Zobrazují se příspěvky se štítkemSuchumi. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemSuchumi. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 26. dubna 2016

Jak sem (ne)zažila Černobyl


Dnes to je 30 roků ode dne havárie atomové elektrárny v Černobylu. Lide mé generace určitě mají různé vzpomínky na toto datum. I já jsem zažila tyto události téměř na vlastní kůži. Týden po výbuchu jsem odlétala na výzkum do Suchumi na Kavkaze. Přestupovala jsem kde jinde než v Kyjevě. Mám tam spoustu přátel a příbuzných. Plánovala jsem tam zdržet na 3-4 dní, a teprve pák pokračovat do Suchumi. Ve sdělovacích prostředcích mlžily, propaganda v samotném Sovětském Svazu ještě více. Pamatují jak ve zprávách v televizi odsuzovali cizince, které odjížděli v panice z Ukrajiny, přirovnávali je ke krysám, kteří opouštějí loď.

A tak jsem přiletěla do Kyjeva. Na letišti už na mne čekal kamaráď, doma u něj oběd. Šla jsem ještě zablokovat let do Suchumi za tří dní. V pokladně mne poslali za zástupcem Českých aerolinií. A ten pan mi zachránil život. Okamžitě mne zablokoval let do Suchumi na nejbližší datum, což představovalo čekání asi 4 hodiny. Říkal mi, ať letím co nejdříve a vůbec neuvažují o tom, aby v Kielu se zdržela. Tak jsem ho poslechla. Nenapadlo mi ale nic jiného než se procházet venku před letištěm a jist zmrzlinu. Nechtělo se mi sedět v hale. Přitom tam všechno pořad myli – podlahy, sedadla, všechno. Tak jsem si schytala dávky radiace, o které jsem ani netušila.

Zklamaný kamarád se vrátil domu, já letěla dál. V Suchumi už šla šeptanda, aby lide nesušili prádlo venku, aby nenechali děti hrát na pískovištích. Radiace tam nebyla tak velká, ale stejně úroveň byl vyšší než normálně.

Po třech týdnech jsem se vrátila do Prahy, a nemoc s ozáření se projevila jak má – kraváci z nosu, které skoro nešlo zastavit, průjmy, na které nezabírali žádné leky, zvetšené lymfatické uzliny. No, dostala jsem se s toho poměrně lehce, až na ty následky. Nefunguje mi štítná žláza, doživotně mám brat každý den leky. Trochu úsměvná historka se mi přihodila asi měsíc po návratu. Nechala jsem ve Fotografii vyvolat filmy, co jsem měla s sebou v Suchumi. Asi po týdnu mi volali zděšené zaměstnanci a říkali, že nevědí co se stalo s mým filmem. Prý první půlka je jakoby na ní se dostalo světlo, ale konec je dobrý. Tak jsem jím říkala, ať se s toho nic nedělají, že to není jejích chyba. První půlku filmu jsem totiž fotila v Suchumi, kde radiace byla vyšší, ale druhou v horách na Kavkaze, kam radioaktivní oblak se nedostal.

Tak to je můj příběh spojený s Černobylem.

pondělí 20. května 2013

Nebe, peklo, ráj...


Je na zemi místo, které v průběhu své historie občas připomínalo peklo, občas ráj. Pro mne to je Suchumi, hlavní město Abcházie. Původně to byla řecká pevnost na břehu Černého moře. Doteď jsou ještě zachovány základy této pevnosti. Za dobu své existence to bylo malé osídlené území podél pobřeží, které se stalo opravdu rozvinutým městem až po druhé světové válce. Předtím, na začátku 20. století tady bylo hodně bažin, vysoká vlhkost a hlavně plno malárie. Po bolševické revoluci sem (a do jiných měst na Kavkazu) posílali lidi do vyhnanství. Například dědeček mého kamaráda sloužil v carské armádě. Po revoluci a občanské válce odmítl sloužit dál a byl odsouzen do vyhnanství v Soči, zrovna do míst, kde bude příští olympiáda. Protože zamoření malárií bylo obrovské, vysadili ve městě a podél pobřeží velké množství eukalyptu – obrovských stromů, které sají vodu jako pumpy. Do vodojemu nasadili rybičky, které požírají larvy komárů. Malárii vymýtili a tak začala etapa historie města, která z ní udělala perlu v koruně Sovětského Svazu.
Pro mě byl důležitý rok 1927, kdy v Suchumi otevřeli první primatologické centrum na světě. Podobné zařízení v USA vzniklo až o 4 roky později. Protože klima v Suchumi je subtropické, život tady byl velice příjemný. Záhy začala výstavba množství hotelů, sanatorií, restaurací a úprava pláží. I lidé, kteří tady žili, posupně bohatli. Viděla jsem ještě staré bílé domečky jako pro panenky, kde byl jenom jeden pokojíček a kuchyně. Postupně se ale stavěly velké a drahé domy, usedlosti. Zakládaly se mandarinkové plantáže – to je jediná oblast v bývalém Sovětském Svazu, kde mandarinky běžně rostou. Abcházové vždy zachovávali svoji autonomii. Pro ně to znamenalo vlastní noviny, televizi v abcházštině, školu a universitu, kde výuka byla nejenom v ruštině nebo gruzínštině, ale i v abcházském jazyce. Suchumi tradičně bylo městem mnohonárodním, dá se mu říkat malý Babylon. Nejvíce zde kromě Abcházců a Gruzínců žilo Rusů, Arménů a Řeků. Každá z těchto menšin měla také svojí školu. Začátek 80. let v Suchumi byl pro mne opravdu skoro ráj na zemi – příjemné a zdravé klima, vynikající jídlo mnoha různých národů, krásná práce s primáty v horách v rezervaci, začátek samostatného života po ukončení studií, daleko od mého původního domova. Když jsem opouštěla Suchumi a stěhovala se do Československa, dostala jsem na cestu trojjazyčný pas – jedna stránka byla v ruštině, druhá identická v gruzínštině a třetí identická v abcházštině.
Nic nenasvědčovalo tomu, že ráj se zase změní v peklo.
Pak se Sovětský Svaz rozpadl. Abcházie administrativně zůstala součástí Gruzie, ale ztratila svoji autonomii. A začala gruzínsko-abchazská občanská válka. Jímala mne hrůza, když jsem ve zprávách v televizi viděla zbořené domy, kolem kterých jsem několik let denně procházela. Telefonní spojení nefungovalo tři roky, nevěděla jsem skoro nic o osudu mých kolegů a kamarádů. Suchumi na začátku padlo po dlouhém obléhání a obsadili ho Gruzíni. Co tam byla za zvěrstva ani nemůžu psát. Pak zase zvítězili Abcházci a vybojovali si autonomii na Gruzii. Relativní klid tam zavládl až potom, co vojska OSN vytvořila mezi oběma zeměmi nárazníkové pásmo se zvláštním režimem a oddělila od sebe bojující strany. Nakonec to skončilo krátkou rusko-gruzinskou válkou a uznáním samostatnosti Abcházie ze strany Ruska a několika málo dalších zemí. Nehodlám soudit, kdo tady jsou ti špatní nebo dobří – mám kamarády na obou stranách a jejich osudy odráží nesmyslnost takových tragedií. Znám arménského řidiče, který nás každý den vozil do rezervace. Byl to chlap jak hora, mladý, plný sil. Celou cestu zpíval, vyprávěl vtipy, žertoval. V tu dobu měl svůj dům, svůj kousek půdy, rodiče, mladou krasavici ženu, dvě malé dcerky a zrovna se mu narodil vytoužený synek. Zkratka byl šťastný. Pak začala ta nesmyslná válka. Náš Robik šel s dcerkami do lesa posbírat něco na topení. Doma zůstali staří rodiče a manželka se synem. Pak přišli gruzínští vojáci a celou rodinu mu zastřelili. Když se vrátil s dcerkami domu, stačil svojí rodinu už jenom pochovat. Pak se vydal pešky s děvčaty přes horský průsmyk do Ruska a šel s nimi týden, než došel do Soči, kde náš ústav měl svojí pobočku. Když jsem ho po letech potkala, byl to zlomený muž. Jiskřičky, které měl v očích mu zmizely, měl studený pohled mrtvého může. I když byl naživu, duše mu umřela.
Mám i kamarádku Gruzínku, Mananu. Měla také šťastnou rodinu. Vychovávala dvě děti, její rodiče mne vždy přijímali velice vřele, často jsem u nich byla na večeři, někdy zůstala i přes noc. Před začatém války Manana a její manžel Zurik zrovna dostavěli nový dům, odstěhovali se od rodičů a také byli šťastni. Když válka propukla v plné síle, Manana zrovna porodila třetí dítě. Její manžel ještě na poslední chvíli stačil odvézt autem rodinu do Tbilisi. Rodiče Manany ale zůstali v Suchumi a protože byli Gruzínci, neměli šanci přežít. Jediná cesta byla také horským průsmykem ale na opačnou stranu, do Gruzie. Tak našli převaděče, kteří ale je okradli a zastřelili ve vlastním domě. Pak je zakopali na dvorku u letní kuchyně. Manana mne vyprávěla, jak za rok našla to místo, protože na zemi nad hrobem se válely obroučky brýlí, které nosila její maminka, teta Klava. Alespoň pak mohla rodiče s úctou pochovat. To jsou lidé, kteří ztratili své blízké, o majetku ani nemluvím. Až tři roky po válce potkala jsem svoje spolupracovníky na kongresu na Bali. Začali jsme si povídat. Můj bývalý šéf se mě zeptal: co chceš vědět dříve – kdo přežil, nebo kdo je mrtvý. Bylo to strašné. Bylo to peklo, i když skoro v ráji. Doufám, pro všechny kdo přežili tyto hrůzy, že už takové šílenství nezažijí a zase bude líp. 

Suchumi