sobota 14. července 2018

Světový den šimpanzů - World Chimpanzee Day


Dnes je Světový den šimpanzů - World Chimpanzee Day. Slaví se poprvé, a teď je v řádě s Dny bonobo nebo orangutanů. To všechno jsou lidoopi, naši nejbližší příbuzní. Bohužel musíme je připomínat, protože jsou ohrožení, velice ohrožení nebo jím vážně hrozí vyhubení v jejích domově, v Africe nebo Asií. A bohužel za vším stojíme my, lide. Naše touha mít všeho co nejvíce, mít všechno teď a hned a za každou cenu stojí za krutým osudem stovek a tisíc tvorů, tak nám blízkých a tak nám podobných. Ztráta původních lesů, jejích vypalování a vykácení nejenom kvůli dřevu ale i pro plantáže palmy olejné – zdroje palmového oleje, jejích zabíjeni kvůli masu, jejích ohrožení Ebolou – to vše způsobilo, že musíme je připomínat alespoň v Den, věnovaný pouze jim. Není to oslava jako naše, lidská. Tím vyvoláváme zájem o tak vzácné lidoopy, účastníme se kampaní na jejích záchranu, na záchranu jejích domovů.


Pro mne šimpanzi mají ale i osobní význam. Bylo mne tak 12-13 roku když jsem navštívila zoo ve městě, kdy jsem se narodila. Byla zima, lidí bylo málo. Najednou paní chovatelka rozhodla, že pustí malého, asi dvouletého šimpanze se proběhnou v pavilonu a pustila ho z klece. Mládě bylo stejně zvědavé, jako jsme byli my, návštěvnici. Pobíhalo kolem zábradlí, koukalo na nás. Pak najednou se zastavělo u mne a chytlo mne za ruku. Byl to jemný dotek, ale v tu chvíli už jsem byla ztracena. Chtěla jsem byt bioložkou, co si sebe pamatují, ale v tu dobu jsem rozhodla, že musím pracovat s primáty. Šla jsem za svým cílem, sbírala jsem každičký článek, co jsem našla o primátech, ležela jsem s knížkou o nich a snila, jak budu se šimpanzi pracovat.


V době začátku mých studií na univerzitě v jiném městě v Rusku, v Petrohradu zrovna se velice slibně rozvíjel výzkum chování šimpanzů v ústavu a v laboratoři, kterou osnoval ještě I.P.Pavlov. Mnoho se o té práci psalo, vyšel dokument „Opičí ostrov“ o životě skupiny šimpanzů. Rozhodla jsem napsat panu profesorovi L. A. Firsovovi, který tento výzkum vedl a požádala jsem ho, zda u něj nemohu absolvovat praxi. Překvapivě odpověděl kladně. A ták v mých 19 letech jsem se ocitla v městečku Koltuší, kde se nacházeli laboratoře se zvířaty a stala jsem přede dveřmi za kterými byli šimpanzi, moje nejmilejší tvorové provázející mne pák celý profesní život. Byla to skupinka 5 šimpanzů: dospělá samec Taras, dvě samice Silva a Gamma a jejích mláďata Boj a Timur. Od prvního dne jsem poznala všechny stránky práce se šimpanzi – nejenom samotný výzkum ale i péče o mláďata, úklid kleci, krmení, každodenní vedení záznamů o zvířatech a hlavně jejích poznávaní – jejich povahy, jejích starosti, jejích mimika, jejích smích, jejích zvuky. Byla to první zvířata, která mne doprovázela mým vstupem do vědeckého života a navždy zůstala v mém srdci.

Pak už bylo mnoho dalších šimpanzů, mnoho setkaní s nimi v různých zoo ve světě, práce i s jinými druhy primátů. Ale ta první pětka byla pro mne nejbližší. Vždy když poznávám další šimpanzi, inspirují mne k dalším výzkumům, snažím se jím co nejvíce porozumět a chci, aby žili ve svém domově v Africe spokojeně a šťastně.

1 komentář:

  1. Krásný článek a to setkání se šimpanzi i práce s nimi muselo být snové.

    OdpovědětVymazat