neděle 24. září 2017

Dnes je první ročník Světového Dne goril


World Gorilla Day – Světový den goril je vyhlášen na 24. září a letos se slaví poprvé. Proč gorily? A proč jejich svátek? Existuje spousta významných dní v průběhu roku, věnovaných různým zvířatům – World Bonobo Day (byl vyhlášen loni poprvé a slaví se na Svatého Valentina), den lidoopů, den lvů, den tygrů atd. Má to vůbec nějaký význam? A pokud má tak jaký?
Pokud se podíváme na druhy zvířat zjistíme, že to jsou především zvířata ohrožená, známá ve světě, atraktivní pro širší veřejnost. Nejsem si jistá, zda existuje nějaký svátek věnovaný třeba švábům, nebo nějakým vzácným broukům. Třeba ano, ale nevím o tom. Vím ale, že pokud budu věnovat pozornost gorilám nebo tygrům ve dnech jejich svátků, třeba to pomůže i hmyzu, hlodavcům, ptákům nebo rostlinám, kteří žijí ve stejném biotopu jako gorily, a o kterých veřejnost nemá ani tušení.
V tak významných dnech jako Světový Den Goril probíhá spousta akcí, věnovaných těmto zvířatům. Jsou to speciální setkání v zoologických zahradách, přednášky pro veřejnost, promítání filmů, zveřejňování fotografií a článků, burcujících veřejnost k ochraně dnes zrovna goril.
Není to však jakýsi výmysl zoologů. Gorily jsou jedny z nejohroženějších druhů zvířat. Stíhá je jedna rána za druhou. Pytláci, které je loví a zabíjejí,  vykácení a vypalovaní pralesa, ve kterém žijí, nemoci včetně Eboly, válečné konflikty, přírodní katastrofy, jsou zdrojem masa pro lidi. Nejsou ušetřeny téměř ničeho na co si vzpomeneme.
Gorily nejsou ani stoprocentně chráněny ani v zoologických zahradách. I tady dochází k nehodám nebo přírodním katastrofám, při kterých zvířata uhynou. V zoo ale mají šancí přežít co nejdéle. Starají se o ně veterináři, aby zabránily předčasnému úhynu v důsledku nemoci. Starají se o ně s láskou jejich chovatelé. Tím, že přibližují život goril široké veřejnosti, pomáhají lidem pochopit jak to jsou úžasná zvířata a jak moc potřebují naší ochranu.


S rozvojem sociálních sítí vzniká nový fenomén – zvířata jsou nám téměř na dosah. Lide se spojují do zajímavých skupin, sledují zvířata na internetu, sdílejí navzájem fotky a videa. Kolik lidí dal dohromady pořad Odhalení, věnovaný skupině pražských goril. Nejsou to jenom anonymní gorily, jsou to „naši“ Richard, Kambuška, Kička, Bikira, Shinda, jsou to „naší kluci“ Kiburi, Nuru a Ajabu. A jsou ty „naše“ gorily i ve světe – Moja a její mládě, a její celá nová rodina v Cabarcenu, Tano a jeho „parťáci“ v Mnichově. A tak jak cestujeme po Zoo ve světě, rodina „našich goril“ se rozrůstá, stejně jako se rozrůstá společnost přátel a kamarádů, kteří sledují život goril, i když jen zprostředkovaně, a kteří jsou ochotní jakkoliv pomoci k záchraně těchto nádherných zvířat. Alespoň tak, že zaplatí vstupenku, vydají kalendář nebo knížku, koupí suvenýry, výtěžek ze kterých jde na záchranu goril, nebo adoptují nějakou gorilu v záchranných centrech přímo v Africe. Cest k pomoci je  mnoho. Nebyly by ale k ničemu, pokud by si lidé gorily nebrali „ za své“. I k tomu je dobrý World Gorilla Day.

středa 20. září 2017

Pálení nosorožčích rohů – proč tomu říkají kontroverzní?


Včera v Zoo Dvůr Králové již podruhé byly spáleny rohy nosorožců. Za posledních deset let se kolem použití rohů nosorožců rozpoutalo peklo. Sociální sítě jsou plné obrázků zvířat, kterým pytláci odřízli rohy zaživa až na kost a nechali je umírat bolestnou a mučivou smrtí. V tisku se objevují články, že jsou vykrádány už i muzejní sbírky, a rohy mizí i tam. Co se vlastně děje? Za vše můžou nově vzniklé fámy a pověry. Vietnam a Čína –jsou největší odběratelé rohů nosorožců. Ponecháme stranou pověru, že prášek z těchto rohů zvyšuje potenci, a proto je rohovina tak žádána. Ne, není to jediný a zdaleka hlavní důvod, proč došlo k doslova honu na tato nádherná zvířata, bohužel bezbranná vůči nájezdům ozbrojených pytláků. Obrovská poptávka rohoviny je vyvolána zoufalstvím lidí. Vznikla pověra, že prášek s nosorožčích rohů lečí rakovinu, nebo dokáže zabránit jejímu vzniku. A tak zoufali nemocní lidí a jejich příbuzní hledají naději. Bohužel ji vidí i tam kde není. Pověry a fámy vykonaly své. A vždy tam kde je poptávka, je i nabídka.
Ředitel Zoo Dvůr Králové Přemysl Rabas zahajuje akci "Burn horns save rhinos"


Aby toho nebylo moc, pak přišla další rána pro nosorožce a jejich záchranáře. Jeden z majitelů soukromé farmy z Jižní Afriky, který chová nosorožce a nashromáždil za léta zásoby rohoviny, vyhrál soud, který mu povolil tyto zásoby prodat v aukci. Představa, že rohy z nosorožců z umělého odchovu na farmách, pokryje nabídku je scestná. Pokud se něco nestane, zmizí divocí nosorožci z přírody a zůstanou jenom ti na farmách proto, aby jejích rohy se legálně prodávali.
Paula Kahumbu, keňská ochranářka


A proč pálení rohů? Mnozí lide uvažují tak, že pří té obrovské ceně rohoviny, za kterou se prodává na černém trhu, je možné existující zásoby prodat, a peníze investovat na záchranu žijících zvířat. To je sice krásná, ale naivní představa, která svadí lidi na špatnou cestu. Přece nikoho nikdy nenapadlo zabavené drogy prodávat, a peníze vydělané takovým způsobem investovat na potíraní drog nebo léčení drogově závislých. Zabavené drogy se hromadně spalují, vysílají to televize, píšou se o tom články. Všichni vědí, že tady kompromis není možný. To samé musí nastat i s rohovinou nosorožců nebo slonovinou. Žádný prodej, žádné uspokojení poptávky, žádný výdělek. A tak je nutné lidí přesvědčit, že roh nosorožce není žádný zázračný lék, není to žádný lék a nikomu nepomůže.
Prof.Richard Leakey


Proto velice vítám zatím ojedinělé akce, kde se rohy spálí, a kde fotky a vysvětlivky z těchto akcí obletí svět, buď na sociálních sítích, nebo v mediích. Zoo Dvůr Králové do toho se zapojila. Je průkopníkem v záchraně nosorožců. Doufám, že další zahrady ve světe jí budou následovat. A jakkoliv jsem často skeptická k některým opatřením, která prosazují zoologické zahrady, v tomto případě rozhodně nepovažují pálení nosorožčích rohů za kontroverzní akci. Jen tak dál. A držím palce zahradě a především nosorožcům.

úterý 14. února 2017

Co dnes slavíme – (jenom) Valentýna?


Dnes je den všech zamilovaných. Lidí se usmívají, jsou na sebe milí, kupují dárečky pro své lásky. Ale dnes poprvé je také vyhlášen Světový den Bonobo (World Bonobo´s Day). Pro ty, kdo neví kdo bonobove jsou – jsou to lidoopi, kteří spolu s gorilami, šimpanzi a orangutany patří do skupiny velkých lidoopů, ale též do skupiny ohrožených druhů zvířat. Žijí ve střední Africe, v zemích kde probíhají občanské války, kde jsou ohroženi Ebolou a dalšími nemocemi, kde ztrácejí svůj domov v důsledku kácení pralesa nebo činnosti člověka, kde jsou loveni a zabíjeni buď na maso nebo jako na něco, co se dá dobře zpeněžit.

 


Zároveň to ale jsou úžasní tvorové, velice inteligentní, schopní abstraktního myšleni. Jsou k člověku v řadě znaků nejblíže. Pro mnoho lidí představují především zvířata, kteří řeší konflikty ve skupinách sexem. Sexuální „hrátky“ jsou schopni provozovat mnohokrát za den, každý s každým nebo i sami se sebou. Svým vzhledem a chováním si zasloužilí přezdívku „Hypíci“ mezi lidoopy. Používají nástroje, stavějí si hnízda, používají hlavně rostlinou potravu, především ovoce, ale jsou schopní občas něco ulovit, nebo pojídají hmyz. Chůzí po dvou se nejvíce ze všech ostatních lidoopů podobají člověku. A jsou spolu s jiným druhem šimpanze, šimpanzem učenlivým, k nám geneticky nejblíže.

 


Bohužel, tam kde žijí i bonobove, je život místních obyvatel je velice těžký (Kongo). Pokud přežili občanskou válku, pokud přežili epidemie Eboly, chtějí žít dobře jako každý člověk. Spousta frustrovaných mladých mužů už nechce trpět hlady, žít ze dne na den. Někteří z nich to řeší útěkem do bohatších zemí, kde chtějí mít všechno a hned. Někteří z nich ale ve své domovině berou do ruky zbraň. Pak vznikají konflikty, které mají nedozírné následky. Bonobové, šimpanzi nebo gorily pak nikoho nezajímají. Když válečné šílenství utichne, pak se z toho všichni dlouho vzpamatovávají. Uvědomují si, že spousta věcí se už nedá napravit. Snad se ale ještě dá zachránit alespoň části pralesa, kde žijí a potřebují ochranu spousty druhů zvířat, i bonobove. A tak si je velice symbolicky budeme připomínat ve stejný den, jako je svátek lásky, Den Sv.Valentýna a Světový den Bonobo. „Hypíci“ mezi lidoopy si to zaslouží. (Fotil v Zoo Apenheul, Apeldoorn, Holandsko Jan Kadeřábek).

 


P.S. Před rokem jsme pořádali výstavu fotografií bonobo z útulku Lola ya Bonobo v Kongu. Výstava už skončila, ale fotky a video o nich můžete prohlednout na webových stránkách: www.vystavabonobo.cz

úterý 31. ledna 2017

Na výstavě v Moskvě


Rok 2017 je v Rusku vyhlášen rokem ekologie. Nemám žádné iluze ohledně dodržování zákonů, chránicích přírodu, a to nejenom v Rusku, ale i ve vyspělých zemích včetně EU. Nicméně s vyhlášením roku )kolonie po celé zemi probíhá a ještě proběhne spousta akcí, zaměřených na ochranu přírody. Byla jsem minulý týden ne jedné z nich – výstavě, název které se dá přeložit něco jako Původní (netknuté) Rusko (Первозданная Россия). Na výstavě jsou představeny nejlepší fotografie roku od známých fotografů.

 
 

 
 


 
V průběhu každého dne jsou také přednášky, zaměřené na ochranu přírody z různých regionů Ruska. Probíhají také setkání s fotografy, které radí návštěvníkům, jak dobře fotit, nebo vyprávějí své zážitky. V kinosálu promítají dokumenty o přírodě, jsou také i tady setkání s tvůrci filmů.

 

 
Organizátoři nezapomínají i na děti. Mají zde tvůrčí dílny. Učí se poznávat zvířata.

 

Při odchodu jsem se ještě jednou otočila a viděla jsem frontu na vstupenky na výstavu. Potěšilo mne že i ve mrazech spousta lidí dala přednost návštěvě výstavy před vysedáváním u televizí v teple domovů. Můžeme si myslet o oficiálních přístupech k přírodě cokoliv ale je vidět, že pro mnoho lidí není lhostejné, v jakém prostředí žijí a jaká krása je obklopuje.
 
 

neděle 29. ledna 2017

Zážitky z Moskvy – Darwinovo muzeum


Moskva je velká megapolis. Jsou to stovky překrásných muzeí, galerií s výtvarným uměním, architektonické skvosty. Každý si něco najde co ho zajímá. Pokud jste milovníkem přírody, pravé místo pro Vás je Darwinovo muzeum. Pro mne osobně to je jedno z nejzajímavějších muzeí kam se dá v Moskvě jít. Bylo založeno v minulém století známou vědkyní, paní profesorkou Naděždou Ladyginou-Kots, která jako jedná z prvních srovnávala vývoj a chování mláděte šimpanze a později vlastního syna. Napsala o tom velkou monografii. O jejím významu svědčí i fakt, že byla přeložena z ruštiny do angličtiny a je považovaná za klasickou etologickou monografii. I dnes v jsou muzeu vystaveny nádherné obrazy znázorňující šimpanze a jiné primáty. Muzeum má dvě budovy, spojené chodbou, nemusíte jít ven abyste navštívili obě. V jedné z budov se nachází stálá expozice, ve druhé se pořádají různé krátkodobé výstavy.

Většinou chodím do tohoto muzea pracovně. Ale vždy, když mi skončí jednání, snažím se alespoň na hodinku podívat na výstavy, které zrovna v muzeu jsou. Ani moje poslední návštěva Moskvy nebyla výjimkou. A tak alespoň pár obrázků z výstav. První z nich – O nové Guineji, se jmenuje Ostrov Papuánců a rajských ptáků.



 

Jsou zde vystaveny fotografie Pavla Korzunoviče, motýli, exponáty mapující vzácné ptactvo. I děti si přijdou na své, můžou si vymalovat obrázky motýlů a ptáčků, buď dle vlastní fantazie, nebo podle vzorů, které najdou na výstavě.

 



O patro níže probíhá výstava, která mne hodně míle překvapila. Je totiž věnovaná jednomu z mých oblíbených autorů, Jamesovi Herriotovi, autorovi nádherných knížek o životě veterináře na anglickém venkově. Výstava je pořádána ve spolupráci s muzeem „Tle World of James Herriot“ ve Velké Británii.




 
Snad těch pár obrázků Vás naláká při cestě do Ruska k návštěvě tohoto velice zajímavého muzea. Mne určitě ano.

sobota 28. ledna 2017

Návštěva Moskevské zoo – po dvou letech


Tak jsem znovu v Moskvě a znovu v Moskevské zoo. I když jdu za Kirillem a gorilami na stejné místo, teď to má nový název. Už to není pavilon primátů ale pavilon Geralda Darrella. Je tady busta známého milovníka zvířat. Také i pondělí, které před dvěma lety bylo dnem v zoo bez návštěvníku, už je otevřeno i pro ně.

 

První moje kroky vedou do zázemí. Tradiční čaj nesmí chybět, a pak se jde za zvířaty. V zázemí mají skoro roční samičku Mimi, kterou mamina po porodu odložila. Moskevská zoo má zkušenosti s vracením odchovaných mláďat orangutany zpět do skupiny poměrně brzo – poslední snad ve 6 měsících. Mimi čeká ale jiný osud – půjde do Velké Britanie, do záchranného centra Monkey World. Proto je zatím v zázemí sama. Starají se o ní ošetřovatele, každým dnem očekávají transport. Tak snad naposledy několik fotek Mimi.

 


 
Gorily jsou už pohromadě ve skupině i s Amou. Je z ní pěkný puberťák. Kirilla má rada pořad. Velice zřídka on a Ama jsou pohromadě, bez ostatních goril, a vždy je k tomu důvod. Posledně měli Amu zvážit a ošetřit jí male zranění na ruce. Ama se posadila Kirillovi na bodu a čekala, že ji bude zase vozit jako kdysi. Jenom už na to je moc těžká, váží 22 kg. Šla jsem s Kirillem když dával do výběhu ke gorilám salát. Venku byla jenom Ama. Kirill házel zeleninu ode dveří dovnitř, dveře byli otevřené. Ama mne viděla za zady Kirilla a několikrát se pokusila zdrhnou za mnou. Naštěstí Kirill jí vždy chytil do náruče a vrátil zpět.

 
 

Ve skupině je pohoda. Mají tam malou gorilí holčičku o něco mladší než Arabu. Jmenuje se Afi, a to je třetí potomek Kiry.

 

 
 
Dvorská Shinda také nezahalí. Kirill říkal že je velice inteligentní. Nedávno do výběhu zavěsili na strom hlavolam s otvory, ve kterých jsou pamlsky. Shinda se vůbec nenamáhala k tomu lézt nebo šplhat. Sedla si na strom, hlavolam přitáhla za provaz k sobě a pak v klidu hodovala. Ama je po ní, děla totéž, i když občas k pamlskům se musí dostat jinak, třeba z hamaky. Přece jenom má jednu ruku a nemůže současně viset a tahat pamlsky.

 

Veselo je  i orangutanů. V Moskvě mají dvě skupiny – jak bornejské, tak sumaterské. Jediný problém je s focením přes sklo – mne se to nějak nedaří, pořad to je s odlesky a trochu rozmáznuté. Tak pár fotek jenom pro představu. A pak zase nashledanou v Moskevské zoo za rok (doufám).
 
 
 

čtvrtek 29. prosince 2016

Co mi přinesl rok Opice


Tento rok, rok Opice byl pro mne jako pro primatoložku výzvou. Nastal čas bilancování. Celý rok se dá shrnout do jednoho názvu - Languři duk. Byla to pro mne výzva. Před dvěma lety jsem rozběhla akci na jejich dovoz do České republiky. Bohužel v Ústí to nedopadlo, ale já se nikdy nevzdávám. Jsou i jiné záhrady, které se výzev nebojí. Jedna z nich je i Zoo Chleby. Cely rok jsem sháněla pro sebe a pro Chebskou Zoo veškerou dostupnou literaturu o těchto nádherných opicích. Chovat je v zoo mimo Asii – to je výzva pro každého, kdo se do toho pustí. Jsou to převážně listožravá zvířata, a hlavní problém je v tom, jak je bezpečně živit a chovat v našich podmínkách. Opice nakonec do Česka dorazili až v létě. Byla jsem velice šťastná, že se to povedlo. Od té doby jsou Zoo Chleby mojí srdeční záležitostí. Už máme řadu nádherných fotografií, pořízených Janem Kadeřábkem. Bylo zaznamenáno i první paření mezi dvěma snad už dospělými jedinci. Zatím vše vypadá dobře. Držím palce opičkám, Zoo Chleby a sobě také, ať se i nadále vše vyvíjí dobře.

 

Druhou události byla výstava fotografií bonobo z útulku Lola ya Bonobo. Autor fotografií – čínský antropolog Jingzhi Tan, Ph.D., který studoval tyto lidoopy v Demokratické republice Kongo. Výstava proběhla v prostorách Pedagogické fakulty UK v Praze. Organizátory výstavy byli spolek Drosophila, Zelení Poutnici a Ledva UK. I když už výstava skončila, pořád si můžete prohlédnout fotografie na webových stránkách: www.vystavabonobo.cz

 

Další pro mne velice závažná událost – účast na Mezinárodním Gorilla Workshopu v Mexiku. Ve městě Guadalajara se sešlo kolem 100 odborníků, kteří se zabývají gorilami jak v zoo, tak i v přírodě. Skoro každá americká zoo, která gorily chová tam měla svého zástupce. Já jsem vyprávěla o používání nástrojů u goril. Bylo to moc fajn setkání s kolegy. Pro každého z nás byl zážitek si poslechnout jednoho z Gorilla Doktorů, Eddyho Kambale, který se s kolegy stará o zdraví divokých goril a šimpanzů v přírodě. Také mne potěšili zprávy z Apenheulu v Holandsku, o kterých mluvil Arun Idoe. Všichni jsme tam byli jako jedna rodina. Když jsem mluvila o našem Richardovi ze Zoo Praha, hned na to přikyvoval jeho chovatel Neil Bemment ze Zoo Paington kde Richard vyrůstal. Arun zase věděl o našich Kijivu a Šindě, protože v Apeldoornu se narodili. Třešničkou na dortu byly návštěvy dvou mexických zoo v Guadalachara a Leon. Byly nejenom zajímavé, ale i inspirativní.

 

A konec roku – mimořádná událost – návštěva Dr.Jane Goodallové v ČR. Doufám že pro některé mladé lidí budou její přednášky inspiraci jako kdysi před více jak třiceti lety byla inspiraci pro mne a mojí životní dráhu její kniha „Ve stínu člověka“. S Jane se známe léta, měla jsem tu čest jí doprovázet při její  návštěvě v Česku před deseti lety. Nakonec tady jsou dvě fotky pro srovnání. Sice jsme všechny o deset let starší, ale poslání které Jane Goodall šíří po světě je pořád aktuální – chránit přírodu, zvířata kolem nás, a cestu k tomu vidí především u mladých lidí, kteří budou tvořit naši budoucnost.

 

Byl to dobrý rok pro primatoložku. Snad i další, rok Kohouta mne přinese něco nového a pozitivního. Začínám hned v lednu – přednáškami o primátech v Moskvě. Pak se uvidí…