hadů naučené. Spousta druhů primátů žijících ve skupinách v tropickém a subtropickém pásmu se s hady potkává často.  Pro hady jsou opičky kořistí. Často je uloví. Pokud ve skupině jedna z opic hada uvidí, vydává poplašné zvuky. V ten moment všechny ostatní  opice utíkají na stromy, dívají se na hada a křičí. A co primáti, které hada nikdy neviděli?. Profesor Firsov v průběhu svých expedicí se šimpanzy mezi ně na palouk několikrát dával živého hada. Všichni šimpanzi, kteří tam byli, se narodili v laboratoři a s hadem se předtím nikdy nepotkali. Bylo to pro ně něco úplně nového. Proto, když hada uviděli, byli ze začátku velice ostražití. Dívali se na něj z dálky, pak šli blíž. Potom se osmělil jeden sameček a šťouchnul do hada klacíkem. Postupně se osmělil víc a víc a nakonec popadl hada za ocas a hodil ho mezi ostatní šimpanzy. Ti se rozutekli. Stejně ale ze začátku reagovali na králíka, takého prozkoumávali klacíkem.
Do pavilonu goril se na podzim čas od času se dostávají hadi také. Zalézají tam přes ventilační potrubí v období  podzimní migrace od Vltavy ke skálám. Zalézají do balíků z dřevitou vlnou a tak se dostanou i do expozice. Když se to stalo poprvé, gorily to vyděsilo. Reakce ale byla stejná jako u šimpanzů – nebojí se hada proto, že je had, ale protože to bylo něco nového, neobvyklého, živého, a hýbalo se to. Také to zkoušely nejdříve klacíkem. Pak když dělaly z dřevitky hnízda na noc, tak tu dřevitku důkladně prohledávaly. Jednou  bylo v expozici hádě mrtvé. Gorily seděly kolem něj ale udržovaly odstup, úplně se nepřiblížily. Jen dorůstající Moja  na něj házela z dálky klacíky .

Tak co, koupíte si svému dítěti plyšového hada?


středa 9. října 2013

Budíček

Jedna z prvních věcí, která mne zaskočila po přestěhovaní do Československa, bylo raní vstávání. Život v okolních zemích - včetně Ruska - začíná o pár hodin později. A tak jsem se bez budíku neobešla. První problémy nastaly, když moje malá dcerka měla navštěvovat jesle. Pokud jsem jí nepřivedla do 7.45 ráno, pak dveře se uzavřely a už další děti ten den nepřijímali. Naštěstí pro mne se v tu dobu dalo chytit vysílaní ruské televize, která již ráno vysílala dětské „večerníčky“ zrovna v době, kdy jsem měla dceru probudit. Vždy jsem ji vzala do náruče spolu s dekou, přenesla jí na gauč k televizi, a za pár minut byla holka vzhůru a dívala se na kreslené pohádky.
12 krásných let mne budila každé ráno naše milovaná husky, Jenny. Vždy věděla, že ráno jí venčím já. A tak pokaždé přišla k mé posteli a tiše si sedla. Nevím jak, ale skoro vždy jsem podvědomě zaregistrovala, že u mne sedí. Vstala jsem a šly jsme spolu na procházku. Jenny už mezi námi není, schází mi to.
V době studia jsem jezdila na praxi do přírodní rezervace na Kavkaze, kdy volně žila velká skupina paviánů pláštíkových, asi 180 jedinců. My  lidé jsme přespávali v maringotce. Protože klima v teto oblasti je subtropické, měli jsme pořad otevřená všechna okna i přes noc. A protože nám záleželo na tom, aby nám všechny naše věci  zůstaly, zvláště jídlo, tak na oknech byly mříže a dveře do maringotky musely být vždy zavřené. Paviáni budík nemají, ale řídí se východem slunce. Vždy ráno, když jsme ještě spali, přišli k maringotce a začali skákat na střeše. Někteří z nich viseli na okenních mřížích a „povídali“ si s námi (chrochtající a štěkající zvuky). Také to bylo velice příjemné probouzení.
I další můj „budíček“ je spojený se zvířaty. Občas jsem potřebovala přespat v hostinském pokoji v Zoo v Ústí nad Labem. Nedaleko od budovy, kde jsem nocovala, byl výběh pro gibbony. Tito malí lidoopi začínají svůj den zpěvem – tak v džungli ohlašují: tady jsem, tady to je moje území. Ten zpěv se šíří daleko v okolí. I mne vždy dokonale probudil.

Teď přemýšlím kdo mne bude budit příště?

Jenny

úterý 17. září 2013

Souznění

Každý, kdo denně pracuje s primáty (nejenom), má občas pocit, že si dokonale s těmito zvířaty rozumí. Nestává se to často, ale v ten okamžik cítíte, že nepotřebujete slova, abyste si rozuměli, že jste naladění na stejnou vlnu. Můj učitel, profesor L.A.Firsov, mi o takovém okamžiku vyprávěl. Stalo se to v průběhu jedné expedice, kdy pět šimpanzů z laboratoře odvezli na neobydlený ostrov na severu Ruska. I když bylo léto, ten rok často pršelo. Jednou déšť zastihl Firsova na ostrově i se šimpanzy. Protože ti už ostrov dokonale znali, vzali ho s sebou pod velkou jedli, kam se dešťové kapky nedostaly. A tak šimpanzi a pan profesor polehávali na zemi pod obrovským stromem a čekali, až se déšť přežene. Firsov si zvedl ze země šišku, očichal ji, trochu rozemnul v prstech a pak ji předal nejblíže sedícímu šimpanzovi. Ten udělal to samé a poslal šišku dal. Když se všichni na šišku podívali, kolečko se uzavřelo a šiška zase skončila u pana profesora. Ten mi pak říkal, že to byl velice zvláštní okamžik a že kdyby to chtěl zopakovat a natočit na video, už by se to nikdy nepovedlo. I mně se občas stávaly podobné věci. Ještě jsem byla studentka na praxi v laboratoři se šimpanzy. Ošetřovatelka, která tam pracovala, baba Katya, byla trochu nahluchlá, proto skoro pořád mluvila velice hlasitě. Šimpanzy ale zvládala perfektně a svoji práci také. Jednou večer chtěla, aby šli do ložnic, že uklidí na noc jejich klec. Katya otevřela šubr a zavelela, aby dvě samice s malými mláďaty šly vedle. Jenomže šimpanzice si postavily hlavu a vůbec na její pokyny nereagovaly. Katya na ně nejdříve křičela, pak je pokropila vodou z hadice a nic. Nakonec zkusila pohrozit šimpanzům startovací pistolí. Je nutné vysvětlit, že pistole byla v dolním šuplíku stolu v hale se šimpanzy pro případ nouze. Například, pokud by se zvířatům podařilo z klecí dostat, nebo pokud by zaútočila na lidi nebo pokud by ohrožovala sama sebe navzájem. Pistole se téměř nepoužívala, šimpanzi se strašně báli zvuku výstřelu a záblesku, který při střelbě vycházel. Většinou stačilo napřáhnout ruku směrem k šuplíku s pistolí a už poslechli. Jenomže Katya asi zkoušela vyhrožovat zbraní častěji, než je zdrávo, a tak šimpanzi když viděli zbraň už se vůbec nebáli a nijak nereagovali. Nakonec to Katya vzdala. Pak jsem se zvedla a řekla, že to tedy zkusím já. Ošetřovatelka se mi vysmála, vždyť jsem byla jenom mladá studentka. Otevřela jsem znovu šubr a tiše řekla: Tak Sylvo (tak zvali jednu samici), pojď už. Sylva se klidně zvedla, nahodila si mládě na záda a šla. Za ní Gamma, druhá samice se svým mládětem. Za minutu  byly obě v ložnici, zavřela jsem šubr a Katya mohla začít uklízet. Opravdu jsem v ten okamžik cítila, že mi rozumějí. Nemusela jsem křičet, ani je polévat vodou. Jenom jsme byly naladěni na stejnou vlnu…  


úterý 3. září 2013

Světový den orangutanů – osobní zážitky

Když se řekne orangutan – pro mě to je pár orangutanů ze zoo Ústí nad Labem – Ňuňák a Ňuninka. Sleduji jejich osud hned od začátku. Dostali se do republiky krkolomnou cestou – v malých bednách dva uzlíčky, jako součást snad jedné z posledních nelegálních zásilek těchto nádherných zvířat do střední a východní Evropy. Dovezlo se 10 jedinců, část z nich skončila v zoologických zahradách v Rusku (Petrohrad – samice Monika – už je po smrti), náš párek přišel do Česka, jako budoucí hvězdy ve filmu Dva lidi v Zoo.  Přišli s falešnými papíry, že jsou ze zoo v Kambodži. Jenomže po vražedném řadění v Kambodži v tu dobu ani žádná zoo nebyla. Doprovod se jaksi vypařil na letišti, zvířata konfiskovalo Československo a umístilo je do ústecké zoo (a dobře udělalo). Hned se jich ujali dva ošetřovatelé, kteří se o ně vzorně dlouhodobě starali. Po ukončení natáčení naši orangutani v Ústí už zůstali.
Já jsem je viděla, když ještě byli malí, bylo jim něco mezi 3-4 roky. V tu dobu jsme začínali pracovat na projektu s kreslením s lidoopy a naši dva hrdinové byli první, kdo se projektu zúčastnili. Ňuňák, dokud byl malý, kreslil s námi v jedné místnosti, byla tam i Ňuninka. Ta se ukázala jako největší umělkyně ze všech, byla velice vynalézavá a bořila dosavadní teorie o vývoji umění v evoluci. Doteď mám od ní spoustu obrázků. Ňuňák, když dospěl, kreslit přestal, nezajímalo ho to. Ale Ňuňinka pokračovala dál i po narození vlastních mláďat.
Pamatují si, jak jsme zkoušeli v rámci enrichmentu ukázat orangutanům živého králíka. Ňuninka byla u vytržení, ale ze začátku se hodně bála. Tak se držela za paní ošetřovatelkou a dívala se, co to je za věc. Její ošetřovatelka jednou rukou držela Ňuninku, druhou vždy pohladila králíka a nechala jí čuchnout k její ruce. Postupně se Ňuninka osmělila a začala se králíka dotýkat. Nejvíce ji fascinovalo, že je živý a že se hýbe pokaždé, když ho šťouchne do zadku. Králík potom popošel pár krůčků a zase klidně sedel a něco žvýkal. Ňuňák reagoval úplně jinak. Ani jsme mu nedali králíka do klece, jen ho posadili před mříže. Ňuňák začal hulákat, házet na králíka dřevitou vlnu a chtěl se k němu dostat. Zkrátka, byl to pro něj vetřelec, kterého musel zahnat.




Jednou jsem se chystala s kolegy z ústecké zoo do Německa na konferenci. Zbylo nám trochu času před cestou, než se umyje auto. A tak jsme šli ještě za orangutany kreslit. Oba byli v herně, kde jsme s nimi obyčejně malovali. Ňuninka se ihned pustila do tvorby. Ňuňák se ale rozhodl, že větší zábava bude, když mne obejme. V tu dobu už byl poměrně velký, ruce obrovské. Paní ošetřovatelka akorát stačila říct: Ňuňáku, maloučko … a pořad to opakovala. Ňuňák nějak nedal na její varováni, a rozhodl se prozkoumat, co všechno na sobě mám. Upoutaly ho moje nové lakované lodičky s maší, které jsem měla na sobě. Zvlášť ta mašle ho lákala. A tak jí utrhnul. Nakonec jsme vyšli z klece, stála jsem tam v nových lodičkách, ve kterých jsem se chystala na tu konferenci, ale mašle byla jenom na jedné z nich, druhou jsem měla v ruce, přádně oslintanou od Ňuňáka. Pan veterinář se mi nabídl, že mi tu mašli zkusí nějak přišít. A jelo se do Německa. Mašle se po chvíli se někde ztratila, upravila jsem si lodičky tak, že jsem utrhla raději i tu druhou. Tak jsem přišla o nové boty, ale nemám to Ňuňákovi za zlé. Mam ho ráda.  


pondělí 10. června 2013

Jak chytit opici (a nenechat se pokousat)

Čas od času vzniká v chovných zařízeních  nutnost odchytit opici nebo jiné zvíře. V tak velkém zařízení, jako bylo Suchumské primatologické centrum v Abcházii (pracovala jsem tam po ukončení univerzity) podobné situace nastávaly docela často. Už jenom díky počtu chovaných opic – kolem 3000 jedinců. Občas nějaká ta opička utekla z klece. Často se stávalo, že mláďata vylezla z klece přes mříže a matka zůstala vevnitř. V takových případech opičky zůstávaly nablízku a pokud se nemohly dostat zpátky, pak samice kojila svého potomka přes mříže. U lidoopů je odchyt vždy složitější – pokud to nejsou mláďata vychovaná člověkem , která se nechají přenášet v náručí jako děti, pak může nastat problém. Dá se to řešit dvěma způsoby – použít transportní klec, těsně jí přistavit k šubru nebo tunelu, přes který lidoopi přecházejí a pak už se jen modlit, aby tam šli. Ve většině případu ale nejdou, jsou dost chytří aby poznali, že se děje něco neobvyklého. Pak musí dostat uspávací injekci. V lepších případech jsou naučeni nechat si injekci píchnout od ošetřovatele, v horších se musí nastřelit šipkou. Pak už je to záležitost veterináře, aby správně dle hmotnosti určil, kolik uspávací látky potřebuje, a pak zase látku na probuzení.
S ostatními primáty to je trochu jednodušší. Měli jsme v Suchumi zkušené ošetřovatele kteří dokázali chytit makaka holýma rukama. Jinak to je samozřejmě hazard. Tady jsou zase na prvním místě přenosné klece, pak sítě, kterými se opice chytají v uzavřeném prostoru. Poté, co je opice chycena a je nutné ji držet, pak nikdy ne obličejem k sobě – opička, i ta malá, se Vám opře rukama a nohama o hrudník a už ji neudržíte (malí primáti se drží a přenášejí tak, že je zezadu oběma rukama někdo drží pod krkem a druhý člověk odlehčuje tím, že drží ruce a nohy. I když to vypadá drasticky, opici to neublíží. Rozhodně to je lepší než anestezie, kdy je vždy  riziko pro uspané zvíře.
A jako vždy s tím spojená „historka z natáčení“. V suchumském centru jsme měli velký hektarový výběh pro 72 makaků medvědích. Jsou to středně velké opice, velice podobné japonským makakům. Výběh byl ze všech stran chráněn vysokou betonovou zdí i s elektrickým ohradníkem nahoře, aby opice neutekly. Zadní stěna výběhu byla zároveň stejnou, která hraničila s obytnou částí města. Jednou jsme je pozorovali makaky uvnitř výběhu a najednou slyšíme hluk a pak na nás někdo volal: "Haló, slečny, jsme tady!" Byli to dva výtržníci, kteří použili hornické kladivo a udělali obrovskou díru ve zdi. Možná nečekali, že hned za zdí je opičí výběh. V tu ránu byly všechny opice venku ve městě. Naštěstí to už byla okrajová část s rodinnými domky a sady, plnými ovocných stromů. Pro opice přímo ráj na zemi. Část opic se vrátila domů sama – pro ně je důležité být ve známém prostředí. Ředitel ústavu pohrozil místním obyvatelům, že v žádném případě nesmějí opice zastřelit – v tu dobu jedna stála kolem 2000 dolarů, navíc tento druh makaků je vzácný. Odchyt trval několik dnů. Některé se podařilo nalákat do klecí s pamlsky a s padacími dvířky. Část opic se nechala nalákat zpět do výběhu - opět na pamlsky. A pak už přišly na řadu uspávací pušky a pistole s ketaminem (uspávací látka). Jak naši zoologové honili opice s puškami, došlo i k nehodě. Jeden z nich přelézal zídku, položil na ni pušku a nešťastně zavadil o spoušť. Šipka s ketaminem se mu zabodla do dlaně. Ještě se stačil dopotácet k naší klinice v areálu ústavu a pak omdlel. Probrali ho moji kolegové, zašili mu dlaň a dopadlo to dobře. Takže pokud nemusíte raději opice nechytejte.

zdroj






pátek 10. května 2013

Kolik máš prstů?


Pro milovníky zvířat není nad to pohladit si opičku, pomazlit se s ní, mít společnou fotku. Naštěstí to ve většině případů zůstává jenom zbožným přáním. Nebudu tady psát, jak to může byt špatné pro zvířata (přenos nemocí, pochopení toho, že pro cvičená zvířata fotografů nebo v zábavných šou v mnoha zemích Asie to znamená celodenní práci bez možnosti odpočinku atd.). Může to být a často bývá nebezpečné i pro lidi - především pokousání, ale i velice vážná zranění, někdy smrt. Nevyhnou se tomu ani profesionálové, kteří pracují s primáty dlouhou dobu. Skoro vždy (tady se mi nechce ale nechat ani to slovíčko „skoro“) je vina na straně člověka. Hádejte, který je nejčastější pracovní úraz je u primatologů? Ukousnuté články prstů, zmrzačené ruce, vykousnuté svaly. Setkávám se s lidmi, kteří to prožili, po celý svůj profesní život. Těžko můžeme podezírat zkušené vědce, že kvůli hezké fotce podceňují nebezpečí. Může však nastat situace, kdy k tomu dojde i z jiných důvodů. Můj první zážitek s tímto jevem byl v první den mé práce s šimpanzi a ovlivnil mne na celý život. Můj učitel, profesor L.A.Firsov mě první den ve své laboratoří přivítal podáním ruky. Děvčata laborantky už mne předem upozornily, ať se neleknu, pan profesor měl na obou rukách dohromady prstů pouze šest a k tomu hodně zmrzačená zápěstí. Byla jsem šokována, ale nedala jsem to na sobě znát. Co se stalo? V srpnu 1968 (byl to tragický srpen nejenom pro Československo) Leonid Aleksandrovič přišel do laboratoře a jako každé ráno se šel pozdravit s dospělým samcem šimpanze, kterého předtím doslova vypiplal jako miminko. Zdravili se vždy tak, že si přes mříže navzájem podali ruku. Jenže tento den samec zrovna neměl náladu, zatáhl ruku pana profesora do klece a ukousl mu dva prsy. Jak se Firsov bránil, snažil se dostat ruku zpět a samec mu vážně pokousal i druhou ruku. Protože šimpanzi jsou několikrát silnější než dospělý muž, nebyla šance se mu ihned vytrhnout. V tu dobu plastická chirurgie nebyla ještě tak dobrá, takže přišít zpět prsty se nepodařilo. Alespoň, že byly zachráněny zbytky prstů a byla zachována funkce rukou, i když v omezené míře. Po tomto incidentu bylo přes mříže nataženo pletivo, aby k podobným situacím už nedocházelo. Po letech jsme s prof. Firsovem seděli v jednom hotelu v Ústí nad Labem u snídaně s kolegy z Německa. Jeden z nich, v tu dobu ředitel jedné ze zoo, se podíval na ruce pana profesora a ptal se mne, zda to je úraz od šimpanzů. Přikývla jsem a pak pan ředitel nám vyprávěl svůj příběh. Jednou provázel po zoo důležitou návštěvu. V tu dobu se samci šimpanze podařilo nějakým nedopatřením dostat z klece mezi návštěvníky. Okamžitě poznal ředitele a zaútočil rovnou na něho. Natrhl mu uši a strhl mu kůži z obličeje dolů. Naštěstí, jak řekl sám pan ředitel, měl vynikajícího plastického chirurga. Obličej a uši mu přišili zpátky. Říkal nám, že po tomto incidentů uši necítí, a že vrásky, co má na obličeji nejsou vrásky, ale dobře zamaskované švy. Kdyby na to neupozornil, ani bych nepostřehla, že byl v obličeji zraněn. Také jedna z kolegyň, která pracovala s gorilami ve středoafrické republice mela velice poškozenou pravou ruku až po předloktí – výsledek útoku šimpanze v zoo. Nu a ukousnuté články prstů ani nepočítám, viděla jsem to u několika kolegů. Sama jsem čelila útoku nebo kousnutí asi třikrát, vždy to dopadlo dobře. Ale o tom až příště.


čtvrtek 28. března 2013

Poklona panu Pratchettovi


Poprvé jsem slyšela jméno Terry Pratchett od svého manžela a dcery, kteří jsou fanoušky knih s tematikou science fiction a fantasy. Pořad básnili o knížkách tohoto autora. Pravidelně, zhruba jednou za půlroku, začali obíhat knihkupectví a sháněli další díly jeho Zeměplochy. Pak se ke mne dostala informace, že Sir Terry Pratchett bude v Praze v rámci propagace své knihy a že hodlá navštívit Pražskou zoo. Pro mne to byla příležitost, jak ho osobně poznat. Pan Pratchett přivezl také ukázat  film, který natočil v průběhu své cesty na Borneo za divokými orangutany. A tak nastal den D. Vzala jsem s sebou dceru, foťák a dárek pro pana Pratchetta – obrázek, nakreslený samicí orangutana Ňuninkou. Setkali jsme se na jeho přednášce. Sál byl nabitý především jeho fanoušky, kteří milují jeho knížky. Viděli jsme překrásný film o orangutanech. Pak jsem byla panu Pratchettovi představena. Věnovala jsem mu obrázek, na oplátku jsem dostala podepsané jeho knížky.V ten okamžik zapůsobily Murphyho zákony – co se má porouchat – porouchá se. Platilo to na 100 procent o mém foťáku. Zrovna v ten moment přestal fotit. Takže existuje někde u někoho fotka, jak stojím s dcerou a panem Pratchettem, který má obrázek v ruce. Najde se někdy? Někdo nás vyfotil, ale fotka se už ke mne nedostala. Tím naše setkání neskončilo. Šli jsme ještě spolu s panem Pratchettem podívat se na orangutany ve starém pavilonu opic v horní části zahrady a povídali jsme si o orangutanech a jejich záchraně. Asi dva metry za námi šel dav fanoušků a poctivě mi napovídal, pokud jsem si zrovna nemohla vzpomenout na nějaké slovíčko v angličtině. Tak proběhlo moje setkání s tímto úžasným člověkem. Bohužel po pár letech jsem se dozvěděla, že Sir Terry onemocněl Alzheimerovou chorobou. Pořad ještě dokáže psát. Věnuje obrovské prostředky na výzkum této zákeřně choroby a hlavně bojuje za právo rozhodnout o svém životě, pokud ještě bude moci. Dnes jsem si přečetla zprávu, že po dvaceti letech se Terry Pratchett znovu vypravil na Borneo za orangutany. Přejí mu vše nejlepší a co nejdéle jasnou mysl a hodně sil.   

zdroj


čtvrtek 21. března 2013

Harašení u paviánů

Jak jsem již psala v jednom z minulých blogů, studovala jsem chování paviánů pláštíkových na Kavkaze. Paviáni žijí v harémech, kde je samec pán a vládce několika samic s mláďaty. Jednotlivé harémy jsou pak součástí velkého stáda. U těchto opic je také zajímavé, že když je samice v říji, má velké zduření zadní části těla. To slouží jako signál pro samce v okolí, že samice je připravena zabřeznout. Jenomže vůdce harému si svoje samice hlídá, zvlášť v tomto období. Nicméně stává se, že mladí dospělí samci se snaží vytvořit si svůj vlastní harém  občas nějakou samici odvedou stranou. Právě to jsme jednou pozorovali. Mladý samec se samicí vylezli na strom a tam se spářili. Jenomže vůdce harému je zahlédl, přiběhl ke stromu, ale vylézt nahoru již nemohl, protože strom byl poměrně slabý a jeho váhu by již neunesl. Proto se samec posadil pod stromem a hrozil hříšníkům, kteří seděli nahoře. Po několika minutách už to nevydrželi a sesypali se ze stromu jako hrušky. Mladý samec utíkal, co mu nohy stačily a zmizel z dohledu. Samice byla pomalejší a po pár metrech pochopila, že vládci harému neuteče. Padla obličejem dolů na zem a začala strachy křičet. Čekali jsme, že dostane zasloužený trest, ale samec k ní doběhl, zvedl jí ze země a spářil se s ní. Vše pak skončilo vzájemným čištěním srsti, které má u primátů uklidňující a společenský význam. Toto řešení nevěry se mi líbilo více, než to, co se často odehrává v lidské společnosti. 


čtvrtek 14. března 2013

Jak mě F. Engels zachránil

Události posledních týdnů v Česku mi připomněly, jak je člověk zasažen politikou, aniž by to chtěl. V roce 1980 jsem uzavírala studium na univerzitě. Pro uzavření studia jsem musela obhájit diplomovou práci z oboru a povinně složit státní zkoušku z vědeckého komunismu. Bylo to zrovna období těsně před nástupem reformátora Gorbačova. V tu dobu předseda komunistické strany Brežněv se rozhodl zapsat do historie tím, že napíše několik knih. Třetí a naštěstí poslední z nich publikoval 2 měsíce před mojí státní zkouškou. Pro nás studenty to byla veliká smůla, protože tuto knihu povinně zařadili do otázek ke státní zkoušce. Nicméně přečíst ji bylo nad naše síly, číst se to zkrátka nedalo. Naštěstí jsme s učiteli měli nepsanou a nevyslovenou dohodu, že se každý z nás naučí konkrétní 3 otázky, aby bylo možné zkoušku absolvovat. 90% z nás nakonec udělalo zkoušku za 3, ale byli jsme šťastní, že to máme za sebou. Pak už nás čekala jen obhajoba diplomové práce. Byla jsem klidná, práci jsem měla pěknou. Dělala jsem jí s radostí, byla na téma nástrojové činnosti u šimpanzů. Jenže jak se ukázalo, kromě odborné literatury k tématu práce jsme museli citovat jednoho ze zakladatelů marxismu-leninismu. Jak spojit nástrojovou činnost a spisy Marxe, Lenina a Engelse, aby to nebylo bráno jako provokace? Naštěstí jsem si vzpomněla, že Engels napsal článek o úloze práce v polidštění opice. A to se k mému tématu docela hodilo. Tak jsem jej zařadila do seznamu literatury a v klidu jsem šla svoji práci obhajovat. Předsedou komise byl skalní komunista, navíc profesor z jiné univerzity. Když jsem svoji práci představila, podíval se do seznamu použité literatury a řekl mi: "Vždyť vy nemáte použitu žádnou práci klasiků marxismu a leninismu!", "Ale mám," odpověděla jsem, "přeci práci Engelsovu." "Ale já ji tady nevidím." řekl profesor. "Mám ji zařazenu podle abecedy pod písmenem E.", odpověděla jsem. "To je chyba! Nejdřív se musí citovat práce našich komunistických vůdců a až potom začíná řádná abeceda." Oněměla jsem úžasem. Protože jsem si však dala na své práci záležet, tak jsem ji nakonec obhájila na výbornou. Nebýt Engelse, nemuselo to tak dobře dopadnout.


čtvrtek 7. března 2013

Miluji svátek MDŽ


Mám na tento svátek nostalgické vzpomínky. V Rusku je tento den odjakživa doopravdy sváteční, do práce se nechodí, slaví se v rodinném kruhu. Pro mne a pro spoustu dalších to byl první svátek nadcházejícího jara. Vždy jsem dostala od rodičů dárky, od přátel květiny. Myslím si, že ženy si svůj svátek zaslouží.
Když se podíváme do říše zvířat, i tady samice nejsou pouhými rozmnožovacími jednotkami. U mnoha primátů záleží na samicích, zda akceptují samce za vůdce skupiny. Například když takový samec hulmana posvátného vyžene v boji původního samce, nemusí ho samice vždy přijmout. Gorilí samice přijímají ochranu od stříbrohřbetého samce. Někdy se spojí dohromady a proženou ho, pokud se zdá, že to samec  „přehání“ se svými zásahy do chodu skupiny. Samice také můžou být dobrými lovkyněmi. Dlouho se mělo za to, že kolektivní lov na jiné primáty pořádají jenom šimpanzí samci, ale ukázalo se, že i samice můžou úspěšně lovit. Co se týká používaní nástrojů, zdá se, že v tomto samice nejen šimpanzů, ale i jiných lidoopů, často samce předčí.  V projektu s kreslením lidoopů bylo pro mne velice zajímavé podívat se, nakolik jsou samice kreativní, a zda se dají jejich výsledky srovnat s těmi samčími. Dohromady u nás kreslilo 19 jedinců různého věku a obou pohlaví. Byli to šimpanzi, gorily i orangutani. A tady se ukázalo, nakolik jsou samice  „šikovnější“, než samci. V experimentech s kreslením se očekává, že když dáte lidoopovi čtvrtku papíru a pastelku nebo voskovku, bude kreslit tak, jak kreslí dítě – že vezme ji mezi prsty na ruce tak, jak lidské mládě drží pastelku. Nebude přitom nějak upravovat kreslicí nástroj. A právě v technikách, které používali naši lidoopy se ukázalo, že zvlášť samice orangutanů jsou v tom nepřekonatelné. U samců (oba šimpanzi) jsme také zaznamenali určitou inovaci – techniku graffiti a kreslení pastelkou drženou v zubech. Samice ale byly mnohem vynalézavější. Kupříkladu samice šimpanze Majoránka zjistila, že má na ruce papilární linie jako člověk. Pak na dlaň nanášela štětcem tekuté barvy a dlouho pozorovala, jak se po ruce roztékají a papilární linie zvýrazňují. To ani nemluvím o použití barev jako rtěnek nebo líčidel. Dělali to samice šimpanzů i orangutanů. Občas nám připadali, jako pomalovaní indiáni na válečné stezce z knih Karla Maye. Majoránka také přišla na to, že když má na papíru položený nějaký předmět, dají se krásně tužkou obtáhnout jeho kontury. Největší kreativní umělkyní byla samice orangutana Ňuninka ze Zoo v Ústí nad Labem. Kreslení milovala, vždy si u toho vymýšlela nové věci. Dokázala například udělat z pastelky v puse kašičku, kterou pak vyplivla na papír a rozetřela prstem. Nebo rolovala dlaní pastelku na papíře anebo již nakreslený obrázek upravovala jazykem – rozmazávala pevné čáry a kontury. Nejvíce nás překvapila technika, která velice připomínala Mandalu, obraz, který vytvářejí tibetští mniší s částeček různě zbarveného písku. Ňuninka rozdrobila v puse voskovku nebo pastelku jedné barvy, například červené (pastelky z těchto materiálu odpuzují vodu) a vysypala je z pusy na papír do jedné hromádky. Pak vzala do pusy pastelku jiné barvy, například modré, a udělala to samé. Pak prohlížela různě zbarvené hromádky drobných kousíčků pastelek. Potom to prstem různě míchala a vytvářela z nich obrazce. Pak skončila tím, že vše shrábla do ruky a vyhodila do koše. Výsledek byl stejně pomíjivý, jako Mandala. Zkrátka, i samice primátů vynikají v mnoha směrech a často samce předčí. 




čtvrtek 14. února 2013

Jednou v kleci – osobní zážitky


 V průběhu mé studentské praxe jsem pracovala s mláďaty šimpanzů, narozenými v Leningradské Zoo (teď je to Sankt-Petersburg, Rusko). Mláďata byla odchována ošetřovateli. Samičce Chippi byly 2 roky, samečkovi Goblinovi 1,5 roku. Oba byli umístěni v málem domečku. Každý den před otevřením zahrady pro návštěvníky je ošetřovatelka  nosila v náručí do expoziční klece, kde je mohli lidé vidět. Samozřejmě jsem využila příležitosti být co nejvíce s těmito šimpanzi a ráda jsem pomáhala ošetřovatelce Leně odnést mláďata do klece. Jednou, kdy už byli oba šimpanzi na svém místě, vlezla jsem s nimi do klece. Lena mi řekla, že potřebuje ještě uklidit nějaké výběhy, že mne nechá se šimpanzi v kleci a za chvíli se vrátí. Klec zavřela na zámek zvenčí a odešla. Pak ale na mě úplně zapomněla a vrátila se, až když nastala doba svačiny. Normálně by mi to tolik ani nevadilo. Jenomže zahrada se zaplnila návštěvníky, kteří se s údivem dívali na klec s jednou slečnou a dvěma šimpanzími mláďaty uvnitř. Jak Goblin tak Chippi v tu dobu vážili již kolem 15 kilo, což zrovna není muší váha. V tomto věku jsou jako všechna mláďata i šimpanzi velice hraví, jsou k neutahání. Když zjistili, že mají v kleci společnost, rozdováděli se úplně. Goblin se rozhodl předvést a ukázat, kdo je tady pánem. Běhal po kleci kolem dokola a bouchal rukou do všeho, co zrovna míjel. Když pobíhal kolem mne, tak bouchl i do mne. Když to udělá 2-3 krát, tak to je legrace, když se tím ale baví delší dobu, už to taková legrace není. Chippi také nechtěla zůstat pozadu. Rozhodla se, že mne musí  zapojit do své hry. Vždy se rozhoupala na houpačce a pak skočila ke mně do náručí. Vhledem ke statické síle jejích 15ti kilo a navíc dynamické síle, přidané houpáním, její přistání u mne trochu zabolelo. Samozřejmě, že to Chippi považovala za obrovskou legraci, chechtala se a hned znovu a znovu běžela na houpačku, aby pak zase skočila. Zabavit jednoho šimpanzího uličníka je docela fuška, natož dva. Zkrátka, když Lena dorazila se svačinou a osvobodila mne z klece, docela jsem si oddechla. Můžu říci, že tolik lidí, co v tu dobu stálo před šimpanzí kleci, už zoo asi nepamatuje. Pro mne to ale bylo i poučné – zjistila jsem, že sluníčko dopoledne na šimpanze docela pálí, a že je dobře udělat v kleci nějaké stínění. Od té doby se snažím, pokud někdy pracuji s primáty, vždy vyzkoušet, zda voliéra (výběh, klec atd.) je pro ně vyhovující, zda tam něco neschází. Ale na hrátky se šimpanzi v nedobrovolném zajetí nikdy nezapomenu (v tom dobrém slova smyslu). Bylo to moc fajn. 


čtvrtek 31. ledna 2013

Ráj primátů a primatologů

Mnohokrát jsem slyšela samou chválu na opičí zoo v holandském městečku Apeldoorn. Před několika lety jsme se studenty jeli na praxi do Chesterské zoo a při této příležitosti jsme se rozhodli na týden zastavit v Apeldoornu. Apenheul - to není obyčejná zoo. Jsou tam chováni primáti různých druhů, převážně ohrožených. Proto s tato zoo podílí na mnoha záchranných programech. Kouzlo této zoo spočívá v tom, že návštěvník nevidí žádné bariéry, občas se doslova ocitne mezi opicemi. Zvířata, která představují pro člověka nebezpečí, jsou oddělena vodními příkopy, jsou chována na různých ostrovech. Naopak primáti, kteří člověku neublíží jsou chováni volně a často se prochází mezi návštěvníky. Jedním takovým "vděčným" druhem jsou malé jihoamerické opičky Kotulové. Jsou vidět skoro po celé zahradě. Také různé druhy lemurů můžete potkat pár kroků od sebe. Nebo lvíčky zlaté - nádherné drápkaté opičky z Jižní Ameriky.
Když jsme dorazili do Apeldoornu, pršelo. Studenti by raději zůstali v hotelu, ale zavelela jsem nástup a šli jsme do zoo pracovat. V Apenheulu jsou vynikající podmínky pro pozorování opic - všude jsou upravené cesty, u každé expozice jsou lavičky nebo křesla - stačí se posadit a můžete pozorovat od rána do večera. Pravda, když lije, asi si nesednete. Překvapivě primáti byli i v dešti velice aktivní, zvlášť gorily. Předváděly takové prvky chování, které jsme pak za slunečného počasí již neviděli. Například jedna gorilí samice ukázala, jak šikovně může používat nástroje. Gorily v Apenheulu mají k dispozici velký zalesněný výběh, ve kterém je mnoho vzrostlých stromů a velkých kusů dřeva. Stromy jsou chráněny betonovými skružemi až do výšky 2,5 m, aby gorily nemohly vylézt na strom a zničit ho. Jenomže ne nadarmo gorily patří k jedněm z nejinteligentnějších zvířat. Jedna ze samic našla ve výběhu velký kruh dřeva, opřela jej o skruž a tak si vyrobila žebřík. Po tomto žebříku vylezla nahoru tak, aby mohla dosáhnout na horní okraj skruže. Ostatní už bylo otázkou okamžiku - přitáhla se rukama nahoru a už byla na stromě. Mohla si tam pochutnávat na čerstvých větvích a listech a ještě házela větve jiným gorilám dolů.
Mláďata goril si zase hrála s vodou - dělala rukou ve vodním příkopě vlnobití, cákala vodu na sebe, zkrátka si hrála i v dešti. Tento den byl jeden z těch neopakovatelných, které jsem zažila při studiu primátů.
Aby toho nebylo málo, poslední den pobytu za nádherného počasí jsme se studentkou pozorovaly drápkaté opičky ve výběhu před námi. Seděli jsme v křeslech pod velkým stromem a říkali si, jak je to tu hezké a pohodlné. Najednou se objevil ošetřovatel s miskou ovoce a zaklepal na ní. V tu ránu se ze stromu, pod kterým jsme seděli začaly spouštět pro ovoce malpy hnědé. Celou dobu jsme o nich nevěděli a malpy pro změnu pozorovaly nás. Spousta zajímavého tedy nalezneme nejen před sebou, ale občas je dobré podívat se i nahoru.
Pokud máte rádi nevšední zážitky se zvířaty, tuto nevšední zoo vřele doporučuji.


Foto: Jan Kadeřábek

čtvrtek 24. ledna 2013

Na Kea se smetákem

Papoušci Kea jsou jedni z nejchytřejších papoušků na světě. Žijí na Novém Zélandu i vysoko v horách, kde v zimě není zrovna nadbytek potravy. Tito papoušci hledají potravu kdekoliv, různými způsoby. Mají dlouhý zahnutý zobák, kterým jsou schopni například otáčet kameny a hledat pod nimi hmyz. Nepohrdnou ani masem zvířat. Farmáři je nenávidí, protože údajně napadají ovce. Protože si musejí hledat potravu v různých podmínkách, jsou velice zvědaví a nebojácní. Jsou velkou atrakcí pro turisty, dokud jim papoušci nezničí auto. Také majitelé restaurací je nemají rádi, protože jsou schopni otevřít jakoukoli popelnici. Kea se velice rychle učí a jsou oblíbeným objektem výzkumu kognitivních schopností ptáků. Proto jsou chování ve velkých voliérách i v ústavu Konráda Lorenze ve Vídni. Když jsem je tam navštívila poprvé, měla jsem na sobě kozačky s kožešinou, což působilo na Kea jako magnet. Zobákem jemně zkoušeli kožešinku, byli zvědaví a chtěli si se mnou hrát. Druhá návštěva se už odehrávala přímo ve voliéře. Bylo jich tam asi 15. Než jsem vešla dovnitř, vyfasovala jsem pracovní bundu a smeták. Nechápavě jsem se podívala na kolegu - řekl mi, že pokud budou moc dotěrní, mám je tím smetákem odšoupnout. Já jsem je však nechala dělat, co chtějí. Potom, co prozkoumali moje boty a šaty, mi jeden papoušek vlezl na rameno a chtěl si hrát s mojí náušnicí. To už musel kolega zasáhnout a papouška odehnal. Byla jsem těmito ptáky unešena.
Včera v médiích proběhla zpráva týkající se právě papoušků Kea. Jeden z vědců na Novém Zélandu nabádal k regulaci chovu koček v domácnostech. Kočky jsou v této zemi velmi oblíbené, možná ještě více než psi v ČR. Mnozí majitelé odmítají jakoukoli regulaci a chovají i několik koček dohromady. Problém je v tom, že kočky chytají a zabíjejí původní druhy ptáků na Novém Zélandu. Týká se to nejen Kea, ale také velmi vzácného papouška Kakapo sovího a dalších vzácných endemických druhů. Jako zooložka mám ráda jak kočky, tak papoušky, ale myslím si, že určitá regulace domácích koček by měla být. Jen takové jednoduché opatření, jako je zvoneček na obojku kočky několikanásobně snižuje úspěšnost jejího lovu. Doufejme, že až utichnou emoce na obou stranách, najde se schůdné řešení tohoto problému.





čtvrtek 17. ledna 2013

Výchova mláďat u orangutanů

U primátu, stejně jako v lidské společnosti jsou "krkavčí" matky, stejně jako matky starostlivé. Jednou jsme při pozorování (v Zoo Chester ve Velké Británii) dvou samic orangutanů se stejně starými mláďaty viděli, jak se liší jednotlivé přístupy k jejich ratolestem. Obě dvě samice měly mláďata ve věku 3 - 4 měsíců. V tomto věku jsou mláďata lidoopů, stejně jako u lidí, plně závislá na péči matky. Jedna ze samic byla vzornou maminou, pořád svoje mládě pusinkovala, čistila a konejšila v náručí. Ta druhá byla pravý opak - jakmile se někam posadila, mládě ihned odložila vedle sebe. Mládě se hned začalo snažit dostat se k mamince zpátky, pištělo a snažilo se k mámě připlazit. S tou to nic nedělalo, pokračovala dál ve své činnosti. Občas to druhá samice nevydržela a vzala do náručí i druhé mládě. Chvilku ho pochovala spolu se svým a pak ho vrátila matce. Jednou ona krkavčí matka málem mládě zabila. Když měla mládě zavěšené na zádech, udělala kotoul. Už jsme si mysleli, že mládě je mrtvé. Vypadalo, jako by ho přejel parní válec. Když se samice posadila, mládě zůstalo ležet na zemi, za chvíli začalo kňourat a mamina ho vzala do náručí. Zřejmě ho zachránila nějaká prohlubeň v zemi. Zdálo by se, že tato strategie je pro mládě špatná. Naopak spartanská výchova mládě zocelila a rychleji vyvíjelo se celkově rychleji. Mládě starostlivé matky bylo pořád v její náruči a trvalo mu déle, než se naučilo samo pohybovat, chodit a lézt. Po roce jsme je pozorovali znovu, obě mláďata byla čilá, zdravá a rozdíly se vyrovnaly.


čtvrtek 20. prosince 2012

Velbloud v okně

"Sním či bdím?", ptala se moje dcera při naší návštěvě biologické stanice u Moskvy. Hned po ránu nám do okna koukal velbloud. Sice to není až tak vzácné zvíře, ale pod Moskvou? Ukázalo se, že je to stálý obyvatel stanice Tchernogolovka. Vždy po ránu se ve společnosti krávy a telete šel napást do lesa. Doprovod mu měl dělat místní chlapec, ale vždycky mu utekli. Velbloud si to namířil rovnou ke kadibudce. Rostly tam totiž nejšťavnatější kopřivy. Skoro každé ráno nám tato návštěva zpestřila den.