Je samozřejmostí, že dáváme jména svým domácím mazlíčkům.
Jsou členy našich rodin, milujeme je, staráme se o ně, bojíme se o ně, když
jsou nemocní a soucítíme s nimi, pokud je něco bolí. Co ale se zvířaty,
které jsou na farmách, v průmyslových chovech nebo v zoologických
zahradách? Všechna tato zvířata mají (nebo měla by mít) svá identifikační
čísla. Ale stejně Vám každý ošetřovatel řekne, že má svého miláčka, kterému
jméno dá. Jednou mi Dr. Jane Goodallová vyprávěla, jak ji ze začátku její práce
se šimpanzi kritizovala vědecká komunita. Pojmenovat zvíře je přece tak
nevědecké! Ale protože šimpanzi, které studovala v Africe, svoje jména
měli, pak kdokoliv na světě, každý, kdo četl knížky napsané Jane věděl, kdo je
samice Flo, jak z malého Goblina vyrostl dominantní samec, jaký je osud
Fifi a její rodiny.
I pro mě je důležité znát zvířata jménem. Vždy mi šimpanzi rošťáci
Jimi a Tedy z Liberecké zoo budou připomínat dobu, kdy jsem s nimi strávila
hodně času. Nebudou pro mne už nikdy anonymními šimpanzími samci, a nezáleží,
ve které zoo nakonec budou. Když čtu zprávy o Moje, vím, že to je ta naše
pražská Moja, která tady se narodila. I na dálku jí budu držet palce, ať je
zdravá a spokojená v nové rodině. I ta její španělská rodina už pro mne není
anonymní, stejně jako mláďata ve Stuttgartu, které sdílí osud s gorilím
mládětem Tanem. A tak časem zjišťuji, že poznávám spoustu zvířat nejenom
osobně, ale i na dálku. A zajímají mne nejenom jako objekt výzkumu, ale jako by
byla členy velkého příbuzenstva, které se rozrůstá po celém světě.
Jsem přesvědčena, že pokud by zvířata nebyla pro mnoho lidí
jenom potenciálním zdrojem peněz, nebyli by tak krutí při zacházeni
s nimi. Platí to i u nás. Vždyť od nového roku zvíře už není věc, ale živý
tvor. To je překvapení, že?
