Návštěva v Zoo Moskva

Minulý týden ve středu jsem měla svátek. Neznám lepší možnost jak ho oslavit, než s přáteli a zvířaty. Obé se mi splnilo na návštěvě Moskvy. Ráno jsem se vydala do Moskevské Zoo. Tam už na mne čekal Kirill, chovatel goril a orangutanů. Začali jsme povídáním o primátech, dali jsme si čaj a dorty, které donesl Kirill. Po čaji jsme šli se podívat na gorily. Kirill jim dával svačinu, já jsem chvíli fotila. Dle Murphyho zákona mně nefungoval foťák, tak jsme si vypomohla mobilem. Bohužel na fotkách to je vidět, navíc přes sklo se odráží osvětlení v pavilonu. Ve skupině goril v Zoo Moskva žije v současné době stříbrohřbetý samec Vizuri. Nejstarší samice je Pabsi. Už jí moc neslouží zuby. Kvůli tomu byla v úterý na chvíli uspána, nastoupil tým zubařů a kardiologů, a samice byla kompletně vyšetřena. Dopadlo to dobře, bolavé zuby jí odstranili. Další z dospělých samic je Kira. Má malou roztomilou holčičku Afi. Její další potomek Kvabena je puberťák. Zanedlouho by měl skupinu opustit. Je tam i Shinda ze Zoo Dvůr Králové, matka Amy. A nakonec Ama, moje kamarádka s jednou rukou. Už je velká, váží 30 kilo. Ve skupině zůstane napořád. Občas jí zlobí Kvabena, ale také s ním hodně hraje. Celá skupina je v pohodě. Příští rok začne v pavilonu velká rekonstrukce. Budou se zvětšovat venkovní výběhy, vymění se parkosy, do výběhu se dají nové konstrukce a prolézačky.

Kvabena

Po návštěvě u goril jsme si dali výborný oběd, který pro nás připravil další chovatel. Jsme s ním skoro rodáci, oba pocházíme z Uralu. Tak jsme si zavzpomínali na staré časy. Já jsem si pochutnala na jídle, které běžně v Česku nemám. Potom jsme šli se podívat na orangutany. 

Ve skupině bornejských orangutanů jsou také změny. Především samice Lučana má mládě – samečka. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, pokud by se jednalo o jinou samici. Lučana měla už pátý porod. První čtyři mláďata odložila, nikdy se o ně nestarala. Tak včichni čekali, že to udělá i s pátým. Ale Lučana všechny překvapila, o své páté mládě vzorně stará. A všem chovatelům spadl kámen ze srdce. Mají totiž na starosti jiné mládě – pětiměsíčního samečka Matiki. 

Matiki se narodil v Zoo Novosibirsk. Jeho matka Mišel pochází ze Zoo Moskva, je to dcera Lučany. Historie se opakovala, ani tato samice se o mládě nestarala. Pět měsíců Matiki žil v ohrádce, kde neměl nic k lezení. Úplně se vytratil uchopovací reflex, měl slabé ručičky a nevěděl jak se zavěsit na laně nebo jak někam lézt. Nakonec po konzultaci s vedením obou zoo bylo rozhodnuto, že Matiki pojede do Moskvy, kde mají velké zkušenosti s odchovem mláďat a jejích začleněním do skupiny. Matiki je teď čilé mládě. Má ve své místnosti natažené provazy, sítě a začíná aktivně lézt do výšek. Uchopit ručičkou už umí dobře. Kirill vyprávěl, jak jednou měnil prckovi plínku, a Matiki ho uchopil za plnovous a povisl na něm. Prý bolest to byla veliká, až se Kirillovi v očích zajiskřilo. Měl co dělat, aby Matiku z toho plnovousu sundal. Teď je to kouzelný sameček, je zvědavý, vůbec se mne nebál. Byla jsem blahem bez sebe, že jsem si s ním chvíli pohrála. Ani tentokrát oslava mého svátku neměla chybu.

Světový den šimpanzů - World Chimpanzee Day

Dnes je Světový den šimpanzů - World Chimpanzee Day. Slaví se poprvé, a teď je v řádě s Dny bonobo nebo orangutanů. To všechno jsou lidoopi, naši nejbližší příbuzní. Bohužel musíme je připomínat, protože jsou ohrožení, velice ohrožení nebo jím vážně hrozí vyhubení v jejích domově, v Africe nebo Asií. A bohužel za vším stojíme my, lide. Naše touha mít všeho co nejvíce, mít všechno teď a hned a za každou cenu stojí za krutým osudem stovek a tisíc tvorů, tak nám blízkých a tak nám podobných. Ztráta původních lesů, jejích vypalování a vykácení nejenom kvůli dřevu ale i pro plantáže palmy olejné – zdroje palmového oleje, jejích zabíjeni kvůli masu, jejích ohrožení Ebolou – to vše způsobilo, že musíme je připomínat alespoň v Den, věnovaný pouze jim. Není to oslava jako naše, lidská. Tím vyvoláváme zájem o tak vzácné lidoopy, účastníme se kampaní na jejích záchranu, na záchranu jejích domovů.

Pro mne šimpanzi mají ale i osobní význam. Bylo mne tak 12-13 roku když jsem navštívila zoo ve městě, kdy jsem se narodila. Byla zima, lidí bylo málo. Najednou paní chovatelka rozhodla, že pustí malého, asi dvouletého šimpanze se proběhnou v pavilonu a pustila ho z klece. Mládě bylo stejně zvědavé, jako jsme byli my, návštěvnici. Pobíhalo kolem zábradlí, koukalo na nás. Pak najednou se zastavělo u mne a chytlo mne za ruku. Byl to jemný dotek, ale v tu chvíli už jsem byla ztracena. Chtěla jsem byt bioložkou, co si sebe pamatují, ale v tu dobu jsem rozhodla, že musím pracovat s primáty. Šla jsem za svým cílem, sbírala jsem každičký článek, co jsem našla o primátech, ležela jsem s knížkou o nich a snila, jak budu se šimpanzi pracovat.

V době začátku mých studií na univerzitě v jiném městě v Rusku, v Petrohradu zrovna se velice slibně rozvíjel výzkum chování šimpanzů v ústavu a v laboratoři, kterou osnoval ještě I.P.Pavlov. Mnoho se o té práci psalo, vyšel dokument „Opičí ostrov“ o životě skupiny šimpanzů. Rozhodla jsem napsat panu profesorovi L. A. Firsovovi, který tento výzkum vedl a požádala jsem ho, zda u něj nemohu absolvovat praxi. Překvapivě odpověděl kladně. A ták v mých 19 letech jsem se ocitla v městečku Koltuší, kde se nacházeli laboratoře se zvířaty a stala jsem přede dveřmi za kterými byli šimpanzi, moje nejmilejší tvorové provázející mne pák celý profesní život. Byla to skupinka 5 šimpanzů: dospělá samec Taras, dvě samice Silva a Gamma a jejích mláďata Boj a Timur. Od prvního dne jsem poznala všechny stránky práce se šimpanzi – nejenom samotný výzkum ale i péče o mláďata, úklid kleci, krmení, každodenní vedení záznamů o zvířatech a hlavně jejích poznávaní – jejich povahy, jejích starosti, jejích mimika, jejích smích, jejích zvuky. Byla to první zvířata, která mne doprovázela mým vstupem do vědeckého života a navždy zůstala v mém srdci.

Pak už bylo mnoho dalších šimpanzů, mnoho setkaní s nimi v různých zoo ve světě, práce i s jinými druhy primátů. Ale ta první pětka byla pro mne nejbližší. Vždy když poznávám další šimpanzi, inspirují mne k dalším výzkumům, snažím se jím co nejvíce porozumět a chci, aby žili ve svém domově v Africe spokojeně a šťastně.

Je mi líto Koko

Je mi líto Koko. Odešla gorila, kterou doslova znal celý svět. Odešla legenda z říše zvířat. Dokázala komunikovat s lidmi ve znakové řeči. Soucítím i s paní doktorkou Pattersonovou, pro kterou Koko znamenala celý život, ostatně i jako ona pro Koko. Truchlíme, vzpomínáme. Když se objevily první zprávy o výsledcích práce Dr. Francine Pattersonové s touto gorilou, byl to doslova převrat v našem myšlení, převrat ve znalostech co vše lidoopi dokážou a jak nám jsou blízké.

Vzpomínám na začátky tohoto projektu. Byla jsem studentkou na univerzitě. Náhodou jsem se dostala k časopisu Amerika v ruštině, což v období studené války nebylo jednoduché. Na obálce byla fotka Koko. Byla jsem okouzlena jak Koko, tak i samotnou paní doktorkou Pattersonovou. Pak se objevily jako houby po dešti převratné výsledky práce s dalšími lidoopy – šimpanzici Washoe, šimpanzem Nimem, orangutanem Chantek, bonobem Kanzi a mnoho dalšími. Výsledky byli fascinující. Představovaly různé vědecké školy a různý pohled na problematiku mezidruhové komunikace. Snila jsem o tom, že možná kdysi také budu vest podobný výzkum.

Po letech práce s lidoopy jsem viděla i druhou stránku podobných výzkumů. Pokaždé mládě zařazené do experimentu muselo být (ve většině případů) odebráno od matky. Lidé se pro taková mláďata stávali náhradní rodinou. Někdo jako Dr. Pattersonová jim byl nablízku po celý dlouhý život. Někteří jenom na krátký čas – buď skončil projekt, nebo došlo financování. Ostatně i Dr. Fouts, který později o Washoe staral, byl osobně hluboko zasažen skutečnosti, že se možná o ni nedokáže dále postarat, a Washoe zůstane sama s neznámými zvířaty a neznámými lidmi. A už to nikdy nebude ta samice šimpanze, kterou se narodila, navždy zůstane poznamenána lidskou výchovou.

Být znova gorilou, nebo šimpanzem, nebo orangutanem, po zásahu výchovy v lidské péči není snadné pro žádného lidoopa. Jsou to desítky zvířat, vychované „na flašce“ z různých důvodů a často snahou je zachránit za každou cenu, vypiplat je a vrátit zpět do skupiny jedinců vlastního druhu. Občas se to ani nepovede, ale následky to zanechá vždy. Milovníci goril v Zoo Praha si určitě vzpomenou jak dlouho a bolestivě trvalo začlenění Bikiry, poznamenané lidskou péči do skupiny.

Před lety i mně byla nabídnuta možnost podobný experiment zopakovat v českých podmínkách. Řekla jsem ne a přesvědčila iniciátory tohoto projektu, že teď už to je nepřijatelné především z etického hlediska. Jsem ráda, že mne poslechli. Kdo chce o tom, co podobný výzkum obnáší přečíst podrobněji, doporučuji český překlad knížky Rogera Foutse „Nejbližší příbuzní“ (Roger Fouts, Stephen Tukell Mills, „Nejbližší příbuzní“. Nakladatelství Mladá fronta, 2000). Lepší pohled na věc jsem nenašla.

A tak mám dvojí pocity – je mi nesmírně líto, že Koko odešla, je mi nesmírně lito Dr. Pattersonové, která ztratila jednu z nejbližších bytostí ve svém životě. Na druhé straně už je Koko svobodná, alespoň když ne v životě tak ve smrti. R.I.P. Koko.

Dnes se mi zdálo o Ňuňákovi

Dnes se mi zdálo o Ňuňákovi. Věděla jsem už pár měsíců, že je vážně nemocný, ale nepředpokládala jsem, že to vezme tak rychlý konec.

Moje první setkáni s mláďaty orangutanů, Ňuňákem a Ňuninkou bylo brzy potom, co přišli do Ústecké zoo. Bylo to zhruba před 27 lety. Pořad jsem za nimi dojížděla, pracovala jsem s nimi – byli to první „malíři“ v mém projektu, zkoumajícího kreslení u lidoopů.

Přede mnohá léty

Naše poslední setkání

Vždy mě Ňuňák potěšil tím, že mne poznal i po dlouhé době, přišel ke sklu a dával mi pusinky. Vzpomínám jak mne jednou jeho „objetí“ připravilo o nový pár bot. Chystali jsme se ze zoologem z Ústecké zoo služebně do Německa. Auto, kterým jsme měli vyrazit zatím bylo v myčce, zbývala mne ještě asi hodina času, než se vydáme na cestu. Tak jsme šli s paní chovatelkou, která se o ně starala, do klece, že ještě stihneme s nimi něco nakreslit. Orangutanům bylo v té době mezi 5-6 lety, Ňuňák už byl poměrně velký a hlavně silný. Zrovna kreslit se mu nechtělo, zato se pusinkovat a objímat se se mnou ano. A tak mne objal a funěl mi na krk a na rameno. Paní chovatelka se lekla, že mi něco udělá, chytila ho za vlasy na hlavě a jenom říkala: „Ňuňáku, maloučko“. Neštěstí mi nic neudělal. Líbily se mu ale moje nové lodičky, zvláště mašle na nich. Jednu mi utrhl a hrál si s ní. Tak jsme šli ven, ještě se chovatelce podařilo tu mašli Ňuňákoví sebrat. Co teď? Náhradní boty jsem s sebou neměla, vracet se do Prahy kvůli tomu se mi nechtělo také, ani nebyl čas. Pan doktor, co léčil zvířata, mi tu mašli nějak přicvaknul zpět na botu. Moc to nedrželo, tak jsem utrhla i tu druhou, a jelo se. Odnesla jsem tehdy ponaučení, že naše mláďata orangutanů už nejsou mláďata, dorůstají a začínají mohutnět a sílit. Měla jsem z nich respekt.

Paní režisérka Poledňákova dostala od Ňuňaka na památku malované srdce.

Za ta léta jsem viděla Ňuňáka s Ňuninkou někdy více, někdy skoro ne. Před třemi roky jsme v Zoo slavili jejich 25 let, prožitých v Ústí a 25 let od natáčení filmu „Dva lidí v Zoo“.
Mnoho dalších let mi oba, i Ňuňák i Ňuninka dělali radost. Byli moc šikovní, zvědaví. Bohužel, dnes Ňuňák odešel navždy. Už se mně o něm bude jenom zdát, a zůstanou mi po něm jenom fotky a videa. Ale hlavně mi zůstanou vzpomínky, které jsou jenom moje. Tak, kamaráde, odpočívej v pokoji…

Dnes je první ročník Světového Dne goril

World Gorilla Day – Světový den goril je vyhlášen na 24. září a letos se slaví poprvé. Proč gorily? A proč jejich svátek? Existuje spousta významných dní v průběhu roku, věnovaných různým zvířatům – World Bonobo Day (byl vyhlášen loni poprvé a slaví se na Svatého Valentina), den lidoopů, den lvů, den tygrů atd. Má to vůbec nějaký význam? A pokud má tak jaký?

Pokud se podíváme na druhy zvířat zjistíme, že to jsou především zvířata ohrožená, známá ve světě, atraktivní pro širší veřejnost. Nejsem si jistá, zda existuje nějaký svátek věnovaný třeba švábům, nebo nějakým vzácným broukům. Třeba ano, ale nevím o tom. Vím ale, že pokud budu věnovat pozornost gorilám nebo tygrům ve dnech jejich svátků, třeba to pomůže i hmyzu, hlodavcům, ptákům nebo rostlinám, kteří žijí ve stejném biotopu jako gorily, a o kterých veřejnost nemá ani tušení.

V tak významných dnech jako Světový Den Goril probíhá spousta akcí, věnovaných těmto zvířatům. Jsou to speciální setkání v zoologických zahradách, přednášky pro veřejnost, promítání filmů, zveřejňování fotografií a článků, burcujících veřejnost k ochraně dnes zrovna goril.

Není to však jakýsi výmysl zoologů. Gorily jsou jedny z nejohroženějších druhů zvířat. Stíhá je jedna rána za druhou. Pytláci, které je loví a zabíjejí,  vykácení a vypalovaní pralesa, ve kterém žijí, nemoci včetně Eboly, válečné konflikty, přírodní katastrofy, jsou zdrojem masa pro lidi. Nejsou ušetřeny téměř ničeho na co si vzpomeneme.

Gorily nejsou ani stoprocentně chráněny ani v zoologických zahradách. I tady dochází k nehodám nebo přírodním katastrofám, při kterých zvířata uhynou. V zoo ale mají šancí přežít co nejdéle. Starají se o ně veterináři, aby zabránily předčasnému úhynu v důsledku nemoci. Starají se o ně s láskou jejich chovatelé. Tím, že přibližují život goril široké veřejnosti, pomáhají lidem pochopit jak to jsou úžasná zvířata a jak moc potřebují naší ochranu.

S rozvojem sociálních sítí vzniká nový fenomén – zvířata jsou nám téměř na dosah. Lide se spojují do zajímavých skupin, sledují zvířata na internetu, sdílejí navzájem fotky a videa. Kolik lidí dal dohromady pořad Odhalení, věnovaný skupině pražských goril. Nejsou to jenom anonymní gorily, jsou to „naši“ Richard, Kambuška, Kička, Bikira, Shinda, jsou to „naší kluci“ Kiburi, Nuru a Ajabu. A jsou ty „naše“ gorily i ve světe – Moja a její mládě, a její celá nová rodina v Cabarcenu, Tano a jeho „parťáci“ v Mnichově. A tak jak cestujeme po Zoo ve světě, rodina „našich goril“ se rozrůstá, stejně jako se rozrůstá společnost přátel a kamarádů, kteří sledují život goril, i když jen zprostředkovaně, a kteří jsou ochotní jakkoliv pomoci k záchraně těchto nádherných zvířat. Alespoň tak, že zaplatí vstupenku, vydají kalendář nebo knížku, koupí suvenýry, výtěžek ze kterých jde na záchranu goril, nebo adoptují nějakou gorilu v záchranných centrech přímo v Africe. Cest k pomoci je  mnoho. Nebyly by ale k ničemu, pokud by si lidé gorily nebrali „ za své“. I k tomu je dobrý World Gorilla Day.

Pálení nosorožčích rohů – proč tomu říkají kontroverzní?

Včera v Zoo Dvůr Králové již podruhé byly spáleny rohy nosorožců. Za posledních deset let se kolem použití rohů nosorožců rozpoutalo peklo. Sociální sítě jsou plné obrázků zvířat, kterým pytláci odřízli rohy zaživa až na kost a nechali je umírat bolestnou a mučivou smrtí. V tisku se objevují články, že jsou vykrádány už i muzejní sbírky, a rohy mizí i tam. Co se vlastně děje? Za vše můžou nově vzniklé fámy a pověry. Vietnam a Čína –jsou největší odběratelé rohů nosorožců. Ponecháme stranou pověru, že prášek z těchto rohů zvyšuje potenci, a proto je rohovina tak žádána. Ne, není to jediný a zdaleka hlavní důvod, proč došlo k doslova honu na tato nádherná zvířata, bohužel bezbranná vůči nájezdům ozbrojených pytláků. Obrovská poptávka rohoviny je vyvolána zoufalstvím lidí. Vznikla pověra, že prášek s nosorožčích rohů lečí rakovinu, nebo dokáže zabránit jejímu vzniku. A tak zoufali nemocní lidí a jejich příbuzní hledají naději. Bohužel ji vidí i tam kde není. Pověry a fámy vykonaly své. A vždy tam kde je poptávka, je i nabídka.

Ředitel Zoo Dvůr Králové Přemysl Rabas zahajuje akci "Burn horns save rhinos"

Aby toho nebylo moc, pak přišla další rána pro nosorožce a jejich záchranáře. Jeden z majitelů soukromé farmy z Jižní Afriky, který chová nosorožce a nashromáždil za léta zásoby rohoviny, vyhrál soud, který mu povolil tyto zásoby prodat v aukci. Představa, že rohy z nosorožců z umělého odchovu na farmách, pokryje nabídku je scestná. Pokud se něco nestane, zmizí divocí nosorožci z přírody a zůstanou jenom ti na farmách proto, aby jejích rohy se legálně prodávali.

Paula Kahumbu, keňská ochranářka

A proč pálení rohů? Mnozí lide uvažují tak, že pří té obrovské ceně rohoviny, za kterou se prodává na černém trhu, je možné existující zásoby prodat, a peníze investovat na záchranu žijících zvířat. To je sice krásná, ale naivní představa, která svadí lidi na špatnou cestu. Přece nikoho nikdy nenapadlo zabavené drogy prodávat, a peníze vydělané takovým způsobem investovat na potíraní drog nebo léčení drogově závislých. Zabavené drogy se hromadně spalují, vysílají to televize, píšou se o tom články. Všichni vědí, že tady kompromis není možný. To samé musí nastat i s rohovinou nosorožců nebo slonovinou. Žádný prodej, žádné uspokojení poptávky, žádný výdělek. A tak je nutné lidí přesvědčit, že roh nosorožce není žádný zázračný lék, není to žádný lék a nikomu nepomůže.

Prof.Richard Leakey

Proto velice vítám zatím ojedinělé akce, kde se rohy spálí, a kde fotky a vysvětlivky z těchto akcí obletí svět, buď na sociálních sítích, nebo v mediích. Zoo Dvůr Králové do toho se zapojila. Je průkopníkem v záchraně nosorožců. Doufám, že další zahrady ve světe jí budou následovat. A jakkoliv jsem často skeptická k některým opatřením, která prosazují zoologické zahrady, v tomto případě rozhodně nepovažují pálení nosorožčích rohů za kontroverzní akci. Jen tak dál. A držím palce zahradě a především nosorožcům.

Co dnes slavíme – (jenom) Valentýna?

Dnes je den všech zamilovaných. Lidí se usmívají, jsou na sebe milí, kupují dárečky pro své lásky. Ale dnes poprvé je také vyhlášen Světový den Bonobo (World Bonobo´s Day). Pro ty, kdo neví kdo bonobove jsou – jsou to lidoopi, kteří spolu s gorilami, šimpanzi a orangutany patří do skupiny velkých lidoopů, ale též do skupiny ohrožených druhů zvířat. Žijí ve střední Africe, v zemích kde probíhají občanské války, kde jsou ohroženi Ebolou a dalšími nemocemi, kde ztrácejí svůj domov v důsledku kácení pralesa nebo činnosti člověka, kde jsou loveni a zabíjeni buď na maso nebo jako na něco, co se dá dobře zpeněžit.

 

Zároveň to ale jsou úžasní tvorové, velice inteligentní, schopní abstraktního myšleni. Jsou k člověku v řadě znaků nejblíže. Pro mnoho lidí představují především zvířata, kteří řeší konflikty ve skupinách sexem. Sexuální „hrátky“ jsou schopni provozovat mnohokrát za den, každý s každým nebo i sami se sebou. Svým vzhledem a chováním si zasloužilí přezdívku „Hypíci“ mezi lidoopy. Používají nástroje, stavějí si hnízda, používají hlavně rostlinou potravu, především ovoce, ale jsou schopní občas něco ulovit, nebo pojídají hmyz. Chůzí po dvou se nejvíce ze všech ostatních lidoopů podobají člověku. A jsou spolu s jiným druhem šimpanze, šimpanzem učenlivým, k nám geneticky nejblíže.

 

Bohužel, tam kde žijí i bonobove, je život místních obyvatel je velice těžký (Kongo). Pokud přežili občanskou válku, pokud přežili epidemie Eboly, chtějí žít dobře jako každý člověk. Spousta frustrovaných mladých mužů už nechce trpět hlady, žít ze dne na den. Někteří z nich to řeší útěkem do bohatších zemí, kde chtějí mít všechno a hned. Někteří z nich ale ve své domovině berou do ruky zbraň. Pak vznikají konflikty, které mají nedozírné následky. Bonobové, šimpanzi nebo gorily pak nikoho nezajímají. Když válečné šílenství utichne, pak se z toho všichni dlouho vzpamatovávají. Uvědomují si, že spousta věcí se už nedá napravit. Snad se ale ještě dá zachránit alespoň části pralesa, kde žijí a potřebují ochranu spousty druhů zvířat, i bonobove. A tak si je velice symbolicky budeme připomínat ve stejný den, jako je svátek lásky, Den Sv.Valentýna a Světový den Bonobo. „Hypíci“ mezi lidoopy si to zaslouží. (Fotil v Zoo Apenheul, Apeldoorn, Holandsko Jan Kadeřábek).

 

P.S. Před rokem jsme pořádali výstavu fotografií bonobo z útulku Lola ya Bonobo v Kongu. Výstava už skončila, ale fotky a video o nich můžete prohlednout na webových stránkách: www.vystavabonobo.cz