Každý, kdo denně pracuje s primáty (nejenom), má občas pocit, že si dokonale s těmito zvířaty rozumí. Nestává se to často, ale
v ten okamžik cítíte, že nepotřebujete slova, abyste si rozuměli, že jste
naladění na stejnou vlnu. Můj učitel, profesor L.A.Firsov, mi o takovém okamžiku
vyprávěl. Stalo se to v průběhu jedné expedice, kdy pět šimpanzů
z laboratoře odvezli na neobydlený ostrov na severu Ruska. I když bylo
léto, ten rok často pršelo. Jednou déšť zastihl Firsova na ostrově i se
šimpanzy. Protože ti už ostrov dokonale znali, vzali ho s sebou pod velkou
jedli, kam se dešťové kapky nedostaly. A tak šimpanzi a pan profesor polehávali
na zemi pod obrovským stromem a čekali, až se déšť přežene. Firsov si zvedl ze
země šišku, očichal ji, trochu rozemnul v prstech a pak ji předal nejblíže
sedícímu šimpanzovi. Ten udělal to samé a poslal šišku dal. Když se všichni na
šišku podívali, kolečko se uzavřelo a šiška zase skončila u pana profesora. Ten
mi pak říkal, že to byl velice zvláštní okamžik a že kdyby to chtěl zopakovat a
natočit na video, už by se to nikdy nepovedlo. I mně se občas stávaly podobné
věci. Ještě jsem byla studentka na praxi v laboratoři se šimpanzy.
Ošetřovatelka, která tam pracovala, baba Katya, byla trochu nahluchlá, proto
skoro pořád mluvila velice hlasitě. Šimpanzy ale zvládala perfektně a svoji práci také. Jednou večer chtěla, aby šli do ložnic, že uklidí na noc jejich
klec. Katya otevřela šubr a zavelela, aby dvě samice s malými mláďaty šly vedle. Jenomže šimpanzice si postavily hlavu a vůbec na její pokyny
nereagovaly. Katya na ně nejdříve křičela, pak je pokropila vodou
z hadice a nic. Nakonec zkusila pohrozit šimpanzům startovací pistolí. Je nutné
vysvětlit, že pistole byla v dolním šuplíku stolu v hale se šimpanzy
pro případ nouze. Například, pokud by se zvířatům podařilo z klecí dostat,
nebo pokud by zaútočila na lidi nebo pokud by ohrožovala sama sebe navzájem.
Pistole se téměř nepoužívala, šimpanzi se strašně báli zvuku výstřelu a
záblesku, který při střelbě vycházel. Většinou stačilo napřáhnout ruku směrem
k šuplíku s pistolí a už poslechli. Jenomže Katya asi zkoušela
vyhrožovat zbraní častěji, než je zdrávo, a tak šimpanzi když viděli zbraň už se
vůbec nebáli a nijak nereagovali. Nakonec to Katya vzdala. Pak jsem se zvedla a
řekla, že to tedy zkusím já. Ošetřovatelka se mi vysmála, vždyť jsem byla jenom
mladá studentka. Otevřela jsem znovu šubr a tiše řekla: Tak Sylvo (tak zvali
jednu samici), pojď už. Sylva se klidně zvedla, nahodila si mládě na záda a
šla. Za ní Gamma, druhá samice se svým mládětem. Za minutu byly obě v ložnici, zavřela jsem šubr a Katya mohla začít uklízet. Opravdu jsem v ten okamžik cítila, že mi rozumějí. Nemusela jsem křičet, ani je
polévat vodou. Jenom jsme byly naladěni na stejnou vlnu…
Tak šimpanzí dámy byli asi naštvané že se na ně křičí a opět pomohlo vlídné slovo.
OdpovědětVymazatHezký vyprávění
OdpovědětVymazatKrásné vyprávění děkuji
OdpovědětVymazatDoufám,že si Vaše Souznění přečtou i lidé co se zvířaty pracují nebo spíš je ošetřují a starají se o ně.
OdpovědětVymazatDěkuji za krásné vyprávění.
pěkný článek:-)
OdpovědětVymazatAjka