Je mi líto Koko

Je mi líto Koko. Odešla gorila, kterou doslova znal celý svět. Odešla legenda z říše zvířat. Dokázala komunikovat s lidmi ve znakové řeči. Soucítím i s paní doktorkou Pattersonovou, pro kterou Koko znamenala celý život, ostatně i jako ona pro Koko. Truchlíme, vzpomínáme. Když se objevily první zprávy o výsledcích práce Dr. Francine Pattersonové s touto gorilou, byl to doslova převrat v našem myšlení, převrat ve znalostech co vše lidoopi dokážou a jak nám jsou blízké.

Vzpomínám na začátky tohoto projektu. Byla jsem studentkou na univerzitě. Náhodou jsem se dostala k časopisu Amerika v ruštině, což v období studené války nebylo jednoduché. Na obálce byla fotka Koko. Byla jsem okouzlena jak Koko, tak i samotnou paní doktorkou Pattersonovou. Pak se objevily jako houby po dešti převratné výsledky práce s dalšími lidoopy – šimpanzici Washoe, šimpanzem Nimem, orangutanem Chantek, bonobem Kanzi a mnoho dalšími. Výsledky byli fascinující. Představovaly různé vědecké školy a různý pohled na problematiku mezidruhové komunikace. Snila jsem o tom, že možná kdysi také budu vest podobný výzkum.

Po letech práce s lidoopy jsem viděla i druhou stránku podobných výzkumů. Pokaždé mládě zařazené do experimentu muselo být (ve většině případů) odebráno od matky. Lidé se pro taková mláďata stávali náhradní rodinou. Někdo jako Dr. Pattersonová jim byl nablízku po celý dlouhý život. Někteří jenom na krátký čas – buď skončil projekt, nebo došlo financování. Ostatně i Dr. Fouts, který později o Washoe staral, byl osobně hluboko zasažen skutečnosti, že se možná o ni nedokáže dále postarat, a Washoe zůstane sama s neznámými zvířaty a neznámými lidmi. A už to nikdy nebude ta samice šimpanze, kterou se narodila, navždy zůstane poznamenána lidskou výchovou.

Být znova gorilou, nebo šimpanzem, nebo orangutanem, po zásahu výchovy v lidské péči není snadné pro žádného lidoopa. Jsou to desítky zvířat, vychované „na flašce“ z různých důvodů a často snahou je zachránit za každou cenu, vypiplat je a vrátit zpět do skupiny jedinců vlastního druhu. Občas se to ani nepovede, ale následky to zanechá vždy. Milovníci goril v Zoo Praha si určitě vzpomenou jak dlouho a bolestivě trvalo začlenění Bikiry, poznamenané lidskou péči do skupiny.

Před lety i mně byla nabídnuta možnost podobný experiment zopakovat v českých podmínkách. Řekla jsem ne a přesvědčila iniciátory tohoto projektu, že teď už to je nepřijatelné především z etického hlediska. Jsem ráda, že mne poslechli. Kdo chce o tom, co podobný výzkum obnáší přečíst podrobněji, doporučuji český překlad knížky Rogera Foutse „Nejbližší příbuzní“ (Roger Fouts, Stephen Tukell Mills, „Nejbližší příbuzní“. Nakladatelství Mladá fronta, 2000). Lepší pohled na věc jsem nenašla.

A tak mám dvojí pocity – je mi nesmírně líto, že Koko odešla, je mi nesmírně lito Dr. Pattersonové, která ztratila jednu z nejbližších bytostí ve svém životě. Na druhé straně už je Koko svobodná, alespoň když ne v životě tak ve smrti. R.I.P. Koko.

Dnes je první ročník Světového Dne goril

World Gorilla Day – Světový den goril je vyhlášen na 24. září a letos se slaví poprvé. Proč gorily? A proč jejich svátek? Existuje spousta významných dní v průběhu roku, věnovaných různým zvířatům – World Bonobo Day (byl vyhlášen loni poprvé a slaví se na Svatého Valentina), den lidoopů, den lvů, den tygrů atd. Má to vůbec nějaký význam? A pokud má tak jaký?

Pokud se podíváme na druhy zvířat zjistíme, že to jsou především zvířata ohrožená, známá ve světě, atraktivní pro širší veřejnost. Nejsem si jistá, zda existuje nějaký svátek věnovaný třeba švábům, nebo nějakým vzácným broukům. Třeba ano, ale nevím o tom. Vím ale, že pokud budu věnovat pozornost gorilám nebo tygrům ve dnech jejich svátků, třeba to pomůže i hmyzu, hlodavcům, ptákům nebo rostlinám, kteří žijí ve stejném biotopu jako gorily, a o kterých veřejnost nemá ani tušení.

V tak významných dnech jako Světový Den Goril probíhá spousta akcí, věnovaných těmto zvířatům. Jsou to speciální setkání v zoologických zahradách, přednášky pro veřejnost, promítání filmů, zveřejňování fotografií a článků, burcujících veřejnost k ochraně dnes zrovna goril.

Není to však jakýsi výmysl zoologů. Gorily jsou jedny z nejohroženějších druhů zvířat. Stíhá je jedna rána za druhou. Pytláci, které je loví a zabíjejí,  vykácení a vypalovaní pralesa, ve kterém žijí, nemoci včetně Eboly, válečné konflikty, přírodní katastrofy, jsou zdrojem masa pro lidi. Nejsou ušetřeny téměř ničeho na co si vzpomeneme.

Gorily nejsou ani stoprocentně chráněny ani v zoologických zahradách. I tady dochází k nehodám nebo přírodním katastrofám, při kterých zvířata uhynou. V zoo ale mají šancí přežít co nejdéle. Starají se o ně veterináři, aby zabránily předčasnému úhynu v důsledku nemoci. Starají se o ně s láskou jejich chovatelé. Tím, že přibližují život goril široké veřejnosti, pomáhají lidem pochopit jak to jsou úžasná zvířata a jak moc potřebují naší ochranu.

S rozvojem sociálních sítí vzniká nový fenomén – zvířata jsou nám téměř na dosah. Lide se spojují do zajímavých skupin, sledují zvířata na internetu, sdílejí navzájem fotky a videa. Kolik lidí dal dohromady pořad Odhalení, věnovaný skupině pražských goril. Nejsou to jenom anonymní gorily, jsou to „naši“ Richard, Kambuška, Kička, Bikira, Shinda, jsou to „naší kluci“ Kiburi, Nuru a Ajabu. A jsou ty „naše“ gorily i ve světe – Moja a její mládě, a její celá nová rodina v Cabarcenu, Tano a jeho „parťáci“ v Mnichově. A tak jak cestujeme po Zoo ve světě, rodina „našich goril“ se rozrůstá, stejně jako se rozrůstá společnost přátel a kamarádů, kteří sledují život goril, i když jen zprostředkovaně, a kteří jsou ochotní jakkoliv pomoci k záchraně těchto nádherných zvířat. Alespoň tak, že zaplatí vstupenku, vydají kalendář nebo knížku, koupí suvenýry, výtěžek ze kterých jde na záchranu goril, nebo adoptují nějakou gorilu v záchranných centrech přímo v Africe. Cest k pomoci je  mnoho. Nebyly by ale k ničemu, pokud by si lidé gorily nebrali „ za své“. I k tomu je dobrý World Gorilla Day.

Návštěva Moskevské zoo – po dvou letech

Tak jsem znovu v Moskvě a znovu v Moskevské zoo. I když jdu za Kirillem a gorilami na stejné místo, teď to má nový název. Už to není pavilon primátů ale pavilon Geralda Darrella. Je tady busta známého milovníka zvířat. Také i pondělí, které před dvěma lety bylo dnem v zoo bez návštěvníku, už je otevřeno i pro ně.

 

První moje kroky vedou do zázemí. Tradiční čaj nesmí chybět, a pak se jde za zvířaty. V zázemí mají skoro roční samičku Mimi, kterou mamina po porodu odložila. Moskevská zoo má zkušenosti s vracením odchovaných mláďat orangutany zpět do skupiny poměrně brzo – poslední snad ve 6 měsících. Mimi čeká ale jiný osud – půjde do Velké Britanie, do záchranného centra Monkey World. Proto je zatím v zázemí sama. Starají se o ní ošetřovatele, každým dnem očekávají transport. Tak snad naposledy několik fotek Mimi.

 

 

Gorily jsou už pohromadě ve skupině i s Amou. Je z ní pěkný puberťák. Kirilla má rada pořad. Velice zřídka on a Ama jsou pohromadě, bez ostatních goril, a vždy je k tomu důvod. Posledně měli Amu zvážit a ošetřit jí male zranění na ruce. Ama se posadila Kirillovi na bodu a čekala, že ji bude zase vozit jako kdysi. Jenom už na to je moc těžká, váží 22 kg. Šla jsem s Kirillem když dával do výběhu ke gorilám salát. Venku byla jenom Ama. Kirill házel zeleninu ode dveří dovnitř, dveře byli otevřené. Ama mne viděla za zady Kirilla a několikrát se pokusila zdrhnou za mnou. Naštěstí Kirill jí vždy chytil do náruče a vrátil zpět.

 

 

Ve skupině je pohoda. Mají tam malou gorilí holčičku o něco mladší než Arabu. Jmenuje se Afi, a to je třetí potomek Kiry.

 

 

 

Dvorská Shinda také nezahalí. Kirill říkal že je velice inteligentní. Nedávno do výběhu zavěsili na strom hlavolam s otvory, ve kterých jsou pamlsky. Shinda se vůbec nenamáhala k tomu lézt nebo šplhat. Sedla si na strom, hlavolam přitáhla za provaz k sobě a pak v klidu hodovala. Ama je po ní, děla totéž, i když občas k pamlskům se musí dostat jinak, třeba z hamaky. Přece jenom má jednu ruku a nemůže současně viset a tahat pamlsky.

 

Veselo je  i orangutanů. V Moskvě mají dvě skupiny – jak bornejské, tak sumaterské. Jediný problém je s focením přes sklo – mne se to nějak nedaří, pořad to je s odlesky a trochu rozmáznuté. Tak pár fotek jenom pro představu. A pak zase nashledanou v Moskevské zoo za rok (doufám).

 

 

 

Co mi přinesl rok Opice

Tento rok, rok Opice byl pro mne jako pro primatoložku výzvou. Nastal čas bilancování. Celý rok se dá shrnout do jednoho názvu - Languři duk. Byla to pro mne výzva. Před dvěma lety jsem rozběhla akci na jejich dovoz do České republiky. Bohužel v Ústí to nedopadlo, ale já se nikdy nevzdávám. Jsou i jiné záhrady, které se výzev nebojí. Jedna z nich je i Zoo Chleby. Cely rok jsem sháněla pro sebe a pro Chebskou Zoo veškerou dostupnou literaturu o těchto nádherných opicích. Chovat je v zoo mimo Asii – to je výzva pro každého, kdo se do toho pustí. Jsou to převážně listožravá zvířata, a hlavní problém je v tom, jak je bezpečně živit a chovat v našich podmínkách. Opice nakonec do Česka dorazili až v létě. Byla jsem velice šťastná, že se to povedlo. Od té doby jsou Zoo Chleby mojí srdeční záležitostí. Už máme řadu nádherných fotografií, pořízených Janem Kadeřábkem. Bylo zaznamenáno i první paření mezi dvěma snad už dospělými jedinci. Zatím vše vypadá dobře. Držím palce opičkám, Zoo Chleby a sobě také, ať se i nadále vše vyvíjí dobře.

 

Druhou události byla výstava fotografií bonobo z útulku Lola ya Bonobo. Autor fotografií – čínský antropolog Jingzhi Tan, Ph.D., který studoval tyto lidoopy v Demokratické republice Kongo. Výstava proběhla v prostorách Pedagogické fakulty UK v Praze. Organizátory výstavy byli spolek Drosophila, Zelení Poutnici a Ledva UK. I když už výstava skončila, pořád si můžete prohlédnout fotografie na webových stránkách: www.vystavabonobo.cz

 

Další pro mne velice závažná událost – účast na Mezinárodním Gorilla Workshopu v Mexiku. Ve městě Guadalajara se sešlo kolem 100 odborníků, kteří se zabývají gorilami jak v zoo, tak i v přírodě. Skoro každá americká zoo, která gorily chová tam měla svého zástupce. Já jsem vyprávěla o používání nástrojů u goril. Bylo to moc fajn setkání s kolegy. Pro každého z nás byl zážitek si poslechnout jednoho z Gorilla Doktorů, Eddyho Kambale, který se s kolegy stará o zdraví divokých goril a šimpanzů v přírodě. Také mne potěšili zprávy z Apenheulu v Holandsku, o kterých mluvil Arun Idoe. Všichni jsme tam byli jako jedna rodina. Když jsem mluvila o našem Richardovi ze Zoo Praha, hned na to přikyvoval jeho chovatel Neil Bemment ze Zoo Paington kde Richard vyrůstal. Arun zase věděl o našich Kijivu a Šindě, protože v Apeldoornu se narodili. Třešničkou na dortu byly návštěvy dvou mexických zoo v Guadalachara a Leon. Byly nejenom zajímavé, ale i inspirativní.

 

A konec roku – mimořádná událost – návštěva Dr.Jane Goodallové v ČR. Doufám že pro některé mladé lidí budou její přednášky inspiraci jako kdysi před více jak třiceti lety byla inspiraci pro mne a mojí životní dráhu její kniha „Ve stínu člověka“. S Jane se známe léta, měla jsem tu čest jí doprovázet při její  návštěvě v Česku před deseti lety. Nakonec tady jsou dvě fotky pro srovnání. Sice jsme všechny o deset let starší, ale poslání které Jane Goodall šíří po světě je pořád aktuální – chránit přírodu, zvířata kolem nás, a cestu k tomu vidí především u mladých lidí, kteří budou tvořit naši budoucnost.

 

Byl to dobrý rok pro primatoložku. Snad i další, rok Kohouta mne přinese něco nového a pozitivního. Začínám hned v lednu – přednáškami o primátech v Moskvě. Pak se uvidí…

Mexiko hostilo International Gorilla Workshop 2016

Ve dnech 31.10.-5.11. probíhal ve městě Guadalajara v Mexiku mezinárodní workshop, věnovaný gorilám. Nemohla jsem se nechat ujít možnost aktivní účasti na tomto workshopu. Workshop probíhal v krásném prostředí.

 

 

Byli na něm přítomní zástupci především amerických zoologických zahrad, chovatelé, dobrovolníci, veterináři. Byli i zástupci Evropy, především pan Neil Bemment ze Zoo Paignton ve Velké Británií, odkud přišel i Richard do pražské skupiny goril. Pan Bemment informoval o stavu populace goril v evropských zoo, sdružených v EAZA (Evropská asociace zoo a akvárií), a o změnách, které se stali v rámci European Endangered species Programme (EEP) od posledního workshopu věnovaného gorilám. Vždy je radostné slyšet, že se rodí nová mláďata, že se daří vytvářet stabilní skupiny goril. Jsou tu ale i problémy, které EAZA bude muset řešit. Všichni víme, že přesuny zvířat v rámci evropských zoo, eventuálně zabránění reprodukce některých zvířat kvůli příbuzenským vztahům, se řídí vědeckými principy. Není to na libovůli koordinátorů, které sbírají informace o současném stavu a vydávají doporučení ohledně reprodukce/nereprodukce jednotlivých zvířat. Zatím se daří stav goril regulovat, otázka je jakým způsobem a jak dlouho to ještě bude únosné. Co se zvířaty, které do reprodukce se nehodí? V současné době se provádí na doporučení EEP kastrace mladých samců, se kterými se nepočítá do budoucna pro reprodukci. Výhoda této metody – kastrovaný samec by možná mohl zůstat v původní rodině. Nevýhody: změny fyziologie, hladiny hormonů, chování, ale především nezvratnost tohoto stavu. Další metoda – antikoncepce u samic. Výhody – kontrola reprodukce, po vysazení antikoncepce je možné samici znovu zapojit do reprodukčního procesu. Nevýhody – ne vždy se daří vyhnout se vedlejším účinkům (víz pražské samice Kijivu a Šinda). U Kijivu vše proběhlo hladce, u Šindy už nikdo nedoufal že se jí podaří porodit mládě. Naštěstí zázrak se stal a máme tu malého Ajabu. Třetí metoda – vytváření bakalářských skupin samců – pro mne je nejlepší, tady je vždy naděje že některý z nich dostane možnost mít svojí vlastní rodinu. Bakalářské skupiny samců jsou i v přírodě, není to nic nepřirozeného. V tomto případě Zoo sdružená v EAZA by ale musela investovat nemalé prostředky do vybudování nových chovných prostor a vzdát se ambicí mít skupiny goril s mláďaty. I tak si myslím, že by to stálo za to. Problém je, že v EAZA je zahrad mnoho, ale těch kdo gorily chová, zase tolik není. I v Česku máme v současné době pouze dvě takové zahrady, a to v Praze a ve Dvoře Králové. Na druhé straně jak informoval Neil Bemment, existují zahrady mimo EAZA, které mají o gorily velký zájem, i o samcové bakalářské skupiny. Jenom že EAZA se drží politiky neposkytnutí zvířat do jiných zahrad, které členy EAZA nejsou.

Tady vidím největší problém, který bude muset EAZA čím dál tím více řešit. Co je lepší – vykastrovat mláďata a nechat je v evropských zoo, nebo je předat po předběžném zkoumání podmínek v jednotlivých zahradách, které členy EAZA nejsou, ale jsou schopné se postarat o gorily na vysoké úrovni (a nejenom o ně), do těchto zahrad. Zdaleka nejsou všechna zoo v Evropě členy EAZA. Před pádem železné opony ani české zahrady nebyly. To ale neznamená že měli (samozřejmě ne všechny) horší úroveň, než převážná většina jiných zahrad.

A teď se nacházíme v situaci, kde populace goril v přírodě devastují pytláci, ebola a jiné nemoci, těžba dřeva a minerálů, ničení původních pralesů, občanské války, změny režimů. Spousta nevládních organizací tam investuje obrovské prostředky na záchranu goril. A v Evropě budeme mít čím dál tím více kastrovaných samečků nebo samic s antikoncepcí, protože jsou jaksi navíc. Ještěže zatím nikoho nenapadlo tak zvané gorily nevhodná k chovu utrácet (vzpomeňte si na případ dvou lvů v Kodaňské zoo, kteří byli z hlediska vedení zahrady staří a neperspektivní, tak je utratili, aby uvolnili místo pro novou lví smečku). Musíme si uvědomit, že gorily v zajeti žijí dlouho. Mají perfektní veterinární péčí, vyváženou stravu, velké výběhy, nemají žádné predátory. Jedinci starší 40 let už nejsou v zahradách žádnou výjimkou. Proto bude tlak na umístění zvířat mimo EAZA větší a větší. Těším se, až to nastane a i jiné zahrady dostanou možnost tato nádherná zvířata chovat, pokud k tomu budou mít odpovídající podmínky a možnost kontroly.

 

 

Vím, že jsou to moje smutné úvahy, ale nedalo mi to, nezmínit se o nich. I jiné přednášky na workshopu byli velice zajímavé. Zástupci jednotlivých amerických zahrad informovali o svých novinkách, o svých gorilách. Jeden den byl věnován otázkám nemocí goril v zajetí a způsobech léčby. Velká pozornost byla věnována bakalářským skupinám samců. Mne se nejvíce líbil příspěvek Arua Idoe ze Zoo v Apeldoornu v Holandsku. O tom ale příště.

Dnešní den nemá chybu…

Dnes byl nádherný den, Ráno sluníčko a teplo. Spěchala jsem ven, protože mne čekala vzácná návštěva v zoo. Sotva jsem vyšla z domu, přihnal se ke mne cizí mladý labrador, tak jsem s  ním ještě chviličku hrála. Pak pes se vrátil k majitelce, já jela dál. Dnes zoo navštívil chovatel goril z Moskevské zoo, Kirill. Moc toho prozradil o životě lidí v moskevské ZOO a zvířat, o které se stará. Kirill a jeho další tři kolegyně mají na starosti v Moskvě skupinu goril, dvě skupiny orangutanů (bornejské a sumaterské) a dvě skupiny gibbonů. Práce mají nad hlavu, ale zvládají to skvělé.

 

Dnes se mluvilo především o gorilách. První z nich – malá Ama, dcera dvorské Šindy. Ama přišla o ruku když jí bylo jenom 3 měsíce. Poměrně rychle se z toho dostala a je z ní nádherné veselé gorilí mládě. Veterináři se obávali že kvůli ztrátě ruky se Amě pokřiví páteř, ale vše vypadá dobře. Zádíčka má rovná, žádné zakřivení v důsledku úrazu. Protože Ama byla vychována lidmi, byla otázka jak jí zapojit do skupiny. Je to dlouhý proces ale vše probíhá až nad očekávaní dobře. Ama zůstává ve skupině s ostatními členy gorilí rodiny prakticky celý den, zhruba od 9 hodin ráno až do 4 hodin večer. Přes noc je zatím sama, čeká se na jarní teplo, kdy gorily budou delší dobu, i přes noc, venku. Kirill vyprávěl, že ráno, sotva se otevře šubr mezi ložnicemi, vlítne Ama k ostatním a honí se a skotačí s druhým mládětem Kwabene. Jsou spolu celý den, pořad se po sebe válí, nebo jezdí jeden na druhém po pavilonu. Ama si zatím ještě netroufne vyjít po schodech nahoru do expozice, dojde do půlky, pak se raději vrátí. Vypadá to opravdu velice dobře. Samec Vizuji na Amu vůbec není agresivní. Ze začátku jí dal najevo kdo je doma pánem. Přitlačil jí rukou k zemí, Ama jako správná malá gorilka se nebránila, pak jí Vizuji pustil a od té doby už jí nechává být. Ama občas se tak rozdovádí, že ho kouše za paty, ale táta je v klidu.

 

Šinda dvorská si zřejmě neuvědomuje že Ama je její dcera. Občas jí popadne, podívá se na ní, a zase pustí. Bohužel Šinda už další mládě mít nebude. Po porodu se u ní projevila epilepsie. Proto dostává tlumící léky a navíc antikoncepci, protože nikdo neví, co by se stalo při druhé březosti a dalším porodu. Má to ale zřejmě dědičné – její sestry a matka také měli epilepsii. Jinak je ale Šinda podle Kirilla výjimečná samice. Je klidná a velice hravá. S Kirillem jsou kamarádi, často si hrají přes mříže. Nechává Kirilla, aby si na ní sáhl, vyměňují si kelímky od jogurtů, nechá si podrbat nebo se zdraví s Kirillem za ruku. Jiná samice Kira na sebe vůbec nenechá sáhnout. Babsi je taková správná babča, posadí se v klidu v pavilonu, a mláďata (Ama a Kwabene) se kolem ní řádí jak černá ruka. Šinda také v Moskvě ukázala, že si umí správně poradit se stromy (asi jako Moja ve Španělsku). Nejdříve do venkovního výběhu u goril v Moskvě vysadili keře. Kirill říkal že vydržely asi tak 30 minut, pak je Šinda všechny vytahala. Pak dostali příkazem vysadit do výběhu dva vzácné stromy. Šinda na druhý den okamžitě se přiřítila k jednomu stromu, nahnula ho a pak vytrhla i s kořeny a pak ještě celý den ho tahala na ramenní po výběhu. Vizuji si poradil s druhým stromem, jednoduše ho zlomil. Od té doby už žádné zahradnické práce ve výběhu raději nedělají.

 

Tak jsem dnes strávila s Kirillem a jeho doprovodem v Zoo celé dopoledne. Už se těším, jak k večeří si dam houby naložené v soli (ne v octu), jak to dělají v Rusku. Kirill mne dovezl dvě sklenice. Zkrátka imprinting zapracoval. Na chutě domova nikdy nezapomenu.

Dnešní den byl opravdu nádherný.