Harambe – zbytečná smrt?

Celý svět je šokován události, která se stala v Cincinnati Zoo před pár dní. Malý chlapec přelezl zábradlí u výběhu goril a spadl do vodního příkopu. Gorilí samec Harambe byl u chlapce, táhl ho ve vodě, snažil se ho postavit na nohy. Vypadá to hrůzostrašně a hrůzostrašné to doopravdy bylo. Především pro rodiče chlapce, pro přihlížející návštěvníky zoo. Nakonec Harambe byl zastřelen, chlapec zachráněn bez vetší újmy na zdraví. Okamžitě se rozpoutala diskuze zda zoo postupovala správně, zda gorilí samec mohl ublížit chlapci, zda rodiče nesou vinu na tom, že dítě neuhlídali, zda v zahradě jsou dostačující bezpečnostní zábrany ve výbězích atd.

 

http://www.wlwt.com/news/full-video-boy-falls-into-gorilla-world-exhibit-at-cincinnati-zoo/39781440

 

Co se vlastně stalo z hlediska primátologa? Především se musíme uvědomit že gorily nejsou predátoři. Neloví jiná zvířata, nejsou masožraví. Nejsou to ani šimpanzi, pro které malé opice jsou kořist. Ano, jsou to obry ve srovnání s malým dítětem. Ne, nejsou apriori agresivní. Dva podobné případy kdy dítě spadlo do výběhu goril stali již dříve. V Zoo Jersej ve Velké Británií:

https://www.youtube.com/watch?v=W-CMxMv34_A&feature=share

 

a v Brookfield Zoo v USA:

 

https://www.youtube.com/watch?v=sfC0gyCbpR4

 

V obou případech to dopadlo dobře. Gorily dětem nijak neublížili, chránili je. V USA samice donesla chlapečka ke dveřím, kde ho převzali ošetřovatele.

Ze záběrů na videu v Cincinnati Zoo je vidět, že samec spíš chlapce chránil. Pokud by chtěl mu nijak ublížit, mohl to udělat, ale nekousl ho, neudeřil. Otázka je co by se mohlo stát o minutu, o pár minut později. Rozhodně ječící dav ho znervózňoval. V takové situaci jsou jenom dvě možnosti – buď zvíře odlákat, zavřít do zázemí, nebo zastřelit. Není šance použit uspávací střelu. Uspávací látka nepůsobí okamžitě, zvlášť u zvířete které je ve stresu. Samotný zásah šipkou samce mohl podráždit tak, že by chlapce napadl. Do zázemí samce také nepodařilo odlákat. Proto nebylo jiné možnosti než ho zastřelit. Stalo se.

Co dál? Plně chápu ředitele zoo. Musel přijmout okamžité řešení. Neměl čas nijak analyzovat video, které my teď můžeme rozebírat donekonečna. Určitě to pro něj nebylo snadné rozhodnutí. Ale život člověka v tomto případě opravdu má přednost. Teď je na čase udělat maximum pro to aby smrt Harambeho nebyla zbytečná. Možná teď v jiných zoo znovu zhodnotí zda bezpečnosti opatření jsou dostačující, zda se nedá ještě něco vylepšit. Možná pro spoustu lidí tato událost bude impulzem ke změně pohledu na gorily. A příběh Harambeho bude mementem k zamyšlení jak gorilám pomoci nejen v zoo ale i v přírodě. Pro spoustu z nich to nebude nějaká gorila, nebude to nestvůra Kinkong kterou stvořili filmaři. Bude to Harambe, nádherný gorilí samec, který malému chlapci neublížil ale zaplatil za lidskou chybu svým životem. Truchleme za něj a udělejme vše proto aby ho smrt nebyla zbytečná. R.I.P. Harambe.

Jak sem (ne)zažila Černobyl

Dnes to je 30 roků ode dne havárie atomové elektrárny v Černobylu. Lide mé generace určitě mají různé vzpomínky na toto datum. I já jsem zažila tyto události téměř na vlastní kůži. Týden po výbuchu jsem odlétala na výzkum do Suchumi na Kavkaze. Přestupovala jsem kde jinde než v Kyjevě. Mám tam spoustu přátel a příbuzných. Plánovala jsem tam zdržet na 3-4 dní, a teprve pák pokračovat do Suchumi. Ve sdělovacích prostředcích mlžily, propaganda v samotném Sovětském Svazu ještě více. Pamatují jak ve zprávách v televizi odsuzovali cizince, které odjížděli v panice z Ukrajiny, přirovnávali je ke krysám, kteří opouštějí loď.

A tak jsem přiletěla do Kyjeva. Na letišti už na mne čekal kamaráď, doma u něj oběd. Šla jsem ještě zablokovat let do Suchumi za tří dní. V pokladně mne poslali za zástupcem Českých aerolinií. A ten pan mi zachránil život. Okamžitě mne zablokoval let do Suchumi na nejbližší datum, což představovalo čekání asi 4 hodiny. Říkal mi, ať letím co nejdříve a vůbec neuvažují o tom, aby v Kielu se zdržela. Tak jsem ho poslechla. Nenapadlo mi ale nic jiného než se procházet venku před letištěm a jist zmrzlinu. Nechtělo se mi sedět v hale. Přitom tam všechno pořad myli – podlahy, sedadla, všechno. Tak jsem si schytala dávky radiace, o které jsem ani netušila.

Zklamaný kamarád se vrátil domu, já letěla dál. V Suchumi už šla šeptanda, aby lide nesušili prádlo venku, aby nenechali děti hrát na pískovištích. Radiace tam nebyla tak velká, ale stejně úroveň byl vyšší než normálně.

Po třech týdnech jsem se vrátila do Prahy, a nemoc s ozáření se projevila jak má – kraváci z nosu, které skoro nešlo zastavit, průjmy, na které nezabírali žádné leky, zvetšené lymfatické uzliny. No, dostala jsem se s toho poměrně lehce, až na ty následky. Nefunguje mi štítná žláza, doživotně mám brat každý den leky. Trochu úsměvná historka se mi přihodila asi měsíc po návratu. Nechala jsem ve Fotografii vyvolat filmy, co jsem měla s sebou v Suchumi. Asi po týdnu mi volali zděšené zaměstnanci a říkali, že nevědí co se stalo s mým filmem. Prý první půlka je jakoby na ní se dostalo světlo, ale konec je dobrý. Tak jsem jím říkala, ať se s toho nic nedělají, že to není jejích chyba. První půlku filmu jsem totiž fotila v Suchumi, kde radiace byla vyšší, ale druhou v horách na Kavkaze, kam radioaktivní oblak se nedostal.

Tak to je můj příběh spojený s Černobylem.

Červené opice ze Zanzibaru

Náš fotograf a kameraman z týmu Zelených Poutníků Jan Kadeřábek před pár týdny navštívil Zanzibar. Podařilo se mu nafotit a natočit velice vzácné a zajímavé „červené opice ze Zanzibaru“ - guerézy zanzibarské (Piliocolobus kirkii, syn. Procolobus kirkii). Tento druh guerézy je považován za endemita ostrova. Patří k jednomu z nejohroženějších druhů opic.

 

Jako vždy, i tady ke zmenšení populace přispěla i lidská aktivita na ostrově. Původní tropický prales, která kdysi pokrýval skoro celý ostrov, vymizel, zůstává ho asi jenom 5 procent. Také počet gueréz je v současnosti kolem 2000 jedinců. Opice hynou i na silnicích nebo jsou zabíjeny domorodci.

 

Tyto opice jsou listožravé, pojídají též výhonky, květy, nezralé plody a semena. Sladké zralé ovoce nejedí. Po ztrátě původního domova jsou nuceny pojídat listy ze stromů, které vysazují domorodci. Často tyto rostliny obsahují jedovaté látky a vyvolávají u opic zažívací potíže. Opice se naučily využívat zbytky dřevného uhlí, které domorodci vyrábějí na ostrově ve velkém. Potom, co jsou haldy ze sbaleného dřeva rozebrány, zůstává ještě dost uhlí i pro opice. Ty se ho naučily žrát při konzumaci listí a předávají tuto dovednost dalším členům tlupy a mláďatům. Tak vznikla jedna z takzvaných „kulturních tradic“, o kterých se mluví ve vědeckých kruzích už pár desítek let.

 

Doufám, že zájem turistů o tato vzácná zvířata, rozvoj ekoturistiky na ostrově a záchranářské programy umožní tyto nádherné opice zachránit.

Dnešní den nemá chybu…

Dnes byl nádherný den, Ráno sluníčko a teplo. Spěchala jsem ven, protože mne čekala vzácná návštěva v zoo. Sotva jsem vyšla z domu, přihnal se ke mne cizí mladý labrador, tak jsem s  ním ještě chviličku hrála. Pak pes se vrátil k majitelce, já jela dál. Dnes zoo navštívil chovatel goril z Moskevské zoo, Kirill. Moc toho prozradil o životě lidí v moskevské ZOO a zvířat, o které se stará. Kirill a jeho další tři kolegyně mají na starosti v Moskvě skupinu goril, dvě skupiny orangutanů (bornejské a sumaterské) a dvě skupiny gibbonů. Práce mají nad hlavu, ale zvládají to skvělé.

 

Dnes se mluvilo především o gorilách. První z nich – malá Ama, dcera dvorské Šindy. Ama přišla o ruku když jí bylo jenom 3 měsíce. Poměrně rychle se z toho dostala a je z ní nádherné veselé gorilí mládě. Veterináři se obávali že kvůli ztrátě ruky se Amě pokřiví páteř, ale vše vypadá dobře. Zádíčka má rovná, žádné zakřivení v důsledku úrazu. Protože Ama byla vychována lidmi, byla otázka jak jí zapojit do skupiny. Je to dlouhý proces ale vše probíhá až nad očekávaní dobře. Ama zůstává ve skupině s ostatními členy gorilí rodiny prakticky celý den, zhruba od 9 hodin ráno až do 4 hodin večer. Přes noc je zatím sama, čeká se na jarní teplo, kdy gorily budou delší dobu, i přes noc, venku. Kirill vyprávěl, že ráno, sotva se otevře šubr mezi ložnicemi, vlítne Ama k ostatním a honí se a skotačí s druhým mládětem Kwabene. Jsou spolu celý den, pořad se po sebe válí, nebo jezdí jeden na druhém po pavilonu. Ama si zatím ještě netroufne vyjít po schodech nahoru do expozice, dojde do půlky, pak se raději vrátí. Vypadá to opravdu velice dobře. Samec Vizuji na Amu vůbec není agresivní. Ze začátku jí dal najevo kdo je doma pánem. Přitlačil jí rukou k zemí, Ama jako správná malá gorilka se nebránila, pak jí Vizuji pustil a od té doby už jí nechává být. Ama občas se tak rozdovádí, že ho kouše za paty, ale táta je v klidu.

 

Šinda dvorská si zřejmě neuvědomuje že Ama je její dcera. Občas jí popadne, podívá se na ní, a zase pustí. Bohužel Šinda už další mládě mít nebude. Po porodu se u ní projevila epilepsie. Proto dostává tlumící léky a navíc antikoncepci, protože nikdo neví, co by se stalo při druhé březosti a dalším porodu. Má to ale zřejmě dědičné – její sestry a matka také měli epilepsii. Jinak je ale Šinda podle Kirilla výjimečná samice. Je klidná a velice hravá. S Kirillem jsou kamarádi, často si hrají přes mříže. Nechává Kirilla, aby si na ní sáhl, vyměňují si kelímky od jogurtů, nechá si podrbat nebo se zdraví s Kirillem za ruku. Jiná samice Kira na sebe vůbec nenechá sáhnout. Babsi je taková správná babča, posadí se v klidu v pavilonu, a mláďata (Ama a Kwabene) se kolem ní řádí jak černá ruka. Šinda také v Moskvě ukázala, že si umí správně poradit se stromy (asi jako Moja ve Španělsku). Nejdříve do venkovního výběhu u goril v Moskvě vysadili keře. Kirill říkal že vydržely asi tak 30 minut, pak je Šinda všechny vytahala. Pak dostali příkazem vysadit do výběhu dva vzácné stromy. Šinda na druhý den okamžitě se přiřítila k jednomu stromu, nahnula ho a pak vytrhla i s kořeny a pak ještě celý den ho tahala na ramenní po výběhu. Vizuji si poradil s druhým stromem, jednoduše ho zlomil. Od té doby už žádné zahradnické práce ve výběhu raději nedělají.

 

Tak jsem dnes strávila s Kirillem a jeho doprovodem v Zoo celé dopoledne. Už se těším, jak k večeří si dam houby naložené v soli (ne v octu), jak to dělají v Rusku. Kirill mne dovezl dvě sklenice. Zkrátka imprinting zapracoval. Na chutě domova nikdy nezapomenu.

Dnešní den byl opravdu nádherný.

Kde jsou etické hranice aneb účel svědčí prostředky?

Mate radí zvířata? Ano, odpoví skoro každý. Jsme vychovaní obklopeni plyšovými hračkami zvířat, roztomilými obrázky na tričkách, zvířátky v dětských knížkách. Je dobře že naše děti se učí milovat přírodu od útlého věku. Učíme naše potomky říkat, jak kočička mňouká, jak pejsek štěká, atd. Zkrátka, většina z nás to má zakořeněné od útlého věku. Dobře to vědí í majitele reklamních agentur, které kromě polonahých slečen často používají v reklamách roztomilá zvířátka. Pokud jde o slečny, to je jejich svobodný a většinou i dobře placený výběr. A co zvířata? Pochopím záběry, použité z přírody nebo ze zoo, kde se natočí přirozené chování zvířat. Pochopím legrační nebo roztomilé záběry zvířat, pokud jsou natočené náhodně. Pořád to je milé a pro spoustu lidé zajímavé, zábavné, možná i poučné. Ale čím dál více mi vadí použití cvičených zvířat v reklamách, často oblečených do lidských oblečku, a nucených dělat věci, které v normálním životě by nikdy nedělali. Co říct na tyto záběry – počet zhlednutí na Facebooku je už přes 14.777.804 zhlednutí:

https://www.facebook.com/david.tan.12532/videos/668193706615704/?pnref=story

Právě po takových záběrech mají zbohatlíci pocit, že si můžou klidně pořídit taková roztomilá zvířátka jako domácí mazlíčky. Pak ti mazlíčci vyrostou, začnou páníčkovi vadit, a šup s nimi do zoo (v lepším případě). Pak si to pořídí nějaká celebrita, a tisíce fanoušků ji chtějí napodobit. A nelegální trh se zvířaty kvete dál.

 Někdy se natočí film, který slouží jako sociální reklama. Třeba záběry na dialog přes Skype sluchově postižené holčičky s orangutanem: https://www.facebook.com/hashtag/lovemattersmost?source=feed_text&story_id=1658513857718586. Cíl je bohulibý. Ochrana deštných pralesů, zabránění zakládaní dalších plantáží palmy olejné, nepoužití produktu obsahujících palmový olej. Žádné oko nezůstane suchým. Ale opravdu to pomůže? Otázek vzniká spoustu. Například, samotná komunikace přes Skype. Je evidentní, že se točilo na minimálně dvě kamery, vše bylo předem připravené. Záběr na znakující osobu na monitoru je pouze na obličej – pokud vím, znaková řeč obsahuje gesta, která mají širší záběr mnohdy až k pasu. Například tlumočníci do znakové řeči jsou v televizi zobrazeni alespoň do pasu. Jak může orangutan vědět, co to je palmový olej? Ví, co je palma – strom, listí, plody. Ale může pochopit proces získání oleje nebo alespoň souvislost ze stromem? Přece pro něj je především životu nebezpečné setkání s člověkem (chycení, postřelení, zabití matky…) nebo s ohněm, který spaluje jeho domov. Pokud les hoří spontánně, nebo oheň založil člověk je pro něj vedlejší. Musí se zachránit. Co bude pak na vypálené ploše – pastvina, plantáž nebo továrna – to je už pro něj není podstatné. Přece orangutani nesedí léta od založení plantáže a nečekají, až tam palmy vyrostou a pak z nich bude vyráběn olej atd. Navíc samotné palmy nejsou pro orangutany apriori škodlivé. Existují tisíce druhů palem, dokonce i palmy olejné jsou pro ně stromy, které se dají použít ke stavbě hnízda, krmení atd. Zkrátka, podsouváme orangutanům (v tomto případě předem naučené) myšlenky, které napadají nás, lidi. Jsem si jistá že spousta lidi na zeměkouli neví co je to chemické složení nějakého produktu (pro ně ořechové máslo je prostě ořechové máslo), nebo jaká je souvislost pěstováni palem se zničením domova orangutanů. V tomto případě můžeme říct že účel světí prostředky (natočení této scénky ve jménu boje s používáním palmového oleje). Avšak kde je hranice, kam ještě můžeme? Věřím, že pro spoustu lidí to je O.K. Pro mne už ne. Také nemám radost, že se ničí domovy orangutanů. Ale dělat z lidí prosťáčky, a z orangutanů uvědomělé ochránce životního prostředí, nabízet jim taková jednoduchá, a svým způsobem zmanipulovaná a zavádějící, klišé – to je pro mě už za čárou.

Marnost nad marnost.

Dnes to nebude veselé povídání. Už v dětství jsem věděla, že budu mít práci, spojenou s přírodou. Všechna nemocná nebo zraněná zvířata v okolí vždy skončila u mne – nosili k nám nemocné vrabce nebo holuby, kočky atd. Někoho se mi podařilo zachránit, někteří zemřeli. Jednou u nás zabouchaly na dveře moje kamarádky a zvaly mne ven podívat se na jeden strom. Bylo mi tedy asi 12 let. Žili jsme ve velkých domech, a ve vnitrobloku jsme měli hezké dětské hříště, kolem kterého byl trávník a vysazené mladé stromky. Byl konec května, pěkné počasí. Když jsem vyšla ven, kamarádky mi ukázali dílo zkázy. Nějaký opilec zlomil mladou břízu, která rostla hned vedle dvou stejně starých asi dvoumetrových stromků. Bříza byla ulomena těsně nad zemí, ležela tam a my jsme si nevěděly rady, co s tím. Ulomený stromek se držel jenom na par vláknech kůry, jinak byl celý kmen ulomený. Zvedli jsme ho opatrně ze země, narovnali, aby okraje zlomu zapadly do sebe. Pak jsem ho pevně přivázala gázou k ostatním dvěma stromkům, aby se nehnul. Nakonec jsem ho zalila vodou, nic víc jsem udělat nemohla. A stal se zázrak, stromek přežil. Koncem léta už jsem gázu přestřihla a dala pryč. Stromek pevně stál a žil mnoho dalších let.  Před pár dny jsem si na to vzpomněla, Zavolala jsem sestře, zda  by ty stromy nevyfotila a neposlala mi fotku, jak vypadají. Bohužel. Řekla mi že před pár lety asi někomu vadili, tak všechny tří velké krásné břízy někdo pokácel. Víc než 40 let nikomu nevadily, až teď. Utěšuje mě jenom jedno – že jsem se na to nevykašlala, a že i díky mně ten strom mohl žít ještě více než 40 let a přinášet lidem v okolí radost. Ale nakonec můžu jen smutnit a říkat: Marnost nad marnost…

Na návštěvě u mých milovaných psů hasky

Moje cesty po světě jsou vždy spojené s návštěvou zvířat, pokud to je alespoň trochu možné. Poslední návštěva Ruska nebyla výjimkou. Ocitla jsem se v kouzelném městě – turistickém a vzdělávacím komplexu Etnomir (Etnosvět), v 90 km od Moskvy. Celý komplex je ohromný, 140 ha, představuje různé kultury, národy světa, zvyky, tradice. Bydlela jsem v Himálajském domě, což už bylo samo o sobě bylo zážitkem. Na území Etnosvěta se nachází ale u část, věnována zvířatům. Je tady poměrně slušné terárium. Má zajímavou sbírku zvířat, včetně kobry, kterou místní zoolog umí bezpečně vzít do rukou. Jsou tady i dvě voliéry s různě zbarvenými bažanty. Nejvíce mne to ale táhlo na chovnou stanici hasky (tady vybírám český ekvivalent anglického Husky). V den mé návštěvy hodně sněžilo, opravdová ruská zima. Našla jsem hasky na okraji Etnosvěta, u lesa.

 

Hasky jsou má srdeční záležitost. Spojeny s nimi jsou moje dětské vzpomínky (měli jsme doma v různém období psa a fenu). Moje srdce ale získala naše haskinka Jenny, která s námi strávila krásných 12 roku, než zemřela. Byla členem rodiny, naše druhé dítě. Proto jsem se za hasky šla podívat, zima nezima, sníh nesníh. Haskie tady žijí v několika propojených výbězích. Ten přední je zastřešený a má závětří, ale zvířata tu jsou venku, nemají žádnou umělou podlahu, jenom zem. Jsou tady rádi, vidí na lidí, které za nimi přicházejí. Často si vykopou důlek v zemi, lehnou si tam a přikryjí čumák ocasem. Tato voliéra je propojena s další, kde už zastřešení není, je to jenom oplocený kus palouku. Nakonec v nejvíce vzdálené části jsou kotce. Zvířata nejsou nijak limitována v tom, v jaké části komplexu mají být. Pokud chtějí, můžou být v kontaktu s lidmi, když chtějí, zalezou do kotců. Všechny části jsou otevřené a propojené. Jedinou uzavřenou částí jsou menší voliéry pro hárající feny, protože stanice nemá za cíl být „rozmnožovnou“ a prodávat štěňata. I fena má možnost volného pohybu a může si vybrat, zda být v kotci, nebo venku. Když jsem tam byla, tak ležela na střeše kotce a pozorovala dění kolem.

 

Šla jsem neomylně k haskyum. V předním výběhu měli asi 30 zvířat. Jsou tam tradičně zbarvení černo-bílí psy, pak světlé, skoro bílé, ale měli i několik psů zbarvených do rezava. Oči u psů také byly různé – jak modré, tak i hnědé, nebo každé oko jiné – modré a hnědé. Zvířata byla velice přátelská, ostatně jak haskye obyčejně bývají. Na vrcholu hierarchie byli dva obrovští psi – bratří. Když se jeden z nich postavil přede mne na zadní, a přední tlapy mi dal na ramena, byl možná i o něco větší než já (i když jsem malého vzrůstu – 150 cm). Hladila jsem je, drbala za ušima – vše mne dovolili.

 

Moje bunda to odnesla – měla jsem na ní vrstvu zeminy od psích nohou, ale nevadilo mi to. Stačila hodinka čištění mokrým ručníkem (pračka tam není), a bunda byla jako nová. Tak jsem strávila hodinku u svých psích miláčků a zavzpomínala na naší Jenny. Bylo to moc fajn.