sobota 7. prosince 2013

Bojíte se hadů?

Já ano. Jsem zooložka a chápu, že bych neměla, ale stejně se  na ně nerada dívám, ani na obrázcích. Jeden semestr na univerzitě jsme měli kurz herpetologie a každý týden jsme měli na stole něco, co bylo s hady spojené – obrázky, muzejní exponáty, hady zakonzervované ve formalinu a určené k systematickému zařazení atd. Prvního živého hada – užovku – jsem držela v ruce také až v průběhu terénní praxe na univerzitě. Když jsem pracovala v subtropech, vždy mne polekala beznohá ještěrka, která vzhledem připomínala malé hádě. Odkud se ten strach bere? Nevzpomínám si, že by moji rodiče se mnou o hadech vůbec kdy mluvili. Spíš to mam zakotvené z dětských let, kdy jsem četla vše, co jsem našla v knihovně od rána do večera a ráda se dívala na dokumenty o zvířatech. Někteří psychologové si myslí, že strach z hadů máme genetický daný. Já si to nemyslím. Vzpomínám si na sérií dokumentu o Lovci krokodýlů z Austrálie, Stevovi  Irwinovi. Pro jeho dcerku byl nejoblíbenější hračkou právě had. Pak se nebála ani hadu živých. Jiný vztah k hadům mají v Indii – často to je domácí mazlíček. I u nás je spousta chovatelů, kteří na hady nedají dopustit.
A co naší nejbližší příbuzní – primáti? I tady je asi chování spojené se strachem z hadů naučené. Spousta druhů primátů žijících ve skupinách v tropickém a subtropickém pásmu se s hady potkává často.  Pro hady jsou opičky kořistí. Často je uloví. Pokud ve skupině jedna z opic hada uvidí, vydává poplašné zvuky. V ten moment všechny ostatní  opice utíkají na stromy, dívají se na hada a křičí. A co primáti, které hada nikdy neviděli?. Profesor Firsov v průběhu svých expedicí se šimpanzy mezi ně na palouk několikrát dával živého hada. Všichni šimpanzi, kteří tam byli, se narodili v laboratoři a s hadem se předtím nikdy nepotkali. Bylo to pro ně něco úplně nového. Proto, když hada uviděli, byli ze začátku velice ostražití. Dívali se na něj z dálky, pak šli blíž. Potom se osmělil jeden sameček a šťouchnul do hada klacíkem. Postupně se osmělil víc a víc a nakonec popadl hada za ocas a hodil ho mezi ostatní šimpanzy. Ti se rozutekli. Stejně ale ze začátku reagovali na králíka, takého prozkoumávali klacíkem.
Do pavilonu goril se na podzim čas od času se dostávají hadi také. Zalézají tam přes ventilační potrubí v období  podzimní migrace od Vltavy ke skálám. Zalézají do balíků z dřevitou vlnou a tak se dostanou i do expozice. Když se to stalo poprvé, gorily to vyděsilo. Reakce ale byla stejná jako u šimpanzů – nebojí se hada proto, že je had, ale protože to bylo něco nového, neobvyklého, živého, a hýbalo se to. Také to zkoušely nejdříve klacíkem. Pak když dělaly z dřevitky hnízda na noc, tak tu dřevitku důkladně prohledávaly. Jednou  bylo v expozici hádě mrtvé. Gorily seděly kolem něj ale udržovaly odstup, úplně se nepřiblížily. Jen dorůstající Moja  na něj házela z dálky klacíky .

Tak co, koupíte si svému dítěti plyšového hada?


středa 6. listopadu 2013

Na hodinku za gorilami

Při poslední návštěvě USA se mi podařilo navštívit Zoo Walt Disney Animal Kingdom. Zoo je úžasná. Nemalou roli v tom hraje i klima, kde není nutné pracně a draho budovat uzavřené ostrůvky pralesa v pavilonech a zimních expozicích. Obrovskou výhodou této zahrady je, že rostliny přirozeně vytvářejí pro zvířata krásná zákoutí a nádherné scenérie. Podařilo se mi najít v nabitém pracovním programu hodinu času. Proto jsem se rozhodla, že do zoo vyrazím ještě jednou. Den, který jsem tam předtím strávila, byl především pracovní s návštěvou pracovních prostor zahrady, laboratoří a výzkumného střediska. Na gorily moc času nezbylo. Skoro jsem je neviděla. A tak se jelo speciálně kvůli nim. Ke gorilám se nejrychleji dostanete tak, že v části Zoo Afrika nastoupíte na expediční vláček. „Expediční“ si svůj název zaslouží, připomíná podobné vlaky v Africe, na střeše jsou hromady expedičních zavazadel, zastávky zařízeny ve stejném stylu. A také na jedné z nich, Harambe, se vystupuje. Od stanice je to už jen několik minut a vstoupíte na velice citlivě členěný okruh, který Vás ke gorilám dovede. Po cestě ještě uvidíte guerézy angolské, okapi, projdete skrz „terénní laboratoř“ která má ilustrovat jak pracovali vědci Africe a nakonec se dostanete ke gorilám. Mají tady dvě skupiny goril. Výhodou je uspořádaní míst, odkud gorily můžete pozorovat. Prakticky obcházíte kolem dokola kopce, na kterých jsou gorily vidět z různých stran. Musíte mít ale štěstí, aby jste je viděly všechny. Nejvíce na mne zapůsobila skupina dospělých samců. Byly nádherní, velcí, bylo na ně dobře vidět ze všech míst, kde se dalo buď fotit, nebo jenom gorily pozorovat. Naopak druhá skupinka – rodina se dvěma mláďaty – jako kdyby si hrála s návštěvníky na schovávanou. Od první prosklené výlohy byly vidět na vrcholu kopce u linie horizontu, takže skoro vůbec. Z druhé strany stejného kopce by se daly vidět lépe, pokud by zas nedávaly přednost zdržování se buď v křoví, nebo zase jenom na vrcholu stejného kopce a pořad mizely. Viděla jsem je všechny, s focením už to bylo horší. Několik (i když ne moc povedených) fotek snad Vám napoví, jaké krásné expozice gorily v této zoo mají. Moc mne potěšilo velké množství laviček citlivě rozmístěných na místech odkud byly gorily dobře vidět. Pro děti a zvědavé rodiče byli vždy v pohotovosti zaměstnanci zoo nebo dobrovolníci, kteří ochotně pomáhali dětem se soutěžemi (pokud našly správnou stránku v sešítku s gorilami, dostaly tam samolepku)  nebo fotili rodinky na pozadí výběhu se zvířaty, odpovídali na dotazy a byly velice ochotní kdykoliv pomoci. Tolikrát jsem otázku „Can I help you?“ v životě neslyšela. Takže pokud Vás osud přivede na Floridu, hurá do Zoo.




středa 9. října 2013

Budíček

Jedna z prvních věcí, která mne zaskočila po přestěhovaní do Československa, bylo raní vstávání. Život v okolních zemích - včetně Ruska - začíná o pár hodin později. A tak jsem se bez budíku neobešla. První problémy nastaly, když moje malá dcerka měla navštěvovat jesle. Pokud jsem jí nepřivedla do 7.45 ráno, pak dveře se uzavřely a už další děti ten den nepřijímali. Naštěstí pro mne se v tu dobu dalo chytit vysílaní ruské televize, která již ráno vysílala dětské „večerníčky“ zrovna v době, kdy jsem měla dceru probudit. Vždy jsem ji vzala do náruče spolu s dekou, přenesla jí na gauč k televizi, a za pár minut byla holka vzhůru a dívala se na kreslené pohádky.
12 krásných let mne budila každé ráno naše milovaná husky, Jenny. Vždy věděla, že ráno jí venčím já. A tak pokaždé přišla k mé posteli a tiše si sedla. Nevím jak, ale skoro vždy jsem podvědomě zaregistrovala, že u mne sedí. Vstala jsem a šly jsme spolu na procházku. Jenny už mezi námi není, schází mi to.
V době studia jsem jezdila na praxi do přírodní rezervace na Kavkaze, kdy volně žila velká skupina paviánů pláštíkových, asi 180 jedinců. My  lidé jsme přespávali v maringotce. Protože klima v teto oblasti je subtropické, měli jsme pořad otevřená všechna okna i přes noc. A protože nám záleželo na tom, aby nám všechny naše věci  zůstaly, zvláště jídlo, tak na oknech byly mříže a dveře do maringotky musely být vždy zavřené. Paviáni budík nemají, ale řídí se východem slunce. Vždy ráno, když jsme ještě spali, přišli k maringotce a začali skákat na střeše. Někteří z nich viseli na okenních mřížích a „povídali“ si s námi (chrochtající a štěkající zvuky). Také to bylo velice příjemné probouzení.
I další můj „budíček“ je spojený se zvířaty. Občas jsem potřebovala přespat v hostinském pokoji v Zoo v Ústí nad Labem. Nedaleko od budovy, kde jsem nocovala, byl výběh pro gibbony. Tito malí lidoopi začínají svůj den zpěvem – tak v džungli ohlašují: tady jsem, tady to je moje území. Ten zpěv se šíří daleko v okolí. I mne vždy dokonale probudil.

Teď přemýšlím kdo mne bude budit příště?

Jenny

úterý 17. září 2013

Souznění

Každý, kdo denně pracuje s primáty (nejenom), má občas pocit, že si dokonale s těmito zvířaty rozumí. Nestává se to často, ale v ten okamžik cítíte, že nepotřebujete slova, abyste si rozuměli, že jste naladění na stejnou vlnu. Můj učitel, profesor L.A.Firsov, mi o takovém okamžiku vyprávěl. Stalo se to v průběhu jedné expedice, kdy pět šimpanzů z laboratoře odvezli na neobydlený ostrov na severu Ruska. I když bylo léto, ten rok často pršelo. Jednou déšť zastihl Firsova na ostrově i se šimpanzy. Protože ti už ostrov dokonale znali, vzali ho s sebou pod velkou jedli, kam se dešťové kapky nedostaly. A tak šimpanzi a pan profesor polehávali na zemi pod obrovským stromem a čekali, až se déšť přežene. Firsov si zvedl ze země šišku, očichal ji, trochu rozemnul v prstech a pak ji předal nejblíže sedícímu šimpanzovi. Ten udělal to samé a poslal šišku dal. Když se všichni na šišku podívali, kolečko se uzavřelo a šiška zase skončila u pana profesora. Ten mi pak říkal, že to byl velice zvláštní okamžik a že kdyby to chtěl zopakovat a natočit na video, už by se to nikdy nepovedlo. I mně se občas stávaly podobné věci. Ještě jsem byla studentka na praxi v laboratoři se šimpanzy. Ošetřovatelka, která tam pracovala, baba Katya, byla trochu nahluchlá, proto skoro pořád mluvila velice hlasitě. Šimpanzy ale zvládala perfektně a svoji práci také. Jednou večer chtěla, aby šli do ložnic, že uklidí na noc jejich klec. Katya otevřela šubr a zavelela, aby dvě samice s malými mláďaty šly vedle. Jenomže šimpanzice si postavily hlavu a vůbec na její pokyny nereagovaly. Katya na ně nejdříve křičela, pak je pokropila vodou z hadice a nic. Nakonec zkusila pohrozit šimpanzům startovací pistolí. Je nutné vysvětlit, že pistole byla v dolním šuplíku stolu v hale se šimpanzy pro případ nouze. Například, pokud by se zvířatům podařilo z klecí dostat, nebo pokud by zaútočila na lidi nebo pokud by ohrožovala sama sebe navzájem. Pistole se téměř nepoužívala, šimpanzi se strašně báli zvuku výstřelu a záblesku, který při střelbě vycházel. Většinou stačilo napřáhnout ruku směrem k šuplíku s pistolí a už poslechli. Jenomže Katya asi zkoušela vyhrožovat zbraní častěji, než je zdrávo, a tak šimpanzi když viděli zbraň už se vůbec nebáli a nijak nereagovali. Nakonec to Katya vzdala. Pak jsem se zvedla a řekla, že to tedy zkusím já. Ošetřovatelka se mi vysmála, vždyť jsem byla jenom mladá studentka. Otevřela jsem znovu šubr a tiše řekla: Tak Sylvo (tak zvali jednu samici), pojď už. Sylva se klidně zvedla, nahodila si mládě na záda a šla. Za ní Gamma, druhá samice se svým mládětem. Za minutu  byly obě v ložnici, zavřela jsem šubr a Katya mohla začít uklízet. Opravdu jsem v ten okamžik cítila, že mi rozumějí. Nemusela jsem křičet, ani je polévat vodou. Jenom jsme byly naladěni na stejnou vlnu…  


úterý 3. září 2013

Světový den orangutanů – osobní zážitky

Když se řekne orangutan – pro mě to je pár orangutanů ze zoo Ústí nad Labem – Ňuňák a Ňuninka. Sleduji jejich osud hned od začátku. Dostali se do republiky krkolomnou cestou – v malých bednách dva uzlíčky, jako součást snad jedné z posledních nelegálních zásilek těchto nádherných zvířat do střední a východní Evropy. Dovezlo se 10 jedinců, část z nich skončila v zoologických zahradách v Rusku (Petrohrad – samice Monika – už je po smrti), náš párek přišel do Česka, jako budoucí hvězdy ve filmu Dva lidi v Zoo.  Přišli s falešnými papíry, že jsou ze zoo v Kambodži. Jenomže po vražedném řadění v Kambodži v tu dobu ani žádná zoo nebyla. Doprovod se jaksi vypařil na letišti, zvířata konfiskovalo Československo a umístilo je do ústecké zoo (a dobře udělalo). Hned se jich ujali dva ošetřovatelé, kteří se o ně vzorně dlouhodobě starali. Po ukončení natáčení naši orangutani v Ústí už zůstali.
Já jsem je viděla, když ještě byli malí, bylo jim něco mezi 3-4 roky. V tu dobu jsme začínali pracovat na projektu s kreslením s lidoopy a naši dva hrdinové byli první, kdo se projektu zúčastnili. Ňuňák, dokud byl malý, kreslil s námi v jedné místnosti, byla tam i Ňuninka. Ta se ukázala jako největší umělkyně ze všech, byla velice vynalézavá a bořila dosavadní teorie o vývoji umění v evoluci. Doteď mám od ní spoustu obrázků. Ňuňák, když dospěl, kreslit přestal, nezajímalo ho to. Ale Ňuňinka pokračovala dál i po narození vlastních mláďat.
Pamatují si, jak jsme zkoušeli v rámci enrichmentu ukázat orangutanům živého králíka. Ňuninka byla u vytržení, ale ze začátku se hodně bála. Tak se držela za paní ošetřovatelkou a dívala se, co to je za věc. Její ošetřovatelka jednou rukou držela Ňuninku, druhou vždy pohladila králíka a nechala jí čuchnout k její ruce. Postupně se Ňuninka osmělila a začala se králíka dotýkat. Nejvíce ji fascinovalo, že je živý a že se hýbe pokaždé, když ho šťouchne do zadku. Králík potom popošel pár krůčků a zase klidně sedel a něco žvýkal. Ňuňák reagoval úplně jinak. Ani jsme mu nedali králíka do klece, jen ho posadili před mříže. Ňuňák začal hulákat, házet na králíka dřevitou vlnu a chtěl se k němu dostat. Zkrátka, byl to pro něj vetřelec, kterého musel zahnat.




Jednou jsem se chystala s kolegy z ústecké zoo do Německa na konferenci. Zbylo nám trochu času před cestou, než se umyje auto. A tak jsme šli ještě za orangutany kreslit. Oba byli v herně, kde jsme s nimi obyčejně malovali. Ňuninka se ihned pustila do tvorby. Ňuňák se ale rozhodl, že větší zábava bude, když mne obejme. V tu dobu už byl poměrně velký, ruce obrovské. Paní ošetřovatelka akorát stačila říct: Ňuňáku, maloučko … a pořad to opakovala. Ňuňák nějak nedal na její varováni, a rozhodl se prozkoumat, co všechno na sobě mám. Upoutaly ho moje nové lakované lodičky s maší, které jsem měla na sobě. Zvlášť ta mašle ho lákala. A tak jí utrhnul. Nakonec jsme vyšli z klece, stála jsem tam v nových lodičkách, ve kterých jsem se chystala na tu konferenci, ale mašle byla jenom na jedné z nich, druhou jsem měla v ruce, přádně oslintanou od Ňuňáka. Pan veterinář se mi nabídl, že mi tu mašli zkusí nějak přišít. A jelo se do Německa. Mašle se po chvíli se někde ztratila, upravila jsem si lodičky tak, že jsem utrhla raději i tu druhou. Tak jsem přišla o nové boty, ale nemám to Ňuňákovi za zlé. Mam ho ráda.  


pondělí 29. července 2013

Blízká setkání třetího druhu aneb jak jsem poznala Jane Goodall

Před pár dny jsem sdílela příspěvek na Facebooku o možnosti zakoupit knihu Jane Goodall - Pohled oknem - za opravdu příznivou cenu v levných knihách. Pro mne je Dr.Jane Goodall nejenom excelentní vypravěčka a znalkyně života šimpanzů, ale především člověk, který ovlivnil celý můj profesní život. Pravda, chtěla jsem se věnovat studiu primátů a hledala jsem možnosti, jak to uskutečnit. V době mých studií žádná možnost cestovat za nimi do Afriky pro lidi z bývalého Sovětského Svazu téměř neexistovala. Na druhé straně v této zemi bylo otevřeno jako první na světe primatologické centrum již v roce 1927 v Suchumi, a I. P. Pavlov pracoval s šimpanzi ve 30-letech minulého století v Koltushich – málem akademickém městečku pod Leningradem. Když jsem byla v prvním ročníku na universitě, vyšel ruský překlad první knížky Jane Goodall – Ve stínu člověka. Tato kniha se mi dostala do rukou a přečetla jsem jí jedním dechem. To mne ještě více utvrdilo v úsilí se věnovat studiu chování primátů, především šimpanzů. Již za rok jsem svůj sen začala uskutečňovat právě v laboratoři, kterou zakládal kdysi akademik I.P.Pavlov, a první primáti, které jsem studovala, byli šimpanzi.
Po ukončení studia a práce v Suchumi s dalšími primáty jsem se dostala do Československa a tady začala moje historie kontaktů s Jane. Poprvé jsem jí napsala asi v roce 1982 že jsem primatoložka z Ruska a že studuji šimpanzy, ale v zoologických zahradách. Za pár týdnů jsem od ní dostala ručně psaný dopis z Afriky na průsvitném papíru, psaný tužkou. Dr.Goodall mi přála vše nejlepší a úspěch v mé práci. Už ten dopis nemám, ale pořád se na něj pamatuji. Pak bylo několik letmých setkání – míjely jsme se na letišti v New Yorku, kdy jsem letěla na Gorilla Workshop do Pittsburgu a Dr.Goodall do jiného města se svojí přednáškou. Setkali jsme se i na Světovém primatologickém kongresu v Kjótu v Japonsku. Tam jsem poprvé slyšela, jak Jane dokáže výbornou britskou angličtinou vyprávět o svém životě se šimpanzy. Nakonec došlo i na osobní setkání. Dr.Goodall mne pozvala do USA na konferenci o šimpanzích. Tam jsem přednášela o svém výzkumu kreslení se šimpanzy. Měli jsme možnost mluvit několikrát v průběhu konference, večeřet spolu. Dostala jsem i diplom za výzkum primátů, podepsaný Jane. Pak těch setkání na různých konferencích přibývalo, stejně jako knížek podepsaných Jane a společných fotek na památku.
Jednou jsem dostala mail od organizátorů Tourfilm Festivalu v Karlových Varech, že Jane přijede do Česka a chce se se mnou setkat. Samozřejmě jsem to uvítala a strávila jsem s ní několik dní od rána do večera jako její doprovod v Česku. Vrcholem její návštěvy byla přednáška pro moje studenty, kterou Dr.Goodal přednesla na Univerzitě Karlově. Aula na Filosofické fakultě byla plná, přišlo mnoho těch, kdo Jane znal z jejích knížek. Posluchači obsadili celou Aulu, stáli a seděli na schodech a u pódia. Pak jsme šli na procházku Prahou a na večeři. Úžasnou tečkou toho dne bylo setkání s rodinou divokých prasat, která před naše auto pozdě večer vyšla na cestu, když jsme se v noci vraceli do Karlových Varů. Auto jelo pomalu, prasata v klidu přešla na druhou stranu silnice a zmizela v lese.
Pak nastal den odletu. Jane odlétala prvním letadlem do Anglie, protože již měla ten den naplánovaný oběd s primátorem Londýna. Dobrodružství ale i tady neskončila. Jane zapomněla na pokoji v hotelu pas, a tak nemohla projít přes hranice na letišti. Byla jsem ráda, že jsem jela Jane doprovodit. Následující akce byla opravdu  hektická, ale podařila se. Nejdříve jsme se domluvili v British Airways, že Jane vezmou do letadla na základě průkazky velvyslankyně OSN, kde byla její fotka. Mezitím jsem volala do hotelu (ještě, že už byly mobily) kde byla Jane ubytována. Z recepce poslali pokojskou do pokoje kde Jane byla, naštěstí ho ještě nestačili uklidit. Za zhruba 15 minut mně v hotelu sdělili, že pas mají. Pak hotelový taxík vezl pas na letiště. Nakonec vše dopadlo dobře. Pas dorazil, Jane prošla registrací a opouštěla Česko, doufám, s dobrými pocity. Byla jsem pyšná, že jsme tak vše dobře zvládli, i ztrátu dokladů, i přednášku, i účast na festivalu.
Naposledy jsem mluvila s paní doktorkou Goodallovou v Londýně před pár lety, kde byla na její počest organizována Britskou zoologickou společností konference, věnovaná 50ti-letému výročí práce Dr.Jane Goodall se šimpanzi. Pevně doufám, že to nebylo naše poslední setkání. Tak příště…  






středa 26. června 2013

Dvojité vidění? Ne, jsou to dvojčata

13.června se v Burgers´ Zoo v holandském městě Arnhem narodila dvojčata goril. Zoo oznámila, že jsou to sameček a samička. Zpráva to je vzácná a mám z toho velkou radost. Ještě větší radost mi dělá to, že v době boomu sociálních sítí máme fotky miminek a jejich maminky, a také videa - takřka v přímém přenosu. Pro nás je taková událost velice vzácná. I když se výskyt dvojčat procentuálně moc neliší od dvojčat lidských, vzhledem k malému počtu goril v zoologických zahradách a v přírodě, je taková událost vždy přinejmenším zprávou desetiletí.
I u šimpanzů je narození mláďat – dvojčat velká událost. Mně se podařilo mít taková dvojčata v náručí v roce 1996. Ten rok byl pro šimpanze v tomto aspektu mimořádný – dvojčata ve světě (alespoň o kterých víme) se narodila hned třikrát. První pár dvojčat se narodil v přírodní rezervaci Gombe v Tanzánii, kde dlouhá léta chování šimpanzů studovala Jane Goodallová, legenda současné primatologie. Druhý pár se narodil v Sunset Zoo ve Spojených státech. Nu a třetí u nás – v Liberecké zoo. Jak v Gombe, tak i v Americe se samice o svá mláďata vzorně staraly. Bohužel matka libereckých dvojčat Ingrid zájem o mláďata neměla a nechala je v péči „šimpanzí mámy“ ošetřovatelky paní Jiřiny Kyzlíkové a její dcery, Dagmar Vlčkové, která se také o šimpanze starala. Ingrid patří k těm samicím, které velice snadno zabřeznou a porodí mládě, ale nikdy nedokázala žádné z nich odchovat. Mláďata skončila v péči ošetřovatelů, nebo pokud se samice ze začátku o mládě starala, stejně ho pak nemohla uhlídat a miminko brzy zahynulo. Ale zpět k dvojčatům. Byly to dvě samičky, dostaly jména Vanilka a Majoránka. Měly také o dva roky staršího bratra Jimiho, který byl také v péčí ošetřovatelek a dokázal svoje sestřičky náležitě chránit. Pamatuji se, jak při focení jedno z mláďat začalo pištět. Jimi  je chtěl okamžitě pochovat, a pak tlačil rukama do paní Kyzlíkové, aby mládě vzala a utišila.  Po narození dvojčat v Liberecké zoo u šimpanzů přišla na řadu speciální opatření. Všichni, kdo přicházeli do styku s dvojčaty, včetně mne, samozřejmě také ošetřovatelů a zoologů, museli absolvovat preventivní vyšetření, zda některý z nás není bacilonosič. Potom, co vše dopadlo dobře, už jsem mohla za mláďaty dojíždět každou chvíli. V té době jsem prováděla výzkum, zaměřený na růst a vývoj lidoopů, který spočíval kromě etologických pozorování také v měření zvířat, jejich vážení atd. Protože miminka jak lidská, tak šimpanzí v prvním roce rostou velice rychle, musela jsem měřit naše dvojčata každých 14 dní. Byla to docela fuška, v protokolu jsme měli 46 různých proměnných, které se musely změřit a zapsat, a to nejenom u dvojčat, ale také u dalších šimpanzů, Jimiho a Tedyho, kteří v té době byli kontaktní a dalo se s nimi pracovat. Zažili jsme u toho i spoustu legrace. Například, Tedy si rad hrál s měřidly, které jsem měla u sebe. Když jsem ho měřila pásovou mírou, nechala jsem ho si s měřidly hrát. Tedy nás rád napodoboval a přikládal měřidla buď na svoje tělo, nebo „měřil“ nás. Jednou vystrčil rty a podal mi několik šroubků, které z měřidla nenápadně odšrouboval. Jimi zase občas nechtěl rozevřít dlaň při měření a měl pevně sevřenou pěst. Nikdy jsem nepoužívala násilí, aby mu tu pěst rozevřela. Stačilo k tomu odříkávat říkanku „Vařila myška kašičku…“ a Jimi mi dlaň sám nastavoval, protože tak si hrál se svými opatrovnicemi. Všechna mláďata šimpanzů v té době byla zahrnuta do projektu, zaměřenému na kreslení u lidoopů. Takže mám ve své sbírce pěkné obrázky ode všech mláďat, včetně Vanilky a Majoránky.



pondělí 10. června 2013

Jak chytit opici (a nenechat se pokousat)

Čas od času vzniká v chovných zařízeních  nutnost odchytit opici nebo jiné zvíře. V tak velkém zařízení, jako bylo Suchumské primatologické centrum v Abcházii (pracovala jsem tam po ukončení univerzity) podobné situace nastávaly docela často. Už jenom díky počtu chovaných opic – kolem 3000 jedinců. Občas nějaká ta opička utekla z klece. Často se stávalo, že mláďata vylezla z klece přes mříže a matka zůstala vevnitř. V takových případech opičky zůstávaly nablízku a pokud se nemohly dostat zpátky, pak samice kojila svého potomka přes mříže. U lidoopů je odchyt vždy složitější – pokud to nejsou mláďata vychovaná člověkem , která se nechají přenášet v náručí jako děti, pak může nastat problém. Dá se to řešit dvěma způsoby – použít transportní klec, těsně jí přistavit k šubru nebo tunelu, přes který lidoopi přecházejí a pak už se jen modlit, aby tam šli. Ve většině případu ale nejdou, jsou dost chytří aby poznali, že se děje něco neobvyklého. Pak musí dostat uspávací injekci. V lepších případech jsou naučeni nechat si injekci píchnout od ošetřovatele, v horších se musí nastřelit šipkou. Pak už je to záležitost veterináře, aby správně dle hmotnosti určil, kolik uspávací látky potřebuje, a pak zase látku na probuzení.
S ostatními primáty to je trochu jednodušší. Měli jsme v Suchumi zkušené ošetřovatele kteří dokázali chytit makaka holýma rukama. Jinak to je samozřejmě hazard. Tady jsou zase na prvním místě přenosné klece, pak sítě, kterými se opice chytají v uzavřeném prostoru. Poté, co je opice chycena a je nutné ji držet, pak nikdy ne obličejem k sobě – opička, i ta malá, se Vám opře rukama a nohama o hrudník a už ji neudržíte (malí primáti se drží a přenášejí tak, že je zezadu oběma rukama někdo drží pod krkem a druhý člověk odlehčuje tím, že drží ruce a nohy. I když to vypadá drasticky, opici to neublíží. Rozhodně to je lepší než anestezie, kdy je vždy  riziko pro uspané zvíře.
A jako vždy s tím spojená „historka z natáčení“. V suchumském centru jsme měli velký hektarový výběh pro 72 makaků medvědích. Jsou to středně velké opice, velice podobné japonským makakům. Výběh byl ze všech stran chráněn vysokou betonovou zdí i s elektrickým ohradníkem nahoře, aby opice neutekly. Zadní stěna výběhu byla zároveň stejnou, která hraničila s obytnou částí města. Jednou jsme je pozorovali makaky uvnitř výběhu a najednou slyšíme hluk a pak na nás někdo volal: "Haló, slečny, jsme tady!" Byli to dva výtržníci, kteří použili hornické kladivo a udělali obrovskou díru ve zdi. Možná nečekali, že hned za zdí je opičí výběh. V tu ránu byly všechny opice venku ve městě. Naštěstí to už byla okrajová část s rodinnými domky a sady, plnými ovocných stromů. Pro opice přímo ráj na zemi. Část opic se vrátila domů sama – pro ně je důležité být ve známém prostředí. Ředitel ústavu pohrozil místním obyvatelům, že v žádném případě nesmějí opice zastřelit – v tu dobu jedna stála kolem 2000 dolarů, navíc tento druh makaků je vzácný. Odchyt trval několik dnů. Některé se podařilo nalákat do klecí s pamlsky a s padacími dvířky. Část opic se nechala nalákat zpět do výběhu - opět na pamlsky. A pak už přišly na řadu uspávací pušky a pistole s ketaminem (uspávací látka). Jak naši zoologové honili opice s puškami, došlo i k nehodě. Jeden z nich přelézal zídku, položil na ni pušku a nešťastně zavadil o spoušť. Šipka s ketaminem se mu zabodla do dlaně. Ještě se stačil dopotácet k naší klinice v areálu ústavu a pak omdlel. Probrali ho moji kolegové, zašili mu dlaň a dopadlo to dobře. Takže pokud nemusíte raději opice nechytejte.

zdroj






pondělí 20. května 2013

Nebe, peklo, ráj...


Je na zemi místo, které v průběhu své historie občas připomínalo peklo, občas ráj. Pro mne to je Suchumi, hlavní město Abcházie. Původně to byla řecká pevnost na břehu Černého moře. Doteď jsou ještě zachovány základy této pevnosti. Za dobu své existence to bylo malé osídlené území podél pobřeží, které se stalo opravdu rozvinutým městem až po druhé světové válce. Předtím, na začátku 20. století tady bylo hodně bažin, vysoká vlhkost a hlavně plno malárie. Po bolševické revoluci sem (a do jiných měst na Kavkazu) posílali lidi do vyhnanství. Například dědeček mého kamaráda sloužil v carské armádě. Po revoluci a občanské válce odmítl sloužit dál a byl odsouzen do vyhnanství v Soči, zrovna do míst, kde bude příští olympiáda. Protože zamoření malárií bylo obrovské, vysadili ve městě a podél pobřeží velké množství eukalyptu – obrovských stromů, které sají vodu jako pumpy. Do vodojemu nasadili rybičky, které požírají larvy komárů. Malárii vymýtili a tak začala etapa historie města, která z ní udělala perlu v koruně Sovětského Svazu.
Pro mě byl důležitý rok 1927, kdy v Suchumi otevřeli první primatologické centrum na světě. Podobné zařízení v USA vzniklo až o 4 roky později. Protože klima v Suchumi je subtropické, život tady byl velice příjemný. Záhy začala výstavba množství hotelů, sanatorií, restaurací a úprava pláží. I lidé, kteří tady žili, posupně bohatli. Viděla jsem ještě staré bílé domečky jako pro panenky, kde byl jenom jeden pokojíček a kuchyně. Postupně se ale stavěly velké a drahé domy, usedlosti. Zakládaly se mandarinkové plantáže – to je jediná oblast v bývalém Sovětském Svazu, kde mandarinky běžně rostou. Abcházové vždy zachovávali svoji autonomii. Pro ně to znamenalo vlastní noviny, televizi v abcházštině, školu a universitu, kde výuka byla nejenom v ruštině nebo gruzínštině, ale i v abcházském jazyce. Suchumi tradičně bylo městem mnohonárodním, dá se mu říkat malý Babylon. Nejvíce zde kromě Abcházců a Gruzínců žilo Rusů, Arménů a Řeků. Každá z těchto menšin měla také svojí školu. Začátek 80. let v Suchumi byl pro mne opravdu skoro ráj na zemi – příjemné a zdravé klima, vynikající jídlo mnoha různých národů, krásná práce s primáty v horách v rezervaci, začátek samostatného života po ukončení studií, daleko od mého původního domova. Když jsem opouštěla Suchumi a stěhovala se do Československa, dostala jsem na cestu trojjazyčný pas – jedna stránka byla v ruštině, druhá identická v gruzínštině a třetí identická v abcházštině.
Nic nenasvědčovalo tomu, že ráj se zase změní v peklo.
Pak se Sovětský Svaz rozpadl. Abcházie administrativně zůstala součástí Gruzie, ale ztratila svoji autonomii. A začala gruzínsko-abchazská občanská válka. Jímala mne hrůza, když jsem ve zprávách v televizi viděla zbořené domy, kolem kterých jsem několik let denně procházela. Telefonní spojení nefungovalo tři roky, nevěděla jsem skoro nic o osudu mých kolegů a kamarádů. Suchumi na začátku padlo po dlouhém obléhání a obsadili ho Gruzíni. Co tam byla za zvěrstva ani nemůžu psát. Pak zase zvítězili Abcházci a vybojovali si autonomii na Gruzii. Relativní klid tam zavládl až potom, co vojska OSN vytvořila mezi oběma zeměmi nárazníkové pásmo se zvláštním režimem a oddělila od sebe bojující strany. Nakonec to skončilo krátkou rusko-gruzinskou válkou a uznáním samostatnosti Abcházie ze strany Ruska a několika málo dalších zemí. Nehodlám soudit, kdo tady jsou ti špatní nebo dobří – mám kamarády na obou stranách a jejich osudy odráží nesmyslnost takových tragedií. Znám arménského řidiče, který nás každý den vozil do rezervace. Byl to chlap jak hora, mladý, plný sil. Celou cestu zpíval, vyprávěl vtipy, žertoval. V tu dobu měl svůj dům, svůj kousek půdy, rodiče, mladou krasavici ženu, dvě malé dcerky a zrovna se mu narodil vytoužený synek. Zkratka byl šťastný. Pak začala ta nesmyslná válka. Náš Robik šel s dcerkami do lesa posbírat něco na topení. Doma zůstali staří rodiče a manželka se synem. Pak přišli gruzínští vojáci a celou rodinu mu zastřelili. Když se vrátil s dcerkami domu, stačil svojí rodinu už jenom pochovat. Pak se vydal pešky s děvčaty přes horský průsmyk do Ruska a šel s nimi týden, než došel do Soči, kde náš ústav měl svojí pobočku. Když jsem ho po letech potkala, byl to zlomený muž. Jiskřičky, které měl v očích mu zmizely, měl studený pohled mrtvého může. I když byl naživu, duše mu umřela.
Mám i kamarádku Gruzínku, Mananu. Měla také šťastnou rodinu. Vychovávala dvě děti, její rodiče mne vždy přijímali velice vřele, často jsem u nich byla na večeři, někdy zůstala i přes noc. Před začatém války Manana a její manžel Zurik zrovna dostavěli nový dům, odstěhovali se od rodičů a také byli šťastni. Když válka propukla v plné síle, Manana zrovna porodila třetí dítě. Její manžel ještě na poslední chvíli stačil odvézt autem rodinu do Tbilisi. Rodiče Manany ale zůstali v Suchumi a protože byli Gruzínci, neměli šanci přežít. Jediná cesta byla také horským průsmykem ale na opačnou stranu, do Gruzie. Tak našli převaděče, kteří ale je okradli a zastřelili ve vlastním domě. Pak je zakopali na dvorku u letní kuchyně. Manana mne vyprávěla, jak za rok našla to místo, protože na zemi nad hrobem se válely obroučky brýlí, které nosila její maminka, teta Klava. Alespoň pak mohla rodiče s úctou pochovat. To jsou lidé, kteří ztratili své blízké, o majetku ani nemluvím. Až tři roky po válce potkala jsem svoje spolupracovníky na kongresu na Bali. Začali jsme si povídat. Můj bývalý šéf se mě zeptal: co chceš vědět dříve – kdo přežil, nebo kdo je mrtvý. Bylo to strašné. Bylo to peklo, i když skoro v ráji. Doufám, pro všechny kdo přežili tyto hrůzy, že už takové šílenství nezažijí a zase bude líp. 

Suchumi


pátek 10. května 2013

Kolik máš prstů?


Pro milovníky zvířat není nad to pohladit si opičku, pomazlit se s ní, mít společnou fotku. Naštěstí to ve většině případů zůstává jenom zbožným přáním. Nebudu tady psát, jak to může byt špatné pro zvířata (přenos nemocí, pochopení toho, že pro cvičená zvířata fotografů nebo v zábavných šou v mnoha zemích Asie to znamená celodenní práci bez možnosti odpočinku atd.). Může to být a často bývá nebezpečné i pro lidi - především pokousání, ale i velice vážná zranění, někdy smrt. Nevyhnou se tomu ani profesionálové, kteří pracují s primáty dlouhou dobu. Skoro vždy (tady se mi nechce ale nechat ani to slovíčko „skoro“) je vina na straně člověka. Hádejte, který je nejčastější pracovní úraz je u primatologů? Ukousnuté články prstů, zmrzačené ruce, vykousnuté svaly. Setkávám se s lidmi, kteří to prožili, po celý svůj profesní život. Těžko můžeme podezírat zkušené vědce, že kvůli hezké fotce podceňují nebezpečí. Může však nastat situace, kdy k tomu dojde i z jiných důvodů. Můj první zážitek s tímto jevem byl v první den mé práce s šimpanzi a ovlivnil mne na celý život. Můj učitel, profesor L.A.Firsov mě první den ve své laboratoří přivítal podáním ruky. Děvčata laborantky už mne předem upozornily, ať se neleknu, pan profesor měl na obou rukách dohromady prstů pouze šest a k tomu hodně zmrzačená zápěstí. Byla jsem šokována, ale nedala jsem to na sobě znát. Co se stalo? V srpnu 1968 (byl to tragický srpen nejenom pro Československo) Leonid Aleksandrovič přišel do laboratoře a jako každé ráno se šel pozdravit s dospělým samcem šimpanze, kterého předtím doslova vypiplal jako miminko. Zdravili se vždy tak, že si přes mříže navzájem podali ruku. Jenže tento den samec zrovna neměl náladu, zatáhl ruku pana profesora do klece a ukousl mu dva prsy. Jak se Firsov bránil, snažil se dostat ruku zpět a samec mu vážně pokousal i druhou ruku. Protože šimpanzi jsou několikrát silnější než dospělý muž, nebyla šance se mu ihned vytrhnout. V tu dobu plastická chirurgie nebyla ještě tak dobrá, takže přišít zpět prsty se nepodařilo. Alespoň, že byly zachráněny zbytky prstů a byla zachována funkce rukou, i když v omezené míře. Po tomto incidentu bylo přes mříže nataženo pletivo, aby k podobným situacím už nedocházelo. Po letech jsme s prof. Firsovem seděli v jednom hotelu v Ústí nad Labem u snídaně s kolegy z Německa. Jeden z nich, v tu dobu ředitel jedné ze zoo, se podíval na ruce pana profesora a ptal se mne, zda to je úraz od šimpanzů. Přikývla jsem a pak pan ředitel nám vyprávěl svůj příběh. Jednou provázel po zoo důležitou návštěvu. V tu dobu se samci šimpanze podařilo nějakým nedopatřením dostat z klece mezi návštěvníky. Okamžitě poznal ředitele a zaútočil rovnou na něho. Natrhl mu uši a strhl mu kůži z obličeje dolů. Naštěstí, jak řekl sám pan ředitel, měl vynikajícího plastického chirurga. Obličej a uši mu přišili zpátky. Říkal nám, že po tomto incidentů uši necítí, a že vrásky, co má na obličeji nejsou vrásky, ale dobře zamaskované švy. Kdyby na to neupozornil, ani bych nepostřehla, že byl v obličeji zraněn. Také jedna z kolegyň, která pracovala s gorilami ve středoafrické republice mela velice poškozenou pravou ruku až po předloktí – výsledek útoku šimpanze v zoo. Nu a ukousnuté články prstů ani nepočítám, viděla jsem to u několika kolegů. Sama jsem čelila útoku nebo kousnutí asi třikrát, vždy to dopadlo dobře. Ale o tom až příště.


čtvrtek 2. května 2013

Mám ráda muže v uniformách


Od dětství jsem vyrůstala v prostředí, kde uniforma byla  v domácnosti běžnou věcí. Můj tatínek byl vojenský letec, proto se na věšáku vždy nějaká ta uniforma našla. Spoustu věcí jsem po tátovi zdědila. Jeho letecký tlustý svetr mne vždy hřál ve studených nocích na terénních pracích. Největší parádu jsem ale měla, když jsem chodila v jeho kožené letecké bundě – tu opravdu nikdo z mých spolužáků na univerzitě neměl. Málem jsem také uniformu oblékla, když jsem po absolvování studia dostala nabídku do kriminalistické laboratoře. Nicméně věda a primáti zvítězili. Moje česká rodina však nemá s armádou nic společného. Posledních několik let zase potkávám mladého hezkého může v uniformě. Je jím ředitel společnosti Paroplavba Praha PhDr.Štěpán Rusňák. Je to vynikající organizátor, cestovatel a rodinný přítel. Absolvovali jsme několik společných pracovních akcí, které vždy dopadly na jedničku. Proto mne velice potěšilo, že společnost kterou řídí, pořádá plavby lodí do Pražské Zoo. Včera jsem absolvovala podobnou plavbu na Slapy, kam nás pan doktor pozval. Už teď se ale těším jak si budu v parném létě užívat krásy Prahy a plavit se do Zoo lodí. Je to velice lákavá alternativa k dopravě autobusem. Hurá do Zoo s muži v uniformách.



čtvrtek 25. dubna 2013

Na tomto světě jsme jen návštěvníci, tak se podle toho chovejme

Poslední dobou se často diskutuje otázka, zda rozmnožovat některé druhy zvířat v zoologických zahradách. I když každé miminko je roztomilé a návštěvníky vždy vítané, pro zoo někdy může vzniknout problém, co s nimi. například, pokud se narodí hodně gorilích samečků, je těžké je potom někam umístit. Proto koordinátoři některých chovných programů v některých případech doporučují zdržet se rozmnožování. Jak tato myšlenka, tak její provedení v praxi vyvolává mnoho otázek včetně etických. Například zhruba před 20 lety bylo koordinační komisí na rozmnožování orangutanů doporučena kastrace nebo sterilizace hybridních orangutanů (kříženců mezi bornejskými a sumaterskými orangutany). V tu dobu bylo v evropských zoo kolem 30% hybridních orangutanů. Sama myšlenka zachovat čisté linie těchto zvířat je správná, nakonec hybridi nejsou chybou samotných zvířat, ale člověka. Při slově kastrace mi však vstávají vlasy na hlavě. Musíme si uvědomit, že tento proces je nevratný a čím dál tím více se blížíme k situaci, že budeme mít k dispozici orangutany v zoo, ale někteří z nich budou tímto zákrokem nevratně poškozeni a neschopni reprodukce. Nesmíme zapomínat, že všichni lidoopi patří k jedněm z nejvíce ohrožených druhů zvířat. Kromě toho, podobný zákrok vyvolává změny v chování - máme na to jako lidé právo? Můžeme napravovat své vlastní chyby tím, že budeme zasahovat do přirozeného koloběhu života těchto inteligentních zvířat? Moje snahy vyvolat širokou odbornou diskusi narazily na osobní ješitnost některých lidí, kteří o tom rozhodují. Nikdo kromě členů komise nemůže zasahovat do rozhodování, co s dotyčným zvířetem bude. Jako v každé společnosti, i v této komisi jsou lidé více či méně průbojní a hájící svoje zájmy. Je mi líto, když vidím zdravé skupiny šimpanzů, kde jsou jenom dospělá zvířata, protože koordinátor rozhodl nasadit antikoncepci. Vím, že v jedněch z nejlepších zoo, jako Arnhem nebo Chester, každý rok nechají porodit dvě tři samice, i když ostatní antikoncepci mají. Tím zachovávají přirozenou sociální strukturu ve skupině a ostatní samice se mohou učit mateřskému nebo tetičkovskému chování. Protože situace v místech původního výskytu v přírodě se z různých důvodů pořád zhoršuje, je podle mého nutné zachovávat různorodost zvířat v zoo. Nakonec pokud by zoo Praha nenamnožila koně Převalského, pak by neměla co posílat do Mongolska. Nejsem nepřítelem zoologických zahrad, jak jsou často označováni lidé, kteří nemusí vždy souhlasit s doporučeními koordinátorů chovů, naopak si myslím, že široká diskuze je vždy na místě. Musíme se zabývat nejen otázkami reprodukce, ale mít na paměti také etický přístup ke zvířatům. Nejsme bohové, kteří určují osudy jiných živých bytostí a podle toho bychom se měli chovat.


čtvrtek 18. dubna 2013

Moja - chytrá jako opička


To by se o ní dalo říci, pokud by nebyla lidoop. Jinak o Moje to platí stoprocentně. Samozřejmě, všichni máme radost z narození jejího miminka. Pro mne je Moja ale především ta chytrá „opička“. Hned od narození až do věku skoro tří let se pohybovala pouze ve společnosti dospělých. I když je pravda, že i samice mají svoje chvilky a dokážou se rozdovádět, přece jenom divoké hry, jako u mláďat, u nich neuvidíme. Teprve až Tatu trošilinku povyrostl, získala Moja bezvadného parťáka ke hrám. Nicméně to, že vyrůstala mezi dospělými Moje překvapivě pomohlo k mnoha dovednostem. Stejně jako máma Kijivu si osvojila použití „bačkůrek“ na chození po vlhkém nebo studeném povrchu. Jako teta Šinda se naučila používat dlouhé větve, aby sundala od stropu zavěšené rostliny. Byla i sama dost vynalézavá – právě Moja začala blokovat fotobuňku u pítka dřevitou vlnou jako první, až poté ostatní. Právě Moja se pak ve fontánce vyřádila s vodou, která tekla po zablokování fotobuňky bez přestání. Pokud Moja neměla k dispozici větve, aby dosáhla na rostliny visící ze stropu, naučila se házet tím směrem prázdné přepravky nebo jiné předměty, aby zeleň shodila. A právě Moja si donesla z venkovního výběhu dovnitř kamínek a udělala důlek do skla do přípravny. Potom, co odcestovala do Španělska, našla svůj klid. Ale i tady se ukázalo, jak je chytrá. Hned začala učit ostatní, co se dá dělat se stromy a větvemi, ukázala, že i tráva je bezvadná, pokud se dá jíst. Tajně doufám, že naučí dělat „bačkůrky“ i svoje kamarádky v Cabarcénu. To by teprve byl bezvadný příklad přenosu kulturních tradic u primátů. A tak jí držím palce nejenom kvůli miminku a čekám, čím nás ještě překvapí.   

Foto autor EP

čtvrtek 11. dubna 2013

Jak léta jdou...


Na těchto dvou fotografiích jsem já a Marek Ždánský. První je vyfocena v USA, kde jsme spolu byli na Gorilla Workshopu v Pittsburghu před dvaceti lety. V tu dobu Marek pracoval jako ošetřovatel primátů v Pražské Zoo. Ta druhá fotografie pochází ze Zoo Dvůr Králové a byla pořízena před týdnem, kde jsme pořádali pro lidoopy tvůrčí dílnu kreslení.
 



Co se za tu dobu odehrálo? Na první pohled se zdá, že jediné, co obě tyto fotky spojuje, jsou kila navíc u nás obou. Ale když se zamyslím, vidím tady mnoho společného. Marek dospěl, oženil se. Moje dcera dospěla, vdala se. Marek založil rodinu, má dvě děti. Moje dcera založila rodinu, já mám jednu vnučku. Žádný z nás za tu dobu neopustil svoji lásku – gorily. Já pokračuji ve své práci dál. Marek, i když už nepracuje v Zoo, má pořad aktivity spojené s těmito primáty. Jezdí za gorilami do Afriky. Stejně jako já je navštěvuje v různých Zoo po celém světě. Oba máme za sebou publikaci knížek, i když moje jsou vědecké a Markovy popisují jeho zážitky v době, kdy s gorilami pracoval jako ošetřovatel. V současné době děláme každý jiné věci, ale čas od času naše cesty se zkříží a důvodem jsou vždy primáti. A tak doufám, že třeba za pár let bude další fotka, pořízena ne některé ze společných zastávek u naších miláčků – goril. Těším se.  


čtvrtek 4. dubna 2013

Nikdy si nepořídím opici, jako domácího mazlíčka

Často děti říkají rodičům: Já chci mít doma živou opičku. Naštěstí je toto přaní málo kdy vyslyšeno. Jednak není jednoduché opičku domů sehnat, také rodiče většinou mají rozum a chápou, že opička není pejsek nebo kočička. V takovém případě často postačí plyšák, a tím to je vyřešeno. Jsou ale lidé, kteří je chtějí za každou cenu a vyvinou maximum úsilí, aby nějaké zvířátko z řady Primátů získali. Realita ale bývá dost drsná. V současné době má mnoho lidí má peníze na to, aby si nějakým způsobem svůj sen splnila. Bohužel si ale neuvědomují, že jejich miláček přes veškerou péči trpí. Musíme si uvědomit, že to nejsou živí plyšáčci k zulíbání. Docela je chápu - když vidí ve filmech jak jsou opičky roztomilé, chtějí je mít. Jenomže si neuvědomují, že  ve filmu jsou často využívána zvířata mladá, často to jsou ještě mláďata. Ta jsou opravdu roztomilé a k zulíbání. Pak ale vyrostou a chovají se jako normální dospělá zvířata. A tady nastává ten problém. Všichni lidoopi, kteří jsou nejčastějším objektem zájmu pro chov doma, jsou jednak jsou chráněni zákony a legálně by se vůbec neměli dostat k soukromým chovatelům. Bohužel, pokud je poptávka, pak je i nabídka. A tak se mnoho mláďat orangutanů nebo šimpanzů dostává do bohatých rodin třeba v Singapuru nebo v Arabských Emirátech. Mají veškerou péči, chůvu, nádherné oblečky. Po pár letech se pak začínají prosazovat v rodině, koušou, jsou nezvladatelní. Pokud jsou umístěni do nějaké zoo, těžko chápou, že nejsou lidmi, ale zvířaty a musí se dlouho učit být příslušníkem svého druhu. Ve většině případů jsou poznamenaní na celý život. Dospělí lidoopi, například šimpanzi, jsou 3-5 krát silnější, než dospělý muž. Zaútočit mohou kdykoli a když zaútočí, člověk nemá šanci.
Proto nejčastějším pracovním úrazem mezi primatology jsou v lepším případě ukousané prsty nebo jinak zmrzačené končetiny. V těchto případech je zpravidla chyba na straně člověka nebo je na vině technická závada zařízení. V poslední době se v některých zemích snaží vychovávat malpy (středně velká jihoamerická opice) jako asistenční zvířata pro hendikepované lidi. Je pravda, že tyto opice patří k jedněm z nejchytřejších a nejšikovnějších primátů vůbec, ale než se dostanou ke svému majiteli, jsou jim vytrhávány špičáky, aby ho nezranily. Musíme si také uvědomit, že většina druhů primátů žije v společenstvech, osamělým životem v lidské rodině trpí. Bohužel i chov domácích mazlíčků podléhá módě. Stačí, aby si nějaká celebrita opičku pořídila a spousta fanoušků ji chce také. Například tento týden skoro všechna média uváděla zprávu, že zpěvák Justin Bieber cestoval na koncert zrovna s malpou. Na hranicích v Německu mu opici zadrželi a museli ji umístit do karantény. Děsí mě představa, kolik mladých fanynek si bude také chtít pořídit malpu. Stále si pamatuji, jak po úspěchu filmu 101 dalmatinů chtěl mít každý doma zrovna dalmatina. I když vím, jak sladká musí být pusinka od šimpanzího mláděte, tak jako Bart Simpson budu opakovat: Nikdy si nepořídím opici, jako domácího mazlíčka...



čtvrtek 28. března 2013

Poklona panu Pratchettovi


Poprvé jsem slyšela jméno Terry Pratchett od svého manžela a dcery, kteří jsou fanoušky knih s tematikou science fiction a fantasy. Pořad básnili o knížkách tohoto autora. Pravidelně, zhruba jednou za půlroku, začali obíhat knihkupectví a sháněli další díly jeho Zeměplochy. Pak se ke mne dostala informace, že Sir Terry Pratchett bude v Praze v rámci propagace své knihy a že hodlá navštívit Pražskou zoo. Pro mne to byla příležitost, jak ho osobně poznat. Pan Pratchett přivezl také ukázat  film, který natočil v průběhu své cesty na Borneo za divokými orangutany. A tak nastal den D. Vzala jsem s sebou dceru, foťák a dárek pro pana Pratchetta – obrázek, nakreslený samicí orangutana Ňuninkou. Setkali jsme se na jeho přednášce. Sál byl nabitý především jeho fanoušky, kteří milují jeho knížky. Viděli jsme překrásný film o orangutanech. Pak jsem byla panu Pratchettovi představena. Věnovala jsem mu obrázek, na oplátku jsem dostala podepsané jeho knížky.V ten okamžik zapůsobily Murphyho zákony – co se má porouchat – porouchá se. Platilo to na 100 procent o mém foťáku. Zrovna v ten moment přestal fotit. Takže existuje někde u někoho fotka, jak stojím s dcerou a panem Pratchettem, který má obrázek v ruce. Najde se někdy? Někdo nás vyfotil, ale fotka se už ke mne nedostala. Tím naše setkání neskončilo. Šli jsme ještě spolu s panem Pratchettem podívat se na orangutany ve starém pavilonu opic v horní části zahrady a povídali jsme si o orangutanech a jejich záchraně. Asi dva metry za námi šel dav fanoušků a poctivě mi napovídal, pokud jsem si zrovna nemohla vzpomenout na nějaké slovíčko v angličtině. Tak proběhlo moje setkání s tímto úžasným člověkem. Bohužel po pár letech jsem se dozvěděla, že Sir Terry onemocněl Alzheimerovou chorobou. Pořad ještě dokáže psát. Věnuje obrovské prostředky na výzkum této zákeřně choroby a hlavně bojuje za právo rozhodnout o svém životě, pokud ještě bude moci. Dnes jsem si přečetla zprávu, že po dvaceti letech se Terry Pratchett znovu vypravil na Borneo za orangutany. Přejí mu vše nejlepší a co nejdéle jasnou mysl a hodně sil.   

zdroj


čtvrtek 21. března 2013

Harašení u paviánů

Jak jsem již psala v jednom z minulých blogů, studovala jsem chování paviánů pláštíkových na Kavkaze. Paviáni žijí v harémech, kde je samec pán a vládce několika samic s mláďaty. Jednotlivé harémy jsou pak součástí velkého stáda. U těchto opic je také zajímavé, že když je samice v říji, má velké zduření zadní části těla. To slouží jako signál pro samce v okolí, že samice je připravena zabřeznout. Jenomže vůdce harému si svoje samice hlídá, zvlášť v tomto období. Nicméně stává se, že mladí dospělí samci se snaží vytvořit si svůj vlastní harém  občas nějakou samici odvedou stranou. Právě to jsme jednou pozorovali. Mladý samec se samicí vylezli na strom a tam se spářili. Jenomže vůdce harému je zahlédl, přiběhl ke stromu, ale vylézt nahoru již nemohl, protože strom byl poměrně slabý a jeho váhu by již neunesl. Proto se samec posadil pod stromem a hrozil hříšníkům, kteří seděli nahoře. Po několika minutách už to nevydrželi a sesypali se ze stromu jako hrušky. Mladý samec utíkal, co mu nohy stačily a zmizel z dohledu. Samice byla pomalejší a po pár metrech pochopila, že vládci harému neuteče. Padla obličejem dolů na zem a začala strachy křičet. Čekali jsme, že dostane zasloužený trest, ale samec k ní doběhl, zvedl jí ze země a spářil se s ní. Vše pak skončilo vzájemným čištěním srsti, které má u primátů uklidňující a společenský význam. Toto řešení nevěry se mi líbilo více, než to, co se často odehrává v lidské společnosti. 


čtvrtek 14. března 2013

Jak mě F. Engels zachránil

Události posledních týdnů v Česku mi připomněly, jak je člověk zasažen politikou, aniž by to chtěl. V roce 1980 jsem uzavírala studium na univerzitě. Pro uzavření studia jsem musela obhájit diplomovou práci z oboru a povinně složit státní zkoušku z vědeckého komunismu. Bylo to zrovna období těsně před nástupem reformátora Gorbačova. V tu dobu předseda komunistické strany Brežněv se rozhodl zapsat do historie tím, že napíše několik knih. Třetí a naštěstí poslední z nich publikoval 2 měsíce před mojí státní zkouškou. Pro nás studenty to byla veliká smůla, protože tuto knihu povinně zařadili do otázek ke státní zkoušce. Nicméně přečíst ji bylo nad naše síly, číst se to zkrátka nedalo. Naštěstí jsme s učiteli měli nepsanou a nevyslovenou dohodu, že se každý z nás naučí konkrétní 3 otázky, aby bylo možné zkoušku absolvovat. 90% z nás nakonec udělalo zkoušku za 3, ale byli jsme šťastní, že to máme za sebou. Pak už nás čekala jen obhajoba diplomové práce. Byla jsem klidná, práci jsem měla pěknou. Dělala jsem jí s radostí, byla na téma nástrojové činnosti u šimpanzů. Jenže jak se ukázalo, kromě odborné literatury k tématu práce jsme museli citovat jednoho ze zakladatelů marxismu-leninismu. Jak spojit nástrojovou činnost a spisy Marxe, Lenina a Engelse, aby to nebylo bráno jako provokace? Naštěstí jsem si vzpomněla, že Engels napsal článek o úloze práce v polidštění opice. A to se k mému tématu docela hodilo. Tak jsem jej zařadila do seznamu literatury a v klidu jsem šla svoji práci obhajovat. Předsedou komise byl skalní komunista, navíc profesor z jiné univerzity. Když jsem svoji práci představila, podíval se do seznamu použité literatury a řekl mi: "Vždyť vy nemáte použitu žádnou práci klasiků marxismu a leninismu!", "Ale mám," odpověděla jsem, "přeci práci Engelsovu." "Ale já ji tady nevidím." řekl profesor. "Mám ji zařazenu podle abecedy pod písmenem E.", odpověděla jsem. "To je chyba! Nejdřív se musí citovat práce našich komunistických vůdců a až potom začíná řádná abeceda." Oněměla jsem úžasem. Protože jsem si však dala na své práci záležet, tak jsem ji nakonec obhájila na výbornou. Nebýt Engelse, nemuselo to tak dobře dopadnout.


čtvrtek 7. března 2013

Miluji svátek MDŽ


Mám na tento svátek nostalgické vzpomínky. V Rusku je tento den odjakživa doopravdy sváteční, do práce se nechodí, slaví se v rodinném kruhu. Pro mne a pro spoustu dalších to byl první svátek nadcházejícího jara. Vždy jsem dostala od rodičů dárky, od přátel květiny. Myslím si, že ženy si svůj svátek zaslouží.
Když se podíváme do říše zvířat, i tady samice nejsou pouhými rozmnožovacími jednotkami. U mnoha primátů záleží na samicích, zda akceptují samce za vůdce skupiny. Například když takový samec hulmana posvátného vyžene v boji původního samce, nemusí ho samice vždy přijmout. Gorilí samice přijímají ochranu od stříbrohřbetého samce. Někdy se spojí dohromady a proženou ho, pokud se zdá, že to samec  „přehání“ se svými zásahy do chodu skupiny. Samice také můžou být dobrými lovkyněmi. Dlouho se mělo za to, že kolektivní lov na jiné primáty pořádají jenom šimpanzí samci, ale ukázalo se, že i samice můžou úspěšně lovit. Co se týká používaní nástrojů, zdá se, že v tomto samice nejen šimpanzů, ale i jiných lidoopů, často samce předčí.  V projektu s kreslením lidoopů bylo pro mne velice zajímavé podívat se, nakolik jsou samice kreativní, a zda se dají jejich výsledky srovnat s těmi samčími. Dohromady u nás kreslilo 19 jedinců různého věku a obou pohlaví. Byli to šimpanzi, gorily i orangutani. A tady se ukázalo, nakolik jsou samice  „šikovnější“, než samci. V experimentech s kreslením se očekává, že když dáte lidoopovi čtvrtku papíru a pastelku nebo voskovku, bude kreslit tak, jak kreslí dítě – že vezme ji mezi prsty na ruce tak, jak lidské mládě drží pastelku. Nebude přitom nějak upravovat kreslicí nástroj. A právě v technikách, které používali naši lidoopy se ukázalo, že zvlášť samice orangutanů jsou v tom nepřekonatelné. U samců (oba šimpanzi) jsme také zaznamenali určitou inovaci – techniku graffiti a kreslení pastelkou drženou v zubech. Samice ale byly mnohem vynalézavější. Kupříkladu samice šimpanze Majoránka zjistila, že má na ruce papilární linie jako člověk. Pak na dlaň nanášela štětcem tekuté barvy a dlouho pozorovala, jak se po ruce roztékají a papilární linie zvýrazňují. To ani nemluvím o použití barev jako rtěnek nebo líčidel. Dělali to samice šimpanzů i orangutanů. Občas nám připadali, jako pomalovaní indiáni na válečné stezce z knih Karla Maye. Majoránka také přišla na to, že když má na papíru položený nějaký předmět, dají se krásně tužkou obtáhnout jeho kontury. Největší kreativní umělkyní byla samice orangutana Ňuninka ze Zoo v Ústí nad Labem. Kreslení milovala, vždy si u toho vymýšlela nové věci. Dokázala například udělat z pastelky v puse kašičku, kterou pak vyplivla na papír a rozetřela prstem. Nebo rolovala dlaní pastelku na papíře anebo již nakreslený obrázek upravovala jazykem – rozmazávala pevné čáry a kontury. Nejvíce nás překvapila technika, která velice připomínala Mandalu, obraz, který vytvářejí tibetští mniší s částeček různě zbarveného písku. Ňuninka rozdrobila v puse voskovku nebo pastelku jedné barvy, například červené (pastelky z těchto materiálu odpuzují vodu) a vysypala je z pusy na papír do jedné hromádky. Pak vzala do pusy pastelku jiné barvy, například modré, a udělala to samé. Pak prohlížela různě zbarvené hromádky drobných kousíčků pastelek. Potom to prstem různě míchala a vytvářela z nich obrazce. Pak skončila tím, že vše shrábla do ruky a vyhodila do koše. Výsledek byl stejně pomíjivý, jako Mandala. Zkrátka, i samice primátů vynikají v mnoha směrech a často samce předčí. 




úterý 26. února 2013

Óda na Kambu


Za svoji dlouhou pracovní činnost jsem potkala spoustu lidí a spoustu zvířat. Lidé mě občas zklamali. Můj nejnadanější student mě zradil, protože si myslel, že už ví vše a od nás, starších a zkušených už nic nepotřebuje. Můj kolega mě hodil přes palubu, když se mu to hodilo. Nikdy jsem se nesnížila k osobní pomstě. Držím se zásady, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Občas mne až zamrazilo, nakolik je toto rčení pravdivé. Kdo mě ale nikdy nezradil, tak to jsou zvířata. Pomatuji si každou gorilu, každého šimpanze nebo orangutana, se kterými jsem pracovala. Byly to radostné zážitky, když se něco hezkého povedlo, byly i smutné chvilky, když nás některý z nich opustil.
Kambu znám od doby, co přišla do Zoo Dvůr Králové. Pak jsem ji viděla v Praze, Moje srdce si ale získala až potom, co Kijivu po narozeni Tatua odstavila Moju. Moja byla ještě příliš mladá, aby zůstala sama bez maminčiny podpory. První noc po porodu Tatua se snažila přitulit alespoň k nohám svojí matky. Pak šla hledat útěchu jinam. A právě Kamba jí poskytla svoji náruč. Nebyla to jenom tetička, která k sobě mládě přitulí, byla to především náhradní matka, která dá teplo, láskyplnou náruč na spaní, a nakonec i mateřské mléko. Pak přišla řada Tatua. I ten hledal po narození mladšího bratříčka, kam by šel, a zase tu pro něj byla Kamba. Vždy mě pobavilo, když jsem viděla Moju v akci „Mojka-tlačka“, když se snažila Kambu nasměrovat směrem do ložnic, nebo Kambu-taxi, která nekompromisně odnesla na zádech mládě. Když Kamba rodila poprvé v přímém přenosu, snažila se tlačit a trpěla, skoro to vzdala. Všichni kdo ji milovali, byli v myšlenkách s ní. A znovu teď, když jsme čekali, až porodí a byli vděční za každou zprávičku o jejím stavu při operaci, to bylo stejné. Jsem ráda, že Kamba to vydržela, je bojovnice. Jsem vděčná všem, kdo se zúčastnil její záchrany. Doufám, že nás ještě dlouho bude těšit svojí přítomností, jako nepostradatelný člen pražské skupiny goril.


čtvrtek 14. února 2013

Jednou v kleci – osobní zážitky


 V průběhu mé studentské praxe jsem pracovala s mláďaty šimpanzů, narozenými v Leningradské Zoo (teď je to Sankt-Petersburg, Rusko). Mláďata byla odchována ošetřovateli. Samičce Chippi byly 2 roky, samečkovi Goblinovi 1,5 roku. Oba byli umístěni v málem domečku. Každý den před otevřením zahrady pro návštěvníky je ošetřovatelka  nosila v náručí do expoziční klece, kde je mohli lidé vidět. Samozřejmě jsem využila příležitosti být co nejvíce s těmito šimpanzi a ráda jsem pomáhala ošetřovatelce Leně odnést mláďata do klece. Jednou, kdy už byli oba šimpanzi na svém místě, vlezla jsem s nimi do klece. Lena mi řekla, že potřebuje ještě uklidit nějaké výběhy, že mne nechá se šimpanzi v kleci a za chvíli se vrátí. Klec zavřela na zámek zvenčí a odešla. Pak ale na mě úplně zapomněla a vrátila se, až když nastala doba svačiny. Normálně by mi to tolik ani nevadilo. Jenomže zahrada se zaplnila návštěvníky, kteří se s údivem dívali na klec s jednou slečnou a dvěma šimpanzími mláďaty uvnitř. Jak Goblin tak Chippi v tu dobu vážili již kolem 15 kilo, což zrovna není muší váha. V tomto věku jsou jako všechna mláďata i šimpanzi velice hraví, jsou k neutahání. Když zjistili, že mají v kleci společnost, rozdováděli se úplně. Goblin se rozhodl předvést a ukázat, kdo je tady pánem. Běhal po kleci kolem dokola a bouchal rukou do všeho, co zrovna míjel. Když pobíhal kolem mne, tak bouchl i do mne. Když to udělá 2-3 krát, tak to je legrace, když se tím ale baví delší dobu, už to taková legrace není. Chippi také nechtěla zůstat pozadu. Rozhodla se, že mne musí  zapojit do své hry. Vždy se rozhoupala na houpačce a pak skočila ke mně do náručí. Vhledem ke statické síle jejích 15ti kilo a navíc dynamické síle, přidané houpáním, její přistání u mne trochu zabolelo. Samozřejmě, že to Chippi považovala za obrovskou legraci, chechtala se a hned znovu a znovu běžela na houpačku, aby pak zase skočila. Zabavit jednoho šimpanzího uličníka je docela fuška, natož dva. Zkrátka, když Lena dorazila se svačinou a osvobodila mne z klece, docela jsem si oddechla. Můžu říci, že tolik lidí, co v tu dobu stálo před šimpanzí kleci, už zoo asi nepamatuje. Pro mne to ale bylo i poučné – zjistila jsem, že sluníčko dopoledne na šimpanze docela pálí, a že je dobře udělat v kleci nějaké stínění. Od té doby se snažím, pokud někdy pracuji s primáty, vždy vyzkoušet, zda voliéra (výběh, klec atd.) je pro ně vyhovující, zda tam něco neschází. Ale na hrátky se šimpanzi v nedobrovolném zajetí nikdy nezapomenu (v tom dobrém slova smyslu). Bylo to moc fajn. 


čtvrtek 7. února 2013

Paviáni na Kavkaze - realita nebo fikce?

V samém srdci Abcházie, ve městě Suchumi existuje první primatologické centrum na světě. Bylo založeno v roce 1927 v nádherném prostředí parku plného tropických a subtropických rostlin. Za dobu existence tohoto centra v něm bylo chováno 2.000 - 3.000 opic najednou. Právě odsud byly vybráni makakové, kteří letěli do kosmu v sovětských družicích. Zkoušely se zde různé operační postupy pro chirurgii nebo vliv radiace na organismus. Centrum patřilo pod akademii lékařských věd, proto se zde zkoumaly především medicínské otázky. Aby se opice nemusely dovážet z Afriky nebo Asie, část zvířat byla ponechána jako reprodukční jádro. V 70. letech začal odvážný experiment, kdy byla skupina paviánů pláštíkových  vypuštěna do volné přírody. Aby se opice nerozutekly, byly na začátku umístěny ve společné kleci přímo v přírodě, na břehu řeky. V kleci byl dospělý samec a několik samic - jeho harém. Ze začátku pustily z klece část samic, které nikdy neodcházely daleko a držely se v blízkosti skupiny. Postupně pouštěli další a další samice, ale samce až na konec. Místo, kam byli paviáni vypuštěni bylo z hlediska výzkumu ideální. Nacházelo se 20 km od Suchumi v horách. kde nebyli žádní lidé. Na jedné straně paviány oddělovala od silnice řeka, z druhé strany horský hřbet. Protože je v této oblasti subtropické klima, roste tu spousta rostlin a plodů, které paviání jedli. Zvířata se plně adaptovala na místní podmínky a dostávala denně jen symbolickou dávku pelet a to stále na stejném místě na břehu řeky, aby se dala kontrolovat a v případě potřeby zasáhnout. Jedině v zimě, když krátkodobě napadl sníh, samcům paviánů umrzly konečky ocasů. Za 20 let trvání experimentu se počet paviánů několikanásobně zvětšil, nakonec bylo v tlupě více než 150 jedinců. Byla získána spousta zajímavých poznatků z chování paviánů, z jejich sociální organizace a mnoha dalších oblastí. Bohužel člověk míní a život mění. Koncem 80. let propukla v Abcházii občanská válka a experiment musel být zastaven. O holý život bojovali nejen paviáni, ale i lidé. Do současné doby nebyl tento pokus obnoven ani zopakován. Údolí, kde paviáni žili, je pravděpodobně zaminováno a nikdo si netroufne tam vstoupit. Mně zůstaly jen vzpomínky na krásné dobrodružství s paviány na Kavkaze.




čtvrtek 31. ledna 2013

Ráj primátů a primatologů

Mnohokrát jsem slyšela samou chválu na opičí zoo v holandském městečku Apeldoorn. Před několika lety jsme se studenty jeli na praxi do Chesterské zoo a při této příležitosti jsme se rozhodli na týden zastavit v Apeldoornu. Apenheul - to není obyčejná zoo. Jsou tam chováni primáti různých druhů, převážně ohrožených. Proto s tato zoo podílí na mnoha záchranných programech. Kouzlo této zoo spočívá v tom, že návštěvník nevidí žádné bariéry, občas se doslova ocitne mezi opicemi. Zvířata, která představují pro člověka nebezpečí, jsou oddělena vodními příkopy, jsou chována na různých ostrovech. Naopak primáti, kteří člověku neublíží jsou chováni volně a často se prochází mezi návštěvníky. Jedním takovým "vděčným" druhem jsou malé jihoamerické opičky Kotulové. Jsou vidět skoro po celé zahradě. Také různé druhy lemurů můžete potkat pár kroků od sebe. Nebo lvíčky zlaté - nádherné drápkaté opičky z Jižní Ameriky.
Když jsme dorazili do Apeldoornu, pršelo. Studenti by raději zůstali v hotelu, ale zavelela jsem nástup a šli jsme do zoo pracovat. V Apenheulu jsou vynikající podmínky pro pozorování opic - všude jsou upravené cesty, u každé expozice jsou lavičky nebo křesla - stačí se posadit a můžete pozorovat od rána do večera. Pravda, když lije, asi si nesednete. Překvapivě primáti byli i v dešti velice aktivní, zvlášť gorily. Předváděly takové prvky chování, které jsme pak za slunečného počasí již neviděli. Například jedna gorilí samice ukázala, jak šikovně může používat nástroje. Gorily v Apenheulu mají k dispozici velký zalesněný výběh, ve kterém je mnoho vzrostlých stromů a velkých kusů dřeva. Stromy jsou chráněny betonovými skružemi až do výšky 2,5 m, aby gorily nemohly vylézt na strom a zničit ho. Jenomže ne nadarmo gorily patří k jedněm z nejinteligentnějších zvířat. Jedna ze samic našla ve výběhu velký kruh dřeva, opřela jej o skruž a tak si vyrobila žebřík. Po tomto žebříku vylezla nahoru tak, aby mohla dosáhnout na horní okraj skruže. Ostatní už bylo otázkou okamžiku - přitáhla se rukama nahoru a už byla na stromě. Mohla si tam pochutnávat na čerstvých větvích a listech a ještě házela větve jiným gorilám dolů.
Mláďata goril si zase hrála s vodou - dělala rukou ve vodním příkopě vlnobití, cákala vodu na sebe, zkrátka si hrála i v dešti. Tento den byl jeden z těch neopakovatelných, které jsem zažila při studiu primátů.
Aby toho nebylo málo, poslední den pobytu za nádherného počasí jsme se studentkou pozorovaly drápkaté opičky ve výběhu před námi. Seděli jsme v křeslech pod velkým stromem a říkali si, jak je to tu hezké a pohodlné. Najednou se objevil ošetřovatel s miskou ovoce a zaklepal na ní. V tu ránu se ze stromu, pod kterým jsme seděli začaly spouštět pro ovoce malpy hnědé. Celou dobu jsme o nich nevěděli a malpy pro změnu pozorovaly nás. Spousta zajímavého tedy nalezneme nejen před sebou, ale občas je dobré podívat se i nahoru.
Pokud máte rádi nevšední zážitky se zvířaty, tuto nevšední zoo vřele doporučuji.


Foto: Jan Kadeřábek

čtvrtek 24. ledna 2013

Na Kea se smetákem

Papoušci Kea jsou jedni z nejchytřejších papoušků na světě. Žijí na Novém Zélandu i vysoko v horách, kde v zimě není zrovna nadbytek potravy. Tito papoušci hledají potravu kdekoliv, různými způsoby. Mají dlouhý zahnutý zobák, kterým jsou schopni například otáčet kameny a hledat pod nimi hmyz. Nepohrdnou ani masem zvířat. Farmáři je nenávidí, protože údajně napadají ovce. Protože si musejí hledat potravu v různých podmínkách, jsou velice zvědaví a nebojácní. Jsou velkou atrakcí pro turisty, dokud jim papoušci nezničí auto. Také majitelé restaurací je nemají rádi, protože jsou schopni otevřít jakoukoli popelnici. Kea se velice rychle učí a jsou oblíbeným objektem výzkumu kognitivních schopností ptáků. Proto jsou chování ve velkých voliérách i v ústavu Konráda Lorenze ve Vídni. Když jsem je tam navštívila poprvé, měla jsem na sobě kozačky s kožešinou, což působilo na Kea jako magnet. Zobákem jemně zkoušeli kožešinku, byli zvědaví a chtěli si se mnou hrát. Druhá návštěva se už odehrávala přímo ve voliéře. Bylo jich tam asi 15. Než jsem vešla dovnitř, vyfasovala jsem pracovní bundu a smeták. Nechápavě jsem se podívala na kolegu - řekl mi, že pokud budou moc dotěrní, mám je tím smetákem odšoupnout. Já jsem je však nechala dělat, co chtějí. Potom, co prozkoumali moje boty a šaty, mi jeden papoušek vlezl na rameno a chtěl si hrát s mojí náušnicí. To už musel kolega zasáhnout a papouška odehnal. Byla jsem těmito ptáky unešena.
Včera v médiích proběhla zpráva týkající se právě papoušků Kea. Jeden z vědců na Novém Zélandu nabádal k regulaci chovu koček v domácnostech. Kočky jsou v této zemi velmi oblíbené, možná ještě více než psi v ČR. Mnozí majitelé odmítají jakoukoli regulaci a chovají i několik koček dohromady. Problém je v tom, že kočky chytají a zabíjejí původní druhy ptáků na Novém Zélandu. Týká se to nejen Kea, ale také velmi vzácného papouška Kakapo sovího a dalších vzácných endemických druhů. Jako zooložka mám ráda jak kočky, tak papoušky, ale myslím si, že určitá regulace domácích koček by měla být. Jen takové jednoduché opatření, jako je zvoneček na obojku kočky několikanásobně snižuje úspěšnost jejího lovu. Doufejme, že až utichnou emoce na obou stranách, najde se schůdné řešení tohoto problému.





čtvrtek 17. ledna 2013

Výchova mláďat u orangutanů

U primátu, stejně jako v lidské společnosti jsou "krkavčí" matky, stejně jako matky starostlivé. Jednou jsme při pozorování (v Zoo Chester ve Velké Británii) dvou samic orangutanů se stejně starými mláďaty viděli, jak se liší jednotlivé přístupy k jejich ratolestem. Obě dvě samice měly mláďata ve věku 3 - 4 měsíců. V tomto věku jsou mláďata lidoopů, stejně jako u lidí, plně závislá na péči matky. Jedna ze samic byla vzornou maminou, pořád svoje mládě pusinkovala, čistila a konejšila v náručí. Ta druhá byla pravý opak - jakmile se někam posadila, mládě ihned odložila vedle sebe. Mládě se hned začalo snažit dostat se k mamince zpátky, pištělo a snažilo se k mámě připlazit. S tou to nic nedělalo, pokračovala dál ve své činnosti. Občas to druhá samice nevydržela a vzala do náručí i druhé mládě. Chvilku ho pochovala spolu se svým a pak ho vrátila matce. Jednou ona krkavčí matka málem mládě zabila. Když měla mládě zavěšené na zádech, udělala kotoul. Už jsme si mysleli, že mládě je mrtvé. Vypadalo, jako by ho přejel parní válec. Když se samice posadila, mládě zůstalo ležet na zemi, za chvíli začalo kňourat a mamina ho vzala do náručí. Zřejmě ho zachránila nějaká prohlubeň v zemi. Zdálo by se, že tato strategie je pro mládě špatná. Naopak spartanská výchova mládě zocelila a rychleji vyvíjelo se celkově rychleji. Mládě starostlivé matky bylo pořád v její náruči a trvalo mu déle, než se naučilo samo pohybovat, chodit a lézt. Po roce jsme je pozorovali znovu, obě mláďata byla čilá, zdravá a rozdíly se vyrovnaly.


čtvrtek 10. ledna 2013

Šampon zn. Timur

V Klotuších blízko Petrohradu je vědecké městečko fyziologického ústavu akademie věd. Právě zde I.P.Pavlov prováděl svůj výzkum podmíněných reflexů u psů. Uprostřed nádherného parku je budova, které se říká Antropoidní. Od 30. let minulého století zde žijí šimpanzi. Právě sem jsem nastoupila jako mladá studentka, která chce studovat chování primátů. V roce 1977 se v Koltuších narodila první dvě mláďata šimpanzů na území bývalého Sovětského svazu. Byla to velká sláva. Když jsem nastoupila na praxi do laboratoře, bylo mláďatům už šest měsíců. Samice Gamma měla mládě Timura a samice Sylva měla šimpanzího chlapečka Boje. Za teplých letních večerů jsme je spolu s mým učitelem profesorem Firsovem chodili krmit. Před krmením chodíval pan profesor do klece na měření teploty a tepu u všech šimpanzů. To byla pro všechny velká zábava. Gamma si po měření vypůjčila pantofle pana profesora a chodila v nich po kleci. Sylva z něj pro změnu stáhla ponožky a oblékla si je na sebe. Pak přišla na řadu mláďata. Když pan profesor měřil Boje, Timur mezitím cvičil na mřížích nad jeho hlavou a plácal ho nohama po pleši. Najednou se mu stala nehoda - Timur neudržel a panu profesorovi na hlavu přistálo Timurovo kašovité hovínko. Pan profesor si jej sice utřel, ale chtěl si přeci jen ještě umýt hlavu. Vyšel z klece, postavil se nad odtokovou mřížku a požádal mě, abych mu polila hlavu vodou z rendlíku. V tu chvíli se stalo několik chyb najednou. Pan profesor stál příliš blízko u klece a vedle hlavy měl okénko, kterým šimpanzi mohli prostrčit ruce. Začala jsem pana profesora polévat a v tom mě vylekat hrozný řev. Ukázalo se, že voda v rendlíku byla vařící, zapomněla jsem jí zkontrolovat. Pak přišel druhý pokus. Voda už byla akorát a tak jsem znovu začala polévat panu profesorovi hlavu. V ten okamžik Gamma bleskurychle prostrčila ruku okénkem a vší silou plácla do rendlíku. Rendlík přistál na pleši pana profesora a voda na jeho oblečení. "Proč mě chceš zabít, co jsem ti udělal?", ptal se naštvaně pan profesor. "To ne já, to Gamma.", protestovala jsem. Ten večer jsem já odcházela domů s pocitem absolutního nemehla, pan profesor v mokrých ponožkách a boulí na hlavě a s pošramoceným sebevědomím. Jediná Gamma se spokojeně odebrala s Timurem v náručí na svoji polici a spokojeně usnula.

I.P.Pavlov