Óda na Kambu

Za svoji dlouhou pracovní činnost jsem potkala spoustu lidí a spoustu zvířat. Lidé mě občas zklamali. Můj nejnadanější student mě zradil, protože si myslel, že už ví vše a od nás, starších a zkušených už nic nepotřebuje. Můj kolega mě hodil přes palubu, když se mu to hodilo. Nikdy jsem se nesnížila k osobní pomstě. Držím se zásady, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Občas mne až zamrazilo, nakolik je toto rčení pravdivé. Kdo mě ale nikdy nezradil, tak to jsou zvířata. Pomatuji si každou gorilu, každého šimpanze nebo orangutana, se kterými jsem pracovala. Byly to radostné zážitky, když se něco hezkého povedlo, byly i smutné chvilky, když nás některý z nich opustil.

Kambu znám od doby, co přišla do Zoo Dvůr Králové. Pak jsem ji viděla v Praze, Moje srdce si ale získala až potom, co Kijivu po narozeni Tatua odstavila Moju. Moja byla ještě příliš mladá, aby zůstala sama bez maminčiny podpory. První noc po porodu Tatua se snažila přitulit alespoň k nohám svojí matky. Pak šla hledat útěchu jinam. A právě Kamba jí poskytla svoji náruč. Nebyla to jenom tetička, která k sobě mládě přitulí, byla to především náhradní matka, která dá teplo, láskyplnou náruč na spaní, a nakonec i mateřské mléko. Pak přišla řada Tatua. I ten hledal po narození mladšího bratříčka, kam by šel, a zase tu pro něj byla Kamba. Vždy mě pobavilo, když jsem viděla Moju v akci „Mojka-tlačka“, když se snažila Kambu nasměrovat směrem do ložnic, nebo Kambu-taxi, která nekompromisně odnesla na zádech mládě. Když Kamba rodila poprvé v přímém přenosu, snažila se tlačit a trpěla, skoro to vzdala. Všichni kdo ji milovali, byli v myšlenkách s ní. A znovu teď, když jsme čekali, až porodí a byli vděční za každou zprávičku o jejím stavu při operaci, to bylo stejné. Jsem ráda, že Kamba to vydržela, je bojovnice. Jsem vděčná všem, kdo se zúčastnil její záchrany. Doufám, že nás ještě dlouho bude těšit svojí přítomností, jako nepostradatelný člen pražské skupiny goril.

Jednou v kleci – osobní zážitky

 V průběhu mé studentské praxe jsem pracovala s mláďaty šimpanzů, narozenými v Leningradské Zoo (teď je to Sankt-Petersburg, Rusko). Mláďata byla odchována ošetřovateli. Samičce Chippi byly 2 roky, samečkovi Goblinovi 1,5 roku. Oba byli umístěni v málem domečku. Každý den před otevřením zahrady pro návštěvníky je ošetřovatelka  nosila v náručí do expoziční klece, kde je mohli lidé vidět. Samozřejmě jsem využila příležitosti být co nejvíce s těmito šimpanzi a ráda jsem pomáhala ošetřovatelce Leně odnést mláďata do klece. Jednou, kdy už byli oba šimpanzi na svém místě, vlezla jsem s nimi do klece. Lena mi řekla, že potřebuje ještě uklidit nějaké výběhy, že mne nechá se šimpanzi v kleci a za chvíli se vrátí. Klec zavřela na zámek zvenčí a odešla. Pak ale na mě úplně zapomněla a vrátila se, až když nastala doba svačiny. Normálně by mi to tolik ani nevadilo. Jenomže zahrada se zaplnila návštěvníky, kteří se s údivem dívali na klec s jednou slečnou a dvěma šimpanzími mláďaty uvnitř. Jak Goblin tak Chippi v tu dobu vážili již kolem 15 kilo, což zrovna není muší váha. V tomto věku jsou jako všechna mláďata i šimpanzi velice hraví, jsou k neutahání. Když zjistili, že mají v kleci společnost, rozdováděli se úplně. Goblin se rozhodl předvést a ukázat, kdo je tady pánem. Běhal po kleci kolem dokola a bouchal rukou do všeho, co zrovna míjel. Když pobíhal kolem mne, tak bouchl i do mne. Když to udělá 2-3 krát, tak to je legrace, když se tím ale baví delší dobu, už to taková legrace není. Chippi také nechtěla zůstat pozadu. Rozhodla se, že mne musí  zapojit do své hry. Vždy se rozhoupala na houpačce a pak skočila ke mně do náručí. Vhledem ke statické síle jejích 15ti kilo a navíc dynamické síle, přidané houpáním, její přistání u mne trochu zabolelo. Samozřejmě, že to Chippi považovala za obrovskou legraci, chechtala se a hned znovu a znovu běžela na houpačku, aby pak zase skočila. Zabavit jednoho šimpanzího uličníka je docela fuška, natož dva. Zkrátka, když Lena dorazila se svačinou a osvobodila mne z klece, docela jsem si oddechla. Můžu říci, že tolik lidí, co v tu dobu stálo před šimpanzí kleci, už zoo asi nepamatuje. Pro mne to ale bylo i poučné – zjistila jsem, že sluníčko dopoledne na šimpanze docela pálí, a že je dobře udělat v kleci nějaké stínění. Od té doby se snažím, pokud někdy pracuji s primáty, vždy vyzkoušet, zda voliéra (výběh, klec atd.) je pro ně vyhovující, zda tam něco neschází. Ale na hrátky se šimpanzi v nedobrovolném zajetí nikdy nezapomenu (v tom dobrém slova smyslu). Bylo to moc fajn. 

Paviáni na Kavkaze - realita nebo fikce?

V samém srdci Abcházie, ve městě Suchumi existuje první primatologické centrum na světě. Bylo založeno v roce 1927 v nádherném prostředí parku plného tropických a subtropických rostlin. Za dobu existence tohoto centra v něm bylo chováno 2.000 - 3.000 opic najednou. Právě odsud byly vybráni makakové, kteří letěli do kosmu v sovětských družicích. Zkoušely se zde různé operační postupy pro chirurgii nebo vliv radiace na organismus. Centrum patřilo pod akademii lékařských věd, proto se zde zkoumaly především medicínské otázky. Aby se opice nemusely dovážet z Afriky nebo Asie, část zvířat byla ponechána jako reprodukční jádro. V 70. letech začal odvážný experiment, kdy byla skupina paviánů pláštíkových  vypuštěna do volné přírody. Aby se opice nerozutekly, byly na začátku umístěny ve společné kleci přímo v přírodě, na břehu řeky. V kleci byl dospělý samec a několik samic - jeho harém. Ze začátku pustily z klece část samic, které nikdy neodcházely daleko a držely se v blízkosti skupiny. Postupně pouštěli další a další samice, ale samce až na konec. Místo, kam byli paviáni vypuštěni bylo z hlediska výzkumu ideální. Nacházelo se 20 km od Suchumi v horách. kde nebyli žádní lidé. Na jedné straně paviány oddělovala od silnice řeka, z druhé strany horský hřbet. Protože je v této oblasti subtropické klima, roste tu spousta rostlin a plodů, které paviání jedli. Zvířata se plně adaptovala na místní podmínky a dostávala denně jen symbolickou dávku pelet a to stále na stejném místě na břehu řeky, aby se dala kontrolovat a v případě potřeby zasáhnout. Jedině v zimě, když krátkodobě napadl sníh, samcům paviánů umrzly konečky ocasů. Za 20 let trvání experimentu se počet paviánů několikanásobně zvětšil, nakonec bylo v tlupě více než 150 jedinců. Byla získána spousta zajímavých poznatků z chování paviánů, z jejich sociální organizace a mnoha dalších oblastí. Bohužel člověk míní a život mění. Koncem 80. let propukla v Abcházii občanská válka a experiment musel být zastaven. O holý život bojovali nejen paviáni, ale i lidé. Do současné doby nebyl tento pokus obnoven ani zopakován. Údolí, kde paviáni žili, je pravděpodobně zaminováno a nikdo si netroufne tam vstoupit. Mně zůstaly jen vzpomínky na krásné dobrodružství s paviány na Kavkaze.

Ráj primátů a primatologů

Mnohokrát jsem slyšela samou chválu na opičí zoo v holandském městečku Apeldoorn. Před několika lety jsme se studenty jeli na praxi do Chesterské zoo a při této příležitosti jsme se rozhodli na týden zastavit v Apeldoornu. Apenheul - to není obyčejná zoo. Jsou tam chováni primáti různých druhů, převážně ohrožených. Proto s tato zoo podílí na mnoha záchranných programech. Kouzlo této zoo spočívá v tom, že návštěvník nevidí žádné bariéry, občas se doslova ocitne mezi opicemi. Zvířata, která představují pro člověka nebezpečí, jsou oddělena vodními příkopy, jsou chována na různých ostrovech. Naopak primáti, kteří člověku neublíží jsou chováni volně a často se prochází mezi návštěvníky. Jedním takovým "vděčným" druhem jsou malé jihoamerické opičky Kotulové. Jsou vidět skoro po celé zahradě. Také různé druhy lemurů můžete potkat pár kroků od sebe. Nebo lvíčky zlaté - nádherné drápkaté opičky z Jižní Ameriky.

Když jsme dorazili do Apeldoornu, pršelo. Studenti by raději zůstali v hotelu, ale zavelela jsem nástup a šli jsme do zoo pracovat. V Apenheulu jsou vynikající podmínky pro pozorování opic - všude jsou upravené cesty, u každé expozice jsou lavičky nebo křesla - stačí se posadit a můžete pozorovat od rána do večera. Pravda, když lije, asi si nesednete. Překvapivě primáti byli i v dešti velice aktivní, zvlášť gorily. Předváděly takové prvky chování, které jsme pak za slunečného počasí již neviděli. Například jedna gorilí samice ukázala, jak šikovně může používat nástroje. Gorily v Apenheulu mají k dispozici velký zalesněný výběh, ve kterém je mnoho vzrostlých stromů a velkých kusů dřeva. Stromy jsou chráněny betonovými skružemi až do výšky 2,5 m, aby gorily nemohly vylézt na strom a zničit ho. Jenomže ne nadarmo gorily patří k jedněm z nejinteligentnějších zvířat. Jedna ze samic našla ve výběhu velký kruh dřeva, opřela jej o skruž a tak si vyrobila žebřík. Po tomto žebříku vylezla nahoru tak, aby mohla dosáhnout na horní okraj skruže. Ostatní už bylo otázkou okamžiku - přitáhla se rukama nahoru a už byla na stromě. Mohla si tam pochutnávat na čerstvých větvích a listech a ještě házela větve jiným gorilám dolů.

Mláďata goril si zase hrála s vodou - dělala rukou ve vodním příkopě vlnobití, cákala vodu na sebe, zkrátka si hrála i v dešti. Tento den byl jeden z těch neopakovatelných, které jsem zažila při studiu primátů.

Aby toho nebylo málo, poslední den pobytu za nádherného počasí jsme se studentkou pozorovaly drápkaté opičky ve výběhu před námi. Seděli jsme v křeslech pod velkým stromem a říkali si, jak je to tu hezké a pohodlné. Najednou se objevil ošetřovatel s miskou ovoce a zaklepal na ní. V tu ránu se ze stromu, pod kterým jsme seděli začaly spouštět pro ovoce malpy hnědé. Celou dobu jsme o nich nevěděli a malpy pro změnu pozorovaly nás. Spousta zajímavého tedy nalezneme nejen před sebou, ale občas je dobré podívat se i nahoru.

Pokud máte rádi nevšední zážitky se zvířaty, tuto nevšední zoo vřele doporučuji.

Foto: Jan Kadeřábek

Na Kea se smetákem

Papoušci Kea jsou jedni z nejchytřejších papoušků na světě. Žijí na Novém Zélandu i vysoko v horách, kde v zimě není zrovna nadbytek potravy. Tito papoušci hledají potravu kdekoliv, různými způsoby. Mají dlouhý zahnutý zobák, kterým jsou schopni například otáčet kameny a hledat pod nimi hmyz. Nepohrdnou ani masem zvířat. Farmáři je nenávidí, protože údajně napadají ovce. Protože si musejí hledat potravu v různých podmínkách, jsou velice zvědaví a nebojácní. Jsou velkou atrakcí pro turisty, dokud jim papoušci nezničí auto. Také majitelé restaurací je nemají rádi, protože jsou schopni otevřít jakoukoli popelnici. Kea se velice rychle učí a jsou oblíbeným objektem výzkumu kognitivních schopností ptáků. Proto jsou chování ve velkých voliérách i v ústavu Konráda Lorenze ve Vídni. Když jsem je tam navštívila poprvé, měla jsem na sobě kozačky s kožešinou, což působilo na Kea jako magnet. Zobákem jemně zkoušeli kožešinku, byli zvědaví a chtěli si se mnou hrát. Druhá návštěva se už odehrávala přímo ve voliéře. Bylo jich tam asi 15. Než jsem vešla dovnitř, vyfasovala jsem pracovní bundu a smeták. Nechápavě jsem se podívala na kolegu - řekl mi, že pokud budou moc dotěrní, mám je tím smetákem odšoupnout. Já jsem je však nechala dělat, co chtějí. Potom, co prozkoumali moje boty a šaty, mi jeden papoušek vlezl na rameno a chtěl si hrát s mojí náušnicí. To už musel kolega zasáhnout a papouška odehnal. Byla jsem těmito ptáky unešena.

Včera v médiích proběhla zpráva týkající se právě papoušků Kea. Jeden z vědců na Novém Zélandu nabádal k regulaci chovu koček v domácnostech. Kočky jsou v této zemi velmi oblíbené, možná ještě více než psi v ČR. Mnozí majitelé odmítají jakoukoli regulaci a chovají i několik koček dohromady. Problém je v tom, že kočky chytají a zabíjejí původní druhy ptáků na Novém Zélandu. Týká se to nejen Kea, ale také velmi vzácného papouška Kakapo sovího a dalších vzácných endemických druhů. Jako zooložka mám ráda jak kočky, tak papoušky, ale myslím si, že určitá regulace domácích koček by měla být. Jen takové jednoduché opatření, jako je zvoneček na obojku kočky několikanásobně snižuje úspěšnost jejího lovu. Doufejme, že až utichnou emoce na obou stranách, najde se schůdné řešení tohoto problému.

Výchova mláďat u orangutanů

U primátu, stejně jako v lidské společnosti jsou "krkavčí" matky, stejně jako matky starostlivé. Jednou jsme při pozorování (v Zoo Chester ve Velké Británii) dvou samic orangutanů se stejně starými mláďaty viděli, jak se liší jednotlivé přístupy k jejich ratolestem. Obě dvě samice měly mláďata ve věku 3 - 4 měsíců. V tomto věku jsou mláďata lidoopů, stejně jako u lidí, plně závislá na péči matky. Jedna ze samic byla vzornou maminou, pořád svoje mládě pusinkovala, čistila a konejšila v náručí. Ta druhá byla pravý opak - jakmile se někam posadila, mládě ihned odložila vedle sebe. Mládě se hned začalo snažit dostat se k mamince zpátky, pištělo a snažilo se k mámě připlazit. S tou to nic nedělalo, pokračovala dál ve své činnosti. Občas to druhá samice nevydržela a vzala do náručí i druhé mládě. Chvilku ho pochovala spolu se svým a pak ho vrátila matce. Jednou ona krkavčí matka málem mládě zabila. Když měla mládě zavěšené na zádech, udělala kotoul. Už jsme si mysleli, že mládě je mrtvé. Vypadalo, jako by ho přejel parní válec. Když se samice posadila, mládě zůstalo ležet na zemi, za chvíli začalo kňourat a mamina ho vzala do náručí. Zřejmě ho zachránila nějaká prohlubeň v zemi. Zdálo by se, že tato strategie je pro mládě špatná. Naopak spartanská výchova mládě zocelila a rychleji vyvíjelo se celkově rychleji. Mládě starostlivé matky bylo pořád v její náruči a trvalo mu déle, než se naučilo samo pohybovat, chodit a lézt. Po roce jsme je pozorovali znovu, obě mláďata byla čilá, zdravá a rozdíly se vyrovnaly.

Šampon zn. Timur

V Klotuších blízko Petrohradu je vědecké městečko fyziologického ústavu akademie věd. Právě zde I.P.Pavlov prováděl svůj výzkum podmíněných reflexů u psů. Uprostřed nádherného parku je budova, které se říká Antropoidní. Od 30. let minulého století zde žijí šimpanzi. Právě sem jsem nastoupila jako mladá studentka, která chce studovat chování primátů. V roce 1977 se v Koltuších narodila první dvě mláďata šimpanzů na území bývalého Sovětského svazu. Byla to velká sláva. Když jsem nastoupila na praxi do laboratoře, bylo mláďatům už šest měsíců. Samice Gamma měla mládě Timura a samice Sylva měla šimpanzího chlapečka Boje. Za teplých letních večerů jsme je spolu s mým učitelem profesorem Firsovem chodili krmit. Před krmením chodíval pan profesor do klece na měření teploty a tepu u všech šimpanzů. To byla pro všechny velká zábava. Gamma si po měření vypůjčila pantofle pana profesora a chodila v nich po kleci. Sylva z něj pro změnu stáhla ponožky a oblékla si je na sebe. Pak přišla na řadu mláďata. Když pan profesor měřil Boje, Timur mezitím cvičil na mřížích nad jeho hlavou a plácal ho nohama po pleši. Najednou se mu stala nehoda - Timur neudržel a panu profesorovi na hlavu přistálo Timurovo kašovité hovínko. Pan profesor si jej sice utřel, ale chtěl si přeci jen ještě umýt hlavu. Vyšel z klece, postavil se nad odtokovou mřížku a požádal mě, abych mu polila hlavu vodou z rendlíku. V tu chvíli se stalo několik chyb najednou. Pan profesor stál příliš blízko u klece a vedle hlavy měl okénko, kterým šimpanzi mohli prostrčit ruce. Začala jsem pana profesora polévat a v tom mě vylekat hrozný řev. Ukázalo se, že voda v rendlíku byla vařící, zapomněla jsem jí zkontrolovat. Pak přišel druhý pokus. Voda už byla akorát a tak jsem znovu začala polévat panu profesorovi hlavu. V ten okamžik Gamma bleskurychle prostrčila ruku okénkem a vší silou plácla do rendlíku. Rendlík přistál na pleši pana profesora a voda na jeho oblečení. "Proč mě chceš zabít, co jsem ti udělal?", ptal se naštvaně pan profesor. "To ne já, to Gamma.", protestovala jsem. Ten večer jsem já odcházela domů s pocitem absolutního nemehla, pan profesor v mokrých ponožkách a boulí na hlavě a s pošramoceným sebevědomím. Jediná Gamma se spokojeně odebrala s Timurem v náručí na svoji polici a spokojeně usnula.

I.P.Pavlov

http://eng.lenobl.ru/Pictures/big75931111649534.jpg