středa 8. listopadu 2017

Dnes se mi zdálo o Ňuňákovi


Dnes se mi zdálo o Ňuňákovi. Věděla jsem už pár měsíců, že je vážně nemocný, ale nepředpokládala jsem, že to vezme tak rychlý konec.
Moje první setkáni s mláďaty orangutanů, Ňuňákem a Ňuninkou bylo brzy potom, co přišli do Ústecké zoo. Bylo to zhruba před 27 lety. Pořad jsem za nimi dojížděla, pracovala jsem s nimi – byli to první „malíři“ v mém projektu, zkoumajícího kreslení u lidoopů.
Přede mnohá léty

Naše poslední setkání
Vždy mě Ňuňák potěšil tím, že mne poznal i po dlouhé době, přišel ke sklu a dával mi pusinky. Vzpomínám jak mne jednou jeho „objetí“ připravilo o nový pár bot. Chystali jsme se ze zoologem z Ústecké zoo služebně do Německa. Auto, kterým jsme měli vyrazit zatím bylo v myčce, zbývala mne ještě asi hodina času, než se vydáme na cestu. Tak jsme šli s paní chovatelkou, která se o ně starala, do klece, že ještě stihneme s nimi něco nakreslit. Orangutanům bylo v té době mezi 5-6 lety, Ňuňák už byl poměrně velký a hlavně silný. Zrovna kreslit se mu nechtělo, zato se pusinkovat a objímat se se mnou ano. A tak mne objal a funěl mi na krk a na rameno. Paní chovatelka se lekla, že mi něco udělá, chytila ho za vlasy na hlavě a jenom říkala: „Ňuňáku, maloučko“. Neštěstí mi nic neudělal. Líbily se mu ale moje nové lodičky, zvláště mašle na nich. Jednu mi utrhl a hrál si s ní. Tak jsme šli ven, ještě se chovatelce podařilo tu mašli Ňuňákoví sebrat. Co teď? Náhradní boty jsem s sebou neměla, vracet se do Prahy kvůli tomu se mi nechtělo také, ani nebyl čas. Pan doktor, co léčil zvířata, mi tu mašli nějak přicvaknul zpět na botu. Moc to nedrželo, tak jsem utrhla i tu druhou, a jelo se. Odnesla jsem tehdy ponaučení, že naše mláďata orangutanů už nejsou mláďata, dorůstají a začínají mohutnět a sílit. Měla jsem z nich respekt.
Paní režisérka Poledňákova dostala od Ňuňaka na památku malované srdce.
Za ta léta jsem viděla Ňuňáka s Ňuninkou někdy více, někdy skoro ne. Před třemi roky jsme v Zoo slavili jejich 25 let, prožitých v Ústí a 25 let od natáčení filmu „Dva lidí v Zoo“.
Mnoho dalších let mi oba, i Ňuňák i Ňuninka dělali radost. Byli moc šikovní, zvědaví. Bohužel, dnes Ňuňák odešel navždy. Už se mně o něm bude jenom zdát, a zůstanou mi po něm jenom fotky a videa. Ale hlavně mi zůstanou vzpomínky, které jsou jenom moje. Tak, kamaráde, odpočívej v pokoji…

4 komentáře:

  1. Bude nám všem moc chybět. Jeho uvítání nemělo nikdy chybu. Ach jo. :(

    OdpovědětVymazat
  2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  3. Ňuňo, budeš mi pořád chybět - R.I.P. Don Juane <3 :(

    OdpovědětVymazat