V průběhu mé studentské praxe jsem pracovala
s mláďaty šimpanzů, narozenými v Leningradské Zoo (teď je to Sankt-Petersburg,
Rusko). Mláďata byla odchována ošetřovateli. Samičce Chippi byly 2 roky,
samečkovi Goblinovi 1,5 roku. Oba byli umístěni v málem domečku. Každý
den před otevřením zahrady pro návštěvníky je ošetřovatelka nosila v náručí
do expoziční klece, kde je mohli lidé vidět. Samozřejmě jsem využila
příležitosti být co nejvíce s těmito šimpanzi a ráda jsem pomáhala ošetřovatelce
Leně odnést mláďata do klece. Jednou, kdy už byli oba šimpanzi na svém místě,
vlezla jsem s nimi do klece. Lena mi řekla, že potřebuje ještě uklidit nějaké
výběhy, že mne nechá se šimpanzi v kleci a za chvíli se vrátí. Klec
zavřela na zámek zvenčí a odešla. Pak ale na mě úplně zapomněla a vrátila se, až když nastala doba svačiny. Normálně by mi to tolik ani nevadilo. Jenomže zahrada
se zaplnila návštěvníky, kteří se s údivem dívali na klec s jednou
slečnou a dvěma šimpanzími mláďaty uvnitř. Jak Goblin tak Chippi v tu
dobu vážili již kolem 15 kilo, což zrovna není muší váha. V tomto věku jsou jako všechna mláďata i šimpanzi velice hraví, jsou k neutahání. Když
zjistili, že mají v kleci společnost, rozdováděli se úplně. Goblin se rozhodl předvést a ukázat, kdo je tady pánem. Běhal po kleci kolem dokola a bouchal rukou
do všeho, co zrovna míjel. Když pobíhal kolem mne, tak bouchl i do mne. Když to udělá
2-3 krát, tak to je legrace, když se tím ale baví delší dobu, už to taková
legrace není. Chippi také nechtěla zůstat pozadu. Rozhodla se, že mne musí zapojit do své hry. Vždy se rozhoupala na houpačce a pak skočila ke mně do
náručí. Vhledem ke statické síle jejích 15ti kilo a navíc dynamické síle, přidané
houpáním, její přistání u mne trochu zabolelo. Samozřejmě, že to Chippi považovala za
obrovskou legraci, chechtala se a hned znovu a znovu běžela na houpačku, aby
pak zase skočila. Zabavit jednoho šimpanzího uličníka je docela fuška, natož
dva. Zkrátka, když Lena dorazila se svačinou a osvobodila mne z klece,
docela jsem si oddechla. Můžu říci, že tolik lidí, co v tu dobu stálo před
šimpanzí kleci, už zoo asi nepamatuje. Pro mne to ale bylo i poučné – zjistila
jsem, že sluníčko dopoledne na šimpanze docela pálí, a že je dobře udělat
v kleci nějaké stínění. Od té doby se snažím, pokud někdy pracuji s primáty, vždy vyzkoušet, zda voliéra (výběh, klec atd.) je pro ně
vyhovující, zda tam něco neschází. Ale na hrátky se šimpanzi
v nedobrovolném zajetí nikdy nezapomenu (v tom dobrém slova smyslu). Bylo
to moc fajn.
Žádné komentáře:
Okomentovat