Dvojité vidění? Ne, jsou to dvojčata

13.června se v Burgers´ Zoo v holandském městě Arnhem narodila dvojčata goril. Zoo oznámila, že jsou to sameček a samička. Zpráva to je vzácná a mám z toho velkou radost. Ještě větší radost mi dělá to, že v době boomu sociálních sítí máme fotky miminek a jejich maminky, a také videa - takřka v přímém přenosu. Pro nás je taková událost velice vzácná. I když se výskyt dvojčat procentuálně moc neliší od dvojčat lidských, vzhledem k malému počtu goril v zoologických zahradách a v přírodě, je taková událost vždy přinejmenším zprávou desetiletí.

I u šimpanzů je narození mláďat – dvojčat velká událost. Mně se podařilo mít taková dvojčata v náručí v roce 1996. Ten rok byl pro šimpanze v tomto aspektu mimořádný – dvojčata ve světě (alespoň o kterých víme) se narodila hned třikrát. První pár dvojčat se narodil v přírodní rezervaci Gombe v Tanzánii, kde dlouhá léta chování šimpanzů studovala Jane Goodallová, legenda současné primatologie. Druhý pár se narodil v Sunset Zoo ve Spojených státech. Nu a třetí u nás – v Liberecké zoo. Jak v Gombe, tak i v Americe se samice o svá mláďata vzorně staraly. Bohužel matka libereckých dvojčat Ingrid zájem o mláďata neměla a nechala je v péči „šimpanzí mámy“ ošetřovatelky paní Jiřiny Kyzlíkové a její dcery, Dagmar Vlčkové, která se také o šimpanze starala. Ingrid patří k těm samicím, které velice snadno zabřeznou a porodí mládě, ale nikdy nedokázala žádné z nich odchovat. Mláďata skončila v péči ošetřovatelů, nebo pokud se samice ze začátku o mládě starala, stejně ho pak nemohla uhlídat a miminko brzy zahynulo. Ale zpět k dvojčatům. Byly to dvě samičky, dostaly jména Vanilka a Majoránka. Měly také o dva roky staršího bratra Jimiho, který byl také v péčí ošetřovatelek a dokázal svoje sestřičky náležitě chránit. Pamatuji se, jak při focení jedno z mláďat začalo pištět. Jimi  je chtěl okamžitě pochovat, a pak tlačil rukama do paní Kyzlíkové, aby mládě vzala a utišila.  Po narození dvojčat v Liberecké zoo u šimpanzů přišla na řadu speciální opatření. Všichni, kdo přicházeli do styku s dvojčaty, včetně mne, samozřejmě také ošetřovatelů a zoologů, museli absolvovat preventivní vyšetření, zda některý z nás není bacilonosič. Potom, co vše dopadlo dobře, už jsem mohla za mláďaty dojíždět každou chvíli. V té době jsem prováděla výzkum, zaměřený na růst a vývoj lidoopů, který spočíval kromě etologických pozorování také v měření zvířat, jejich vážení atd. Protože miminka jak lidská, tak šimpanzí v prvním roce rostou velice rychle, musela jsem měřit naše dvojčata každých 14 dní. Byla to docela fuška, v protokolu jsme měli 46 různých proměnných, které se musely změřit a zapsat, a to nejenom u dvojčat, ale také u dalších šimpanzů, Jimiho a Tedyho, kteří v té době byli kontaktní a dalo se s nimi pracovat. Zažili jsme u toho i spoustu legrace. Například, Tedy si rad hrál s měřidly, které jsem měla u sebe. Když jsem ho měřila pásovou mírou, nechala jsem ho si s měřidly hrát. Tedy nás rád napodoboval a přikládal měřidla buď na svoje tělo, nebo „měřil“ nás. Jednou vystrčil rty a podal mi několik šroubků, které z měřidla nenápadně odšrouboval. Jimi zase občas nechtěl rozevřít dlaň při měření a měl pevně sevřenou pěst. Nikdy jsem nepoužívala násilí, aby mu tu pěst rozevřela. Stačilo k tomu odříkávat říkanku „Vařila myška kašičku…“ a Jimi mi dlaň sám nastavoval, protože tak si hrál se svými opatrovnicemi. Všechna mláďata šimpanzů v té době byla zahrnuta do projektu, zaměřenému na kreslení u lidoopů. Takže mám ve své sbírce pěkné obrázky ode všech mláďat, včetně Vanilky a Majoránky.

Jak chytit opici (a nenechat se pokousat)

Čas od času vzniká v chovných zařízeních  nutnost odchytit opici nebo jiné zvíře. V tak velkém zařízení, jako bylo Suchumské primatologické centrum v Abcházii (pracovala jsem tam po ukončení univerzity) podobné situace nastávaly docela často. Už jenom díky počtu chovaných opic – kolem 3000 jedinců. Občas nějaká ta opička utekla z klece. Často se stávalo, že mláďata vylezla z klece přes mříže a matka zůstala vevnitř. V takových případech opičky zůstávaly nablízku a pokud se nemohly dostat zpátky, pak samice kojila svého potomka přes mříže. U lidoopů je odchyt vždy složitější – pokud to nejsou mláďata vychovaná člověkem , která se nechají přenášet v náručí jako děti, pak může nastat problém. Dá se to řešit dvěma způsoby – použít transportní klec, těsně jí přistavit k šubru nebo tunelu, přes který lidoopi přecházejí a pak už se jen modlit, aby tam šli. Ve většině případu ale nejdou, jsou dost chytří aby poznali, že se děje něco neobvyklého. Pak musí dostat uspávací injekci. V lepších případech jsou naučeni nechat si injekci píchnout od ošetřovatele, v horších se musí nastřelit šipkou. Pak už je to záležitost veterináře, aby správně dle hmotnosti určil, kolik uspávací látky potřebuje, a pak zase látku na probuzení.

S ostatními primáty to je trochu jednodušší. Měli jsme v Suchumi zkušené ošetřovatele kteří dokázali chytit makaka holýma rukama. Jinak to je samozřejmě hazard. Tady jsou zase na prvním místě přenosné klece, pak sítě, kterými se opice chytají v uzavřeném prostoru. Poté, co je opice chycena a je nutné ji držet, pak nikdy ne obličejem k sobě – opička, i ta malá, se Vám opře rukama a nohama o hrudník a už ji neudržíte (malí primáti se drží a přenášejí tak, že je zezadu oběma rukama někdo drží pod krkem a druhý člověk odlehčuje tím, že drží ruce a nohy. I když to vypadá drasticky, opici to neublíží. Rozhodně to je lepší než anestezie, kdy je vždy  riziko pro uspané zvíře.

A jako vždy s tím spojená „historka z natáčení“. V suchumském centru jsme měli velký hektarový výběh pro 72 makaků medvědích. Jsou to středně velké opice, velice podobné japonským makakům. Výběh byl ze všech stran chráněn vysokou betonovou zdí i s elektrickým ohradníkem nahoře, aby opice neutekly. Zadní stěna výběhu byla zároveň stejnou, která hraničila s obytnou částí města. Jednou jsme je pozorovali makaky uvnitř výběhu a najednou slyšíme hluk a pak na nás někdo volal: "Haló, slečny, jsme tady!" Byli to dva výtržníci, kteří použili hornické kladivo a udělali obrovskou díru ve zdi. Možná nečekali, že hned za zdí je opičí výběh. V tu ránu byly všechny opice venku ve městě. Naštěstí to už byla okrajová část s rodinnými domky a sady, plnými ovocných stromů. Pro opice přímo ráj na zemi. Část opic se vrátila domů sama – pro ně je důležité být ve známém prostředí. Ředitel ústavu pohrozil místním obyvatelům, že v žádném případě nesmějí opice zastřelit – v tu dobu jedna stála kolem 2000 dolarů, navíc tento druh makaků je vzácný. Odchyt trval několik dnů. Některé se podařilo nalákat do klecí s pamlsky a s padacími dvířky. Část opic se nechala nalákat zpět do výběhu - opět na pamlsky. A pak už přišly na řadu uspávací pušky a pistole s ketaminem (uspávací látka). Jak naši zoologové honili opice s puškami, došlo i k nehodě. Jeden z nich přelézal zídku, položil na ni pušku a nešťastně zavadil o spoušť. Šipka s ketaminem se mu zabodla do dlaně. Ještě se stačil dopotácet k naší klinice v areálu ústavu a pak omdlel. Probrali ho moji kolegové, zašili mu dlaň a dopadlo to dobře. Takže pokud nemusíte raději opice nechytejte.

zdroj

Nebe, peklo, ráj...

Je na zemi místo, které v průběhu své historie občas připomínalo peklo, občas ráj. Pro mne to je Suchumi, hlavní město Abcházie. Původně to byla řecká pevnost na břehu Černého moře. Doteď jsou ještě zachovány základy této pevnosti. Za dobu své existence to bylo malé osídlené území podél pobřeží, které se stalo opravdu rozvinutým městem až po druhé světové válce. Předtím, na začátku 20. století tady bylo hodně bažin, vysoká vlhkost a hlavně plno malárie. Po bolševické revoluci sem (a do jiných měst na Kavkazu) posílali lidi do vyhnanství. Například dědeček mého kamaráda sloužil v carské armádě. Po revoluci a občanské válce odmítl sloužit dál a byl odsouzen do vyhnanství v Soči, zrovna do míst, kde bude příští olympiáda. Protože zamoření malárií bylo obrovské, vysadili ve městě a podél pobřeží velké množství eukalyptu – obrovských stromů, které sají vodu jako pumpy. Do vodojemu nasadili rybičky, které požírají larvy komárů. Malárii vymýtili a tak začala etapa historie města, která z ní udělala perlu v koruně Sovětského Svazu.

Pro mě byl důležitý rok 1927, kdy v Suchumi otevřeli první primatologické centrum na světě. Podobné zařízení v USA vzniklo až o 4 roky později. Protože klima v Suchumi je subtropické, život tady byl velice příjemný. Záhy začala výstavba množství hotelů, sanatorií, restaurací a úprava pláží. I lidé, kteří tady žili, posupně bohatli. Viděla jsem ještě staré bílé domečky jako pro panenky, kde byl jenom jeden pokojíček a kuchyně. Postupně se ale stavěly velké a drahé domy, usedlosti. Zakládaly se mandarinkové plantáže – to je jediná oblast v bývalém Sovětském Svazu, kde mandarinky běžně rostou. Abcházové vždy zachovávali svoji autonomii. Pro ně to znamenalo vlastní noviny, televizi v abcházštině, školu a universitu, kde výuka byla nejenom v ruštině nebo gruzínštině, ale i v abcházském jazyce. Suchumi tradičně bylo městem mnohonárodním, dá se mu říkat malý Babylon. Nejvíce zde kromě Abcházců a Gruzínců žilo Rusů, Arménů a Řeků. Každá z těchto menšin měla také svojí školu. Začátek 80. let v Suchumi byl pro mne opravdu skoro ráj na zemi – příjemné a zdravé klima, vynikající jídlo mnoha různých národů, krásná práce s primáty v horách v rezervaci, začátek samostatného života po ukončení studií, daleko od mého původního domova. Když jsem opouštěla Suchumi a stěhovala se do Československa, dostala jsem na cestu trojjazyčný pas – jedna stránka byla v ruštině, druhá identická v gruzínštině a třetí identická v abcházštině.

Nic nenasvědčovalo tomu, že ráj se zase změní v peklo.

Pak se Sovětský Svaz rozpadl. Abcházie administrativně zůstala součástí Gruzie, ale ztratila svoji autonomii. A začala gruzínsko-abchazská občanská válka. Jímala mne hrůza, když jsem ve zprávách v televizi viděla zbořené domy, kolem kterých jsem několik let denně procházela. Telefonní spojení nefungovalo tři roky, nevěděla jsem skoro nic o osudu mých kolegů a kamarádů. Suchumi na začátku padlo po dlouhém obléhání a obsadili ho Gruzíni. Co tam byla za zvěrstva ani nemůžu psát. Pak zase zvítězili Abcházci a vybojovali si autonomii na Gruzii. Relativní klid tam zavládl až potom, co vojska OSN vytvořila mezi oběma zeměmi nárazníkové pásmo se zvláštním režimem a oddělila od sebe bojující strany. Nakonec to skončilo krátkou rusko-gruzinskou válkou a uznáním samostatnosti Abcházie ze strany Ruska a několika málo dalších zemí. Nehodlám soudit, kdo tady jsou ti špatní nebo dobří – mám kamarády na obou stranách a jejich osudy odráží nesmyslnost takových tragedií. Znám arménského řidiče, který nás každý den vozil do rezervace. Byl to chlap jak hora, mladý, plný sil. Celou cestu zpíval, vyprávěl vtipy, žertoval. V tu dobu měl svůj dům, svůj kousek půdy, rodiče, mladou krasavici ženu, dvě malé dcerky a zrovna se mu narodil vytoužený synek. Zkratka byl šťastný. Pak začala ta nesmyslná válka. Náš Robik šel s dcerkami do lesa posbírat něco na topení. Doma zůstali staří rodiče a manželka se synem. Pak přišli gruzínští vojáci a celou rodinu mu zastřelili. Když se vrátil s dcerkami domu, stačil svojí rodinu už jenom pochovat. Pak se vydal pešky s děvčaty přes horský průsmyk do Ruska a šel s nimi týden, než došel do Soči, kde náš ústav měl svojí pobočku. Když jsem ho po letech potkala, byl to zlomený muž. Jiskřičky, které měl v očích mu zmizely, měl studený pohled mrtvého může. I když byl naživu, duše mu umřela.

Mám i kamarádku Gruzínku, Mananu. Měla také šťastnou rodinu. Vychovávala dvě děti, její rodiče mne vždy přijímali velice vřele, často jsem u nich byla na večeři, někdy zůstala i přes noc. Před začatém války Manana a její manžel Zurik zrovna dostavěli nový dům, odstěhovali se od rodičů a také byli šťastni. Když válka propukla v plné síle, Manana zrovna porodila třetí dítě. Její manžel ještě na poslední chvíli stačil odvézt autem rodinu do Tbilisi. Rodiče Manany ale zůstali v Suchumi a protože byli Gruzínci, neměli šanci přežít. Jediná cesta byla také horským průsmykem ale na opačnou stranu, do Gruzie. Tak našli převaděče, kteří ale je okradli a zastřelili ve vlastním domě. Pak je zakopali na dvorku u letní kuchyně. Manana mne vyprávěla, jak za rok našla to místo, protože na zemi nad hrobem se válely obroučky brýlí, které nosila její maminka, teta Klava. Alespoň pak mohla rodiče s úctou pochovat. To jsou lidé, kteří ztratili své blízké, o majetku ani nemluvím. Až tři roky po válce potkala jsem svoje spolupracovníky na kongresu na Bali. Začali jsme si povídat. Můj bývalý šéf se mě zeptal: co chceš vědět dříve – kdo přežil, nebo kdo je mrtvý. Bylo to strašné. Bylo to peklo, i když skoro v ráji. Doufám, pro všechny kdo přežili tyto hrůzy, že už takové šílenství nezažijí a zase bude líp. 

Suchumi

Kolik máš prstů?

Pro milovníky zvířat není nad to pohladit si opičku, pomazlit se s ní, mít společnou fotku. Naštěstí to ve většině případů zůstává jenom zbožným přáním. Nebudu tady psát, jak to může byt špatné pro zvířata (přenos nemocí, pochopení toho, že pro cvičená zvířata fotografů nebo v zábavných šou v mnoha zemích Asie to znamená celodenní práci bez možnosti odpočinku atd.). Může to být a často bývá nebezpečné i pro lidi - především pokousání, ale i velice vážná zranění, někdy smrt. Nevyhnou se tomu ani profesionálové, kteří pracují s primáty dlouhou dobu. Skoro vždy (tady se mi nechce ale nechat ani to slovíčko „skoro“) je vina na straně člověka. Hádejte, který je nejčastější pracovní úraz je u primatologů? Ukousnuté články prstů, zmrzačené ruce, vykousnuté svaly. Setkávám se s lidmi, kteří to prožili, po celý svůj profesní život. Těžko můžeme podezírat zkušené vědce, že kvůli hezké fotce podceňují nebezpečí. Může však nastat situace, kdy k tomu dojde i z jiných důvodů. Můj první zážitek s tímto jevem byl v první den mé práce s šimpanzi a ovlivnil mne na celý život. Můj učitel, profesor L.A.Firsov mě první den ve své laboratoří přivítal podáním ruky. Děvčata laborantky už mne předem upozornily, ať se neleknu, pan profesor měl na obou rukách dohromady prstů pouze šest a k tomu hodně zmrzačená zápěstí. Byla jsem šokována, ale nedala jsem to na sobě znát. Co se stalo? V srpnu 1968 (byl to tragický srpen nejenom pro Československo) Leonid Aleksandrovič přišel do laboratoře a jako každé ráno se šel pozdravit s dospělým samcem šimpanze, kterého předtím doslova vypiplal jako miminko. Zdravili se vždy tak, že si přes mříže navzájem podali ruku. Jenže tento den samec zrovna neměl náladu, zatáhl ruku pana profesora do klece a ukousl mu dva prsy. Jak se Firsov bránil, snažil se dostat ruku zpět a samec mu vážně pokousal i druhou ruku. Protože šimpanzi jsou několikrát silnější než dospělý muž, nebyla šance se mu ihned vytrhnout. V tu dobu plastická chirurgie nebyla ještě tak dobrá, takže přišít zpět prsty se nepodařilo. Alespoň, že byly zachráněny zbytky prstů a byla zachována funkce rukou, i když v omezené míře. Po tomto incidentu bylo přes mříže nataženo pletivo, aby k podobným situacím už nedocházelo. Po letech jsme s prof. Firsovem seděli v jednom hotelu v Ústí nad Labem u snídaně s kolegy z Německa. Jeden z nich, v tu dobu ředitel jedné ze zoo, se podíval na ruce pana profesora a ptal se mne, zda to je úraz od šimpanzů. Přikývla jsem a pak pan ředitel nám vyprávěl svůj příběh. Jednou provázel po zoo důležitou návštěvu. V tu dobu se samci šimpanze podařilo nějakým nedopatřením dostat z klece mezi návštěvníky. Okamžitě poznal ředitele a zaútočil rovnou na něho. Natrhl mu uši a strhl mu kůži z obličeje dolů. Naštěstí, jak řekl sám pan ředitel, měl vynikajícího plastického chirurga. Obličej a uši mu přišili zpátky. Říkal nám, že po tomto incidentů uši necítí, a že vrásky, co má na obličeji nejsou vrásky, ale dobře zamaskované švy. Kdyby na to neupozornil, ani bych nepostřehla, že byl v obličeji zraněn. Také jedna z kolegyň, která pracovala s gorilami ve středoafrické republice mela velice poškozenou pravou ruku až po předloktí – výsledek útoku šimpanze v zoo. Nu a ukousnuté články prstů ani nepočítám, viděla jsem to u několika kolegů. Sama jsem čelila útoku nebo kousnutí asi třikrát, vždy to dopadlo dobře. Ale o tom až příště.

Mám ráda muže v uniformách

Od dětství jsem vyrůstala v prostředí, kde uniforma byla  v domácnosti běžnou věcí. Můj tatínek byl vojenský letec, proto se na věšáku vždy nějaká ta uniforma našla. Spoustu věcí jsem po tátovi zdědila. Jeho letecký tlustý svetr mne vždy hřál ve studených nocích na terénních pracích. Největší parádu jsem ale měla, když jsem chodila v jeho kožené letecké bundě – tu opravdu nikdo z mých spolužáků na univerzitě neměl. Málem jsem také uniformu oblékla, když jsem po absolvování studia dostala nabídku do kriminalistické laboratoře. Nicméně věda a primáti zvítězili. Moje česká rodina však nemá s armádou nic společného. Posledních několik let zase potkávám mladého hezkého může v uniformě. Je jím ředitel společnosti Paroplavba Praha PhDr.Štěpán Rusňák. Je to vynikající organizátor, cestovatel a rodinný přítel. Absolvovali jsme několik společných pracovních akcí, které vždy dopadly na jedničku. Proto mne velice potěšilo, že společnost kterou řídí, pořádá plavby lodí do Pražské Zoo. Včera jsem absolvovala podobnou plavbu na Slapy, kam nás pan doktor pozval. Už teď se ale těším jak si budu v parném létě užívat krásy Prahy a plavit se do Zoo lodí. Je to velice lákavá alternativa k dopravě autobusem. Hurá do Zoo s muži v uniformách.

Na tomto světě jsme jen návštěvníci, tak se podle toho chovejme

Poslední dobou se často diskutuje otázka, zda rozmnožovat některé druhy zvířat v zoologických zahradách. I když každé miminko je roztomilé a návštěvníky vždy vítané, pro zoo někdy může vzniknout problém, co s nimi. například, pokud se narodí hodně gorilích samečků, je těžké je potom někam umístit. Proto koordinátoři některých chovných programů v některých případech doporučují zdržet se rozmnožování. Jak tato myšlenka, tak její provedení v praxi vyvolává mnoho otázek včetně etických. Například zhruba před 20 lety bylo koordinační komisí na rozmnožování orangutanů doporučena kastrace nebo sterilizace hybridních orangutanů (kříženců mezi bornejskými a sumaterskými orangutany). V tu dobu bylo v evropských zoo kolem 30% hybridních orangutanů. Sama myšlenka zachovat čisté linie těchto zvířat je správná, nakonec hybridi nejsou chybou samotných zvířat, ale člověka. Při slově kastrace mi však vstávají vlasy na hlavě. Musíme si uvědomit, že tento proces je nevratný a čím dál tím více se blížíme k situaci, že budeme mít k dispozici orangutany v zoo, ale někteří z nich budou tímto zákrokem nevratně poškozeni a neschopni reprodukce. Nesmíme zapomínat, že všichni lidoopi patří k jedněm z nejvíce ohrožených druhů zvířat. Kromě toho, podobný zákrok vyvolává změny v chování - máme na to jako lidé právo? Můžeme napravovat své vlastní chyby tím, že budeme zasahovat do přirozeného koloběhu života těchto inteligentních zvířat? Moje snahy vyvolat širokou odbornou diskusi narazily na osobní ješitnost některých lidí, kteří o tom rozhodují. Nikdo kromě členů komise nemůže zasahovat do rozhodování, co s dotyčným zvířetem bude. Jako v každé společnosti, i v této komisi jsou lidé více či méně průbojní a hájící svoje zájmy. Je mi líto, když vidím zdravé skupiny šimpanzů, kde jsou jenom dospělá zvířata, protože koordinátor rozhodl nasadit antikoncepci. Vím, že v jedněch z nejlepších zoo, jako Arnhem nebo Chester, každý rok nechají porodit dvě tři samice, i když ostatní antikoncepci mají. Tím zachovávají přirozenou sociální strukturu ve skupině a ostatní samice se mohou učit mateřskému nebo tetičkovskému chování. Protože situace v místech původního výskytu v přírodě se z různých důvodů pořád zhoršuje, je podle mého nutné zachovávat různorodost zvířat v zoo. Nakonec pokud by zoo Praha nenamnožila koně Převalského, pak by neměla co posílat do Mongolska. Nejsem nepřítelem zoologických zahrad, jak jsou často označováni lidé, kteří nemusí vždy souhlasit s doporučeními koordinátorů chovů, naopak si myslím, že široká diskuze je vždy na místě. Musíme se zabývat nejen otázkami reprodukce, ale mít na paměti také etický přístup ke zvířatům. Nejsme bohové, kteří určují osudy jiných živých bytostí a podle toho bychom se měli chovat.

Moja - chytrá jako opička

To by se o ní dalo říci, pokud by nebyla lidoop. Jinak o Moje to platí stoprocentně. Samozřejmě, všichni máme radost z narození jejího miminka. Pro mne je Moja ale především ta chytrá „opička“. Hned od narození až do věku skoro tří let se pohybovala pouze ve společnosti dospělých. I když je pravda, že i samice mají svoje chvilky a dokážou se rozdovádět, přece jenom divoké hry, jako u mláďat, u nich neuvidíme. Teprve až Tatu trošilinku povyrostl, získala Moja bezvadného parťáka ke hrám. Nicméně to, že vyrůstala mezi dospělými Moje překvapivě pomohlo k mnoha dovednostem. Stejně jako máma Kijivu si osvojila použití „bačkůrek“ na chození po vlhkém nebo studeném povrchu. Jako teta Šinda se naučila používat dlouhé větve, aby sundala od stropu zavěšené rostliny. Byla i sama dost vynalézavá – právě Moja začala blokovat fotobuňku u pítka dřevitou vlnou jako první, až poté ostatní. Právě Moja se pak ve fontánce vyřádila s vodou, která tekla po zablokování fotobuňky bez přestání. Pokud Moja neměla k dispozici větve, aby dosáhla na rostliny visící ze stropu, naučila se házet tím směrem prázdné přepravky nebo jiné předměty, aby zeleň shodila. A právě Moja si donesla z venkovního výběhu dovnitř kamínek a udělala důlek do skla do přípravny. Potom, co odcestovala do Španělska, našla svůj klid. Ale i tady se ukázalo, jak je chytrá. Hned začala učit ostatní, co se dá dělat se stromy a větvemi, ukázala, že i tráva je bezvadná, pokud se dá jíst. Tajně doufám, že naučí dělat „bačkůrky“ i svoje kamarádky v Cabarcénu. To by teprve byl bezvadný příklad přenosu kulturních tradic u primátů. A tak jí držím palce nejenom kvůli miminku a čekám, čím nás ještě překvapí.   

Foto autor EP