pátek 24. dubna 2015

Na návštěvě u mých milovaných psů hasky


Moje cesty po světě jsou vždy spojené s návštěvou zvířat, pokud to je alespoň trochu možné. Poslední návštěva Ruska nebyla výjimkou. Ocitla jsem se v kouzelném městě – turistickém a vzdělávacím komplexu Etnomir (Etnosvět), v 90 km od Moskvy. Celý komplex je ohromný, 140 ha, představuje různé kultury, národy světa, zvyky, tradice. Bydlela jsem v Himálajském domě, což už bylo samo o sobě bylo zážitkem. Na území Etnosvěta se nachází ale u část, věnována zvířatům. Je tady poměrně slušné terárium. Má zajímavou sbírku zvířat, včetně kobry, kterou místní zoolog umí bezpečně vzít do rukou. Jsou tady i dvě voliéry s různě zbarvenými bažanty. Nejvíce mne to ale táhlo na chovnou stanici hasky (tady vybírám český ekvivalent anglického Husky). V den mé návštěvy hodně sněžilo, opravdová ruská zima. Našla jsem hasky na okraji Etnosvěta, u lesa.
 
Hasky jsou má srdeční záležitost. Spojeny s nimi jsou moje dětské vzpomínky (měli jsme doma v různém období psa a fenu). Moje srdce ale získala naše haskinka Jenny, která s námi strávila krásných 12 roku, než zemřela. Byla členem rodiny, naše druhé dítě. Proto jsem se za hasky šla podívat, zima nezima, sníh nesníh. Haskie tady žijí v několika propojených výbězích. Ten přední je zastřešený a má závětří, ale zvířata tu jsou venku, nemají žádnou umělou podlahu, jenom zem. Jsou tady rádi, vidí na lidí, které za nimi přicházejí. Často si vykopou důlek v zemi, lehnou si tam a přikryjí čumák ocasem. Tato voliéra je propojena s další, kde už zastřešení není, je to jenom oplocený kus palouku. Nakonec v nejvíce vzdálené části jsou kotce. Zvířata nejsou nijak limitována v tom, v jaké části komplexu mají být. Pokud chtějí, můžou být v kontaktu s lidmi, když chtějí, zalezou do kotců. Všechny části jsou otevřené a propojené. Jedinou uzavřenou částí jsou menší voliéry pro hárající feny, protože stanice nemá za cíl být „rozmnožovnou“ a prodávat štěňata. I fena má možnost volného pohybu a může si vybrat, zda být v kotci, nebo venku. Když jsem tam byla, tak ležela na střeše kotce a pozorovala dění kolem.
 
Šla jsem neomylně k haskyum. V předním výběhu měli asi 30 zvířat. Jsou tam tradičně zbarvení černo-bílí psy, pak světlé, skoro bílé, ale měli i několik psů zbarvených do rezava. Oči u psů také byly různé – jak modré, tak i hnědé, nebo každé oko jiné – modré a hnědé. Zvířata byla velice přátelská, ostatně jak haskye obyčejně bývají. Na vrcholu hierarchie byli dva obrovští psi – bratří. Když se jeden z nich postavil přede mne na zadní, a přední tlapy mi dal na ramena, byl možná i o něco větší než já (i když jsem malého vzrůstu – 150 cm). Hladila jsem je, drbala za ušima – vše mne dovolili.
 
Moje bunda to odnesla – měla jsem na ní vrstvu zeminy od psích nohou, ale nevadilo mi to. Stačila hodinka čištění mokrým ručníkem (pračka tam není), a bunda byla jako nová. Tak jsem strávila hodinku u svých psích miláčků a zavzpomínala na naší Jenny. Bylo to moc fajn.
 

1 komentář:

  1. Jsou nádherní, paní Marino!L.Vaňková

    OdpovědětVymazat