Dnes je Světový den
šimpanzů - World Chimpanzee Day. Slaví se poprvé, a teď je v řádě s Dny
bonobo nebo orangutanů. To všechno jsou lidoopi, naši nejbližší příbuzní. Bohužel
musíme je připomínat, protože jsou ohrožení, velice ohrožení nebo jím vážně
hrozí vyhubení v jejích domově, v Africe nebo Asií. A bohužel za vším
stojíme my, lide. Naše touha mít všeho co nejvíce, mít všechno teď a hned a za
každou cenu stojí za krutým osudem stovek a tisíc tvorů, tak nám blízkých a tak
nám podobných. Ztráta původních lesů, jejích vypalování a vykácení nejenom kvůli
dřevu ale i pro plantáže palmy olejné – zdroje palmového oleje, jejích zabíjeni
kvůli masu, jejích ohrožení Ebolou – to vše způsobilo, že musíme je připomínat
alespoň v Den, věnovaný pouze jim. Není to oslava jako naše, lidská. Tím vyvoláváme
zájem o tak vzácné lidoopy, účastníme se kampaní na jejích záchranu, na
záchranu jejích domovů.
Pro mne šimpanzi mají
ale i osobní význam. Bylo mne tak 12-13 roku když jsem navštívila zoo ve městě,
kdy jsem se narodila. Byla zima, lidí bylo málo. Najednou paní chovatelka
rozhodla, že pustí malého, asi dvouletého šimpanze se proběhnou v pavilonu
a pustila ho z klece. Mládě bylo stejně zvědavé, jako jsme byli my,
návštěvnici. Pobíhalo kolem zábradlí, koukalo na nás. Pak najednou se zastavělo
u mne a chytlo mne za ruku. Byl to jemný dotek, ale v tu chvíli už jsem
byla ztracena. Chtěla jsem byt bioložkou, co si sebe pamatují, ale v tu dobu
jsem rozhodla, že musím pracovat s primáty. Šla jsem za svým cílem, sbírala
jsem každičký článek, co jsem našla o primátech, ležela jsem s knížkou o nich
a snila, jak budu se šimpanzi pracovat.
V době začátku
mých studií na univerzitě v jiném městě v Rusku, v Petrohradu zrovna
se velice slibně rozvíjel výzkum chování šimpanzů v ústavu a v laboratoři,
kterou osnoval ještě I.P.Pavlov. Mnoho se o té práci psalo, vyšel dokument „Opičí
ostrov“ o životě skupiny šimpanzů. Rozhodla jsem napsat panu profesorovi L. A. Firsovovi,
který tento výzkum vedl a požádala jsem ho, zda u něj nemohu absolvovat praxi.
Překvapivě odpověděl kladně. A ták v mých 19 letech jsem se ocitla v městečku
Koltuší, kde se nacházeli laboratoře se zvířaty a stala jsem přede dveřmi za
kterými byli šimpanzi, moje nejmilejší tvorové provázející mne pák celý
profesní život. Byla to skupinka 5 šimpanzů: dospělá samec Taras, dvě samice
Silva a Gamma a jejích mláďata Boj a Timur. Od prvního dne jsem poznala všechny
stránky práce se šimpanzi – nejenom samotný výzkum ale i péče o mláďata, úklid
kleci, krmení, každodenní vedení záznamů o zvířatech a hlavně jejích poznávaní –
jejich povahy, jejích starosti, jejích mimika, jejích smích, jejích zvuky. Byla
to první zvířata, která mne doprovázela mým vstupem do vědeckého života a
navždy zůstala v mém srdci.
Krásný článek a to setkání se šimpanzi i práce s nimi muselo být snové.
OdpovědětVymazat