čtvrtek 10. ledna 2013

Šampon zn. Timur

V Klotuších blízko Petrohradu je vědecké městečko fyziologického ústavu akademie věd. Právě zde I.P.Pavlov prováděl svůj výzkum podmíněných reflexů u psů. Uprostřed nádherného parku je budova, které se říká Antropoidní. Od 30. let minulého století zde žijí šimpanzi. Právě sem jsem nastoupila jako mladá studentka, která chce studovat chování primátů. V roce 1977 se v Koltuších narodila první dvě mláďata šimpanzů na území bývalého Sovětského svazu. Byla to velká sláva. Když jsem nastoupila na praxi do laboratoře, bylo mláďatům už šest měsíců. Samice Gamma měla mládě Timura a samice Sylva měla šimpanzího chlapečka Boje. Za teplých letních večerů jsme je spolu s mým učitelem profesorem Firsovem chodili krmit. Před krmením chodíval pan profesor do klece na měření teploty a tepu u všech šimpanzů. To byla pro všechny velká zábava. Gamma si po měření vypůjčila pantofle pana profesora a chodila v nich po kleci. Sylva z něj pro změnu stáhla ponožky a oblékla si je na sebe. Pak přišla na řadu mláďata. Když pan profesor měřil Boje, Timur mezitím cvičil na mřížích nad jeho hlavou a plácal ho nohama po pleši. Najednou se mu stala nehoda - Timur neudržel a panu profesorovi na hlavu přistálo Timurovo kašovité hovínko. Pan profesor si jej sice utřel, ale chtěl si přeci jen ještě umýt hlavu. Vyšel z klece, postavil se nad odtokovou mřížku a požádal mě, abych mu polila hlavu vodou z rendlíku. V tu chvíli se stalo několik chyb najednou. Pan profesor stál příliš blízko u klece a vedle hlavy měl okénko, kterým šimpanzi mohli prostrčit ruce. Začala jsem pana profesora polévat a v tom mě vylekat hrozný řev. Ukázalo se, že voda v rendlíku byla vařící, zapomněla jsem jí zkontrolovat. Pak přišel druhý pokus. Voda už byla akorát a tak jsem znovu začala polévat panu profesorovi hlavu. V ten okamžik Gamma bleskurychle prostrčila ruku okénkem a vší silou plácla do rendlíku. Rendlík přistál na pleši pana profesora a voda na jeho oblečení. "Proč mě chceš zabít, co jsem ti udělal?", ptal se naštvaně pan profesor. "To ne já, to Gamma.", protestovala jsem. Ten večer jsem já odcházela domů s pocitem absolutního nemehla, pan profesor v mokrých ponožkách a boulí na hlavě a s pošramoceným sebevědomím. Jediná Gamma se spokojeně odebrala s Timurem v náručí na svoji polici a spokojeně usnula.

I.P.Pavlov

pátek 28. prosince 2012

Víte, co to je vychuchol?


Já vím. Je to zvíře, které skoro nikdo nezná. Bohužel je to i zvíře, které bylo zapsáno do Černěné knihy ohrožených druhů zvířat. Vychuchol žil už když se po světě procházeli mamuti, mnoho o něm známo není. Pozůstatky vychuchola jsou známé z období před 30-40 miliony let. Od té doby se vychuchol skoro nezměnil. Žije velice skrytě v norách u břehů jezer a řek. V současné době žije vychuchol kolem řek Volhy, Uralu a Donu. Vychuchol měří zhruba 20 centimetrů, jeho ocas je také stejně dlouhý. Hmotnost zvířátka je 400 - 500 gramů. Žije a loví ve vodě, má k tomu přizpůsobené i končetiny s blánami mezi prsty. Na předních končetinách jsou blány menší, má ale zase velké drápy, které mu umožňují dobře kopat chodby v zemi. Vstup do hnízda vychuchola je vždy pod vodou, chodba vede nahoru, kde pár vychovává i mláďata. Vychuchol na první pohled vypadá velice legračně. Připomíná něco mezi potkanem, krtkem a ptakopyskem. Má prodloužený nos, který může používat jako periskop aby se nadechl. Při ponoření do vody jsou nosní a ušní dírky uzavírány speciálními klapkami. Ocas je ze začátku zploštěný, pak se rozšiřuje a připomíná hrušku. Tady se nachází speciální žlázy, vylučující velice specifické pižmo. Bohužel, kvůli pižmu a také kvůli nádherné kožišině byla dříve tato zvířata téměř vyhubena. Pokud jste nezapomněli ruštinu, můžete přečíst nádherný článek Andreje Zvoznikova v ruské verzi časopisu National Geographic: http://www.nat-geo.ru/article/747/?fulltext=1
Samozřejmě jsem si jako zooložka nemohla nechat ujít příležitost vidět vychuchola na vlastní oči. Odchovná a výzkumná základna pro studium vychuchola se nachází v Černogolovce, biologické stanici Ruské Akademie věd asi hodinu jízdy od Moskvy. V suterénních prostorech je několik van naplněných vodou, kde žijí vychucholi. Od van vedou trubky nahoru k umělým norám. Přední stěna těchto nor je ze skla, takže se dá zvíře kdykoliv vidět.Byla jsem velice ráda, že jsem mohla toto nádherné zvířátko vidět zblízka.

Říše:
živočichové (Animalia)
Kmen:
strunatci (Chordata)
Podkmen:
obratlovci (Vertebrata)
Třída:
savci (Mammalia)
Řád:
hmyzožravci (Eulipotyphla)
Čeleď:
krtkovití (Talpidae)
Podčeleď:
krtkové (Talpinae)
Tribus:
vychucholové (Desmanini)
Thomas, 1912



čtvrtek 20. prosince 2012

Velbloud v okně

"Sním či bdím?", ptala se moje dcera při naší návštěvě biologické stanice u Moskvy. Hned po ránu nám do okna koukal velbloud. Sice to není až tak vzácné zvíře, ale pod Moskvou? Ukázalo se, že je to stálý obyvatel stanice Tchernogolovka. Vždy po ránu se ve společnosti krávy a telete šel napást do lesa. Doprovod mu měl dělat místní chlapec, ale vždycky mu utekli. Velbloud si to namířil rovnou ke kadibudce. Rostly tam totiž nejšťavnatější kopřivy. Skoro každé ráno nám tato návštěva zpestřila den.