Zážitky z Moskvy – Darwinovo muzeum

Moskva je velká megapolis. Jsou to stovky překrásných muzeí, galerií s výtvarným uměním, architektonické skvosty. Každý si něco najde co ho zajímá. Pokud jste milovníkem přírody, pravé místo pro Vás je Darwinovo muzeum. Pro mne osobně to je jedno z nejzajímavějších muzeí kam se dá v Moskvě jít. Bylo založeno v minulém století známou vědkyní, paní profesorkou Naděždou Ladyginou-Kots, která jako jedná z prvních srovnávala vývoj a chování mláděte šimpanze a později vlastního syna. Napsala o tom velkou monografii. O jejím významu svědčí i fakt, že byla přeložena z ruštiny do angličtiny a je považovaná za klasickou etologickou monografii. I dnes v jsou muzeu vystaveny nádherné obrazy znázorňující šimpanze a jiné primáty. Muzeum má dvě budovy, spojené chodbou, nemusíte jít ven abyste navštívili obě. V jedné z budov se nachází stálá expozice, ve druhé se pořádají různé krátkodobé výstavy.

Většinou chodím do tohoto muzea pracovně. Ale vždy, když mi skončí jednání, snažím se alespoň na hodinku podívat na výstavy, které zrovna v muzeu jsou. Ani moje poslední návštěva Moskvy nebyla výjimkou. A tak alespoň pár obrázků z výstav. První z nich – O nové Guineji, se jmenuje Ostrov Papuánců a rajských ptáků.

 

Jsou zde vystaveny fotografie Pavla Korzunoviče, motýli, exponáty mapující vzácné ptactvo. I děti si přijdou na své, můžou si vymalovat obrázky motýlů a ptáčků, buď dle vlastní fantazie, nebo podle vzorů, které najdou na výstavě.

 

O patro níže probíhá výstava, která mne hodně míle překvapila. Je totiž věnovaná jednomu z mých oblíbených autorů, Jamesovi Herriotovi, autorovi nádherných knížek o životě veterináře na anglickém venkově. Výstava je pořádána ve spolupráci s muzeem „Tle World of James Herriot“ ve Velké Británii.

 

Snad těch pár obrázků Vás naláká při cestě do Ruska k návštěvě tohoto velice zajímavého muzea. Mne určitě ano.

Návštěva Moskevské zoo – po dvou letech

Tak jsem znovu v Moskvě a znovu v Moskevské zoo. I když jdu za Kirillem a gorilami na stejné místo, teď to má nový název. Už to není pavilon primátů ale pavilon Geralda Darrella. Je tady busta známého milovníka zvířat. Také i pondělí, které před dvěma lety bylo dnem v zoo bez návštěvníku, už je otevřeno i pro ně.

 

První moje kroky vedou do zázemí. Tradiční čaj nesmí chybět, a pak se jde za zvířaty. V zázemí mají skoro roční samičku Mimi, kterou mamina po porodu odložila. Moskevská zoo má zkušenosti s vracením odchovaných mláďat orangutany zpět do skupiny poměrně brzo – poslední snad ve 6 měsících. Mimi čeká ale jiný osud – půjde do Velké Britanie, do záchranného centra Monkey World. Proto je zatím v zázemí sama. Starají se o ní ošetřovatele, každým dnem očekávají transport. Tak snad naposledy několik fotek Mimi.

 

 

Gorily jsou už pohromadě ve skupině i s Amou. Je z ní pěkný puberťák. Kirilla má rada pořad. Velice zřídka on a Ama jsou pohromadě, bez ostatních goril, a vždy je k tomu důvod. Posledně měli Amu zvážit a ošetřit jí male zranění na ruce. Ama se posadila Kirillovi na bodu a čekala, že ji bude zase vozit jako kdysi. Jenom už na to je moc těžká, váží 22 kg. Šla jsem s Kirillem když dával do výběhu ke gorilám salát. Venku byla jenom Ama. Kirill házel zeleninu ode dveří dovnitř, dveře byli otevřené. Ama mne viděla za zady Kirilla a několikrát se pokusila zdrhnou za mnou. Naštěstí Kirill jí vždy chytil do náruče a vrátil zpět.

 

 

Ve skupině je pohoda. Mají tam malou gorilí holčičku o něco mladší než Arabu. Jmenuje se Afi, a to je třetí potomek Kiry.

 

 

 

Dvorská Shinda také nezahalí. Kirill říkal že je velice inteligentní. Nedávno do výběhu zavěsili na strom hlavolam s otvory, ve kterých jsou pamlsky. Shinda se vůbec nenamáhala k tomu lézt nebo šplhat. Sedla si na strom, hlavolam přitáhla za provaz k sobě a pak v klidu hodovala. Ama je po ní, děla totéž, i když občas k pamlskům se musí dostat jinak, třeba z hamaky. Přece jenom má jednu ruku a nemůže současně viset a tahat pamlsky.

 

Veselo je  i orangutanů. V Moskvě mají dvě skupiny – jak bornejské, tak sumaterské. Jediný problém je s focením přes sklo – mne se to nějak nedaří, pořad to je s odlesky a trochu rozmáznuté. Tak pár fotek jenom pro představu. A pak zase nashledanou v Moskevské zoo za rok (doufám).

 

 

 

Co mi přinesl rok Opice

Tento rok, rok Opice byl pro mne jako pro primatoložku výzvou. Nastal čas bilancování. Celý rok se dá shrnout do jednoho názvu - Languři duk. Byla to pro mne výzva. Před dvěma lety jsem rozběhla akci na jejich dovoz do České republiky. Bohužel v Ústí to nedopadlo, ale já se nikdy nevzdávám. Jsou i jiné záhrady, které se výzev nebojí. Jedna z nich je i Zoo Chleby. Cely rok jsem sháněla pro sebe a pro Chebskou Zoo veškerou dostupnou literaturu o těchto nádherných opicích. Chovat je v zoo mimo Asii – to je výzva pro každého, kdo se do toho pustí. Jsou to převážně listožravá zvířata, a hlavní problém je v tom, jak je bezpečně živit a chovat v našich podmínkách. Opice nakonec do Česka dorazili až v létě. Byla jsem velice šťastná, že se to povedlo. Od té doby jsou Zoo Chleby mojí srdeční záležitostí. Už máme řadu nádherných fotografií, pořízených Janem Kadeřábkem. Bylo zaznamenáno i první paření mezi dvěma snad už dospělými jedinci. Zatím vše vypadá dobře. Držím palce opičkám, Zoo Chleby a sobě také, ať se i nadále vše vyvíjí dobře.

 

Druhou události byla výstava fotografií bonobo z útulku Lola ya Bonobo. Autor fotografií – čínský antropolog Jingzhi Tan, Ph.D., který studoval tyto lidoopy v Demokratické republice Kongo. Výstava proběhla v prostorách Pedagogické fakulty UK v Praze. Organizátory výstavy byli spolek Drosophila, Zelení Poutnici a Ledva UK. I když už výstava skončila, pořád si můžete prohlédnout fotografie na webových stránkách: www.vystavabonobo.cz

 

Další pro mne velice závažná událost – účast na Mezinárodním Gorilla Workshopu v Mexiku. Ve městě Guadalajara se sešlo kolem 100 odborníků, kteří se zabývají gorilami jak v zoo, tak i v přírodě. Skoro každá americká zoo, která gorily chová tam měla svého zástupce. Já jsem vyprávěla o používání nástrojů u goril. Bylo to moc fajn setkání s kolegy. Pro každého z nás byl zážitek si poslechnout jednoho z Gorilla Doktorů, Eddyho Kambale, který se s kolegy stará o zdraví divokých goril a šimpanzů v přírodě. Také mne potěšili zprávy z Apenheulu v Holandsku, o kterých mluvil Arun Idoe. Všichni jsme tam byli jako jedna rodina. Když jsem mluvila o našem Richardovi ze Zoo Praha, hned na to přikyvoval jeho chovatel Neil Bemment ze Zoo Paington kde Richard vyrůstal. Arun zase věděl o našich Kijivu a Šindě, protože v Apeldoornu se narodili. Třešničkou na dortu byly návštěvy dvou mexických zoo v Guadalachara a Leon. Byly nejenom zajímavé, ale i inspirativní.

 

A konec roku – mimořádná událost – návštěva Dr.Jane Goodallové v ČR. Doufám že pro některé mladé lidí budou její přednášky inspiraci jako kdysi před více jak třiceti lety byla inspiraci pro mne a mojí životní dráhu její kniha „Ve stínu člověka“. S Jane se známe léta, měla jsem tu čest jí doprovázet při její  návštěvě v Česku před deseti lety. Nakonec tady jsou dvě fotky pro srovnání. Sice jsme všechny o deset let starší, ale poslání které Jane Goodall šíří po světě je pořád aktuální – chránit přírodu, zvířata kolem nás, a cestu k tomu vidí především u mladých lidí, kteří budou tvořit naši budoucnost.

 

Byl to dobrý rok pro primatoložku. Snad i další, rok Kohouta mne přinese něco nového a pozitivního. Začínám hned v lednu – přednáškami o primátech v Moskvě. Pak se uvidí…

Mexiko hostilo International Gorilla Workshop 2016

Ve dnech 31.10.-5.11. probíhal ve městě Guadalajara v Mexiku mezinárodní workshop, věnovaný gorilám. Nemohla jsem se nechat ujít možnost aktivní účasti na tomto workshopu. Workshop probíhal v krásném prostředí.

 

 

Byli na něm přítomní zástupci především amerických zoologických zahrad, chovatelé, dobrovolníci, veterináři. Byli i zástupci Evropy, především pan Neil Bemment ze Zoo Paignton ve Velké Británií, odkud přišel i Richard do pražské skupiny goril. Pan Bemment informoval o stavu populace goril v evropských zoo, sdružených v EAZA (Evropská asociace zoo a akvárií), a o změnách, které se stali v rámci European Endangered species Programme (EEP) od posledního workshopu věnovaného gorilám. Vždy je radostné slyšet, že se rodí nová mláďata, že se daří vytvářet stabilní skupiny goril. Jsou tu ale i problémy, které EAZA bude muset řešit. Všichni víme, že přesuny zvířat v rámci evropských zoo, eventuálně zabránění reprodukce některých zvířat kvůli příbuzenským vztahům, se řídí vědeckými principy. Není to na libovůli koordinátorů, které sbírají informace o současném stavu a vydávají doporučení ohledně reprodukce/nereprodukce jednotlivých zvířat. Zatím se daří stav goril regulovat, otázka je jakým způsobem a jak dlouho to ještě bude únosné. Co se zvířaty, které do reprodukce se nehodí? V současné době se provádí na doporučení EEP kastrace mladých samců, se kterými se nepočítá do budoucna pro reprodukci. Výhoda této metody – kastrovaný samec by možná mohl zůstat v původní rodině. Nevýhody: změny fyziologie, hladiny hormonů, chování, ale především nezvratnost tohoto stavu. Další metoda – antikoncepce u samic. Výhody – kontrola reprodukce, po vysazení antikoncepce je možné samici znovu zapojit do reprodukčního procesu. Nevýhody – ne vždy se daří vyhnout se vedlejším účinkům (víz pražské samice Kijivu a Šinda). U Kijivu vše proběhlo hladce, u Šindy už nikdo nedoufal že se jí podaří porodit mládě. Naštěstí zázrak se stal a máme tu malého Ajabu. Třetí metoda – vytváření bakalářských skupin samců – pro mne je nejlepší, tady je vždy naděje že některý z nich dostane možnost mít svojí vlastní rodinu. Bakalářské skupiny samců jsou i v přírodě, není to nic nepřirozeného. V tomto případě Zoo sdružená v EAZA by ale musela investovat nemalé prostředky do vybudování nových chovných prostor a vzdát se ambicí mít skupiny goril s mláďaty. I tak si myslím, že by to stálo za to. Problém je, že v EAZA je zahrad mnoho, ale těch kdo gorily chová, zase tolik není. I v Česku máme v současné době pouze dvě takové zahrady, a to v Praze a ve Dvoře Králové. Na druhé straně jak informoval Neil Bemment, existují zahrady mimo EAZA, které mají o gorily velký zájem, i o samcové bakalářské skupiny. Jenom že EAZA se drží politiky neposkytnutí zvířat do jiných zahrad, které členy EAZA nejsou.

Tady vidím největší problém, který bude muset EAZA čím dál tím více řešit. Co je lepší – vykastrovat mláďata a nechat je v evropských zoo, nebo je předat po předběžném zkoumání podmínek v jednotlivých zahradách, které členy EAZA nejsou, ale jsou schopné se postarat o gorily na vysoké úrovni (a nejenom o ně), do těchto zahrad. Zdaleka nejsou všechna zoo v Evropě členy EAZA. Před pádem železné opony ani české zahrady nebyly. To ale neznamená že měli (samozřejmě ne všechny) horší úroveň, než převážná většina jiných zahrad.

A teď se nacházíme v situaci, kde populace goril v přírodě devastují pytláci, ebola a jiné nemoci, těžba dřeva a minerálů, ničení původních pralesů, občanské války, změny režimů. Spousta nevládních organizací tam investuje obrovské prostředky na záchranu goril. A v Evropě budeme mít čím dál tím více kastrovaných samečků nebo samic s antikoncepcí, protože jsou jaksi navíc. Ještěže zatím nikoho nenapadlo tak zvané gorily nevhodná k chovu utrácet (vzpomeňte si na případ dvou lvů v Kodaňské zoo, kteří byli z hlediska vedení zahrady staří a neperspektivní, tak je utratili, aby uvolnili místo pro novou lví smečku). Musíme si uvědomit, že gorily v zajeti žijí dlouho. Mají perfektní veterinární péčí, vyváženou stravu, velké výběhy, nemají žádné predátory. Jedinci starší 40 let už nejsou v zahradách žádnou výjimkou. Proto bude tlak na umístění zvířat mimo EAZA větší a větší. Těším se, až to nastane a i jiné zahrady dostanou možnost tato nádherná zvířata chovat, pokud k tomu budou mít odpovídající podmínky a možnost kontroly.

 

 

Vím, že jsou to moje smutné úvahy, ale nedalo mi to, nezmínit se o nich. I jiné přednášky na workshopu byli velice zajímavé. Zástupci jednotlivých amerických zahrad informovali o svých novinkách, o svých gorilách. Jeden den byl věnován otázkám nemocí goril v zajetí a způsobech léčby. Velká pozornost byla věnována bakalářským skupinám samců. Mne se nejvíce líbil příspěvek Arua Idoe ze Zoo v Apeldoornu v Holandsku. O tom ale příště.

Harambe – zbytečná smrt?

Celý svět je šokován události, která se stala v Cincinnati Zoo před pár dní. Malý chlapec přelezl zábradlí u výběhu goril a spadl do vodního příkopu. Gorilí samec Harambe byl u chlapce, táhl ho ve vodě, snažil se ho postavit na nohy. Vypadá to hrůzostrašně a hrůzostrašné to doopravdy bylo. Především pro rodiče chlapce, pro přihlížející návštěvníky zoo. Nakonec Harambe byl zastřelen, chlapec zachráněn bez vetší újmy na zdraví. Okamžitě se rozpoutala diskuze zda zoo postupovala správně, zda gorilí samec mohl ublížit chlapci, zda rodiče nesou vinu na tom, že dítě neuhlídali, zda v zahradě jsou dostačující bezpečnostní zábrany ve výbězích atd.

 

http://www.wlwt.com/news/full-video-boy-falls-into-gorilla-world-exhibit-at-cincinnati-zoo/39781440

 

Co se vlastně stalo z hlediska primátologa? Především se musíme uvědomit že gorily nejsou predátoři. Neloví jiná zvířata, nejsou masožraví. Nejsou to ani šimpanzi, pro které malé opice jsou kořist. Ano, jsou to obry ve srovnání s malým dítětem. Ne, nejsou apriori agresivní. Dva podobné případy kdy dítě spadlo do výběhu goril stali již dříve. V Zoo Jersej ve Velké Británií:

https://www.youtube.com/watch?v=W-CMxMv34_A&feature=share

 

a v Brookfield Zoo v USA:

 

https://www.youtube.com/watch?v=sfC0gyCbpR4

 

V obou případech to dopadlo dobře. Gorily dětem nijak neublížili, chránili je. V USA samice donesla chlapečka ke dveřím, kde ho převzali ošetřovatele.

Ze záběrů na videu v Cincinnati Zoo je vidět, že samec spíš chlapce chránil. Pokud by chtěl mu nijak ublížit, mohl to udělat, ale nekousl ho, neudeřil. Otázka je co by se mohlo stát o minutu, o pár minut později. Rozhodně ječící dav ho znervózňoval. V takové situaci jsou jenom dvě možnosti – buď zvíře odlákat, zavřít do zázemí, nebo zastřelit. Není šance použit uspávací střelu. Uspávací látka nepůsobí okamžitě, zvlášť u zvířete které je ve stresu. Samotný zásah šipkou samce mohl podráždit tak, že by chlapce napadl. Do zázemí samce také nepodařilo odlákat. Proto nebylo jiné možnosti než ho zastřelit. Stalo se.

Co dál? Plně chápu ředitele zoo. Musel přijmout okamžité řešení. Neměl čas nijak analyzovat video, které my teď můžeme rozebírat donekonečna. Určitě to pro něj nebylo snadné rozhodnutí. Ale život člověka v tomto případě opravdu má přednost. Teď je na čase udělat maximum pro to aby smrt Harambeho nebyla zbytečná. Možná teď v jiných zoo znovu zhodnotí zda bezpečnosti opatření jsou dostačující, zda se nedá ještě něco vylepšit. Možná pro spoustu lidí tato událost bude impulzem ke změně pohledu na gorily. A příběh Harambeho bude mementem k zamyšlení jak gorilám pomoci nejen v zoo ale i v přírodě. Pro spoustu z nich to nebude nějaká gorila, nebude to nestvůra Kinkong kterou stvořili filmaři. Bude to Harambe, nádherný gorilí samec, který malému chlapci neublížil ale zaplatil za lidskou chybu svým životem. Truchleme za něj a udělejme vše proto aby ho smrt nebyla zbytečná. R.I.P. Harambe.

Jak sem (ne)zažila Černobyl

Dnes to je 30 roků ode dne havárie atomové elektrárny v Černobylu. Lide mé generace určitě mají různé vzpomínky na toto datum. I já jsem zažila tyto události téměř na vlastní kůži. Týden po výbuchu jsem odlétala na výzkum do Suchumi na Kavkaze. Přestupovala jsem kde jinde než v Kyjevě. Mám tam spoustu přátel a příbuzných. Plánovala jsem tam zdržet na 3-4 dní, a teprve pák pokračovat do Suchumi. Ve sdělovacích prostředcích mlžily, propaganda v samotném Sovětském Svazu ještě více. Pamatují jak ve zprávách v televizi odsuzovali cizince, které odjížděli v panice z Ukrajiny, přirovnávali je ke krysám, kteří opouštějí loď.

A tak jsem přiletěla do Kyjeva. Na letišti už na mne čekal kamaráď, doma u něj oběd. Šla jsem ještě zablokovat let do Suchumi za tří dní. V pokladně mne poslali za zástupcem Českých aerolinií. A ten pan mi zachránil život. Okamžitě mne zablokoval let do Suchumi na nejbližší datum, což představovalo čekání asi 4 hodiny. Říkal mi, ať letím co nejdříve a vůbec neuvažují o tom, aby v Kielu se zdržela. Tak jsem ho poslechla. Nenapadlo mi ale nic jiného než se procházet venku před letištěm a jist zmrzlinu. Nechtělo se mi sedět v hale. Přitom tam všechno pořad myli – podlahy, sedadla, všechno. Tak jsem si schytala dávky radiace, o které jsem ani netušila.

Zklamaný kamarád se vrátil domu, já letěla dál. V Suchumi už šla šeptanda, aby lide nesušili prádlo venku, aby nenechali děti hrát na pískovištích. Radiace tam nebyla tak velká, ale stejně úroveň byl vyšší než normálně.

Po třech týdnech jsem se vrátila do Prahy, a nemoc s ozáření se projevila jak má – kraváci z nosu, které skoro nešlo zastavit, průjmy, na které nezabírali žádné leky, zvetšené lymfatické uzliny. No, dostala jsem se s toho poměrně lehce, až na ty následky. Nefunguje mi štítná žláza, doživotně mám brat každý den leky. Trochu úsměvná historka se mi přihodila asi měsíc po návratu. Nechala jsem ve Fotografii vyvolat filmy, co jsem měla s sebou v Suchumi. Asi po týdnu mi volali zděšené zaměstnanci a říkali, že nevědí co se stalo s mým filmem. Prý první půlka je jakoby na ní se dostalo světlo, ale konec je dobrý. Tak jsem jím říkala, ať se s toho nic nedělají, že to není jejích chyba. První půlku filmu jsem totiž fotila v Suchumi, kde radiace byla vyšší, ale druhou v horách na Kavkaze, kam radioaktivní oblak se nedostal.

Tak to je můj příběh spojený s Černobylem.

Červené opice ze Zanzibaru

Náš fotograf a kameraman z týmu Zelených Poutníků Jan Kadeřábek před pár týdny navštívil Zanzibar. Podařilo se mu nafotit a natočit velice vzácné a zajímavé „červené opice ze Zanzibaru“ - guerézy zanzibarské (Piliocolobus kirkii, syn. Procolobus kirkii). Tento druh guerézy je považován za endemita ostrova. Patří k jednomu z nejohroženějších druhů opic.

 

Jako vždy, i tady ke zmenšení populace přispěla i lidská aktivita na ostrově. Původní tropický prales, která kdysi pokrýval skoro celý ostrov, vymizel, zůstává ho asi jenom 5 procent. Také počet gueréz je v současnosti kolem 2000 jedinců. Opice hynou i na silnicích nebo jsou zabíjeny domorodci.

 

Tyto opice jsou listožravé, pojídají též výhonky, květy, nezralé plody a semena. Sladké zralé ovoce nejedí. Po ztrátě původního domova jsou nuceny pojídat listy ze stromů, které vysazují domorodci. Často tyto rostliny obsahují jedovaté látky a vyvolávají u opic zažívací potíže. Opice se naučily využívat zbytky dřevného uhlí, které domorodci vyrábějí na ostrově ve velkém. Potom, co jsou haldy ze sbaleného dřeva rozebrány, zůstává ještě dost uhlí i pro opice. Ty se ho naučily žrát při konzumaci listí a předávají tuto dovednost dalším členům tlupy a mláďatům. Tak vznikla jedna z takzvaných „kulturních tradic“, o kterých se mluví ve vědeckých kruzích už pár desítek let.

 

Doufám, že zájem turistů o tato vzácná zvířata, rozvoj ekoturistiky na ostrově a záchranářské programy umožní tyto nádherné opice zachránit.