Óda na Kambu

Za svoji dlouhou pracovní činnost jsem potkala spoustu lidí a spoustu zvířat. Lidé mě občas zklamali. Můj nejnadanější student mě zradil, protože si myslel, že už ví vše a od nás, starších a zkušených už nic nepotřebuje. Můj kolega mě hodil přes palubu, když se mu to hodilo. Nikdy jsem se nesnížila k osobní pomstě. Držím se zásady, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Občas mne až zamrazilo, nakolik je toto rčení pravdivé. Kdo mě ale nikdy nezradil, tak to jsou zvířata. Pomatuji si každou gorilu, každého šimpanze nebo orangutana, se kterými jsem pracovala. Byly to radostné zážitky, když se něco hezkého povedlo, byly i smutné chvilky, když nás některý z nich opustil.

Kambu znám od doby, co přišla do Zoo Dvůr Králové. Pak jsem ji viděla v Praze, Moje srdce si ale získala až potom, co Kijivu po narozeni Tatua odstavila Moju. Moja byla ještě příliš mladá, aby zůstala sama bez maminčiny podpory. První noc po porodu Tatua se snažila přitulit alespoň k nohám svojí matky. Pak šla hledat útěchu jinam. A právě Kamba jí poskytla svoji náruč. Nebyla to jenom tetička, která k sobě mládě přitulí, byla to především náhradní matka, která dá teplo, láskyplnou náruč na spaní, a nakonec i mateřské mléko. Pak přišla řada Tatua. I ten hledal po narození mladšího bratříčka, kam by šel, a zase tu pro něj byla Kamba. Vždy mě pobavilo, když jsem viděla Moju v akci „Mojka-tlačka“, když se snažila Kambu nasměrovat směrem do ložnic, nebo Kambu-taxi, která nekompromisně odnesla na zádech mládě. Když Kamba rodila poprvé v přímém přenosu, snažila se tlačit a trpěla, skoro to vzdala. Všichni kdo ji milovali, byli v myšlenkách s ní. A znovu teď, když jsme čekali, až porodí a byli vděční za každou zprávičku o jejím stavu při operaci, to bylo stejné. Jsem ráda, že Kamba to vydržela, je bojovnice. Jsem vděčná všem, kdo se zúčastnil její záchrany. Doufám, že nás ještě dlouho bude těšit svojí přítomností, jako nepostradatelný člen pražské skupiny goril.

Jednou v kleci – osobní zážitky

 V průběhu mé studentské praxe jsem pracovala s mláďaty šimpanzů, narozenými v Leningradské Zoo (teď je to Sankt-Petersburg, Rusko). Mláďata byla odchována ošetřovateli. Samičce Chippi byly 2 roky, samečkovi Goblinovi 1,5 roku. Oba byli umístěni v málem domečku. Každý den před otevřením zahrady pro návštěvníky je ošetřovatelka  nosila v náručí do expoziční klece, kde je mohli lidé vidět. Samozřejmě jsem využila příležitosti být co nejvíce s těmito šimpanzi a ráda jsem pomáhala ošetřovatelce Leně odnést mláďata do klece. Jednou, kdy už byli oba šimpanzi na svém místě, vlezla jsem s nimi do klece. Lena mi řekla, že potřebuje ještě uklidit nějaké výběhy, že mne nechá se šimpanzi v kleci a za chvíli se vrátí. Klec zavřela na zámek zvenčí a odešla. Pak ale na mě úplně zapomněla a vrátila se, až když nastala doba svačiny. Normálně by mi to tolik ani nevadilo. Jenomže zahrada se zaplnila návštěvníky, kteří se s údivem dívali na klec s jednou slečnou a dvěma šimpanzími mláďaty uvnitř. Jak Goblin tak Chippi v tu dobu vážili již kolem 15 kilo, což zrovna není muší váha. V tomto věku jsou jako všechna mláďata i šimpanzi velice hraví, jsou k neutahání. Když zjistili, že mají v kleci společnost, rozdováděli se úplně. Goblin se rozhodl předvést a ukázat, kdo je tady pánem. Běhal po kleci kolem dokola a bouchal rukou do všeho, co zrovna míjel. Když pobíhal kolem mne, tak bouchl i do mne. Když to udělá 2-3 krát, tak to je legrace, když se tím ale baví delší dobu, už to taková legrace není. Chippi také nechtěla zůstat pozadu. Rozhodla se, že mne musí  zapojit do své hry. Vždy se rozhoupala na houpačce a pak skočila ke mně do náručí. Vhledem ke statické síle jejích 15ti kilo a navíc dynamické síle, přidané houpáním, její přistání u mne trochu zabolelo. Samozřejmě, že to Chippi považovala za obrovskou legraci, chechtala se a hned znovu a znovu běžela na houpačku, aby pak zase skočila. Zabavit jednoho šimpanzího uličníka je docela fuška, natož dva. Zkrátka, když Lena dorazila se svačinou a osvobodila mne z klece, docela jsem si oddechla. Můžu říci, že tolik lidí, co v tu dobu stálo před šimpanzí kleci, už zoo asi nepamatuje. Pro mne to ale bylo i poučné – zjistila jsem, že sluníčko dopoledne na šimpanze docela pálí, a že je dobře udělat v kleci nějaké stínění. Od té doby se snažím, pokud někdy pracuji s primáty, vždy vyzkoušet, zda voliéra (výběh, klec atd.) je pro ně vyhovující, zda tam něco neschází. Ale na hrátky se šimpanzi v nedobrovolném zajetí nikdy nezapomenu (v tom dobrém slova smyslu). Bylo to moc fajn. 

Paviáni na Kavkaze - realita nebo fikce?

V samém srdci Abcházie, ve městě Suchumi existuje první primatologické centrum na světě. Bylo založeno v roce 1927 v nádherném prostředí parku plného tropických a subtropických rostlin. Za dobu existence tohoto centra v něm bylo chováno 2.000 - 3.000 opic najednou. Právě odsud byly vybráni makakové, kteří letěli do kosmu v sovětských družicích. Zkoušely se zde různé operační postupy pro chirurgii nebo vliv radiace na organismus. Centrum patřilo pod akademii lékařských věd, proto se zde zkoumaly především medicínské otázky. Aby se opice nemusely dovážet z Afriky nebo Asie, část zvířat byla ponechána jako reprodukční jádro. V 70. letech začal odvážný experiment, kdy byla skupina paviánů pláštíkových  vypuštěna do volné přírody. Aby se opice nerozutekly, byly na začátku umístěny ve společné kleci přímo v přírodě, na břehu řeky. V kleci byl dospělý samec a několik samic - jeho harém. Ze začátku pustily z klece část samic, které nikdy neodcházely daleko a držely se v blízkosti skupiny. Postupně pouštěli další a další samice, ale samce až na konec. Místo, kam byli paviáni vypuštěni bylo z hlediska výzkumu ideální. Nacházelo se 20 km od Suchumi v horách. kde nebyli žádní lidé. Na jedné straně paviány oddělovala od silnice řeka, z druhé strany horský hřbet. Protože je v této oblasti subtropické klima, roste tu spousta rostlin a plodů, které paviání jedli. Zvířata se plně adaptovala na místní podmínky a dostávala denně jen symbolickou dávku pelet a to stále na stejném místě na břehu řeky, aby se dala kontrolovat a v případě potřeby zasáhnout. Jedině v zimě, když krátkodobě napadl sníh, samcům paviánů umrzly konečky ocasů. Za 20 let trvání experimentu se počet paviánů několikanásobně zvětšil, nakonec bylo v tlupě více než 150 jedinců. Byla získána spousta zajímavých poznatků z chování paviánů, z jejich sociální organizace a mnoha dalších oblastí. Bohužel člověk míní a život mění. Koncem 80. let propukla v Abcházii občanská válka a experiment musel být zastaven. O holý život bojovali nejen paviáni, ale i lidé. Do současné doby nebyl tento pokus obnoven ani zopakován. Údolí, kde paviáni žili, je pravděpodobně zaminováno a nikdo si netroufne tam vstoupit. Mně zůstaly jen vzpomínky na krásné dobrodružství s paviány na Kavkaze.