úterý 14. února 2017

Co dnes slavíme – (jenom) Valentýna?


Dnes je den všech zamilovaných. Lidí se usmívají, jsou na sebe milí, kupují dárečky pro své lásky. Ale dnes poprvé je také vyhlášen Světový den Bonobo (World Bonobo´s Day). Pro ty, kdo neví kdo bonobove jsou – jsou to lidoopi, kteří spolu s gorilami, šimpanzi a orangutany patří do skupiny velkých lidoopů, ale též do skupiny ohrožených druhů zvířat. Žijí ve střední Africe, v zemích kde probíhají občanské války, kde jsou ohroženi Ebolou a dalšími nemocemi, kde ztrácejí svůj domov v důsledku kácení pralesa nebo činnosti člověka, kde jsou loveni a zabíjeni buď na maso nebo jako na něco, co se dá dobře zpeněžit.

 


Zároveň to ale jsou úžasní tvorové, velice inteligentní, schopní abstraktního myšleni. Jsou k člověku v řadě znaků nejblíže. Pro mnoho lidí představují především zvířata, kteří řeší konflikty ve skupinách sexem. Sexuální „hrátky“ jsou schopni provozovat mnohokrát za den, každý s každým nebo i sami se sebou. Svým vzhledem a chováním si zasloužilí přezdívku „Hypíci“ mezi lidoopy. Používají nástroje, stavějí si hnízda, používají hlavně rostlinou potravu, především ovoce, ale jsou schopní občas něco ulovit, nebo pojídají hmyz. Chůzí po dvou se nejvíce ze všech ostatních lidoopů podobají člověku. A jsou spolu s jiným druhem šimpanze, šimpanzem učenlivým, k nám geneticky nejblíže.

 


Bohužel, tam kde žijí i bonobove, je život místních obyvatel je velice těžký (Kongo). Pokud přežili občanskou válku, pokud přežili epidemie Eboly, chtějí žít dobře jako každý člověk. Spousta frustrovaných mladých mužů už nechce trpět hlady, žít ze dne na den. Někteří z nich to řeší útěkem do bohatších zemí, kde chtějí mít všechno a hned. Někteří z nich ale ve své domovině berou do ruky zbraň. Pak vznikají konflikty, které mají nedozírné následky. Bonobové, šimpanzi nebo gorily pak nikoho nezajímají. Když válečné šílenství utichne, pak se z toho všichni dlouho vzpamatovávají. Uvědomují si, že spousta věcí se už nedá napravit. Snad se ale ještě dá zachránit alespoň části pralesa, kde žijí a potřebují ochranu spousty druhů zvířat, i bonobove. A tak si je velice symbolicky budeme připomínat ve stejný den, jako je svátek lásky, Den Sv.Valentýna a Světový den Bonobo. „Hypíci“ mezi lidoopy si to zaslouží. (Fotil v Zoo Apenheul, Apeldoorn, Holandsko Jan Kadeřábek).

 


P.S. Před rokem jsme pořádali výstavu fotografií bonobo z útulku Lola ya Bonobo v Kongu. Výstava už skončila, ale fotky a video o nich můžete prohlednout na webových stránkách: www.vystavabonobo.cz

úterý 31. ledna 2017

Na výstavě v Moskvě


Rok 2017 je v Rusku vyhlášen rokem ekologie. Nemám žádné iluze ohledně dodržování zákonů, chránicích přírodu, a to nejenom v Rusku, ale i ve vyspělých zemích včetně EU. Nicméně s vyhlášením roku )kolonie po celé zemi probíhá a ještě proběhne spousta akcí, zaměřených na ochranu přírody. Byla jsem minulý týden ne jedné z nich – výstavě, název které se dá přeložit něco jako Původní (netknuté) Rusko (Первозданная Россия). Na výstavě jsou představeny nejlepší fotografie roku od známých fotografů.

 
 

 
 


 
V průběhu každého dne jsou také přednášky, zaměřené na ochranu přírody z různých regionů Ruska. Probíhají také setkání s fotografy, které radí návštěvníkům, jak dobře fotit, nebo vyprávějí své zážitky. V kinosálu promítají dokumenty o přírodě, jsou také i tady setkání s tvůrci filmů.

 

 
Organizátoři nezapomínají i na děti. Mají zde tvůrčí dílny. Učí se poznávat zvířata.

 

Při odchodu jsem se ještě jednou otočila a viděla jsem frontu na vstupenky na výstavu. Potěšilo mne že i ve mrazech spousta lidí dala přednost návštěvě výstavy před vysedáváním u televizí v teple domovů. Můžeme si myslet o oficiálních přístupech k přírodě cokoliv ale je vidět, že pro mnoho lidí není lhostejné, v jakém prostředí žijí a jaká krása je obklopuje.
 
 

neděle 29. ledna 2017

Zážitky z Moskvy – Darwinovo muzeum


Moskva je velká megapolis. Jsou to stovky překrásných muzeí, galerií s výtvarným uměním, architektonické skvosty. Každý si něco najde co ho zajímá. Pokud jste milovníkem přírody, pravé místo pro Vás je Darwinovo muzeum. Pro mne osobně to je jedno z nejzajímavějších muzeí kam se dá v Moskvě jít. Bylo založeno v minulém století známou vědkyní, paní profesorkou Naděždou Ladyginou-Kots, která jako jedná z prvních srovnávala vývoj a chování mláděte šimpanze a později vlastního syna. Napsala o tom velkou monografii. O jejím významu svědčí i fakt, že byla přeložena z ruštiny do angličtiny a je považovaná za klasickou etologickou monografii. I dnes v jsou muzeu vystaveny nádherné obrazy znázorňující šimpanze a jiné primáty. Muzeum má dvě budovy, spojené chodbou, nemusíte jít ven abyste navštívili obě. V jedné z budov se nachází stálá expozice, ve druhé se pořádají různé krátkodobé výstavy.

Většinou chodím do tohoto muzea pracovně. Ale vždy, když mi skončí jednání, snažím se alespoň na hodinku podívat na výstavy, které zrovna v muzeu jsou. Ani moje poslední návštěva Moskvy nebyla výjimkou. A tak alespoň pár obrázků z výstav. První z nich – O nové Guineji, se jmenuje Ostrov Papuánců a rajských ptáků.



 

Jsou zde vystaveny fotografie Pavla Korzunoviče, motýli, exponáty mapující vzácné ptactvo. I děti si přijdou na své, můžou si vymalovat obrázky motýlů a ptáčků, buď dle vlastní fantazie, nebo podle vzorů, které najdou na výstavě.

 



O patro níže probíhá výstava, která mne hodně míle překvapila. Je totiž věnovaná jednomu z mých oblíbených autorů, Jamesovi Herriotovi, autorovi nádherných knížek o životě veterináře na anglickém venkově. Výstava je pořádána ve spolupráci s muzeem „Tle World of James Herriot“ ve Velké Británii.




 
Snad těch pár obrázků Vás naláká při cestě do Ruska k návštěvě tohoto velice zajímavého muzea. Mne určitě ano.

sobota 28. ledna 2017

Návštěva Moskevské zoo – po dvou letech


Tak jsem znovu v Moskvě a znovu v Moskevské zoo. I když jdu za Kirillem a gorilami na stejné místo, teď to má nový název. Už to není pavilon primátů ale pavilon Geralda Darrella. Je tady busta známého milovníka zvířat. Také i pondělí, které před dvěma lety bylo dnem v zoo bez návštěvníku, už je otevřeno i pro ně.

 

První moje kroky vedou do zázemí. Tradiční čaj nesmí chybět, a pak se jde za zvířaty. V zázemí mají skoro roční samičku Mimi, kterou mamina po porodu odložila. Moskevská zoo má zkušenosti s vracením odchovaných mláďat orangutany zpět do skupiny poměrně brzo – poslední snad ve 6 měsících. Mimi čeká ale jiný osud – půjde do Velké Britanie, do záchranného centra Monkey World. Proto je zatím v zázemí sama. Starají se o ní ošetřovatele, každým dnem očekávají transport. Tak snad naposledy několik fotek Mimi.

 


 
Gorily jsou už pohromadě ve skupině i s Amou. Je z ní pěkný puberťák. Kirilla má rada pořad. Velice zřídka on a Ama jsou pohromadě, bez ostatních goril, a vždy je k tomu důvod. Posledně měli Amu zvážit a ošetřit jí male zranění na ruce. Ama se posadila Kirillovi na bodu a čekala, že ji bude zase vozit jako kdysi. Jenom už na to je moc těžká, váží 22 kg. Šla jsem s Kirillem když dával do výběhu ke gorilám salát. Venku byla jenom Ama. Kirill házel zeleninu ode dveří dovnitř, dveře byli otevřené. Ama mne viděla za zady Kirilla a několikrát se pokusila zdrhnou za mnou. Naštěstí Kirill jí vždy chytil do náruče a vrátil zpět.

 
 

Ve skupině je pohoda. Mají tam malou gorilí holčičku o něco mladší než Arabu. Jmenuje se Afi, a to je třetí potomek Kiry.

 

 
 
Dvorská Shinda také nezahalí. Kirill říkal že je velice inteligentní. Nedávno do výběhu zavěsili na strom hlavolam s otvory, ve kterých jsou pamlsky. Shinda se vůbec nenamáhala k tomu lézt nebo šplhat. Sedla si na strom, hlavolam přitáhla za provaz k sobě a pak v klidu hodovala. Ama je po ní, děla totéž, i když občas k pamlskům se musí dostat jinak, třeba z hamaky. Přece jenom má jednu ruku a nemůže současně viset a tahat pamlsky.

 

Veselo je  i orangutanů. V Moskvě mají dvě skupiny – jak bornejské, tak sumaterské. Jediný problém je s focením přes sklo – mne se to nějak nedaří, pořad to je s odlesky a trochu rozmáznuté. Tak pár fotek jenom pro představu. A pak zase nashledanou v Moskevské zoo za rok (doufám).
 
 
 

čtvrtek 29. prosince 2016

Co mi přinesl rok Opice


Tento rok, rok Opice byl pro mne jako pro primatoložku výzvou. Nastal čas bilancování. Celý rok se dá shrnout do jednoho názvu - Languři duk. Byla to pro mne výzva. Před dvěma lety jsem rozběhla akci na jejich dovoz do České republiky. Bohužel v Ústí to nedopadlo, ale já se nikdy nevzdávám. Jsou i jiné záhrady, které se výzev nebojí. Jedna z nich je i Zoo Chleby. Cely rok jsem sháněla pro sebe a pro Chebskou Zoo veškerou dostupnou literaturu o těchto nádherných opicích. Chovat je v zoo mimo Asii – to je výzva pro každého, kdo se do toho pustí. Jsou to převážně listožravá zvířata, a hlavní problém je v tom, jak je bezpečně živit a chovat v našich podmínkách. Opice nakonec do Česka dorazili až v létě. Byla jsem velice šťastná, že se to povedlo. Od té doby jsou Zoo Chleby mojí srdeční záležitostí. Už máme řadu nádherných fotografií, pořízených Janem Kadeřábkem. Bylo zaznamenáno i první paření mezi dvěma snad už dospělými jedinci. Zatím vše vypadá dobře. Držím palce opičkám, Zoo Chleby a sobě také, ať se i nadále vše vyvíjí dobře.

 

Druhou události byla výstava fotografií bonobo z útulku Lola ya Bonobo. Autor fotografií – čínský antropolog Jingzhi Tan, Ph.D., který studoval tyto lidoopy v Demokratické republice Kongo. Výstava proběhla v prostorách Pedagogické fakulty UK v Praze. Organizátory výstavy byli spolek Drosophila, Zelení Poutnici a Ledva UK. I když už výstava skončila, pořád si můžete prohlédnout fotografie na webových stránkách: www.vystavabonobo.cz

 

Další pro mne velice závažná událost – účast na Mezinárodním Gorilla Workshopu v Mexiku. Ve městě Guadalajara se sešlo kolem 100 odborníků, kteří se zabývají gorilami jak v zoo, tak i v přírodě. Skoro každá americká zoo, která gorily chová tam měla svého zástupce. Já jsem vyprávěla o používání nástrojů u goril. Bylo to moc fajn setkání s kolegy. Pro každého z nás byl zážitek si poslechnout jednoho z Gorilla Doktorů, Eddyho Kambale, který se s kolegy stará o zdraví divokých goril a šimpanzů v přírodě. Také mne potěšili zprávy z Apenheulu v Holandsku, o kterých mluvil Arun Idoe. Všichni jsme tam byli jako jedna rodina. Když jsem mluvila o našem Richardovi ze Zoo Praha, hned na to přikyvoval jeho chovatel Neil Bemment ze Zoo Paington kde Richard vyrůstal. Arun zase věděl o našich Kijivu a Šindě, protože v Apeldoornu se narodili. Třešničkou na dortu byly návštěvy dvou mexických zoo v Guadalachara a Leon. Byly nejenom zajímavé, ale i inspirativní.

 

A konec roku – mimořádná událost – návštěva Dr.Jane Goodallové v ČR. Doufám že pro některé mladé lidí budou její přednášky inspiraci jako kdysi před více jak třiceti lety byla inspiraci pro mne a mojí životní dráhu její kniha „Ve stínu člověka“. S Jane se známe léta, měla jsem tu čest jí doprovázet při její  návštěvě v Česku před deseti lety. Nakonec tady jsou dvě fotky pro srovnání. Sice jsme všechny o deset let starší, ale poslání které Jane Goodall šíří po světě je pořád aktuální – chránit přírodu, zvířata kolem nás, a cestu k tomu vidí především u mladých lidí, kteří budou tvořit naši budoucnost.

 

Byl to dobrý rok pro primatoložku. Snad i další, rok Kohouta mne přinese něco nového a pozitivního. Začínám hned v lednu – přednáškami o primátech v Moskvě. Pak se uvidí…

neděle 13. listopadu 2016

Mexiko hostilo International Gorilla Workshop 2016


Ve dnech 31.10.-5.11. probíhal ve městě Guadalajara v Mexiku mezinárodní workshop, věnovaný gorilám. Nemohla jsem se nechat ujít možnost aktivní účasti na tomto workshopu. Workshop probíhal v krásném prostředí.


 
 
Byli na něm přítomní zástupci především amerických zoologických zahrad, chovatelé, dobrovolníci, veterináři. Byli i zástupci Evropy, především pan Neil Bemment ze Zoo Paignton ve Velké Británií, odkud přišel i Richard do pražské skupiny goril. Pan Bemment informoval o stavu populace goril v evropských zoo, sdružených v EAZA (Evropská asociace zoo a akvárií), a o změnách, které se stali v rámci European Endangered species Programme (EEP) od posledního workshopu věnovaného gorilám. Vždy je radostné slyšet, že se rodí nová mláďata, že se daří vytvářet stabilní skupiny goril. Jsou tu ale i problémy, které EAZA bude muset řešit. Všichni víme, že přesuny zvířat v rámci evropských zoo, eventuálně zabránění reprodukce některých zvířat kvůli příbuzenským vztahům, se řídí vědeckými principy. Není to na libovůli koordinátorů, které sbírají informace o současném stavu a vydávají doporučení ohledně reprodukce/nereprodukce jednotlivých zvířat. Zatím se daří stav goril regulovat, otázka je jakým způsobem a jak dlouho to ještě bude únosné. Co se zvířaty, které do reprodukce se nehodí? V současné době se provádí na doporučení EEP kastrace mladých samců, se kterými se nepočítá do budoucna pro reprodukci. Výhoda této metody – kastrovaný samec by možná mohl zůstat v původní rodině. Nevýhody: změny fyziologie, hladiny hormonů, chování, ale především nezvratnost tohoto stavu. Další metoda – antikoncepce u samic. Výhody – kontrola reprodukce, po vysazení antikoncepce je možné samici znovu zapojit do reprodukčního procesu. Nevýhody – ne vždy se daří vyhnout se vedlejším účinkům (víz pražské samice Kijivu a Šinda). U Kijivu vše proběhlo hladce, u Šindy už nikdo nedoufal že se jí podaří porodit mládě. Naštěstí zázrak se stal a máme tu malého Ajabu. Třetí metoda – vytváření bakalářských skupin samců – pro mne je nejlepší, tady je vždy naděje že některý z nich dostane možnost mít svojí vlastní rodinu. Bakalářské skupiny samců jsou i v přírodě, není to nic nepřirozeného. V tomto případě Zoo sdružená v EAZA by ale musela investovat nemalé prostředky do vybudování nových chovných prostor a vzdát se ambicí mít skupiny goril s mláďaty. I tak si myslím, že by to stálo za to. Problém je, že v EAZA je zahrad mnoho, ale těch kdo gorily chová, zase tolik není. I v Česku máme v současné době pouze dvě takové zahrady, a to v Praze a ve Dvoře Králové. Na druhé straně jak informoval Neil Bemment, existují zahrady mimo EAZA, které mají o gorily velký zájem, i o samcové bakalářské skupiny. Jenom že EAZA se drží politiky neposkytnutí zvířat do jiných zahrad, které členy EAZA nejsou.

Tady vidím největší problém, který bude muset EAZA čím dál tím více řešit. Co je lepší – vykastrovat mláďata a nechat je v evropských zoo, nebo je předat po předběžném zkoumání podmínek v jednotlivých zahradách, které členy EAZA nejsou, ale jsou schopné se postarat o gorily na vysoké úrovni (a nejenom o ně), do těchto zahrad. Zdaleka nejsou všechna zoo v Evropě členy EAZA. Před pádem železné opony ani české zahrady nebyly. To ale neznamená že měli (samozřejmě ne všechny) horší úroveň, než převážná většina jiných zahrad.

A teď se nacházíme v situaci, kde populace goril v přírodě devastují pytláci, ebola a jiné nemoci, těžba dřeva a minerálů, ničení původních pralesů, občanské války, změny režimů. Spousta nevládních organizací tam investuje obrovské prostředky na záchranu goril. A v Evropě budeme mít čím dál tím více kastrovaných samečků nebo samic s antikoncepcí, protože jsou jaksi navíc. Ještěže zatím nikoho nenapadlo tak zvané gorily nevhodná k chovu utrácet (vzpomeňte si na případ dvou lvů v Kodaňské zoo, kteří byli z hlediska vedení zahrady staří a neperspektivní, tak je utratili, aby uvolnili místo pro novou lví smečku). Musíme si uvědomit, že gorily v zajeti žijí dlouho. Mají perfektní veterinární péčí, vyváženou stravu, velké výběhy, nemají žádné predátory. Jedinci starší 40 let už nejsou v zahradách žádnou výjimkou. Proto bude tlak na umístění zvířat mimo EAZA větší a větší. Těším se, až to nastane a i jiné zahrady dostanou možnost tato nádherná zvířata chovat, pokud k tomu budou mít odpovídající podmínky a možnost kontroly.

 

 
Vím, že jsou to moje smutné úvahy, ale nedalo mi to, nezmínit se o nich. I jiné přednášky na workshopu byli velice zajímavé. Zástupci jednotlivých amerických zahrad informovali o svých novinkách, o svých gorilách. Jeden den byl věnován otázkám nemocí goril v zajetí a způsobech léčby. Velká pozornost byla věnována bakalářským skupinám samců. Mne se nejvíce líbil příspěvek Arua Idoe ze Zoo v Apeldoornu v Holandsku. O tom ale příště.

úterý 31. května 2016

Harambe – zbytečná smrt?


Celý svět je šokován události, která se stala v Cincinnati Zoo před pár dní. Malý chlapec přelezl zábradlí u výběhu goril a spadl do vodního příkopu. Gorilí samec Harambe byl u chlapce, táhl ho ve vodě, snažil se ho postavit na nohy. Vypadá to hrůzostrašně a hrůzostrašné to doopravdy bylo. Především pro rodiče chlapce, pro přihlížející návštěvníky zoo. Nakonec Harambe byl zastřelen, chlapec zachráněn bez vetší újmy na zdraví. Okamžitě se rozpoutala diskuze zda zoo postupovala správně, zda gorilí samec mohl ublížit chlapci, zda rodiče nesou vinu na tom, že dítě neuhlídali, zda v zahradě jsou dostačující bezpečnostní zábrany ve výbězích atd.

 


 

Co se vlastně stalo z hlediska primátologa? Především se musíme uvědomit že gorily nejsou predátoři. Neloví jiná zvířata, nejsou masožraví. Nejsou to ani šimpanzi, pro které malé opice jsou kořist. Ano, jsou to obry ve srovnání s malým dítětem. Ne, nejsou apriori agresivní. Dva podobné případy kdy dítě spadlo do výběhu goril stali již dříve. V Zoo Jersej ve Velké Británií:


 

a v Brookfield Zoo v USA:

 


 

V obou případech to dopadlo dobře. Gorily dětem nijak neublížili, chránili je. V USA samice donesla chlapečka ke dveřím, kde ho převzali ošetřovatele.

Ze záběrů na videu v Cincinnati Zoo je vidět, že samec spíš chlapce chránil. Pokud by chtěl mu nijak ublížit, mohl to udělat, ale nekousl ho, neudeřil. Otázka je co by se mohlo stát o minutu, o pár minut později. Rozhodně ječící dav ho znervózňoval. V takové situaci jsou jenom dvě možnosti – buď zvíře odlákat, zavřít do zázemí, nebo zastřelit. Není šance použit uspávací střelu. Uspávací látka nepůsobí okamžitě, zvlášť u zvířete které je ve stresu. Samotný zásah šipkou samce mohl podráždit tak, že by chlapce napadl. Do zázemí samce také nepodařilo odlákat. Proto nebylo jiné možnosti než ho zastřelit. Stalo se.

Co dál? Plně chápu ředitele zoo. Musel přijmout okamžité řešení. Neměl čas nijak analyzovat video, které my teď můžeme rozebírat donekonečna. Určitě to pro něj nebylo snadné rozhodnutí. Ale život člověka v tomto případě opravdu má přednost. Teď je na čase udělat maximum pro to aby smrt Harambeho nebyla zbytečná. Možná teď v jiných zoo znovu zhodnotí zda bezpečnosti opatření jsou dostačující, zda se nedá ještě něco vylepšit. Možná pro spoustu lidí tato událost bude impulzem ke změně pohledu na gorily. A příběh Harambeho bude mementem k zamyšlení jak gorilám pomoci nejen v zoo ale i v přírodě. Pro spoustu z nich to nebude nějaká gorila, nebude to nestvůra Kinkong kterou stvořili filmaři. Bude to Harambe, nádherný gorilí samec, který malému chlapci neublížil ale zaplatil za lidskou chybu svým životem. Truchleme za něj a udělejme vše proto aby ho smrt nebyla zbytečná. R.I.P. Harambe.