V Klotuších blízko Petrohradu je vědecké městečko fyziologického ústavu akademie věd. Právě zde I.P.Pavlov prováděl svůj výzkum podmíněných reflexů u psů. Uprostřed nádherného parku je budova, které se říká Antropoidní. Od 30. let minulého století zde žijí šimpanzi. Právě sem jsem nastoupila jako mladá studentka, která chce studovat chování primátů. V roce 1977 se v Koltuších narodila první dvě mláďata šimpanzů na území bývalého Sovětského svazu. Byla to velká sláva. Když jsem nastoupila na praxi do laboratoře, bylo mláďatům už šest měsíců. Samice Gamma měla mládě Timura a samice Sylva měla šimpanzího chlapečka Boje. Za teplých letních večerů jsme je spolu s mým učitelem profesorem Firsovem chodili krmit. Před krmením chodíval pan profesor do klece na měření teploty a tepu u všech šimpanzů. To byla pro všechny velká zábava. Gamma si po měření vypůjčila pantofle pana profesora a chodila v nich po kleci. Sylva z něj pro změnu stáhla ponožky a oblékla si je na sebe. Pak přišla na řadu mláďata. Když pan profesor měřil Boje, Timur mezitím cvičil na mřížích nad jeho hlavou a plácal ho nohama po pleši. Najednou se mu stala nehoda - Timur neudržel a panu profesorovi na hlavu přistálo Timurovo kašovité hovínko. Pan profesor si jej sice utřel, ale chtěl si přeci jen ještě umýt hlavu. Vyšel z klece, postavil se nad odtokovou mřížku a požádal mě, abych mu polila hlavu vodou z rendlíku. V tu chvíli se stalo několik chyb najednou. Pan profesor stál příliš blízko u klece a vedle hlavy měl okénko, kterým šimpanzi mohli prostrčit ruce. Začala jsem pana profesora polévat a v tom mě vylekat hrozný řev. Ukázalo se, že voda v rendlíku byla vařící, zapomněla jsem jí zkontrolovat. Pak přišel druhý pokus. Voda už byla akorát a tak jsem znovu začala polévat panu profesorovi hlavu. V ten okamžik Gamma bleskurychle prostrčila ruku okénkem a vší silou plácla do rendlíku. Rendlík přistál na pleši pana profesora a voda na jeho oblečení. "Proč mě chceš zabít, co jsem ti udělal?", ptal se naštvaně pan profesor. "To ne já, to Gamma.", protestovala jsem. Ten večer jsem já odcházela domů s pocitem absolutního nemehla, pan profesor v mokrých ponožkách a boulí na hlavě a s pošramoceným sebevědomím. Jediná Gamma se spokojeně odebrala s Timurem v náručí na svoji polici a spokojeně usnula.
I.P.Pavlov
