Marnost nad marnost.

Dnes to nebude veselé povídání. Už v dětství jsem věděla, že budu mít práci, spojenou s přírodou. Všechna nemocná nebo zraněná zvířata v okolí vždy skončila u mne – nosili k nám nemocné vrabce nebo holuby, kočky atd. Někoho se mi podařilo zachránit, někteří zemřeli. Jednou u nás zabouchaly na dveře moje kamarádky a zvaly mne ven podívat se na jeden strom. Bylo mi tedy asi 12 let. Žili jsme ve velkých domech, a ve vnitrobloku jsme měli hezké dětské hříště, kolem kterého byl trávník a vysazené mladé stromky. Byl konec května, pěkné počasí. Když jsem vyšla ven, kamarádky mi ukázali dílo zkázy. Nějaký opilec zlomil mladou břízu, která rostla hned vedle dvou stejně starých asi dvoumetrových stromků. Bříza byla ulomena těsně nad zemí, ležela tam a my jsme si nevěděly rady, co s tím. Ulomený stromek se držel jenom na par vláknech kůry, jinak byl celý kmen ulomený. Zvedli jsme ho opatrně ze země, narovnali, aby okraje zlomu zapadly do sebe. Pak jsem ho pevně přivázala gázou k ostatním dvěma stromkům, aby se nehnul. Nakonec jsem ho zalila vodou, nic víc jsem udělat nemohla. A stal se zázrak, stromek přežil. Koncem léta už jsem gázu přestřihla a dala pryč. Stromek pevně stál a žil mnoho dalších let.  Před pár dny jsem si na to vzpomněla, Zavolala jsem sestře, zda  by ty stromy nevyfotila a neposlala mi fotku, jak vypadají. Bohužel. Řekla mi že před pár lety asi někomu vadili, tak všechny tří velké krásné břízy někdo pokácel. Víc než 40 let nikomu nevadily, až teď. Utěšuje mě jenom jedno – že jsem se na to nevykašlala, a že i díky mně ten strom mohl žít ještě více než 40 let a přinášet lidem v okolí radost. Ale nakonec můžu jen smutnit a říkat: Marnost nad marnost…

Na návštěvě u mých milovaných psů hasky

Moje cesty po světě jsou vždy spojené s návštěvou zvířat, pokud to je alespoň trochu možné. Poslední návštěva Ruska nebyla výjimkou. Ocitla jsem se v kouzelném městě – turistickém a vzdělávacím komplexu Etnomir (Etnosvět), v 90 km od Moskvy. Celý komplex je ohromný, 140 ha, představuje různé kultury, národy světa, zvyky, tradice. Bydlela jsem v Himálajském domě, což už bylo samo o sobě bylo zážitkem. Na území Etnosvěta se nachází ale u část, věnována zvířatům. Je tady poměrně slušné terárium. Má zajímavou sbírku zvířat, včetně kobry, kterou místní zoolog umí bezpečně vzít do rukou. Jsou tady i dvě voliéry s různě zbarvenými bažanty. Nejvíce mne to ale táhlo na chovnou stanici hasky (tady vybírám český ekvivalent anglického Husky). V den mé návštěvy hodně sněžilo, opravdová ruská zima. Našla jsem hasky na okraji Etnosvěta, u lesa.

 

Hasky jsou má srdeční záležitost. Spojeny s nimi jsou moje dětské vzpomínky (měli jsme doma v různém období psa a fenu). Moje srdce ale získala naše haskinka Jenny, která s námi strávila krásných 12 roku, než zemřela. Byla členem rodiny, naše druhé dítě. Proto jsem se za hasky šla podívat, zima nezima, sníh nesníh. Haskie tady žijí v několika propojených výbězích. Ten přední je zastřešený a má závětří, ale zvířata tu jsou venku, nemají žádnou umělou podlahu, jenom zem. Jsou tady rádi, vidí na lidí, které za nimi přicházejí. Často si vykopou důlek v zemi, lehnou si tam a přikryjí čumák ocasem. Tato voliéra je propojena s další, kde už zastřešení není, je to jenom oplocený kus palouku. Nakonec v nejvíce vzdálené části jsou kotce. Zvířata nejsou nijak limitována v tom, v jaké části komplexu mají být. Pokud chtějí, můžou být v kontaktu s lidmi, když chtějí, zalezou do kotců. Všechny části jsou otevřené a propojené. Jedinou uzavřenou částí jsou menší voliéry pro hárající feny, protože stanice nemá za cíl být „rozmnožovnou“ a prodávat štěňata. I fena má možnost volného pohybu a může si vybrat, zda být v kotci, nebo venku. Když jsem tam byla, tak ležela na střeše kotce a pozorovala dění kolem.

 

Šla jsem neomylně k haskyum. V předním výběhu měli asi 30 zvířat. Jsou tam tradičně zbarvení černo-bílí psy, pak světlé, skoro bílé, ale měli i několik psů zbarvených do rezava. Oči u psů také byly různé – jak modré, tak i hnědé, nebo každé oko jiné – modré a hnědé. Zvířata byla velice přátelská, ostatně jak haskye obyčejně bývají. Na vrcholu hierarchie byli dva obrovští psi – bratří. Když se jeden z nich postavil přede mne na zadní, a přední tlapy mi dal na ramena, byl možná i o něco větší než já (i když jsem malého vzrůstu – 150 cm). Hladila jsem je, drbala za ušima – vše mne dovolili.

 

Moje bunda to odnesla – měla jsem na ní vrstvu zeminy od psích nohou, ale nevadilo mi to. Stačila hodinka čištění mokrým ručníkem (pračka tam není), a bunda byla jako nová. Tak jsem strávila hodinku u svých psích miláčků a zavzpomínala na naší Jenny. Bylo to moc fajn.

 

Zážitky z dětství – jako v pohádce o 12 měsících.

Zážitky z mého dětství jsou spojené s výlety do lesa s mým tátou. I když jsem byla městské děvče, trávila jsem v lese spoustu času. V létě jsem byla na prázdninách u babičky a ty jsou opravdu dlouhé – celé tři měsíce. Táta mne bral do lesa každou volnou chvilku, třeba jenom na hodinu po práci. Nasedli jsme do auta a už jeli spolu někam pryč z města. Když mi bylo asi 10-12 roků, podzim u nás na Uralu byl mimořádně teplý. Někdy koncem října obyčejně už sněží, ale tento rok bylo pořad teplo. Tak nakonec jsme se s tátou vypravili na chalupu, abychom ji zazimovali. Moc času to nezabralo, tak jsme tradičně vyrazili do lesa. Pole okolo už byla sklizena, ale po okrajích rostlo množství velkokvětých kopretin. Bořila jsem se skoro po kolena do zorané hlíny, ale nenechala jsem se odradit a nasbírala velkou kyticí kopretin. Byli v tom sychravém podzimním počasí nádherné. Vrátili jsme se do města, nechali auto v garáží a jeli domu tramvají. Začalo silně sněžit. A tak já jako to děvče z pohádky hrdě nesla domu plnou náruč květin, kolem padal sníh, a všichni, koho jsem potkala, se na mne udiveně dívali jako na zjevení. Opravdová pohádka. Na ten zážitek nikdy nezapomenu, provází mne celý můj život.

 

Fotku laskavě poskytla paní Miruška Hanáčková. Děkují.

Velikonoční pondělí ve známení goril

 Po týdenním pracovním putování v Rusku dostala jsem se do Moskvy zrovna na Velikonoce, i když v Rusku pravoslavné Velikonoce teprve přijdou. Nemohla jsem ujit příležitost navštívit Moskevskou zoo, respektive pavilon primátů, a hlavně skupinu goril.

Zoo v Moskvě v pondělí je pro návštěvníky uzavřená, ale život se nezastaví – probíhají každodenní práce spojené s péči o zvířata, údržba, úklid atd. Byla jsem předem ohlášena a očekávána, kolegové na mne udělali čas. Po seznámení se, popíjení čaje a vypravení o gorilách v Česku přišla chvíle, ve kterou jsem i nedoufala.

Moskevský „gorilí táta“ Kirill mne provedl dlouhýma chodbami a po chvíli jsme se ocitli u herny, kde byla malá Ama. Ama je gorilí holčička, dvouletá, která ve věku tři měsíců nešťastnou náhodou přišla o pravou ruku. Lékařům se ji podařilo zachránit, ruku už ne. Teď je Ama veselé gorilí mládě, které se přizpůsobilo svému handikepu a řádí jako černá ruka (doslova) a v ničím se nezadá s pražskými kluky Kuburim a Nuruem.

 

Pokud jí jedna ruka nestačí, vypomáhá si pravou nohou a ústy. Je lechtivá, libí se jí, když si s ní ošetřovatelé hrají. Největší radost má když dokáže lstí ukrást Kirillovi svazek klíčů a pak s nimi peláší co nejdál to jde. Její další osud se vyvíjí příznivě. Po odchodu do jiné zoo dospívajícího samečka Vikinga ošetřovatele se snaží spojit dohromady Amu a ostatní členy skupiny. Zatím se daří Amu dávat dohromady se dvěma dospělými samicemi –Šindou dvorskou (její matkou) a starou samici Babsi. Tráví spolu denně určitý čas, který postupně se prodlužuje. Začlenění probíhá v klidu, zatím žádné problémy nejsou.

Kirill a další tři ošetřovatelky, kteří mají na starosti lidoopy, tráví s Amou méně času než dříve, aby postupně Ama vetší část dne byla s dospělými gorilami. Už od začátku Ama má možnost celou dobu vidět, slyšet a cítit ostatní gorily, protože její herna sousedí s ložnicí „dospěláků“, je oddělena pouze mříži a pletivem.

 

V současné době Moskevská skupina goril má jednoho střibrohřbetého samce Vizuriho (je otcem všech mláďat), tři dospělé samice Šindu, Kiru a Babsi, mladě Kiry samečka Quabene (je to rošťák starý rok a půl), a Amu. Protože Ama je odchována lidmi, vypadá a je větší než mláďata, která kojí matka v jejím věku. Ložnice pro gorilí skupinu jsou v suterénu, gorily pak jdou

do expozice v pavilonu po schodech a dobře se u toho zacvičí. Mají také i venkovní expozicí s množstvím parkosů a provazů. Obě expozice velikosti odpovídají těm pražským.

V Moskvě je zatím ještě zima, zvířata ven v zimě nechodí. Kirill vyprávěl, že jsou velice citlivé na změny počasí. Když je teplo a sluníčko, teší se ven do výběhu, když je zataženo a pochmurno, zalehnou a spí.

I když jsem nebyla na Velikonoce s rodinou, návštěva u goril v Moskvě stála za to. Nedostala jsem výprask pomlázkou, mohla jsem si pohrát s Amou a jako nášup jsem ještě strávila příjemný čas s kamarády a kolegy na Moskevské Univerzitě. Letošní Velikonoce neměly chybu.

Jak je důležité pojmenovat zvíře

Je samozřejmostí, že dáváme jména svým domácím mazlíčkům. Jsou členy našich rodin, milujeme je, staráme se o ně, bojíme se o ně, když jsou nemocní a soucítíme s nimi, pokud je něco bolí. Co ale se zvířaty, které jsou na farmách, v průmyslových chovech nebo v zoologických zahradách? Všechna tato zvířata mají (nebo měla by mít) svá identifikační čísla. Ale stejně Vám každý ošetřovatel řekne, že má svého miláčka, kterému jméno dá. Jednou mi Dr. Jane Goodallová vyprávěla, jak ji ze začátku její práce se šimpanzi kritizovala vědecká komunita. Pojmenovat zvíře je přece tak nevědecké! Ale protože šimpanzi, které studovala v Africe, svoje jména měli, pak kdokoliv na světě, každý, kdo četl knížky napsané Jane věděl, kdo je samice Flo, jak z malého Goblina vyrostl dominantní samec, jaký je osud Fifi a její rodiny.

I pro mě je důležité znát zvířata jménem. Vždy mi šimpanzi rošťáci Jimi a Tedy z Liberecké zoo budou připomínat dobu, kdy jsem s nimi strávila hodně času. Nebudou pro mne už nikdy anonymními šimpanzími samci, a nezáleží, ve které zoo nakonec budou. Když čtu zprávy o Moje, vím, že to je ta naše pražská Moja, která tady se narodila. I na dálku jí budu držet palce, ať je zdravá a spokojená v nové rodině. I ta její španělská rodina už pro mne není anonymní, stejně jako mláďata ve Stuttgartu, které sdílí osud s gorilím mládětem Tanem. A tak časem zjišťuji, že poznávám spoustu zvířat nejenom osobně, ale i na dálku. A zajímají mne nejenom jako objekt výzkumu, ale jako by byla členy velkého příbuzenstva, které se rozrůstá po celém světě.

Jsem přesvědčena, že pokud by zvířata nebyla pro mnoho lidí jenom potenciálním zdrojem peněz, nebyli by tak krutí při zacházeni s nimi. Platí to i u nás. Vždyť od nového roku zvíře už není věc, ale živý tvor. To je překvapení, že?

Kouzla s dřevitkou

V zoologických zahradách a jiných chovných zařízeních pro primáty se často používá dřevitka – zbytky po opracování dřeva. Slouží především jako podestýlka. Na druhé straně v těchto zoo a chovných zařízeních skoro nikdy nejsou kameny – z hlediska bezpečnosti návštěvníků, samotných zvířat a celistvosti ubikací. Jenže velcí lidoopi, a to všechny druhy bez výjimky, jsou mistry v používaní nástrojů, včetně kamenů. Pokud ale nejsou, co s tím? A tady se projevuje tvůrčí potenciál tak inteligentních zvířat, jako jsou lidoopi. Udělají nástroje z toho, co mají po ruce, třeba i z dřevitky. Třeba pražská skupina goril – všichni jsou mistři v tomto oboru. Jenom namátkou: „Bačkůrky“ – vyrábějí Kijivu a Moja. Zablokování fotobuňky v pítku – fontána na hraní – Moja, Tatu, Kiburi. Utěrka – všechny dospělé samice. Použití dřevité vlny (podestýlky) jako chrániče na krk (límec). Dospělá samice gorily Bikira vytvářela z dřevité vlny chránič, který před pitím umisťovala na okraj prohlubně pro vodu u pítka. Tím si chránila krk a hrudník při pití proti tlačení na tvrdý okraj, eventuálně od mokrého nebo studeného okraje.Klobouk (všechny dospělé samice): Bikira (viz foto paní M.Hanáčkové).

Použití měkkého materiálu (látka) jako polštářku – při sezení na tvrdém povrchu. Dospělé samice goril v Zoo Praha často sbírají podestýlku (dřevitou vlnu), dělají z ní hromadu připomínající polštář a podkládají ho pod sebe při sezení na tvrdém povrchu (podlaha, špalky). Dokonce i gorilí samec Richard ukázal, že to také umí. Po výměně štěpek v pavilonu se bál po novém povrchu chodit. Proto si vzal hromadu dřevitky a před tím, než udělat krok, nasypal kus před sebe, stoupl na tento „umělý ostrůvek“, pak pro další krok znovu nasypal dřevitku a tak šel dál, pokud nepřekročil pás nové štěpky. Polštář pod lokte – gorily při pozorování dění v pracovně ošetřovatelů přes okno často podkládají pod lokte „polštáře“, pokud si přitom opírají lokty o tvrdý povrch. Není to konečný přehled aktivity goril, spojených s použitím dřevitky. Je zajímavé, že podobné aktivity jsme pozorovali i u ostatních lidoopů. Zvlášť „polštáře“ jsem viděla u bonobo v Zoo Frankfurt, u obojích poddruhů orangutanů v Zoo Chester nebo u orangutanů v Zoo Ústí nad Labem (viz foto Ňuninky – autorka Saša Hůlková). Také všechny druhy lidoopů, šimpanzi, gorily, orangutani si rádi v zajetí vystýlají dřevitkou hnízda, pokud jsou zhotovena z jiného materiálu. Umějí to velice dobře.

Bojíte se hadů?

Já ano. Jsem zooložka a chápu, že bych neměla, ale stejně se  na ně nerada dívám, ani na obrázcích. Jeden semestr na univerzitě jsme měli kurz herpetologie a každý týden jsme měli na stole něco, co bylo s hady spojené – obrázky, muzejní exponáty, hady zakonzervované ve formalinu a určené k systematickému zařazení atd. Prvního živého hada – užovku – jsem držela v ruce také až v průběhu terénní praxe na univerzitě. Když jsem pracovala v subtropech, vždy mne polekala beznohá ještěrka, která vzhledem připomínala malé hádě. Odkud se ten strach bere? Nevzpomínám si, že by moji rodiče se mnou o hadech vůbec kdy mluvili. Spíš to mam zakotvené z dětských let, kdy jsem četla vše, co jsem našla v knihovně od rána do večera a ráda se dívala na dokumenty o zvířatech. Někteří psychologové si myslí, že strach z hadů máme genetický daný. Já si to nemyslím. Vzpomínám si na sérií dokumentu o Lovci krokodýlů z Austrálie, Stevovi  Irwinovi. Pro jeho dcerku byl nejoblíbenější hračkou právě had. Pak se nebála ani hadu živých. Jiný vztah k hadům mají v Indii – často to je domácí mazlíček. I u nás je spousta chovatelů, kteří na hady nedají dopustit.

A co naší nejbližší příbuzní – primáti? I tady je asi chování spojené se strachem z hadů naučené. Spousta druhů primátů žijících ve skupinách v tropickém a subtropickém pásmu se s hady potkává často.  Pro hady jsou opičky kořistí. Často je uloví. Pokud ve skupině jedna z opic hada uvidí, vydává poplašné zvuky. V ten moment všechny ostatní  opice utíkají na stromy, dívají se na hada a křičí. A co primáti, které hada nikdy neviděli?. Profesor Firsov v průběhu svých expedicí se šimpanzy mezi ně na palouk několikrát dával živého hada. Všichni šimpanzi, kteří tam byli, se narodili v laboratoři a s hadem se předtím nikdy nepotkali. Bylo to pro ně něco úplně nového. Proto, když hada uviděli, byli ze začátku velice ostražití. Dívali se na něj z dálky, pak šli blíž. Potom se osmělil jeden sameček a šťouchnul do hada klacíkem. Postupně se osmělil víc a víc a nakonec popadl hada za ocas a hodil ho mezi ostatní šimpanzy. Ti se rozutekli. Stejně ale ze začátku reagovali na králíka, takého prozkoumávali klacíkem.

Do pavilonu goril se na podzim čas od času se dostávají hadi také. Zalézají tam přes ventilační potrubí v období  podzimní migrace od Vltavy ke skálám. Zalézají do balíků z dřevitou vlnou a tak se dostanou i do expozice. Když se to stalo poprvé, gorily to vyděsilo. Reakce ale byla stejná jako u šimpanzů – nebojí se hada proto, že je had, ale protože to bylo něco nového, neobvyklého, živého, a hýbalo se to. Také to zkoušely nejdříve klacíkem. Pak když dělaly z dřevitky hnízda na noc, tak tu dřevitku důkladně prohledávaly. Jednou  bylo v expozici hádě mrtvé. Gorily seděly kolem něj ale udržovaly odstup, úplně se nepřiblížily. Jen dorůstající Moja  na něj házela z dálky klacíky .

Tak co, koupíte si svému dítěti plyšového hada?