Je na zemi místo, které
v průběhu své historie občas připomínalo peklo, občas ráj. Pro mne to je
Suchumi, hlavní město Abcházie. Původně to byla řecká pevnost na břehu Černého
moře. Doteď jsou ještě zachovány základy této pevnosti. Za dobu své existence to
bylo malé osídlené území podél pobřeží, které se stalo opravdu rozvinutým městem
až po druhé světové válce. Předtím, na začátku 20. století tady bylo hodně bažin,
vysoká vlhkost a hlavně plno malárie. Po bolševické revoluci sem (a do jiných měst
na Kavkazu) posílali lidi do vyhnanství. Například dědeček mého kamaráda sloužil
v carské armádě. Po revoluci a občanské válce odmítl sloužit dál a byl
odsouzen do vyhnanství v Soči, zrovna do míst, kde bude příští olympiáda.
Protože zamoření malárií bylo obrovské, vysadili ve městě a podél pobřeží velké
množství eukalyptu – obrovských stromů, které sají vodu jako pumpy. Do vodojemu
nasadili rybičky, které požírají larvy komárů. Malárii vymýtili a tak začala
etapa historie města, která z ní udělala perlu v koruně Sovětského
Svazu.
Pro mě byl důležitý rok 1927, kdy
v Suchumi otevřeli první primatologické centrum na světě. Podobné zařízení
v USA vzniklo až o 4 roky později. Protože klima v Suchumi je subtropické,
život tady byl velice příjemný. Záhy začala výstavba množství hotelů,
sanatorií, restaurací a úprava pláží. I lidé, kteří tady žili, posupně bohatli.
Viděla jsem ještě staré bílé domečky jako pro panenky, kde byl jenom jeden
pokojíček a kuchyně. Postupně se ale stavěly velké a drahé domy, usedlosti. Zakládaly
se mandarinkové plantáže – to je jediná oblast v bývalém Sovětském Svazu,
kde mandarinky běžně rostou. Abcházové vždy zachovávali svoji autonomii. Pro ně
to znamenalo vlastní noviny, televizi v abcházštině, školu a universitu,
kde výuka byla nejenom v ruštině nebo gruzínštině, ale i v abcházském
jazyce. Suchumi tradičně bylo městem mnohonárodním, dá se mu říkat malý Babylon.
Nejvíce zde kromě Abcházců a Gruzínců žilo Rusů, Arménů a Řeků. Každá z těchto
menšin měla také svojí školu. Začátek 80. let v Suchumi byl pro mne
opravdu skoro ráj na zemi – příjemné a zdravé klima, vynikající jídlo mnoha různých
národů, krásná práce s primáty v horách v rezervaci, začátek
samostatného života po ukončení studií, daleko od mého původního domova. Když
jsem opouštěla Suchumi a stěhovala se do Československa, dostala jsem na cestu
trojjazyčný pas – jedna stránka byla v ruštině, druhá identická
v gruzínštině a třetí identická v abcházštině.
Nic nenasvědčovalo tomu, že ráj
se zase změní v peklo.
Pak se Sovětský Svaz rozpadl.
Abcházie administrativně zůstala součástí Gruzie, ale ztratila svoji autonomii.
A začala gruzínsko-abchazská občanská válka. Jímala mne hrůza, když jsem ve zprávách
v televizi viděla zbořené domy, kolem kterých jsem několik let denně procházela.
Telefonní spojení nefungovalo tři roky, nevěděla jsem skoro nic o osudu mých
kolegů a kamarádů. Suchumi na začátku padlo po dlouhém obléhání a obsadili ho Gruzíni.
Co tam byla za zvěrstva ani nemůžu psát. Pak zase zvítězili Abcházci a vybojovali
si autonomii na Gruzii. Relativní klid tam zavládl až potom, co vojska OSN
vytvořila mezi oběma zeměmi nárazníkové pásmo se zvláštním režimem a oddělila od
sebe bojující strany. Nakonec to skončilo krátkou rusko-gruzinskou válkou a uznáním
samostatnosti Abcházie ze strany Ruska a několika málo dalších zemí. Nehodlám soudit,
kdo tady jsou ti špatní nebo dobří – mám kamarády na obou stranách a jejich
osudy odráží nesmyslnost takových tragedií. Znám arménského řidiče, který nás
každý den vozil do rezervace. Byl to chlap jak hora, mladý, plný sil. Celou
cestu zpíval, vyprávěl vtipy, žertoval. V tu dobu měl svůj dům, svůj
kousek půdy, rodiče, mladou krasavici ženu, dvě malé dcerky a zrovna se mu
narodil vytoužený synek. Zkratka byl šťastný. Pak začala ta nesmyslná válka.
Náš Robik šel s dcerkami do lesa posbírat něco na topení. Doma zůstali
staří rodiče a manželka se synem. Pak přišli gruzínští vojáci a celou rodinu mu
zastřelili. Když se vrátil s dcerkami domu, stačil svojí rodinu už jenom
pochovat. Pak se vydal pešky s děvčaty přes horský průsmyk do Ruska a šel
s nimi týden, než došel do Soči, kde náš ústav měl svojí pobočku. Když
jsem ho po letech potkala, byl to zlomený muž. Jiskřičky, které měl
v očích mu zmizely, měl studený pohled mrtvého může. I když byl naživu, duše
mu umřela.
Mám i kamarádku Gruzínku, Mananu.
Měla také šťastnou rodinu. Vychovávala dvě děti, její rodiče mne vždy přijímali
velice vřele, často jsem u nich byla na večeři, někdy zůstala i přes noc. Před začatém
války Manana a její manžel Zurik zrovna dostavěli nový dům, odstěhovali se od rodičů
a také byli šťastni. Když válka propukla v plné síle, Manana zrovna
porodila třetí dítě. Její manžel ještě na poslední chvíli stačil odvézt autem
rodinu do Tbilisi. Rodiče Manany ale zůstali v Suchumi a protože byli Gruzínci,
neměli šanci přežít. Jediná cesta byla také horským průsmykem ale na opačnou
stranu, do Gruzie. Tak našli převaděče, kteří ale je okradli a zastřelili ve
vlastním domě. Pak je zakopali na dvorku u letní kuchyně. Manana mne vyprávěla,
jak za rok našla to místo, protože na zemi nad hrobem se válely obroučky brýlí,
které nosila její maminka, teta Klava. Alespoň pak mohla rodiče s úctou
pochovat. To jsou lidé, kteří ztratili své blízké, o majetku ani nemluvím. Až
tři roky po válce potkala jsem svoje spolupracovníky na kongresu na Bali.
Začali jsme si povídat. Můj bývalý šéf se mě zeptal: co chceš vědět dříve – kdo
přežil, nebo kdo je mrtvý. Bylo to strašné. Bylo to peklo, i když skoro v ráji.
Doufám, pro všechny kdo přežili tyto hrůzy, že už takové šílenství nezažijí a
zase bude líp.
 |
| Suchumi |
Žádné komentáře:
Okomentovat