13.června se v Burgers´ Zoo v holandském městě Arnhem narodila dvojčata goril. Zoo oznámila, že jsou to sameček a samička. Zpráva
to je vzácná a mám z toho velkou radost. Ještě větší radost mi dělá to, že
v době boomu sociálních sítí máme fotky miminek a jejich maminky, a také
videa - takřka v přímém přenosu. Pro nás je taková událost velice vzácná. I když se výskyt dvojčat procentuálně moc neliší od dvojčat lidských, vzhledem
k malému počtu goril v zoologických zahradách a v přírodě, je taková událost vždy přinejmenším zprávou desetiletí.
I u šimpanzů je narození mláďat – dvojčat velká událost. Mně se podařilo mít taková dvojčata v náručí v roce 1996. Ten rok byl pro
šimpanze v tomto aspektu mimořádný – dvojčata ve světě (alespoň o kterých
víme) se narodila hned třikrát. První pár dvojčat se narodil v přírodní
rezervaci Gombe v Tanzánii, kde dlouhá léta chování šimpanzů studovala
Jane Goodallová, legenda současné primatologie. Druhý pár se narodil
v Sunset Zoo ve Spojených státech. Nu a třetí u nás – v Liberecké
zoo. Jak v Gombe, tak i v Americe se samice o svá mláďata vzorně
staraly. Bohužel matka libereckých dvojčat Ingrid zájem o mláďata neměla a
nechala je v péči „šimpanzí mámy“ ošetřovatelky paní Jiřiny Kyzlíkové a
její dcery, Dagmar Vlčkové, která se také o šimpanze starala. Ingrid patří
k těm samicím, které velice snadno zabřeznou a porodí mládě, ale nikdy
nedokázala žádné z nich odchovat. Mláďata skončila v péči ošetřovatelů, nebo pokud se samice ze začátku o mládě starala, stejně ho pak
nemohla uhlídat a miminko brzy zahynulo. Ale zpět k dvojčatům. Byly to dvě
samičky, dostaly jména Vanilka a Majoránka. Měly také o dva roky staršího
bratra Jimiho, který byl také v péčí ošetřovatelek a dokázal svoje sestřičky
náležitě chránit. Pamatuji se, jak při focení jedno z mláďat začalo pištět.
Jimi je chtěl okamžitě pochovat, a pak tlačil rukama do paní Kyzlíkové, aby
mládě vzala a utišila. Po narození
dvojčat v Liberecké zoo u šimpanzů přišla na řadu speciální opatření.
Všichni, kdo přicházeli do styku s dvojčaty, včetně mne, samozřejmě také
ošetřovatelů a zoologů, museli absolvovat preventivní vyšetření, zda některý
z nás není bacilonosič. Potom, co vše dopadlo dobře, už jsem mohla za
mláďaty dojíždět každou chvíli. V té době jsem prováděla výzkum, zaměřený
na růst a vývoj lidoopů, který spočíval kromě etologických pozorování také
v měření zvířat, jejich vážení atd. Protože miminka jak lidská, tak
šimpanzí v prvním roce rostou velice rychle, musela jsem měřit naše
dvojčata každých 14 dní. Byla to docela fuška, v protokolu jsme měli 46
různých proměnných, které se musely změřit a zapsat, a to nejenom u dvojčat,
ale také u dalších šimpanzů, Jimiho a Tedyho, kteří v té době byli
kontaktní a dalo se s nimi pracovat. Zažili jsme u toho i spoustu legrace.
Například, Tedy si rad hrál s měřidly, které jsem měla u sebe. Když jsem ho měřila
pásovou mírou, nechala jsem ho si s měřidly hrát. Tedy nás rád napodoboval a
přikládal měřidla buď na svoje tělo, nebo „měřil“ nás. Jednou vystrčil rty a
podal mi několik šroubků, které z měřidla nenápadně odšrouboval. Jimi
zase občas nechtěl rozevřít dlaň při měření a měl pevně sevřenou pěst. Nikdy
jsem nepoužívala násilí, aby mu tu pěst rozevřela. Stačilo k tomu odříkávat
říkanku „Vařila myška kašičku…“ a Jimi mi dlaň sám nastavoval, protože tak si hrál
se svými opatrovnicemi. Všechna mláďata šimpanzů v té době byla zahrnuta
do projektu, zaměřenému na kreslení u lidoopů. Takže mám ve své sbírce pěkné obrázky
ode všech mláďat, včetně Vanilky a Majoránky.
Žádné komentáře:
Okomentovat