Bojíte se hadů?

Já ano. Jsem zooložka a chápu, že bych neměla, ale stejně se  na ně nerada dívám, ani na obrázcích. Jeden semestr na univerzitě jsme měli kurz herpetologie a každý týden jsme měli na stole něco, co bylo s hady spojené – obrázky, muzejní exponáty, hady zakonzervované ve formalinu a určené k systematickému zařazení atd. Prvního živého hada – užovku – jsem držela v ruce také až v průběhu terénní praxe na univerzitě. Když jsem pracovala v subtropech, vždy mne polekala beznohá ještěrka, která vzhledem připomínala malé hádě. Odkud se ten strach bere? Nevzpomínám si, že by moji rodiče se mnou o hadech vůbec kdy mluvili. Spíš to mam zakotvené z dětských let, kdy jsem četla vše, co jsem našla v knihovně od rána do večera a ráda se dívala na dokumenty o zvířatech. Někteří psychologové si myslí, že strach z hadů máme genetický daný. Já si to nemyslím. Vzpomínám si na sérií dokumentu o Lovci krokodýlů z Austrálie, Stevovi  Irwinovi. Pro jeho dcerku byl nejoblíbenější hračkou právě had. Pak se nebála ani hadu živých. Jiný vztah k hadům mají v Indii – často to je domácí mazlíček. I u nás je spousta chovatelů, kteří na hady nedají dopustit.

A co naší nejbližší příbuzní – primáti? I tady je asi chování spojené se strachem z hadů naučené. Spousta druhů primátů žijících ve skupinách v tropickém a subtropickém pásmu se s hady potkává často.  Pro hady jsou opičky kořistí. Často je uloví. Pokud ve skupině jedna z opic hada uvidí, vydává poplašné zvuky. V ten moment všechny ostatní  opice utíkají na stromy, dívají se na hada a křičí. A co primáti, které hada nikdy neviděli?. Profesor Firsov v průběhu svých expedicí se šimpanzy mezi ně na palouk několikrát dával živého hada. Všichni šimpanzi, kteří tam byli, se narodili v laboratoři a s hadem se předtím nikdy nepotkali. Bylo to pro ně něco úplně nového. Proto, když hada uviděli, byli ze začátku velice ostražití. Dívali se na něj z dálky, pak šli blíž. Potom se osmělil jeden sameček a šťouchnul do hada klacíkem. Postupně se osmělil víc a víc a nakonec popadl hada za ocas a hodil ho mezi ostatní šimpanzy. Ti se rozutekli. Stejně ale ze začátku reagovali na králíka, takého prozkoumávali klacíkem.

Do pavilonu goril se na podzim čas od času se dostávají hadi také. Zalézají tam přes ventilační potrubí v období  podzimní migrace od Vltavy ke skálám. Zalézají do balíků z dřevitou vlnou a tak se dostanou i do expozice. Když se to stalo poprvé, gorily to vyděsilo. Reakce ale byla stejná jako u šimpanzů – nebojí se hada proto, že je had, ale protože to bylo něco nového, neobvyklého, živého, a hýbalo se to. Také to zkoušely nejdříve klacíkem. Pak když dělaly z dřevitky hnízda na noc, tak tu dřevitku důkladně prohledávaly. Jednou  bylo v expozici hádě mrtvé. Gorily seděly kolem něj ale udržovaly odstup, úplně se nepřiblížily. Jen dorůstající Moja  na něj házela z dálky klacíky .

Tak co, koupíte si svému dítěti plyšového hada?

Na hodinku za gorilami

Při poslední návštěvě USA se mi podařilo navštívit Zoo Walt Disney Animal Kingdom. Zoo je úžasná. Nemalou roli v tom hraje i klima, kde není nutné pracně a draho budovat uzavřené ostrůvky pralesa v pavilonech a zimních expozicích. Obrovskou výhodou této zahrady je, že rostliny přirozeně vytvářejí pro zvířata krásná zákoutí a nádherné scenérie. Podařilo se mi najít v nabitém pracovním programu hodinu času. Proto jsem se rozhodla, že do zoo vyrazím ještě jednou. Den, který jsem tam předtím strávila, byl především pracovní s návštěvou pracovních prostor zahrady, laboratoří a výzkumného střediska. Na gorily moc času nezbylo. Skoro jsem je neviděla. A tak se jelo speciálně kvůli nim. Ke gorilám se nejrychleji dostanete tak, že v části Zoo Afrika nastoupíte na expediční vláček. „Expediční“ si svůj název zaslouží, připomíná podobné vlaky v Africe, na střeše jsou hromady expedičních zavazadel, zastávky zařízeny ve stejném stylu. A také na jedné z nich, Harambe, se vystupuje. Od stanice je to už jen několik minut a vstoupíte na velice citlivě členěný okruh, který Vás ke gorilám dovede. Po cestě ještě uvidíte guerézy angolské, okapi, projdete skrz „terénní laboratoř“ která má ilustrovat jak pracovali vědci Africe a nakonec se dostanete ke gorilám. Mají tady dvě skupiny goril. Výhodou je uspořádaní míst, odkud gorily můžete pozorovat. Prakticky obcházíte kolem dokola kopce, na kterých jsou gorily vidět z různých stran. Musíte mít ale štěstí, aby jste je viděly všechny. Nejvíce na mne zapůsobila skupina dospělých samců. Byly nádherní, velcí, bylo na ně dobře vidět ze všech míst, kde se dalo buď fotit, nebo jenom gorily pozorovat. Naopak druhá skupinka – rodina se dvěma mláďaty – jako kdyby si hrála s návštěvníky na schovávanou. Od první prosklené výlohy byly vidět na vrcholu kopce u linie horizontu, takže skoro vůbec. Z druhé strany stejného kopce by se daly vidět lépe, pokud by zas nedávaly přednost zdržování se buď v křoví, nebo zase jenom na vrcholu stejného kopce a pořad mizely. Viděla jsem je všechny, s focením už to bylo horší. Několik (i když ne moc povedených) fotek snad Vám napoví, jaké krásné expozice gorily v této zoo mají. Moc mne potěšilo velké množství laviček citlivě rozmístěných na místech odkud byly gorily dobře vidět. Pro děti a zvědavé rodiče byli vždy v pohotovosti zaměstnanci zoo nebo dobrovolníci, kteří ochotně pomáhali dětem se soutěžemi (pokud našly správnou stránku v sešítku s gorilami, dostaly tam samolepku)  nebo fotili rodinky na pozadí výběhu se zvířaty, odpovídali na dotazy a byly velice ochotní kdykoliv pomoci. Tolikrát jsem otázku „Can I help you?“ v životě neslyšela. Takže pokud Vás osud přivede na Floridu, hurá do Zoo.

Budíček

Jedna z prvních věcí, která mne zaskočila po přestěhovaní do Československa, bylo raní vstávání. Život v okolních zemích - včetně Ruska - začíná o pár hodin později. A tak jsem se bez budíku neobešla. První problémy nastaly, když moje malá dcerka měla navštěvovat jesle. Pokud jsem jí nepřivedla do 7.45 ráno, pak dveře se uzavřely a už další děti ten den nepřijímali. Naštěstí pro mne se v tu dobu dalo chytit vysílaní ruské televize, která již ráno vysílala dětské „večerníčky“ zrovna v době, kdy jsem měla dceru probudit. Vždy jsem ji vzala do náruče spolu s dekou, přenesla jí na gauč k televizi, a za pár minut byla holka vzhůru a dívala se na kreslené pohádky.

12 krásných let mne budila každé ráno naše milovaná husky, Jenny. Vždy věděla, že ráno jí venčím já. A tak pokaždé přišla k mé posteli a tiše si sedla. Nevím jak, ale skoro vždy jsem podvědomě zaregistrovala, že u mne sedí. Vstala jsem a šly jsme spolu na procházku. Jenny už mezi námi není, schází mi to.

V době studia jsem jezdila na praxi do přírodní rezervace na Kavkaze, kdy volně žila velká skupina paviánů pláštíkových, asi 180 jedinců. My  lidé jsme přespávali v maringotce. Protože klima v teto oblasti je subtropické, měli jsme pořad otevřená všechna okna i přes noc. A protože nám záleželo na tom, aby nám všechny naše věci  zůstaly, zvláště jídlo, tak na oknech byly mříže a dveře do maringotky musely být vždy zavřené. Paviáni budík nemají, ale řídí se východem slunce. Vždy ráno, když jsme ještě spali, přišli k maringotce a začali skákat na střeše. Někteří z nich viseli na okenních mřížích a „povídali“ si s námi (chrochtající a štěkající zvuky). Také to bylo velice příjemné probouzení.

I další můj „budíček“ je spojený se zvířaty. Občas jsem potřebovala přespat v hostinském pokoji v Zoo v Ústí nad Labem. Nedaleko od budovy, kde jsem nocovala, byl výběh pro gibbony. Tito malí lidoopi začínají svůj den zpěvem – tak v džungli ohlašují: tady jsem, tady to je moje území. Ten zpěv se šíří daleko v okolí. I mne vždy dokonale probudil.

Teď přemýšlím kdo mne bude budit příště?

Jenny

Souznění

Každý, kdo denně pracuje s primáty (nejenom), má občas pocit, že si dokonale s těmito zvířaty rozumí. Nestává se to často, ale v ten okamžik cítíte, že nepotřebujete slova, abyste si rozuměli, že jste naladění na stejnou vlnu. Můj učitel, profesor L.A.Firsov, mi o takovém okamžiku vyprávěl. Stalo se to v průběhu jedné expedice, kdy pět šimpanzů z laboratoře odvezli na neobydlený ostrov na severu Ruska. I když bylo léto, ten rok často pršelo. Jednou déšť zastihl Firsova na ostrově i se šimpanzy. Protože ti už ostrov dokonale znali, vzali ho s sebou pod velkou jedli, kam se dešťové kapky nedostaly. A tak šimpanzi a pan profesor polehávali na zemi pod obrovským stromem a čekali, až se déšť přežene. Firsov si zvedl ze země šišku, očichal ji, trochu rozemnul v prstech a pak ji předal nejblíže sedícímu šimpanzovi. Ten udělal to samé a poslal šišku dal. Když se všichni na šišku podívali, kolečko se uzavřelo a šiška zase skončila u pana profesora. Ten mi pak říkal, že to byl velice zvláštní okamžik a že kdyby to chtěl zopakovat a natočit na video, už by se to nikdy nepovedlo. I mně se občas stávaly podobné věci. Ještě jsem byla studentka na praxi v laboratoři se šimpanzy. Ošetřovatelka, která tam pracovala, baba Katya, byla trochu nahluchlá, proto skoro pořád mluvila velice hlasitě. Šimpanzy ale zvládala perfektně a svoji práci také. Jednou večer chtěla, aby šli do ložnic, že uklidí na noc jejich klec. Katya otevřela šubr a zavelela, aby dvě samice s malými mláďaty šly vedle. Jenomže šimpanzice si postavily hlavu a vůbec na její pokyny nereagovaly. Katya na ně nejdříve křičela, pak je pokropila vodou z hadice a nic. Nakonec zkusila pohrozit šimpanzům startovací pistolí. Je nutné vysvětlit, že pistole byla v dolním šuplíku stolu v hale se šimpanzy pro případ nouze. Například, pokud by se zvířatům podařilo z klecí dostat, nebo pokud by zaútočila na lidi nebo pokud by ohrožovala sama sebe navzájem. Pistole se téměř nepoužívala, šimpanzi se strašně báli zvuku výstřelu a záblesku, který při střelbě vycházel. Většinou stačilo napřáhnout ruku směrem k šuplíku s pistolí a už poslechli. Jenomže Katya asi zkoušela vyhrožovat zbraní častěji, než je zdrávo, a tak šimpanzi když viděli zbraň už se vůbec nebáli a nijak nereagovali. Nakonec to Katya vzdala. Pak jsem se zvedla a řekla, že to tedy zkusím já. Ošetřovatelka se mi vysmála, vždyť jsem byla jenom mladá studentka. Otevřela jsem znovu šubr a tiše řekla: Tak Sylvo (tak zvali jednu samici), pojď už. Sylva se klidně zvedla, nahodila si mládě na záda a šla. Za ní Gamma, druhá samice se svým mládětem. Za minutu  byly obě v ložnici, zavřela jsem šubr a Katya mohla začít uklízet. Opravdu jsem v ten okamžik cítila, že mi rozumějí. Nemusela jsem křičet, ani je polévat vodou. Jenom jsme byly naladěni na stejnou vlnu…  

Světový den orangutanů – osobní zážitky

Když se řekne orangutan – pro mě to je pár orangutanů ze zoo Ústí nad Labem – Ňuňák a Ňuninka. Sleduji jejich osud hned od začátku. Dostali se do republiky krkolomnou cestou – v malých bednách dva uzlíčky, jako součást snad jedné z posledních nelegálních zásilek těchto nádherných zvířat do střední a východní Evropy. Dovezlo se 10 jedinců, část z nich skončila v zoologických zahradách v Rusku (Petrohrad – samice Monika – už je po smrti), náš párek přišel do Česka, jako budoucí hvězdy ve filmu Dva lidi v Zoo.  Přišli s falešnými papíry, že jsou ze zoo v Kambodži. Jenomže po vražedném řadění v Kambodži v tu dobu ani žádná zoo nebyla. Doprovod se jaksi vypařil na letišti, zvířata konfiskovalo Československo a umístilo je do ústecké zoo (a dobře udělalo). Hned se jich ujali dva ošetřovatelé, kteří se o ně vzorně dlouhodobě starali. Po ukončení natáčení naši orangutani v Ústí už zůstali.

Já jsem je viděla, když ještě byli malí, bylo jim něco mezi 3-4 roky. V tu dobu jsme začínali pracovat na projektu s kreslením s lidoopy a naši dva hrdinové byli první, kdo se projektu zúčastnili. Ňuňák, dokud byl malý, kreslil s námi v jedné místnosti, byla tam i Ňuninka. Ta se ukázala jako největší umělkyně ze všech, byla velice vynalézavá a bořila dosavadní teorie o vývoji umění v evoluci. Doteď mám od ní spoustu obrázků. Ňuňák, když dospěl, kreslit přestal, nezajímalo ho to. Ale Ňuňinka pokračovala dál i po narození vlastních mláďat.

Pamatují si, jak jsme zkoušeli v rámci enrichmentu ukázat orangutanům živého králíka. Ňuninka byla u vytržení, ale ze začátku se hodně bála. Tak se držela za paní ošetřovatelkou a dívala se, co to je za věc. Její ošetřovatelka jednou rukou držela Ňuninku, druhou vždy pohladila králíka a nechala jí čuchnout k její ruce. Postupně se Ňuninka osmělila a začala se králíka dotýkat. Nejvíce ji fascinovalo, že je živý a že se hýbe pokaždé, když ho šťouchne do zadku. Králík potom popošel pár krůčků a zase klidně sedel a něco žvýkal. Ňuňák reagoval úplně jinak. Ani jsme mu nedali králíka do klece, jen ho posadili před mříže. Ňuňák začal hulákat, házet na králíka dřevitou vlnu a chtěl se k němu dostat. Zkrátka, byl to pro něj vetřelec, kterého musel zahnat.

Jednou jsem se chystala s kolegy z ústecké zoo do Německa na konferenci. Zbylo nám trochu času před cestou, než se umyje auto. A tak jsme šli ještě za orangutany kreslit. Oba byli v herně, kde jsme s nimi obyčejně malovali. Ňuninka se ihned pustila do tvorby. Ňuňák se ale rozhodl, že větší zábava bude, když mne obejme. V tu dobu už byl poměrně velký, ruce obrovské. Paní ošetřovatelka akorát stačila říct: Ňuňáku, maloučko … a pořad to opakovala. Ňuňák nějak nedal na její varováni, a rozhodl se prozkoumat, co všechno na sobě mám. Upoutaly ho moje nové lakované lodičky s maší, které jsem měla na sobě. Zvlášť ta mašle ho lákala. A tak jí utrhnul. Nakonec jsme vyšli z klece, stála jsem tam v nových lodičkách, ve kterých jsem se chystala na tu konferenci, ale mašle byla jenom na jedné z nich, druhou jsem měla v ruce, přádně oslintanou od Ňuňáka. Pan veterinář se mi nabídl, že mi tu mašli zkusí nějak přišít. A jelo se do Německa. Mašle se po chvíli se někde ztratila, upravila jsem si lodičky tak, že jsem utrhla raději i tu druhou. Tak jsem přišla o nové boty, ale nemám to Ňuňákovi za zlé. Mam ho ráda.  

Blízká setkání třetího druhu aneb jak jsem poznala Jane Goodall

Před pár dny jsem sdílela příspěvek na Facebooku o možnosti zakoupit knihu Jane Goodall - Pohled oknem - za opravdu příznivou cenu v levných knihách. Pro mne je Dr.Jane Goodall nejenom excelentní vypravěčka a znalkyně života šimpanzů, ale především člověk, který ovlivnil celý můj profesní život. Pravda, chtěla jsem se věnovat studiu primátů a hledala jsem možnosti, jak to uskutečnit. V době mých studií žádná možnost cestovat za nimi do Afriky pro lidi z bývalého Sovětského Svazu téměř neexistovala. Na druhé straně v této zemi bylo otevřeno jako první na světe primatologické centrum již v roce 1927 v Suchumi, a I. P. Pavlov pracoval s šimpanzi ve 30-letech minulého století v Koltushich – málem akademickém městečku pod Leningradem. Když jsem byla v prvním ročníku na universitě, vyšel ruský překlad první knížky Jane Goodall – Ve stínu člověka. Tato kniha se mi dostala do rukou a přečetla jsem jí jedním dechem. To mne ještě více utvrdilo v úsilí se věnovat studiu chování primátů, především šimpanzů. Již za rok jsem svůj sen začala uskutečňovat právě v laboratoři, kterou zakládal kdysi akademik I.P.Pavlov, a první primáti, které jsem studovala, byli šimpanzi.

Po ukončení studia a práce v Suchumi s dalšími primáty jsem se dostala do Československa a tady začala moje historie kontaktů s Jane. Poprvé jsem jí napsala asi v roce 1982 že jsem primatoložka z Ruska a že studuji šimpanzy, ale v zoologických zahradách. Za pár týdnů jsem od ní dostala ručně psaný dopis z Afriky na průsvitném papíru, psaný tužkou. Dr.Goodall mi přála vše nejlepší a úspěch v mé práci. Už ten dopis nemám, ale pořád se na něj pamatuji. Pak bylo několik letmých setkání – míjely jsme se na letišti v New Yorku, kdy jsem letěla na Gorilla Workshop do Pittsburgu a Dr.Goodall do jiného města se svojí přednáškou. Setkali jsme se i na Světovém primatologickém kongresu v Kjótu v Japonsku. Tam jsem poprvé slyšela, jak Jane dokáže výbornou britskou angličtinou vyprávět o svém životě se šimpanzy. Nakonec došlo i na osobní setkání. Dr.Goodall mne pozvala do USA na konferenci o šimpanzích. Tam jsem přednášela o svém výzkumu kreslení se šimpanzy. Měli jsme možnost mluvit několikrát v průběhu konference, večeřet spolu. Dostala jsem i diplom za výzkum primátů, podepsaný Jane. Pak těch setkání na různých konferencích přibývalo, stejně jako knížek podepsaných Jane a společných fotek na památku.

Jednou jsem dostala mail od organizátorů Tourfilm Festivalu v Karlových Varech, že Jane přijede do Česka a chce se se mnou setkat. Samozřejmě jsem to uvítala a strávila jsem s ní několik dní od rána do večera jako její doprovod v Česku. Vrcholem její návštěvy byla přednáška pro moje studenty, kterou Dr.Goodal přednesla na Univerzitě Karlově. Aula na Filosofické fakultě byla plná, přišlo mnoho těch, kdo Jane znal z jejích knížek. Posluchači obsadili celou Aulu, stáli a seděli na schodech a u pódia. Pak jsme šli na procházku Prahou a na večeři. Úžasnou tečkou toho dne bylo setkání s rodinou divokých prasat, která před naše auto pozdě večer vyšla na cestu, když jsme se v noci vraceli do Karlových Varů. Auto jelo pomalu, prasata v klidu přešla na druhou stranu silnice a zmizela v lese.

Pak nastal den odletu. Jane odlétala prvním letadlem do Anglie, protože již měla ten den naplánovaný oběd s primátorem Londýna. Dobrodružství ale i tady neskončila. Jane zapomněla na pokoji v hotelu pas, a tak nemohla projít přes hranice na letišti. Byla jsem ráda, že jsem jela Jane doprovodit. Následující akce byla opravdu  hektická, ale podařila se. Nejdříve jsme se domluvili v British Airways, že Jane vezmou do letadla na základě průkazky velvyslankyně OSN, kde byla její fotka. Mezitím jsem volala do hotelu (ještě, že už byly mobily) kde byla Jane ubytována. Z recepce poslali pokojskou do pokoje kde Jane byla, naštěstí ho ještě nestačili uklidit. Za zhruba 15 minut mně v hotelu sdělili, že pas mají. Pak hotelový taxík vezl pas na letiště. Nakonec vše dopadlo dobře. Pas dorazil, Jane prošla registrací a opouštěla Česko, doufám, s dobrými pocity. Byla jsem pyšná, že jsme tak vše dobře zvládli, i ztrátu dokladů, i přednášku, i účast na festivalu.

Naposledy jsem mluvila s paní doktorkou Goodallovou v Londýně před pár lety, kde byla na její počest organizována Britskou zoologickou společností konference, věnovaná 50ti-letému výročí práce Dr.Jane Goodall se šimpanzi. Pevně doufám, že to nebylo naše poslední setkání. Tak příště…  

Dvojité vidění? Ne, jsou to dvojčata

13.června se v Burgers´ Zoo v holandském městě Arnhem narodila dvojčata goril. Zoo oznámila, že jsou to sameček a samička. Zpráva to je vzácná a mám z toho velkou radost. Ještě větší radost mi dělá to, že v době boomu sociálních sítí máme fotky miminek a jejich maminky, a také videa - takřka v přímém přenosu. Pro nás je taková událost velice vzácná. I když se výskyt dvojčat procentuálně moc neliší od dvojčat lidských, vzhledem k malému počtu goril v zoologických zahradách a v přírodě, je taková událost vždy přinejmenším zprávou desetiletí.

I u šimpanzů je narození mláďat – dvojčat velká událost. Mně se podařilo mít taková dvojčata v náručí v roce 1996. Ten rok byl pro šimpanze v tomto aspektu mimořádný – dvojčata ve světě (alespoň o kterých víme) se narodila hned třikrát. První pár dvojčat se narodil v přírodní rezervaci Gombe v Tanzánii, kde dlouhá léta chování šimpanzů studovala Jane Goodallová, legenda současné primatologie. Druhý pár se narodil v Sunset Zoo ve Spojených státech. Nu a třetí u nás – v Liberecké zoo. Jak v Gombe, tak i v Americe se samice o svá mláďata vzorně staraly. Bohužel matka libereckých dvojčat Ingrid zájem o mláďata neměla a nechala je v péči „šimpanzí mámy“ ošetřovatelky paní Jiřiny Kyzlíkové a její dcery, Dagmar Vlčkové, která se také o šimpanze starala. Ingrid patří k těm samicím, které velice snadno zabřeznou a porodí mládě, ale nikdy nedokázala žádné z nich odchovat. Mláďata skončila v péči ošetřovatelů, nebo pokud se samice ze začátku o mládě starala, stejně ho pak nemohla uhlídat a miminko brzy zahynulo. Ale zpět k dvojčatům. Byly to dvě samičky, dostaly jména Vanilka a Majoránka. Měly také o dva roky staršího bratra Jimiho, který byl také v péčí ošetřovatelek a dokázal svoje sestřičky náležitě chránit. Pamatuji se, jak při focení jedno z mláďat začalo pištět. Jimi  je chtěl okamžitě pochovat, a pak tlačil rukama do paní Kyzlíkové, aby mládě vzala a utišila.  Po narození dvojčat v Liberecké zoo u šimpanzů přišla na řadu speciální opatření. Všichni, kdo přicházeli do styku s dvojčaty, včetně mne, samozřejmě také ošetřovatelů a zoologů, museli absolvovat preventivní vyšetření, zda některý z nás není bacilonosič. Potom, co vše dopadlo dobře, už jsem mohla za mláďaty dojíždět každou chvíli. V té době jsem prováděla výzkum, zaměřený na růst a vývoj lidoopů, který spočíval kromě etologických pozorování také v měření zvířat, jejich vážení atd. Protože miminka jak lidská, tak šimpanzí v prvním roce rostou velice rychle, musela jsem měřit naše dvojčata každých 14 dní. Byla to docela fuška, v protokolu jsme měli 46 různých proměnných, které se musely změřit a zapsat, a to nejenom u dvojčat, ale také u dalších šimpanzů, Jimiho a Tedyho, kteří v té době byli kontaktní a dalo se s nimi pracovat. Zažili jsme u toho i spoustu legrace. Například, Tedy si rad hrál s měřidly, které jsem měla u sebe. Když jsem ho měřila pásovou mírou, nechala jsem ho si s měřidly hrát. Tedy nás rád napodoboval a přikládal měřidla buď na svoje tělo, nebo „měřil“ nás. Jednou vystrčil rty a podal mi několik šroubků, které z měřidla nenápadně odšrouboval. Jimi zase občas nechtěl rozevřít dlaň při měření a měl pevně sevřenou pěst. Nikdy jsem nepoužívala násilí, aby mu tu pěst rozevřela. Stačilo k tomu odříkávat říkanku „Vařila myška kašičku…“ a Jimi mi dlaň sám nastavoval, protože tak si hrál se svými opatrovnicemi. Všechna mláďata šimpanzů v té době byla zahrnuta do projektu, zaměřenému na kreslení u lidoopů. Takže mám ve své sbírce pěkné obrázky ode všech mláďat, včetně Vanilky a Majoránky.