Dnes to nebude veselé povídání.
Už v dětství jsem věděla, že budu mít práci, spojenou s přírodou.
Všechna nemocná nebo zraněná zvířata v okolí vždy skončila u mne – nosili k nám
nemocné vrabce nebo holuby, kočky atd. Někoho se mi podařilo zachránit, někteří
zemřeli. Jednou u nás zabouchaly na dveře moje kamarádky a zvaly mne ven podívat
se na jeden strom. Bylo mi tedy asi 12 let. Žili jsme ve velkých domech, a ve
vnitrobloku jsme měli hezké dětské hříště, kolem kterého byl trávník a vysazené
mladé stromky. Byl konec května, pěkné počasí. Když jsem vyšla ven, kamarádky
mi ukázali dílo zkázy. Nějaký opilec zlomil mladou břízu, která rostla hned vedle
dvou stejně starých asi dvoumetrových stromků. Bříza byla ulomena těsně nad
zemí, ležela tam a my jsme si nevěděly rady, co s tím. Ulomený stromek se
držel jenom na par vláknech kůry, jinak byl celý kmen ulomený. Zvedli jsme ho
opatrně ze země, narovnali, aby okraje zlomu zapadly do sebe. Pak jsem ho pevně
přivázala gázou k ostatním dvěma stromkům, aby se nehnul. Nakonec jsem ho
zalila vodou, nic víc jsem udělat nemohla. A stal se zázrak, stromek přežil.
Koncem léta už jsem gázu přestřihla a dala pryč. Stromek pevně stál a žil mnoho
dalších let. Před pár dny jsem si na to
vzpomněla, Zavolala jsem sestře, zda by ty
stromy nevyfotila a neposlala mi fotku, jak vypadají. Bohužel. Řekla mi že před
pár lety asi někomu vadili, tak všechny tří velké krásné břízy někdo pokácel.
Víc než 40 let nikomu nevadily, až teď. Utěšuje mě jenom jedno – že jsem se na
to nevykašlala, a že i díky mně ten strom mohl žít ještě více než 40 let a přinášet
lidem v okolí radost. Ale nakonec můžu jen smutnit a říkat: Marnost nad
marnost…